Vidnava

město, 1311 obyvatel k 1.1.2014, 4,25 km2
Vidnava

Historie

Středověk a 16. století

Vidnava se nachází na nejníže položeném místě Jesenicka, nejvýhodnějším pro zemědělství, a také jen zde byly nalezeny stopy dřívějšího germánského a slovanského osídlení.

Založení Vidnavy se poprvé zmiňuje (pod názvem Wydna) v listině pro vidnavské fojství hlásící se k roku 1291; ta se ale vztahuje ke stavu v letech 1266–1268. Zmíněnou listinou potvrzuje vratislavský biskup Tomáš II. Zaremba široká práva zakladatele (lokátora) Vidnavy a prvního vidnavského fojta Rüdigera Heldore. Vidnava tedy byla založena v rámci kolonizace Jesenicka vratislavskými biskupy ve 13. století, a to přímo jako město, o čemž svědčí i její typicky městský půdorys. Není jisté, zda zde před založením města existovala stejnojmenná ves nebo zda bylo město založeno na pozemcích vesnice Kraše. Podobně není jisté, zda jeho název pochází od slovanského názvu říčky Vidnavky ("Vidna", znamenající totéž co průhledná, čistá), nebo z německého "Weide" (vrba) + "Aue" (niva). První alternativa je pravděpodobnější, ale vrba se do znaku města, doloženého od 16. století, dostala podle druhého uvedeného výkladu.

Od 13. až do počátku 15. století byla Vidnava nejvýznamnějším řemeslnickým střediskem i správním centrem na Jesenicku. Již roku 1284 je zde zmiňována fara. Roku 1369 je zmiňováno opevnění, které obepínalo město ze všech stran a bylo přerušeno jen Horní a Dolní branou, za nimiž se vytvořila Horní a Dolní předměstí (dochované zbytky hradeb jsou však až z doby pohusitské). Rozvoj města však byl na dlouho přerušen, když 20. března 1428 město zcela vypálila husitská vojska. Vidnava zůstala dlouho vylidněná a ještě třicet let po katastrofě byli bývalí vlastníci domů a polností marně vyzýváni, aby se vrátili ke svému majetku.

Vratislavští biskupové se zprvu snažili škody městu nahradit (např. mu 1441 darovali zdejší mlýn), ale poté, co byla Vidnava roku 1468 znovu poškozena při obléhání vojsky Jiřího z Poděbrad, ji raději zastavovali i s okolními vesnicemi, které z ní byly spravovány. Mezi ně patřila Velká Kraš, Malá Kraš, Fojtova Kraš, Hukovice, Šubrtova Kraš (Krasov), Kobylá, Černá Voda, Červená Voda, jakož i další vesnice v dnešním Polsku a biskupské lesy. V letech 1470 až 1497 bylo panství zastaveno otmuchovským purkrabím z rodu von Meynholt, pak Jindřichovi z Tetova, roku 1506 – již bez samotné Vidnavy – Hannsovi von Nimptsch.

Teprve v 16. století se město začalo znovu rozvíjet: byly mu potvrzena stará privilegia, zejména právo várečné a trhy. Roku 1551 byla rovněž postavena renesanční radnice. V této době však již Vidnavě konkurovaly blízký Javorník jako oblíbené sídlo biskupů a Jeseník a Zlaté Hory jako významná horní města. Rozvoj byl zpomalen rovněž požárem roku 1574, kterému padlo za oběť prakticky celé město, a poté několika epidemiemi neštovic. Roku 1619 město zřídilo špitál sv. Jakuba.

17. a 18. století

Třicetiletá válka se dotkla města mnoha průchody vojsk, požárem a epidemií moru. Následné čarodějnické procesy zde neprobíhaly s takovou intenzitou jako na jiných místech Jesenicka, přesto zde byly roku 1669 mučeny dvě ženy z Fojtovy Kraše. Nový ničivý požár zažila Vidnava roku 1713. Do řady pohrom lze přiřadit i války o rakouské dědictví, kdy byla Vidnava obsazována střídavě pruskými i rakouskými vojsky. Dlouhodobější význam však měl výsledek těchto válek – rozdělení Slezska roku 1742, kterým se Vidnava ocitla na pruské hranici bezprostředně obklopená ze tří stran hraniční čarou a přišla o své dosavadní hospodářské zázemí.

Vidnava se alespoň stala významnou celní stanicí. Rovněž byla zpočátku vybrána jak místo, odkud měly být vykonávány správní funkce pro tu část Niského knížectví, která zůstala Rakousku. Stala se sídlem (biskupské) zemské vlády a (císařského) zemského staršího. Zemská vláda se však již roku 1767 přestěhovala do Javorníka, kde se vratislavský biskup zdržoval, a úřad zemského staršího byl zrušen roku 1783, kdy Josef II. spojil zbylé části Niského, Krnovského a Opavského knížectví a moravské enklávy ve Slezsku do nově vzniklého Opavského kraje.

Trvaleji zůstal Vidnavě význam z hlediska církevního. Bylo nutno reorganizovat správu té části vratislavské diecéze, která zůstala na rakouském území (jednalo se o dvě oddělená území – Jesenicko a Těšínsko). Již roku 1742 bylo ve Vidnavě zřízeno nové arcikněžství a roku 1746 byl zřízen tzv. Niský komisariát, kterému podléhala zmíněná jesenická část. Obě instituce ve Vidnavě zůstaly až do zřízení českotěšínské apoštolské administratury roku 1946.

19. století

Hospodářský rozvoj města v první polovině 19. století byl pozvolný. Ve městě byla již od roku 1770 v provozu plátenická manufaktura, ve Vidnavě bylo shromažďována i příze předená v okolních vesnicích, tkalo se tu i hrubé vlněné sukno – haras. Tato výroba však byla vcelku drobná a jen doplňovala místní zemědělství a drobné řemeslo. Pokusy o těžbu hnědého uhlí a rašeliny se nezdařily. Významné zůstalo postavení Vidnavy jako hraničního města, přes které procházelo zboží do Pruska: nacházel se tu do roku 1833 celní inspektorát, poté oddělení (od roku 1841 velitelství) finanční stráže. S rozvojem dopravy souvisí také bourání městských hradeb v letech 1830–1834 (zachovaly se z nich jen zbytky kolem fojtského zámečku). Od roku 1838 měla Vidnava městského lékaře, o pět let později byly instalovány lucerny pro trvalé noční osvětlení.

Ve Vidnavě měla značný ohlas revoluce roku 1848. Byl vytvořen oddíl národní gardy, v jejímž čele stál majitel zdejšího zámku a fojtského panství baron von Gilgenheim. Ve volbách do frankfurtského sněmu byl ve vidnavském okrsku zvolen vídeňský advokát dr. Albert Trampusch (1816–1894), pocházející ze Zlatých Hor, který patřil k umírněné levici a k zastáncům připojení Rakouska k Německu a později byl za svou revoluční aktivitu vězněn mj. na Špilberku.

Roku 1850, po zrušení poddanství a patrimoniální správy, se Vidnava stala sídlem soudního okresu; správní funkci, kterou ztratila koncem 18. století, však převzal Jeseník jakožto nové sídlo okresu politického. K rozvoji hospodářství města přispěla jednak těžba kaolínu a zřízení kaolinové továrny (šamotky) v 60. letech bratry Josefem Latzelem a Antonem Latzelem, jednak napojení Vidnavy na železnici. Roku 1897 byla vybudována přípojka z Hukovic, dalším ekonomickým příslibem bylo prodloužení trati do německé Nisy roku 1911. Důležitým pro hospodářství města zůstala jeho úloha jako střediska pro odbyt a zpracování (pivovar, lihovar) zemědělských produktů z okolních vesnic. Roku 1908 byla zřízena městská plynárna.

Dobrá hospodářská situace se odrazila v nové reprezentativní výstavbě, například nové radnice v novogotickém slohu (1867), které ustoupila původní renesanční radnice. Významným úspěchem bylo získání gymnázia roku 1871, neboť na Jesenicku od zrušení piaristického gymnázia v Bílé Vodě roku 1829 střední školství chybělo. Roku 1899 navíc vratislavský biskup ve Vidnavě zřídil bohoslovecký seminář (vysokou školu) pro rakouskou část své diecéze.

Roku 1868 povolal vratislavský biskup na žádost vidnavského faráře do města řád boromejek. Ty postupně doplnily vidnavské školství o obecnou i měšťanskou dívčí školu a penzionát, pracovaly též v péči o nemocné a pomáhaly v biskupském semináři.

20. století

Úzké hospodářské i politické vztahy Vidnavy s Německem se odrazily i na zdejším politickém smýšlení. Již před I. světovou válkou zde prosazoval pangermanistické ideje spolek "Nordmark". V poválečném období zde dominovaly nacionalistické strany DNP a DNSAP, ačkoli jinak na Jesenicku převládaly strany sociálně-demokratická a křesťansko-sociální. Zde také již v roce 1919 došlo k incidentům s československou armádou, roku 1921 pak bylo odhaleno i pašování zbraní pro tzv. místní obranné sbory.

Přes omezení přeshraničního styku město v meziválečné době prosperovalo i díky zákazníkům a turistům z německé strany hranic. Hlavními zaměstnavateli byla šamotárna, dále lom ve Stachlovicích (připojených k Vidnavě roku 1924 spolu s Vidnavským Fojtstvím a Novou Malou Kraší) a kamenické dílny, správa arcibiskupského zemědělství a lesnictví, ale i správní a finanční úřady a finanční ústavy. Ve městě bylo zřízeno kino i muzeum.

Československé úřady nebyly ke školství ve Vidnavě příznivé. Městské gymnázium, které po zřízení gymnázia v Jeseníku zaznamenalo pokles žactva, bylo roku 1923 redukováno na nižší a roku 1927 definitivně zrušeno. Rovněž se uvažovalo o zrušení kněžského semináře. Naopak boromejky završily své vzdělávací úsilí zřízením odborné školy pro ženská povolání roku 1929.

Národnostně napjatá situace se dále vyostřila koncem 30. let. Obyvatelstvo Vidnavy se většinově orientovalo na Sudetoněmeckou stranu. V těsně předmnichovské době je odhaleno opět pašování zbraní a vytváření povolených i nepovolených ozbrojených paramilitaristických oddílů. Ještě před Mnichovskou dohodou začal na Vidnavsku puč freikorpsů. 22. září 1938 jimi byla Vidnava fakticky obsazena. Přitom padli dva příslušníci finanční stráže – Josef Novák a František Pospíšil – jimž byla po válce na budově pošty odhalena pamětní deska.

V době německé okupace byl teologický seminář přemístěn do kláštera k boromejkám (jeho studenti byli tak jako tak většinou odvedeni k vojenské službě) a v budově semináře byl zřízen zajatecký tábor pro anglické a francouzské důstojníky. Přímo válka na Vidnavu dolehla v prvních měsících roku 1945, kdy městem procházely pochody smrti a obyvatele terorizovaly stanné soudy hledající zběhy a "zbabělce". Samotný průchod fronty pak nezpůsobil ve Vidnavě větší škody, zato následný odsun německého obyvatelstva, zejména jeho první "divoká" fáze, se vyznačoval násilím. Organizovaný odsun probíhal od 26. července 1945 do 3. října 1946. Patronem zdejších vysídlenců se roku 1955 stalo město Neuburg an der Donau.

Vidnava pak byla více méně úspěšně dosídlována mj. pomocí etnických Slováků z Maďarska a Rumunska, později též Řeky uprchlými před občanskou válkou. Soudní okres Vidnava byl již od roku 1945 "dočasně" spravován z Jeseníka a nakonec byl roku 1949 zrušen. Provoz na železnici do Nisy byl zastaven z důvodu poškození železničního mostu přes Vidnavku a již nikdy nebyl obnoven. Faktické uzavření státní hranice odsoudilo Vidnavu k roli zanedbávaného okrajového města poválečného Československa.

Ve městě zanikla řada institucí, včetně biskupského semináře (v něm působila do doku 1997 Vojenská dětská zotavovna) a boromejských škol. Boromejky v klášteře zřídily "Slezský domov sv. Karla Boromejského pro slabo- a choromyslné děti". V roce 1950 však nastalo rušení klášterů. Domov byl zrušen a ve Vidnavě začaly být shromažďovány řeholnice z celé republiky. Po několika přesunech byly v Charitním domě ve Vidnavě internovány veškeré sestry boromejky, které již pro stáří nemohly pracovat jinde. Musely navíc vyměnit budovu svého kláštera s menším objektem učiliště. Po svém propuštění z vězení v letech 1960–1970 působila v Charitním domě sestra Marie Vojtěcha Hasmandová, od roku 1969 představená vidnavské komunity sester boromejek a od 8. července 1970 generální představená celé kongregace, charismatická osobnost navržená v současném procesu postulace ke svatořečení.

V padesátých letech v podstatě zanikla i zdejší řemesla a soukromé zemědělství. Zdejší jednotné zemědělské družstvo skomíralo, zažilo i rozpad a nakonec (1964) bylo připojeno k JZD ve Velké Kraši. Řada domů zůstala bez obyvatel a město postihly rozsáhlé demolice (včetně řady památkově chráněných měšťanských domů), kompenzované od 70. let panelovou výstavbou. Roku 1971 byl však citlivě renovován zdejší zámek. Z průmyslu zůstala v provozu šamotka, začleněná pod Keramické závody, zejména ženy pak zaměstnávala provozovna podniku Moravolen. V roce 1956 zde bylo založeno odborné učiliště místního hospodářství, které se roku 1962 přestěhovalo do budovy boromejského kláštera. V roce 1960 byla k Vidnavě připojena Fojtova Kraš – dosud část Velké Kraše – a v roce 1976 i samotná obec Velká Kraš.

Po roce 1989 nastaly zprvu značné hospodářské těžkosti. Roku 1991 zastavili výrobu oba hlavní zaměstnavatelé, šamotka a Moravolen, a nezaměstnanost dosáhla až 37 % (dosud je zde relativně vysoká). Obec Velká Kraš se i s Fojtovou Kraší opět oddělila (23. 11. 1990). Dětská zotavovna zanikla, odborné učiliště bylo roku 1998 přeměněno na Výchovný ústav pro mládež. Pozitivní pro hospodářský rozvoj města bylo zejména postupné otevření hranic s Polskem.

Město v posledních desetiletích věnovalo velké úsilí obnově památek – valounkové dlažby náměstí, radnice aj. Od roku 1992 je jeho střed městskou památkovou zónou. Navázalo rovněž kontakty s organizacemi svých bývalých německých občanů a jejich potomků. V roce 2000 byla na náměstí postavena kašna. V opraveném historickém domě čp. 12 – "Domě partnerství" – bylo roku 2002 obnoveno městské muzeum s expozicí osidlování Vidnavska.

10. října 2006 byl obci vrácen status města.

V budově bývalého vidnavského bohosloveckého semináře má být od roku 2011 otevřen detenční ústav pro mladistvé sexuální devianty a pachatele s duševní poruchou.

Vidnava je členem Mikroregionu Žulovsko, svazku obcí vzniklého v roce 2003. Město je také od roku 1993 členem Sdružení měst a obcí Jesenicka (SMOJ), které tvoří obce okresu Jeseník, a od roku 1997 Euroregionu Praděd.

Vidnavské fojtství

Od počátku historie Vidnavy bylo významnou institucí zdejší fojtství. Již první zmínka o městě je v listině, kterou vratislavský biskup potvrzuje prvnímu zdejšímu fojtovi soudní pravomoc nad 58 vesnicemi v široké oblasti Jesenicka. Tento počet se do roku 1420 snížil na 27, když se některé vsi jeho pravomoci vymanily, některé splynuly anebo zanikly. V té době byl vidnavským fojtem Šimek, jehož dcera Barbora se roku 1434 provdala za Augustina Speila z Kalkova, který byl vidnavským fojtem ještě roku 1468.

Později řada fojtských výsad zanikla, fojtství však nadále zůstalo samostatným rytířským statkem a biskupským lénem. Roku 1512 udělil biskup fojtovi Wolframu Schoffovi dědické právo i pro ženské potomky. Roku 1558 je koupil od města Joachim Reideburg von Lorenzdorf, po jehož synovi Joachim von Reideburg († 1612) dědil Kašpar von Reideburg. Roku 1640 fojtství převzal císařský důstojník Matouš Forgaš, manžel Kašparovy dcery Anny Markéty. Brzy poté se fojtství dostalo do majetku rytířů Hentschelů von Gilgenheim, kteří statek i zámek drželi do roku 1906, kdy je prodali městu Vidnavě.

Vidnavské fojtství tedy tvořilo samostatné panství a roku 1850 vznikla rovněž samostatná obec Vidnavské Fojtství (dříve též Vidnavské Vojtství, něm. Weidenau Vogtei). Ta však byla již roku 1869 přičleněna jako osada k obci Stará Červená Voda, ačkoli se nacházela přímo u centra města Vidnavy. Teprve roku 1924 bylo Vidnavské Fojtství spolu se Stachlovicemi a Novou Malou Kraší připojeno k Vidnavě, jejíž osadou (částí obce) bylo do 1. ledna 1976, kdy přišlo i o tento status. Roku 1930 bylo v osadě Vidnavské Fojtství napočteno 31 domů.

Sídlem fojta byla již v 13. století gotická tvrz, přestavěná v 16. století na renesanční zámek. V něm později sídlilo vidnavské městské muzeum. Po rekonstrukci v letech 1971–1974 slouží jako Základní umělecká škola.

Štachlovice a Nová Malá Kraš

Drobná osada Stachlovice (též Štachlovice, něm. Stachlowitz ) se nachází 1,75 km jižně od Vidnavy na silnici do Staré Červené Vody. Poprvé se zmiňuje roku 1770 a byla založena na pozemcích panství Dolní Červená Voda. U tohoto statku, a později u obce (Stará) Červená Voda, Stachlovice zůstaly do roku 1924, kdy byly připojeny k Vidnavě. Do 1. ledna 1976 byly uváděny jako její osada (místní část), od té doby jen jako základní sídelní jednotka. V roce 1930 zde bylo 16 domů, nyní (2001) 12.

V osadě býval významný lom na kvalitní žulu, nyní zatopený a využívaný ke koupání a rybaření.

Drobná osada Nová Malá Kraš (něm. Neukleinkrosse, Neu-Klein-Krosse) ležící mezi Stachlovicemi a Vidnavou. Původně zde byl dvůr zvaný Starost (něm. Sorge) patřící fojtství v Malé Kraši, které bylo již kolem roku 1600 spojeno s fojtstvím ve Staré Červené Vodě. Z pozemků obou fojtství vznikl samostatný statek Dolní Červená Voda. Osada Nová Malá Kraš je poprvé zmiňována roku 1806: tehdy zde byly 4 domy a 29 obyvatel, o dvacet let později již 7 domů a 50 obyvatel. Tehdy byla ještě počítána k Malé Kraši, avšak při zavedení obecního zřízení roku 1850 se spolu s ostatními osadami náležejícími k panství Dolní Červená Voda stala součástí obce Stará Červená Voda. Další osudy měla stejné se Stachlovicemi. Roku 1930 zde bylo 10 domů a 56 obyvatel.

Krasov

Součástí Vidnavy je i osada Krasov (dříve Šubrtova Kraš, něm. Schubertskrosse, polsky Krasów), patřící mezi řadu menších vesnic vzniklých z původní jedné vsi Kraše. Prvně se zmiňuje v listině pro vidnavské fojství z roku 1291. Patřila většinou přímo k panství vratislavského biskupa spravovanému z Vidnavy. Roku 1506 ji biskup Jan V. Thurzo postoupil Hanušovi von Nimptsch. Roku 1742 při dělení Slezska Šubrtova Kraš připadla Prusku, a protože byla ze všech stran obklopena katastrem Vidnavy a jejího fojtství, byla pruskou exklávou. Roku 1933 měla 133 obyvatel a roku 1939 123 obyvatel. Po II. světové válce se ocitla v Polsku a byla přejmenována na Krasów. V rámci hraničních korektur s Polskem, jež nabyly účinnosti 7. března 1959 na základě zákona č. 62/1958 Sb. „o konečném vytyčení státních hranic s Polskou lidovou republikou“, byla osada pod názvem "Krasov" předána Československu. V té době se v ní nacházelo 17 převážně zemědělských staveb včetně hostince. Většina obyvatel odešla, ale 6 rodin se rozhodlo zůstat. Kompenzací na tomto úseku hranic byla dosud československá osada Skřivánkov u Zlatých Hor, která je dnes součástí města Hlucholaz.

Správní vývoj

Správní příslušnost Vidnavy od roku 1848

Celé město kromě Krasova

1848 vévodství slezské, kraj opavský, Niské knížectví, (Vidnava) municipální město Vidnava, (Vidnavské Fojtství) lenní fojství Vidnava, (Stachlovice, Nová Malá Kraš) statek Dolní Červená Voda

  • od 1. ledna 1850 do roku 1855 vévodství slezské, politický okres Frývaldov, soudní okres Vidnava
  • od roku 1855 do roku 1868 vévodství slezské, smíšený okres Vidnava
  • od roku 1868 do 30. listopadu 1928 vévodství slezské / země slezská, politický okres Frývaldov, soudní okres Vidnava
  • od 1. prosince 1928 do 31. ledna 1949 země moravskoslezská, politický okres Frývaldov, soudní okres Vidnava
    • kromě: od 1. října 1938 do května 1945 "sudetoněmecká území", od 15. dubna 1939 jako říšská župa Sudety / Reichsgau Sudetenland; (od 1. května 1939) vládní obvod Opava / Regierungsbezirk Troppau; (od 20. listopadu 1938) Landkreis Freiwaldau, Amtsgericht Weidenau
    • od 31. května 1945 Slezská expozitura země Moravskoslezské
  • od 1. ledna 1949 do 30. června 1960 Olomoucký kraj, okres Jeseník

Krasov

  • od 1. května 1816 do 30. června 1911 Provinz Schlesien, Regierungsbezirk Oppeln, Kreis Neisse, Amtsgericht Neisse
  • od 1. července 1911 do 8. listopadu 1919 Provinz Schlesien, Regierungsbezirk Oppeln, Landkreis Neisse, Amtsgericht Neisse
  • od 8. listopadu 1919 do 31. března 1938 Provinz Oberschlesien, Regierungsbezirk Oppeln, Landkreis Neisse, Amtsgericht Neisse
  • od 1. dubna 1938 do 18. ledna 1941 Provinz Schlesien, Regierungsbezirk Oppeln, Landkreis Neisse, Amtsgericht Neisse
  • od 18. ledna 1941 do roku 1945 Provinz Oberschlesien, Regierungsbezirk Oppeln, Landkreis Neisse, Amtsgericht Neisse
  • od roku 1945 do roku 1950 województwo śląsko-dąbrowskie, powiat nyski
  • od roku 1950 do 7. března 1959 województwo opolskie, powiat nyski
  • od 7. března 1959 do 30. června 1960 Olomoucký kraj, okres Jeseník

Celé město Vidnava

  • od 1. července 1960 do 31. prosince 1995 Severomoravský kraj, okres Šumperk
  • od 1. ledna 1996 do 31. prosince 1999 Severomoravský kraj, okres Jeseník
  • od 1. ledna 2000 Olomoucký kraj, okres Jeseník

Vývoj počtu obyvatel

Počet obyvatel Vidnavy (do roku 1959 bez Krasova) podle sčítání nebo jiných úředních záznamů:

Rok 1806 1836 1869 1880 1890 1900 1910 1921 1930 1939 1947 1950 1961 1970 1980 1991 2001 Počet obyvatel
1617 1922 1854 2106 2146 2096 2151 2286 2186 2158 928 1301 1500 1481 1544 1525 1424
  1. ↑ z toho: Vidnava 1867, Vidnavské Fojtství 185, Nová Malá Kraš 56, Stachlovice 78
  2. ↑ z toho: 98 Čechoslováků, 1910 Němců, 20 Poláků; 2145 řím. kat., 23 evang., 2 čsl., 2 izrael., 8 bez vyzn.
  3. ↑ z toho: Vidnava 1394, Stachlovice 30
  4. ↑ z toho: 1202 Čechů, Moravanů a Slezanů, 128 Slováků, 20 Němců, 6 Poláků; 420 řím. kat., 4 čsl. hus., 11 evang., 4 pravosl., 883 bez vyzn.

Ve městě Vidnava je evidováno 292 adres : 286 čísel popisných (trvalé objekty) a 6 čísel evidenčních (dočasné či rekreační objekty). Při sčítání lidu roku 2001 zde bylo napočteno 250 domů, z toho 231 trvale obydlených.

Církevní správa

Z hlediska římskokatolické církevní správy spadá město Vidnava do farnosti Vidnava, která patří do děkanátu Jeseník diecéze ostravsko-opavské. Osada Krasov patřila k farnosti Łąka, která se nachází v otmuchovském děkanátu opolské diecéze.

Evangeličtí věřící patří k farnímu sboru v Javorník u Jeseníku. Věřící Československé církve husitské patří k náboženské obci v Jeseníku, kde se nachází rovněž farnost pro pravoslavné věřící.


Oficiální web město Vidnava:
www.vidnava.cz

PSČ Vidnava: 790 55

Počasí

Počasí

Zdroj textu cs.wikipedia.org

V okolí