Polná

Historie

Polná vznikla jako trhová ves a etapový bod Haberské stezky v první čtvrtině 13. století. První osada pravděpodobně stála v místech Sezimova náměstí. Tvořilo ji deset (maximálně 20) menších nadzemních i polozahloubených obydlí srubové či kůlové konstrukce s dalším hospodářských příslušenstvím. Podle archeologických nálezů lze usuzovat, že zdejší osídlení je starší. Na Sezimově náměstí byl nalezen hrnec zdobený na podhrdlí rytou vlnovkou, který pochází z přelomu 12. a 13. století. V roce 1856 byla v Horním Městě nalezena dvouuchá amforka, kamenná sekerka, sekeromlat z kultury se šňůrovou keramikou (3. tisíciletí př. n. l.) Roku 1862 byl na východním okraji města mezi Ochozským potokem a silnicí do Záborné nalezen depot antických mincí – 14 tetradrachem, které byly raženy v Alexandrii z billonu, pocházejí převážně ze 2.–3. století n. l. Na aversu mají hlavy římských imperátorů (Philippus Arabs, Tacitus, Claudius Gothicus, Probus, Diocletianus, Maximinus). Při hloubení sklepů měšťanského pivovaru v Komenského ulici se našly pozůstatky šňůrové keramiky, v Kleštěru byzantský kamenný křížek.

První písemná zmínka o Polné pochází ze 7. července 1242, kdy na hradě Křivoklát český král Václav I. potvrdil majetkovou listinou Jana I. z Polné, kterou věnoval kostel a dvě sousední vsi (Jankov a Skrýšov) Řádu německých rytířů. Jan z Polné je tak prvním písemně zaznamenaným majitelem Polné. V roce 1345 požár zlikvidoval prakticky celé město. Listinou z 6. dubna 1356 prodává Čeněk z Lipé Ješkovi z Pirkštejna Polnou a Dobroutov, Věžnice, Hrbov, Bukovou, Šachotín, Špinov, Nížkov, Sirákov a Poděšín. Za vlády Jana Ptáčka z Pirkštejna bylo město rozšířeno a začalo se dělit na předměstí – Dolní Město, Horní Město, Zápeklí a Kateřinov. V roce 1413 je poprvé uvedeno zasvěcení polenského farního kostela Panně Marii.

V dobách husitských válek vládl v Polné Hynce Ptáček z Pirkštejna, vůdce strany podobojí, který k Polné přikoupil Přibyslav a hrad Ronov. Polná se tak stala sídlem panství (později polensko-přibyslavského). Do poloviny 15. století místní faru držel řád německých rytířů.

V roce 1463 sňatkem s Markétou, dcerou Hynce Ptáčka, vyženil Polnou Viktorín z Poděbrad, syn krále Jiřího z Poděbrad, 8. října 1468 se lstí Janovi ze Šternberka podařilo zmocnit Polné, rod Šternberků začal hrad používat jako základnu svých válečných výprav, na počátku roku 1469 zde pobýval i uherský král Matyáš. Po smrti Zdeňka (otec Jana ze Šternberka) 4. prosince 1476 se pány panství stali jeho synové Jaroslav a Zdeslav. V roce 1479 se katolická strana usmířila s králem Vladislavem a Viktorín, který se během svého zajetí stal přívržencem krále Matyáše, získal Polnou zpět. 5. listopadu 1479 Viktorín vydal privilegium – podobný právní řád jako měla Jihlava s výjimkou řemesel, která stále spadala pod pravomoc vrchnosti. Svůj dům uprostřed rynku (na Husově náměstí, dnes zvaný U Rytířů) věnoval městu, aby zde měšťané zřídili radnici. Dovolil provozovat výčep vína a sklad soli, jejichž výtěžek měl jít na udržování městských hradeb. Udělil Polné rovněž právo užívat městský znak a právo pečetit. Polenské panství dále rozšiřoval, nechal opravit hrad, vystavět rybník Peklo i městské opevnění, roku 1482 na jeho pokyn vznikl rybník Velké Dářko. Roku 1483 poskytl v době morové epidemie polenský hrad k užívání králi Vladislavu II. a jeho dvoru.

Dne 7. října 1486 musel kvůli dluhům Viktorín Polnou prodat včetně Přibyslavi, Ronova a dalšího majetku svému příbuznému Janu Bočkovi z Kunštátu za 18 tisíc uherských zlatých. Listinou ze dne 1. prosince 1493 vydal král Vladislav právo Polné pořádat dva výroční trhy (na svatého Jiří a na svatou Kateřinu) a potvrdil tzv. mílové právo.

Po smrti Buriana Trčky 30. května 1522 panství přešlo na jeho syna Jana, který Polnou a Přibyslav prodal za 25 250 kop českých grošů Karlu z Valdštejna a jeho ženě Elišce z Postupic dne 13. ledna 1539. 29. června 1584 po zásahu bleskem vyhořel zámek, škoda dosáhla 6000 kop míšeňských grošů. Majitel panství nechal ruiny přestavět na renesanční zámek. Po smrti Zachariáše z Hradce 6. února 1589 Polnou s Přibyslaví obdržela Anna Hradecká ze Šlejnic s dcerou Kateřinou z Hradce. Po majetkových tahanicích panství získal Adam z Hradce, který musel Kateřině vyplatit 190 000 míšeňských kop odškodného. Adam 24. listopadu 1596 zemřel a dědicem se stal jeho syn Jáchym Ondřej, který smlouvou z 3. listopadu 1597 panství prodal za 119 tisíc míšeňských kop Hertvíku Žejdlicovi ze Šenfeldu.

Po Hertvíkově smrti 20. ledna 1603 Polnou zdědil jeho syn Jan, po jehož smrti roku 1612 majetek spravoval jeho bratr Rudolf. Po bitvě na Bílé hoře 9. září 1618 do Polné vtrhla císařská vojska a obsadila zámek. V dubnu je vyhnaly stavovské jednotky plukovníka Oldřicha Vchynského. 1. února 1620 na zdejším zámku Fridrich Falcký přijal poselstvo moravských stavů. Rudolf Žejdlic zemřel v roce 1622 a jeho statky byly zabaveny a zastaveny Jaroslavu Bořitovi z Martinic. Panství od císaře koupil František z Ditrichštejna za 150 tisíc zlatých kupní smlouvu ze dne 6. března 1623. Kardinál Ditrichštejn započal s rekatolizací místního obyvatelstva, kostel spravovali jihlavští jezuité, první katolický farář Jan Paschasius přišel v roce 1624. Od roku 1626 byl používán nový městský znak.

Během třicetileté války bylo město značně poškozeno, v roce 1642 zde sídlilo 40 vojáků, kteří doprovázeli zde léčeného generálvachmajstra, o Vánocích přibyly ještě čtyři roty rejtarů pluku Piccolomini. 7. července 1645 vtrhli švédští vojáci, kteří okupovali Jihlavu, do Polné a vypálili zámek. O dva roky později, 6. července, Švédové Polnou obsadili znovu, zapálili požár v Dolní Městě a zajali polenské radní a děkana Hildebrandta. V letech 1646 a 1647 řádil v Polné mor. Podle berní ruly z roku 1653 zde bylo 101 osedlých a 10 poustek, na předměstí 104 osedlých a 35 poustek. Z 250 zemědělských usedlostí bylo pustých 45. Žilo zde 175 řemeslníků, nejvíce zde bylo soukeníků, přadláků, tkalců a kloboučníků. Stály tu dva mlýny. V letech 1690–1693 byl za panování Ferdinanda Josefa z Ditrichštejna zámek přestavěn a určen jako obydlí úředníků panství. V roce 1680 byl do Polné zavlečen mor, dvanáct nakažených zemřelo. O devět let později dal Ferdinand zřídit nový panský špitál pro šest chudých, který spojil se Sezimovou nadací.

V roce 1700 se začal na místě strženého původního kostela stavět nový děkanský kostel Nanebevzetí Panny Marie na náklady knížete Leopolda z Ditrichštejna. Nové stavbě muselo ustoupit i několik okolních domků a zrušen byl i hřbitov. Kostel stavěl podle návrhu benátského architekta Dominica de Angeliho nejprve stavitel Vít z Nového Veselí, později řízení stavby převzal Ital Giuseppe Spinetti. Stavba byla dokončena v roce 1704, po opravách nestabilních sloupů se první bohoslužba konala 21. listopadu 1705 na den Matky Boží.

Kostel byl vysvěcen v září 1707. V letech 1720-1725 se stavěl hřbitovní kostel sv. Barbory. V roce 1741 byl znovu přestavěn polenský zámek, který v roce 1735 zapálila duševně chorá dcera zámeckého hejtmana. Během válek o rakouské dědictví Polnou poznamenaly nájezdy rakouských i francouzských vojsk. Při požáru zámeckého pivovaru 11. dubna 1744 shořela i zámecká věž. Podle pamětí tehdejšího děkana polenské farnosti Petra Floriána žilo v roce 1760 5500 obyvatel, což bylo více než v Německé Brodě či Čáslavi. 8. května 1794 po dalším požáru pivovaru shořel i zámek, jenž už nikdy nebyl v původní velikosti obnoven. V roce 1810 bylo sídlo panství přesunuto z Polné do Přibyslavi. V roce 1844 byla severní část hradu (palác, kaple a sloupcová chodba ze 16. století) zbořena a kamení z ní rozvezeno na silnice.

V roce 1786 podle nařízení Josefa II. byl v Polné (podobně jako v ostatních municipálních městech) zřízen magistrát s purkmistrem, právníkem a dvěma radními. První zmínka o ochotnickém divadle pochází z roku 1798, kdy ochotníci sehráli Loupežníky Friedricha Schillera. Polnou zasáhly i napoleonské války, kdy procházející vojska loupila a požadovala kontribuce. V letech 1831 a 1836 postihla obyvatelstvo cholera, kdy si vyžádala 22 respektive 67 obětí. Stav místního dobytka zdecimovala slintavka a kulhavka, kterou do Polné zavleklo stádo polských oslů. V roce 1836 zde v 484 domech žilo 5342 obyvatel.V roce 1836 soukenický cech evidoval 280 mistrů, pro něž pracovalo 110 tovaryšů a stovky učňů. Vrchol počtu obyvatel židovského vyznání přišel ve 30. letech 19. století, kde v ghettu žilo 770 Židů, což čítalo 12 % městského obyvatelstva. V roce 1845 zde byla zavedena jízdní pošta, která nahradila pěší posly.

Od roku 1849 Polná spadala pod Pardubický kraj a okresní hejtmanství německobrodské, v jehož rámci tvořila jeden ze čtyř soudních okresů. Proto město přepustilo c. a k. mocnářství radní dům na náměstí, kde za přispění 4000 zlatých vznikl okresní soud. O rok později soud začal pracovat a do Polné přibyla i čtyřčlenná jednotka četnictva. V červnu téhož roku zde začal sídlit berní úřad a c. a k. vyvazovací komise. 27. července se uskutečnily první obecní volby, v nichž bylo zvolen 24členný obecní výbor a 12 náhradníků. V čele města tak stanula pětičlenná obecní rada s prvním občanský starostou, kterým se stal lékárník Vojtěch Sies. V říjnu 1855 si epidemie cholery vyžádala padesát životů místních občanů, rada města v reakci na to nechala zřídit nemocnici v domě čp. 33 na Horním Městě, který dříve vlastnil Jan Ráček vystěhovavší se do Spojených států. Otevřena byla v květnu 1858. 3. dubna 1858 se poprvé rozsvítily petrolejové pouliční lampy. V roce 1868 byla nemocnice s 8 lůžky přesunuta do budovy u hřbitova sv. Barbory.

Odpoledne 4. srpna 1863 na Sezimově náměstí v domě Emericha Lachenbauera vypukl požár, který se rozšířil od hospodářských budov nedaleko kostela. Z celkového počtu 572 domů ohni podlehlo 189, mezi kterými byly škola, okresní dům, děkanství, městský pivovar, synagoga i děkanský chrám, jehož věž se zřítila. Čtyři lidé zemřeli, tři tisíce osob se ocitlo bez střechy nad hlavou, škody byly odhadnuty na 420 tisíc zlatých. Pomoc dorazila v dalších dnech z blízkých měst, konaly se sbírky po celém Rakousko-Uhersku. Vybralo se 58 254 zlatých, další finanční prostředky přišly od pojišťovacích ústavů. Postupně byly opravovány jednotlivé domy, obnoven byl děkanský chrám (až na věž), roku 1864 byl znovu vystavěn pivovar.

Během Prusko-rakouské války roku 1866 městem prošli rakouští i pruští vojáci, kteří vyžadovali ubytování i kontribuce. Celková škoda za ubytování vojska, které odešlo 8. září, činila 15 tisíc zlatých. V rozmezí srpna až září ve městě řádila cholera, která si vyžádala přes 300 obětí. 5. listopadu během svého pobytu ve Štokách se císař František Josef I. dozvěděl o útrapách, které Polnou zasáhly, a starostovi Antonínu Pittnerovi daroval tisíc zlatých pro chudé. Další ranou pro tehdy prosperující město byl úpadek soukenictví, když zdejší cech nezachytil technologické inovace a postupně skomíral. Na začátku 19. století roční výroba sukna čítala přes 15 000 kusů sukna, v roce 1863 pouhých tři a půl tisíce. Postupný ekonomický úpadek města poznamenalo i vystěhovalectví do Ameriky, které započalo roku 1853. Během čtyř desetiletí se do „Nového světa“ vystěhovalo 92 obyvatel. Od poloviny 19. století upadající soukenictví nahrazovalo škrobárenství, které zpracovávalo pro zdejší chudý kraj běžnou plodinu – brambory. Prvním výrobcem škrobu se v roce 1850 stal Vojtěch Měřínský u Tonáků pod Dolní branou. Během šedesátých a sedmdesátých let 19. století se škrobárenství rozšířilo.

Vzhledem k blízkosti jihlavského jazykového ostrova se zde v sedmdesátých a osmdesátých letech 19. století rozvíjely národností spolky, např. tábory lidu. V roce 1862 byla založena Čtenářská beseda. V roce 1863 vznikla Měšťanská beseda, na konci 60. let sokolská tělocvičná jednota. Sbor dobrovolných hasičů vznikl v roce 1872. Hospodářský spolek a Spolek vojenských vysloužilců vznikly roku 1874. Koncem 60. let 19. století společnost Severozápadní dráhy zahájila stavbu nového železničního spojení, které se však Polné přes intervence polenských radních vyhnulo. Nejbližší stanice byla v Německém Šicndorfu ve vzdálenosti šest kilometrů od města, jedna ze zastávek nesla název Polná-Štoky. Železniční spojení a zastávka Polná-město bylo zbudováno až v roce 1904, stavba si vyžádalo 836 tisíc zlatých, z čehož 73 % složil stát a zbytek tvořily příspěvky polenských institucí a podniků.

Telegraf byl zaveden v roce 1871. zaměstnávala v roce 1902 92 pracovníků, druhá továrna na obuv, Taur a Špinar, 73. Dále se obuvnictvím živilo 73 živnostníků. Strojírna se slévárnou Karla Sázavského vyráběla zařízení do škrobáren, mlýnů a techniku pro zemědělství.

V roce 1899 došlo k vraždě devatenáctileté Anežky Hrůzové v nedalekém lese Březina. Z vraždy byl obviněn polenský židovský mladík Leopold Hilsner. Soudní proces s ním probíhal 12. – 17. září téhož roku a budil na svou dobu obrovskou pozornost (později se o celé události mluvilo jako o hilsneriádě). Podle výpovědi obyvatel Polné z předběžného vyšetřování se Hilsner v den vraždy setkal s dalšími dvěma Židy, s kterými byl toho dne viděn a u kterých obžaloba dospěla k závěru, že se jednalo o spolupachatele. Ti nebyli dopátráni, ale Hilsner byl v zářijovém procesu shledán vinným (12 hlasy z 12) ze spoluúčasti na vraždě. Po Hilsnerově odsouzení se v aféře angažoval i budoucí prezident ČSR Tomáš Garrigue Masaryk. 11. prosince 1899 navštívil TGM Polnou – inkognito. Hilsner byl krátce nato propuštěn, ale brzy přišel druhý proces, ve kterém mu byla vina potvrzena nejen za Anežku Hrůzovou, ale i druhou dívku z Horní Věžnice, Marii Klímovou, jež byla zavražděna o rok dříve, v roce 1898. Obě vraždy neměly motiv ani loupežný ani sexuální – byly označeny za rituální.

Na počátku 20. století zde fungovaly tři peněžní ústavy – Občanská záložna (založena roku 1864), Polenská městská spořitelna (vznik 1894) a Hospodářská okresní záložna. V roce 1905 byl zaveden telefon a dokončena stavba gravitačního vodovodu. Na podzim 1911 v objektu tzv. staré valchy vznikla městská elektrárna. Veřejné osvětlení bylo postupně elektrifikováno, elektřina si nacházela i cestu do domácností. Radnice proto musela zakoupit ještě jeden agregát. Po konci první světové války a vzniku Československa se do Polné vrátili váleční vysloužilci, začaly problémy se zásobování potravinami. 4. ledna 1919 obchodník Averbach chtěl vyvést zásilku masa z města, ta byla zadržena davem a vrácena řezníku Emanuelu Procházkovi. Několikasethlavý dav se pustil do drancování obchodů. Navečer na místě zasáhl oddíl 26 vojáků a četnická posila, která vzbouřence vedené dělníkem Františkem Zábranských pozatýkala, avšak ani to klidu nepřidalo. Městská rada se starostou Jindřichem Volencem rezignovala a situaci uklidnil až příjezd dalších padesáti vojáků z Jihlavy. Vyšetřování bylo ukončeno v únoru 1919 a bylo odsouzeno 139 osob.

Roku 1919 začal fungovat biograf v hostinci U Slovana. Ve dvacátých letech 20. století stavební družstva postavila desítky domů na Zápeklí a na Kateřinově. V roce 1921 zde začala působit Národní jednota pošumavská. V roce 1924 Václav Pojmon za 70 tisíc korun zakoupil polenský hrad, který se stal novým sídlem polenského muzea. Roku 1926 zde začalo fungovat první loutkové divadlo. V roce 1927 zanikl polenský okres, který byl převeden pod Německý Brod. V roce 1929 dostal Richard Kulich povolení k provozu benzínového čerpadla na náměstí. O rok později bylo na místní plovárně zřízeno kluziště pro spolek polenských bruslařů, to bylo osvětleno i ve večerních hodinách. Dále tu vznikly tři spolky: střelecký, myslivecký a Sportovní klub Polná, kde se provozovala kopaná, ale i házená či cyklistika. Ve třicátých letech 20. století se Polná stala vyhledávanou turistickou lokalitou pro Brňany a Pražany zejména pro okolní přírodu či možnost koupání v rybníku Peklo. V provozu byly tři hotely a 11 hostinců a restaurací. Roku 1931 byla dokončena na Kateřinově výrobní hala firmy Metrovka Břetislava Prokopa, Antonín Mach za vlakovým nádražím zahájil výstavbu kruhové cihelny a Josef Kreutz zahájil pravidelnou autobusová dopravu do Přibyslavi a přilehlých obcí. Roku 1933 Sokol nechal na Školském rybníce zbudovat veřejné kluziště a jeho biograf začal promítat zvukové filmy. Na podzim 1934 kasaři odnesli z Živnostenské záložny lup ve výši 11 tisíc korun, téhož roku byla odhalena pamětní deska Boženě Němcové, která zde v letech 1840–1842 žila. V roce 1935 vyhořela Sázavského továrna na kovové zboží, dokončena byla stavba Družstevního lihovaru a v provozu byly autobusové linky podnikatele Josefa Vokouna do Žďáru a Přibyslavi. V roce 1938 udělila Polná domovské právo několika židovským rodinám z Vídně, jež musely prchnout před nacisty. Téhož roku byla prodána polenská elektrárna za 477 tisíc korun Posázavskému elektrárenskému svazu. Již před rokem 1940 začala výstavba domů za kostelem svaté Barbory.

V září 1940 byl zrušen soudní okres Polná a začleněn pod Jihlavu. O dva roky později byla zrušena obecní policie. Během druhé světové války bylo přes 130 lidí totálně nasazených. V roce 1942 museli místní Židé odejít do transportů. Již 24. dubna 1945 se poprvé sešel revoluční národní výbor. V dubnu 1945 bylo v okolí města přes 600 německých vojáků, v samotné Polné sídlila rota 21. policejního pluku SS. 7. května počala německá armáda opouštět Polnou prchajíce před Rudou armádou. V noci z 8. na 9. května při náletu sovětských letounů na prchající německou armádu vyhořely budovy okresního soudu, obuvnického družstva a poškozena byla pila na Podhoře. Dopoledne 9. května se v Polné objevil první sovětský voják Valentin Indus, který byl ještě téhož dopoledne během přestřelky s prchajícími Němci smrtelně zraněn.

Během osvobozování padlo 7 polenských občanů. 12. května do Polné vstoupily jednotky 36. dělostřeleckého pluku – rumunští vojáci, odešli již 20. května. Zajatci z řad německé armády byli shromažďováni na sokolském cvičišti u zámku, odkud byli odváděni do sběrných táborů v Jihlavě a Havlíčkově Brodě. Nacistickou genocidu přežili 3 z celkového počtu 63 polenských Židů, avšak žádný z nich se do Polné nevrátil. V roce 1945 byla na místo navrácena pamětní deska Boženy Němcové, socha pomníku padlých v první světové válce a jeden z 10 zrekvírovaných zvonů, bylo otevřeno i městské muzeum. 5. května 1946 proběhly oslavy osvobození s odhalením pamětní desky Valentinu Indusovi.

V roce 1950 byla vystavěna továrna Pleas u vlakového nádraží, kde našlo práci 218 zaměstnanců. Mlékárna byla otevřena o rok později. Menšinové JZD hospodařící na pouhých 70 hektarů bylo založeno v roce 1950, o tři roky později svůj provoz ukončilo, ani další pokusy o založení v letech 1955 a 1956 nebyly úspěšné. V roce 1955 na celkové ploše 701 ha zemědělské půdy hospodařilo 224 zemědělců. Ještě v roce 1962 zde soukromě hospodařilo 33 rolníků. Státní statek vznikl v roce 1950 ve dvoře a na pozemních bývalé akciové společnosti Amylon. V roce 1952 byl ke statku přičleněn i dvůr Ovčín. Na konci padesátých let obhospodařoval skoro tisíc hektarů. V roce 1948 byly znárodněny všechny větší soukromé podniky, které byly začleněny do nových národních podniků. Jen družstevní lihovar byl začleněn až roku 1952 do národního podniku Horácké lihovary, Havlíčkův Brod, výroba byla zastavena na počátku 60. let.

V roce 1950 byla zrušena polenská tiskárna i pivovar, v jehož objektech se začala vyrábět limonáda. Obě obuvnické firmy (Adolf Wollamnn a Karel Taur) převzaly národní podniky a výroba byla ukončena v šedesátých letech. Plíškárnu Karla Sázavského převzala Koh-i-Noor, po reorganizaci začleněn pod Tokoz Žďár nad Sázavou, v roce 1958 byla postavena nová hala, kde se vyrábělo stavební a nábytkové kování. Továrna na elektrické hodiny Jana Kulhavého byla nejprve začleněna pod Družstvo hodinářů v Praze, v roce 1951 se závod osamostatnil pod názvem Elchron. V roce 1954 tu Krajský svaz výrobních družstev zřídil odborné hodinářské učiliště. Soukromé prodejny byly znárodněny a malé zrušeny, v Polné zůstaly 3 prodejny družstva Rozvoj a 5 prodejen státního obchodu. Do roku 1960 Polná patřila pod okres Havlíčkův Brod, od té doby pod okres Jihlava, kam byla přechodně začleněna za protektorátu v období od listopadu 1940 do května 1945. V roce 1976 byl sloučen se Státním statkem Jihlava a podřízen koncernu Oseva. byly dokončeny v roce 1971 na ulici Palackého, další přibyly roku 1981. Vodovod byl vybudován v letech 1972–1975, plynofikace byla zahájena roku 1982. Elchron v roce 1977 přešel pod Laboratorní přístroje Praha, sodovkárna byla v 80. letech zrušena. V roce 1982 se zastavil osobní provoz na železniční trati do města. 1. dubna 1980 byly pod Polnou začleněny obce Janovice (včetně Skrýšova) a Nové Dvory. Od 1. ledna 1989 Polná spravuje i Hrbov.

Do roku 1990 bylo postaveno skoro 500 nových státních a družstevních bytů a rodinných domů – především na sídlišti Palackého. Další, převážně rodinné domy, vznikly na nových ulicích Alej svobody, Vrchlického, Na Vyhlídce, U Hřbitova, Za Nádražím, Pod Kalvárií, Nerudova, Na Pěšince. Bytové domy byly vystavěny v ulicích Na Hlíně a Nad Háječkem. Téhož roku bylo na místě zavezeného Školského rybníka postaveno autobusové nádraží. V roce 1995 byla za židovských hřbitovem postavena čistírna odpadních vod. V dubnu 2007 v Mezinárodní den památek jí bylo udělen titul „Historické město 2006“ a jako jediná z 45 měst České republiky dostala Cenu za nejlepší přípravu a realizaci Programu regenerace městských památkových rezervací a zón.

Pamětihodnosti

Centrum města bylo vyhlášeno městskou památkovou zónou.

Kostel Nanebevzetí Panny Marie

Kostel Nanebevzetí Panny Marie je děkanský chrám z let 1700–1707. Postaven byl na místě gotického kostela Matky Boží, výstavbu financoval především Leopold Ditrichštejn, po jeho smrti roku 1708 se stavba chrámu pozastavila a už nikdy nebyla dostavěna tak, jak si ji majitel polenského panství představoval. V interiéru kostela lze spatřit ostatky svatého Liguriáše.

Kostel svaté Anny

Novogotický kostel kostel svaté Anny stojící na Sezimově náměstí sloužil během přestavby hlavního chrámu jako náhradní svatostánek pro bohoslužby. Vystavěn byl v letech 1440–1447 na příkaz Jana Sezimy z Rochova a jeho manželky Kateřiny z Močovic. Původně sloužil jako kaple pro chovance špitálu, jehož je součástí. Spolu se špitálem je chráněný jako kulturní památka.

Kostel svaté Barbory

Pozdně barokní kostel svaté Barbory stojí severně od Husova náměstí na Havlíčkově ulici uprostřed hřbitova. Vystavěn byl v roce 1725 na novém hřbitově založeném v roce 1710. Zasvěcen je svaté Barboře patronce umírajících. Věž byla po požáru obnovena v roce 1862.

Kostel svaté Kateřiny

Kostel svaté Kateřiny je raně gotický kostel stojí na vrchu Kateřinov. Vznikl v letech 1378–1389 a sloužil jako modlitebna pro obyvatele podhradí. Okolo něj se nachází hřbitov z počátku 15. století, sloužil pro pohřby obyvatel sídlících okolo hradu a v Kateřinově. V interiéru kostela se dochovaly zbytky nástěnných maleb z 15.–16. století, znázorňující výjevy ze života Krista, svatého Jiří, tematiku Posledního soudu a Zmrtvýchvstání.

Hrad a zámek

Hrad v Polné byl postaven kolem roku 1320 u rybníku Peklo, poté několikrát vyhořel, a po roce 1922 byl částečně rekonstruován. Další rekonstrukce probíhala postupně v letech 1985–2004. Od roku 1924 v něm sídlí městské muzeum. Z původního hradního paláce se dochovalo pouze patrové západní křídlo, renesančně přestavěné, na zemi nádvoří je přibližná rekonstrukce základů původních budov hradu.

Karlovo náměstí

Karlovo náměstí leží na jihozápadním okraji centra města a je připomínkou již zaniklé židovské komunity. Židovské město bylo v Polné založeno roku 1680. Náměstí tvoří dvě části – horní je bývalé Židovské náměstí, obklopené trojúhelníkovým blokem domů, a dolní je bývalý Rabínský plácek, který vznikl rozšířením ghetta v roce 1740. Cennými stavbami jsou Rabínský dům a synagoga. Ze starších technických památek se dochovala litinová pumpa.

Synagoga v Polné

Synagoga v Polné stojí na Karlově náměstí a sídlí v ní Regionální židovské muzeum. Založena byla ihned po založení ghetta v letech 1680 – 1682. Z původního barokního vzhledu synagogy se zachovala čtyři okna s lomeným obloukem a fragment nejstarší výmalby. V letech 1996–2000 prošla rekonstrukcí. Vedle synagogy se nachází rabínský dům.

Židovský hřbitov

Židovský hřbitov v Polné se nachází na severozápadním okraji města pod vrchem Kalvárie, okolo teče říčka Šlapanka. Založen byl v roce 1597 a v 18. a 19. století byl několikrát rozšířen. Nachází se na něm asi 1 300 barokních, klasicistních i novodobých náhrobků, nejstarší náhrobní kámen pochází z roku 1683, nejmladší z roku 1940.

Ostatní pamětihodnosti

• Počátky osidlování zdejšího území připomíná soutěska Klešter, která sloužila jako celnice. Mezi industriální památky se řadí secesní městská elektrárna a budovy měšťanského a panského pivovaru, které stojí na ulici Komenského, respektive Na Lázni.
• V severní části města se na výšině Kalvárie nachází Křížová cesta. V roce 2011 bylo ve městě otevřeno Muzeum kutilství.
• Pamětní deska Josefu Toufarovi na Palackého ulici.
• Smírčí kámen U zmrzlých

Osobnosti

• František Augustin (1846–1906), zakladatel moderní české meteorologie
• Dr. Ing. Rudolf Gilbert (1896–1984), filatelista, profesor na grafické škole
• Bohumil Hrabal, spisovatel strávil tu část dětství (1916–1919) se svými rodiči v měšťanském pivovaru
• František Kašík (1888–1969), voják, vynálezce protitankové překážky rozsocháč, též český ježek
• Karel Ludvík Klusáček (1865–1929), akademický malíř
• Kašpar Knittl (1825–1882), skladatel, varhaník, sbormistr
• Karel Knittl (1853–1907), hudební skladatel, teoretik a pedagog, dirigent Hlaholu
• Josef Kuhn (1911–1984), český varhaník a hudební skladatel
• Václav Viktor Morávek (1715–1779), sochař
• Kamila Moučková (1928), rozhlasová a televizní hlasatelka
• Božena Němcová, v Polné žila v letech 1840–1842
• Havel Palamedes (druhá polovina 16. století), městský písař, zakladatel nejstarší městské knihy (rychtářské), absolvent Wittenberské univerzity
• Antonín Pittner (1814–1897), představitel národního obrození, starosta města
• Vlasta Pittnerová (1853–1926), spisovatelka
• Josef Věromír Pleva (1899–1985), spisovatel
• Jiří Ignác Pospíchal (1634–1699), velmistr křižovnického řádu, ekonom
• Břetislav Rérych (1872–1936), učitel a ředitel školy, všestranně veřejně a kulturně činný
• Prokop Sedlák (1838–1920), podnikatel a politik, poslanec Českého zemského sněmu
• Gertruda Sekaninová-Čakrtová (1908–1986), právnička, politička, disidentka

Čestní občané

• Václav Michal Pešina (1782–1859), kaplan a katecheta na místní škole, později infulovaný kanovník u svatého Víta v Praze
• František Pojmon (1817–1902), obrozenecký kněz, spisovatel, historik
• Josef Seidl, kaplan a katecheta hlavní školy polenské
• František Ninger, kaplan a katecheta hlavní školy polenské
• František Palacký (1798–1876), zakladatel moderního českého dějepisectví
• František Ladislav Rieger (1818–1903), staročeský politik
• Karel Klaudy (1822–1894), zemský poslanec, purkmistr pražský
• Franciszek Jan Smolka (1810–1899), říšský poslanec za Lvov
• Richard Belcredi (1823–1902), předseda rakouské vlády, uděleno 1865 za pomoc občanům při požáru 1863)
• Antonín Schmidt (1820–1897), notář, kulturní a osvětový činitel, zakladatel Čtenářské besedy, 1. předseda pěveckého sboru Čestmír
• Antonín Klusáček (1817–1898), revolucionář 1848, učitel
• Ferdinand Voith (1812–1882), krajský hejtman v Čáslavi
• Karel Varhánek (1829–1900), podnikatel a mecenáš
• Jan Varhánek, továrník, věnoval městu rybník, který je po něm pojmenovaný
• Ignác Spinar (1816–1896), pedagog, činný ve spolcích
• Václav Pojmann (1849–1925), podnikatel a mecenáš
• Tomáš Garrigue Masaryk (1850–1937), první československý prezident
• Edvard Beneš (1884–1948), druhý československý prezident
• Gustav Habrman (1864–1932), ministr školství, později ministr sociální péče
• František Staněk (1867–1936), člen domácího odboje
• Alois Jirásek (1851–1930), spisovatel
• Prokop Drtina (1900–1980), ministr spravedlnosti ČSR. Uděleno po válce, v roce 1948 odebráno.
• Klement Gottwald (1896–1953), komunistický politik a prezident Československa. Uděleno 1948, odebráno 2008.