Liberec

Historie

Středověk: Skromné počátky v 13. a 14. století

Patrně na konci 13. století začala na obchodní cestě z Čech do Lužice, na brodě přes Harcovský potok, vznikat osada, kde si obchodníci mohli po náročném přechodu Ještědského hřebene odpočinout. První zmínka o této obci je z roku 1352 (původní název Reychinberch). V té době byl Liberec proti sousednímu Hrádku nad Nisou nebo Frýdlantu bezvýznamný.

16. století: Povýšení na město

Prvními významnými vlastníky okolního území byli Bieberštejnové, svobodní páni původem ze Saska. Když v roce 1551 vymřela frýdlantská větev Bibrštejnů po meči, prodal císař Ferdinand I. panství Frýdlant, Liberec a Závidov za 40 000 tolarů šlechtici Bedřichovi z Redernu. Redernové se zasloužili především o rozvoj města, byly svobodní páni původem ze Slezska, kteří založili liberecký zámek s nádhernou kaplí, špitál a další stavby a za jejichž panování císař Rudolf II. roku 1577 povýšil Liberec na město. Na znaku nového města je od té doby znak Redernů – stříbrné vozové kolo. Kateřina z Redernu dala také podnět k budování radnice v letech 1599–1603. Ve stejné době již určovaly ráz města první kamenné stavby. Postavili také u řeky Nisy v roce 1561 Panský pivovar. Zásluhou jejich hejtmana Joachima Ulricha z Rosenfeldu byly vydlážděny hlavní ulice a v roce 1565 bylo vybudováno dřevěné vodovodní potrubí, na které bylo napojeno několik kašen. Liberec tehdy měl 57 domů v okolí bývalého Staroměstského náměstí (dnešní Dr. Edvarda Beneše). Ve městě žilo přibližně 600 obyvatel. Soupis obyvatel z roku 1560 obsahoval pouze německá jména.

17. století: Počátky textilnictví

Když Redernové po Bitvě na Bílé hoře vynuceně opustili Frýdlantsko i Liberecko, získal toto panství za 150 000 zlatých Albrecht z Valdštejna, pozdější vévoda frýdlantský. Ten město pověřil zvýšenou výrobou sukna, do kterého oblékal svou armádu. Založil také Nové Město v oblasti dnešního Sokolovského náměstí zastavěné hrázděnými domy. Poslední tři tyto „Valdštejnské domky“ (vzniklé ovšem až kolem roku 1680) zůstávají ve Větrné ulici. Po vévodově smrti připadl Liberec hraběti Matyáši z Gallasu, jehož rod pocházel z pomezí dnešních Korutan a Itálie.

19. století: Zlatý věk

Zlaté období nastalo pro Liberec v 18. století s rozvojem textilního průmyslu. Nejprve se původní cechovní výroby přerodila v manufakturní, kdy v Liberci pracovalo na 800 soukenických mistrů, 480 tovaryšů a víc než 1000 jejich pomocníků. Liberec se tak stal největším manufakturním městem Království českého a jeho důležitost ještě stoupla přeměnou manufaktur na textilní továrny. 21. prosince 1850 Liberec získal postavení statutárního města, čímž se ze správního hlediska co do důležitosti zařadil v Čechách hned za Prahu. Toto období bylo zlatým věkem města, stavělo se mnoho honosných vil, moderních škol. Do města byla roku 1859 zavedena železnice z Pardubic a Žitavy. V této době zde průmyslník Johann Liebieg založil továrnu Johann Liebieg & Comp. (pozdější Textilana). Ve městě byly 3 konzuláty, 50 textilních továren a 60 kovoprůmyslových podniků včetně automobilové továrny RAF.

Město bylo v polovině 19. století druhým největším městem v Čechách, v roce 1857 zde žilo 18 854 obyvatel. Dne 9. prosince 1850 obdržel Liberec zvláštní obecní statut, který měl úroveň okresu. Takové postavení měla kromě Liberce v Čechách pouze Praha. V letech 1858–1859 byla postavena městská plynárna. Dne 1. září 1859 bylo funkční plynové veřejné osvětlení, které obsahovalo 214 plynových lamp, které postupně nahrazovaly petrolejové lampy. Od roku 1850 bylo město sídlem okresního i krajského soudu.]]

Ve volbách v roce 1885 došlo k zásadní změně, když německé liberály ve vedení říšské rady i zemského sněmu vyhráli radikální nacionalisté. Následné pouliční bouře donutily odstoupit liberálního starostu Liberce Ludwiga Ehrlicha. Tento politický přelom se projevil také v architektuře města. Městské divadlo ještě postavilo liberální německé vedení města ve stylu univerzální rané italské neorenesance (jako Národní divadlo v Praze či budovy na metropolitní Ringstrasse). U pozdější soutěže na novou radnici už vyžadovalo nacionalistické vedení fasádu v německé renesanci a navíc do soutěže vyzvalo jen německy mluvící architekty z Rakouska a Německa. Od poloviny 80. let 19. století se tak Německem inspirované stavby vymezovaly nejen proti české, ale i rakousko-uherské identitě. Mezi tyto “německé” stavby patří například Průmyslové muzeum, Císařské lázně, Obchodní a živnostenská komora, Turnhalle či sál Volksgarten. Naopak, Liberecká spořitelna, vlastněná německými liberály, byla v letech 1888-1891 vystavěna v italizující neorenesanci.

Symbolickým vrcholem národnostního soupeření bylo uspořádání Výstavy německých Čech (Deutschböhmische Ausstellung) v roce 1906 v Liberci, která měla trumfnout českou Jubilejní výstavu z roku 1891 v Praze. Zúčastnil se jí dokonce císař František Josef. Tato výstava mimochodem založila tradici výstavnictví v Liberci, na kterou město navázalo po druhé válce v 50. letech.

[[File:Reichenberg (CZ), Tschechien - Deutschböhmische Ausstellung 1906, Pavillon der 1. Pilsner Aktienbrauerei (Zeno Ansichtskarten).jpg|náhled|Výstava německých Čech (Deutschböhmische Ausstellung) z roku 1906, která měla ukázat ekonomickou a kulturní nadřazenost nad českou jubilejní výstavou v Praze

2. světová válka

Po Mnichovské dohodě v říjnu 1938 připadly Sudety německé Třetí říši a téměř veškeré české obyvatelstvo muselo odejít do vnitrozemí. Liberec se stal hlavním městem nové sudetské župy () a sídlem místodržícího. 1. května 1939 připojením předměstských obcí Rochlice, Horní Růžodol, Dolní Hanychov, Janův Důl, Františkov, Růžodol I, Staré a Nové Pavlovice, Ruprechtice, Starý a Nový Harcov vznikl tzv. „Velký Liberec“, ve kterém žilo 70 tisíc obyvatel.

Druhá světová válka město výrazně nezasáhla, vynutila si však změny struktury průmyslu. Během posledních dnů války byly v Liberci vydávány polooficiální bankovky v hodnotě 20 říšských marek. Po skončení války byla během dvou let odsunuta drtivá většina původních obyvatel.

Poválečná doba

Roku 1945 se Liberec stal opět plnohodnotným statutárním městem. Tím přestal být po správní reformě roku 1949, stal se však střediskem tehdejšího Libereckého kraje. Tento kraj byl zrušen roku 1960 a Liberec se tak stal pouze městem okresním v rámci Severočeského kraje spravovaného z Ústí nad Labem. V srpnu roku 1968 projížděla Libercem sovětská okupační vojska Varšavské smlouvy. Tento vpád ve městě mimo jiné způsobil smrt 9 nevinných obětí, jejichž památník je dnes umístěn na radnici, a zničení průčelí domů na Náměstí Edvarda Beneše (viz Okupace Liberce). Invaze zastihla v Liberci také Václava Havla a Jana Třísku, kteří se účastnili svobodného vysílání libereckého rozhlasu.

Dnes patří k Liberci i okolní obce, které byly původně samostatné. V roce 1954 se připojily obce Kateřinky, Karlinky a Horní Hanychov. V roce 1963 proběhla integrace obcí Ostašov, Horní Suchá a Rudolfov, od roku 1976 Doubí, Pilínkov a Hluboká, Vesec, Stráž nad Nisou a Svárov. V roce 1980 došlo k připojení obcí Vratislavice nad Nisou s Kunraticemi, Krásná Studánka s Radčicemi, Machnín s Bedřichovkou a Karlovem. V roce 1990 došlo k odtržení obcí Stráž nad Nisou se Svárovem, Dlouhý Most, Jeřmanice a Šimonovice s Minkovicemi.

Pamětihodnosti

Jedním ze symbolů města je liberecká radnice, novorenesanční stavba z roku 1893, která nahradila starou radnici z let 1599–1603 (původně renesanční stavba s věží a štítem stavitele Marcuse Antonia Spazia de Lancia), jejíž půdorys je naznačen v dlažbě náměstí Dr. E. Beneše.

V Liberci jsou ovšem i doklady baroka nebo klasicismu. Jde o domy například na Sokolovském (před válkou a těsně po druhé světové válce Masarykově) náměstí (čp. 264 z roku 1793, klasicistní se sloupovým portálem a balkónem, tzv. Appeltův dům), na Barvířské ulici (čp. 122 z roku 1800 s lomenou atikou se sochami čtyř ročních období; čp. 46 kolem roku 1820, klasicistně-empírový s portálem), Růžové ulici (čp. 299 klasicistní se štítem), náměstí Dr. E. Beneše (čp. 14 z roku 1796, klasicistní se štítem a bohatou štukovou výzdobou, tzv. Krausův dům), Kostelní ulici (čp. 7 z let 1784–1785, klasicistní budova arciděkanství), Moskevské ulici (čp. 10 klasicistní s podloubím; čp. 14 z roku 1800, klasicistní), náměstí Českých bratří (čp. 24, 25, 26 a 35 z let 1796–1797, všechny klasicistní, dva s bohatou štukovou výzdobou) nebo Boženy Němcové (čp. 70 po roce 1800, klasicistní). Od roku 1823 se na dnešním náměstí Dr. E. Beneše nacházela empírová Neptunova kašna, která byla roku 1925 přenesena na Nerudovo náměstí, aby se roku 2010 opět vrátila na původní místo. Originál sochy Neptuna je ale uložen v muzeu.

Významnou stavbou je i Severočeské muzeum z let 1897–1898 s hranolovou věží (kopií věže původní liberecké radnice), před nímž se na Masarykově třídě nalézá busta T. G. Masaryka, odhalená Přemyslem Sobotkou v roce 2010 k prezidentovým 160. narozeninám. Dominantou spodního centra Liberce je budova Krajského úřadu Libereckého kraje. S výškou 78 metrů je desátou nejvyšší budovou na území Česka a nejvyšší budovou v Libereckém kraji (mimo věže); má 30 pater, v 17. patře je vyhlídka. Známou stavbou v centru města byl Hubáčkův obchodní dům Ještěd půdorysného tvaru „včelích buněk“, výrazný netradičním žlutým keramickým obkladem a ocelovým obložením, který byl zbourán roku 2009 a postupně nahrazen budovami nového obchodního centra Forum Liberec.

V Liberci se nachází množství kostelů, např.:

• Kostel svatého Antonína Velikého – původně jednolodní stavba, roku 1579 přestavěna na zděný trojlodní kostel
• Kostel Nalezení svatého Kříže – považován za nejcennější liberecký kostel. Původně šlo o hřbitovní kostel, postaven byl (na místě původní hřbitovní kaple morového pohřebiště z roku 1680) v letech 1695–1698 a později přestavěn v letech 1753–1756 v barokním slohu. Jde o sálovou stavbu s pravoúhlým presbytářem, oratořemi, sakristií a barokní knihovnou (zal. 1759), průčelí je zvlněné a kostel má dvě hranolové věže. Uvnitř se nachází bohaté pozdně barokní zařízení, nástropní fresky z roku 1761 znázorňují legendu o nalezení svatého Kříže císařovnou Helenou, restaurovány byly roku 1864. Vedle kostela se nachází sloup Panny Marie z let 1719–1720 z dílny Matyáše Bernarda Brauna a výklenkové kaple křížové cesty z let 1854–1855 s kaplí Božího hrobu z roku 1772, která je postavena podle vzoru původního chrámu Božího hrobu v Jeruzalémě, resp. ve Zhořelci (Görlitz).
• kostel Božského Srdce Páně a bývalý klášter a škola Voršilek – postavený v novogotickém stylu v roce 1896, v klášteře se dnes nachází poliklinika
• kostel svatého Antonína Paduánského
• kostel Matky Boží U Obrázku
• kostel sv. Bonifáce – v Dolním Hanychově
• kostel svaté Máří Magdalény – novobarokní kostel z let 1910–1911, sálová stavba s postranními kaplemi, půlkruhově zakončeným presbytářem, otevřenou předsíní a obytnou přístavbou (kapucínská rezidence) v zahradě
• kostel sv. Vincence z Pauly – na Perštýně, z let 1864–1868, v novorománském slohu, stejnolodní stavba s průčelím se dvěma věžemi, portálem a kopulí
• kostel Navštívení Panny Marie – pozdně empírový kostel ve Starém Harcově z let 1858–1860
• kostel sv. Jana Křtitele – v Rochlicích, na začátku 17. století založen jako evangelický náhradou za středověký dřevěný kostel. Jde o barokní stavbu s půlkruhově zakončeným presbytářem a věží na západě. Po požáru roku 1800 byl upraven a věž byla postavena znovu. V kostele se nachází hrobka Appeltů z roku 1746. Zařízení je barokní a novorenesanční.

Ze zaniklých církevních staveb byla nejdůležitější Stará synagoga v Liberci, vypálená za Křišťálové noci nacisty, na jejímž místě však byla v roce 2000 jako součást Krajské vědecké knihovny, tzv. Stavby smíření, postavena Nová synagoga. Roku 1976 byl také pro celkovou zchátralost a zanedbání základní údržby odstřelen novorománský evangelický kostel (poté, co byla v roce 1973 Českobratrská církev evangelická donucena bezplatně jej převést na město) postavený dle plánů Gustava Sacherse na náměstí Českých bratří v letech 1864–1869.

Liberecké krematorium na tzv. Monstrančním vrchu je nejstarší v Čechách. Objekt, navržený architektem Rudolfem Bitzanem, byl dostavěn v roce 1916, ale kvůli odporu monarchie a katolické církve k pohřbům žehem se zde první kremace uskutečnila až 31. října 1918. Krematorium a jeho historie posloužily jako námět pro německy psaný román Jaroslava Rudiše Winterbergova poslední cesta.

Na místě zaniklého hřbitova na Ruprechtické ul. vznikl park Zahrada vzpomínek, kam byly přemístěny některé památkově chráněné objekty sepulkrální povahy.

Další stavby

• Dům Karla Hubáčka – architektův vlastní rodinný dům, Alšova 454/10, Liberec XV-Starý Harcov. Dům byl postaven jako prototyp nerealizovaného projektu a arch. Hubáček v něm poté žil až do konce svého života.

Osobnosti

Rodáci

Osobnosti spjaté s městem

• Johann Liebieg (1802–1869), velkopodnikatel, zakladatel rodu Liebiegů, baron, představitel libereckého textilního průmyslu
• Eduard Clam-Gallas (1805–1891), velkostatkář, český a rakouský šlechtic, rakouský generál, čestný občan města
• Václav Šamánek (1846–1916), lékař, organizátor českojazyčného školství a kultury, žil a zemřel v Liberci
• Karl Kostka (1870–1957), poslanec, senátor a starosta Liberce
• Ferdinand Porsche (1875–1951), německý automobilový konstruktér, rodák z Vratislavic nad Nisou
• Max Kühn (1877–1944), architekt a pedagog, žil a zemřel v Liberci
• Konrad Henlein (1898–1945), sudetoněmecký separatista, čestný občan města, rodák z Vratislavic nad Nisou
• Miklós Radnóti (1909–1944), maďarský básník, byl studentem liberecké Vyšší tkalcovské školy
• Svatopluk Technik (1913–2010), architekt, pedagog; rodák z Rašovky, vytvořil první poválečný územní plán města, navrhl Králův Háj, zachránil Valdštejnské domky
• František Peterka (1922–2016), herec, dlouhodobě působil v Divadle F. X. Šaldy, do své smrti žil v Liberci
• Vladimír Zikmund (1925–2020), epidemiolog, který se významně podílel na eradikaci pravých neštovic
• Jiřina a Milan Uherkovi (1930–1989, 1925–2012), zakladatelé a sbormistři dětského pěveckého sboru Severáček
• Karel Hubáček (1924–2011), architekt, držitel Perretovy ceny za vysílač na Ještědu, žil v Liberci
• Franz Peter Künzel (* 1925) redaktor, překladatel české literatury
• Miloš Zapletal (1930–2025), spisovatel literatury pro mládež, skautský redaktor a činovník
• Jaroslav Velinský (1932–2012), spisovatel a hudebník; žil v Liberci 1959–1968 a zachytil tehdejší atmosféru v řadě svých románů
• Miloslav Nevrlý (* 1933), zoolog, publicista, spisovatel, cestovatel, turista a skaut
• Jan Šolc (* 1938), disident, politik, pedagog, čestný občan města Liberce (19. března 2018)
• Přemysl Sobotka (* 1944), senátor ODS (2004–2010 předseda Senátu) a rentgenolog, žije v Liberci od roku 1945
• Vratislav Preclík (* 1946), spisovatel, publicista, vysokoškolský pedagog, místopředseda a spoluzakladatel Masarykova demokratického hnutí
• Hana Fousková (1947–2015), výtvarnice, básnířka a spisovatelka, žila trvale v Hodkách v Podještědí a patřila k výrazným osobnostem liberecké umělecké scény
• Jaromír Typlt (* 1973), básník, esejista, performer; působil jako kurátor Malé výstavní síně, významným způsobem ovlivňoval libereckou kulturu
• Sebastian Navrátil (* 1991), zpěvák; žije v Liberci od 90. let 20. století