Nezdenice

Historie

Do roku 1900

Obec poprvé vstoupila na historickou scénu 3. června 1374 zápisem do půhonních knih v Olomouci, kde Oneš z Nezdenic (Onssonem de Nezdenicz) pohání před soud Hereše z Krahovce pro dlužných 12 hřiven pražských grošů. K témuž roku se vztahuje zápis v zemských deskách (in villa Nezdenicz). Nejstarší znalosti o osídlení krajiny před tímto datem pochází převážně z vykopávek pořízených v nedaleké bojkovské cihelně z období asi 50 000 let př. n. l. První drobné sídliště na katastru dnešní obce založili Keltové již v době železné. Podstatnou část středověku tvořila země podél řeky Olšavy sporné území o něž usilovali Čechové i Uhři a krajina v okolí vesnice byla opakovaně pustošena oběma stranami. Roku 1108 se zde odehrála krvavá srážka mezi českým knížetem Svatoplukem a uherským králem Kolomanem, za níž byl nezdenský kraj velmi krutě vyplundrován Maďary. Někde v okolních lesích prý při pronásledování nepřítele kníže Svatopluk přišel o oko. Je tedy pravděpodobné, že Olšava tvořila v letech 1030–1241 severní hranici neutrálního pásma mezi Uhrami a Moravou a zároveň byla příčinou rozdělení vesnice na dvě samostatné části. Nezdenice uherské, stojící na levém břehu řeky směrem na Bánov a Nezdenice moravské. Definitivně byly obě části připojeny k Moravě na sklonku 13. století. Z prvních historických zpráv víme, že na přelomu 14. a 15. století tvořilo Nezdenice několik dvorů (hovoří se až o sedmi), jež tvořily tzv. lenní či manské svobodné statky. Zdokumentované jsou také první zmínky o nezdenské tvrzi, na níž někteří drobní majitelé střídavě sídlili. Z roku 1392 se dochoval první písemný pramen informující o tom, že vesnice dispon 1. května, 25. července a 3. srpna 1605 byla vesnice napadena uherskými Bočkajovci, přičemž byla vydrancována a vypálena. Další katastrofy tohoto druhu ji postihly za třicetileté války v letech 1620, 1628 a 1643. 16. října 1663 byly Nezdenice spolu s dalšími okolními obcemi pro změnu vypáleny turecko-tatarským vojskem, jež toho roku vpadlo na Moravu. Vpádem Kuruků byla vesnice postižena dále 27. března 1704 a v březnu 1707 ji přepadli uherští povstalečtí vojáci. Toho roku byl k boji proti Uhrům Nezdenicím vyslán na pomoc oddíl hajduků a portášů ze Světlova, avšak ani ti již nestačili zabránit ztrátám na obyvatelstvu. Od roku 1683 obec disponovala vlastním pečetidlem, na němž byli vyobrazeni patroni kostela sv. Petr a Pavel. Za první slezské války bylo z Nezdenic odvedeno množství mužů, za něž Prusové požadovali výkupné 100–200 zlatých, což byla na tehdejší dobu pro sedláka cena neúnosná. V roce 1716 zemřelo mnoho místních obyvatel v důsledku černého moru. 30. září 1740 byly Nezdenice se sousedními Rudicemi prodány jejich majitelkou Eleonorou z Mankvitzbrugu za 40 000 rýnských a 40 dukátů pánům z Kounic-Rietbergu. Říšský kancléř hrabě Václav Antonín z Kounic-Rietbergu nabídl místním obyvatelům, aby se vyplatili z roboty a panské statky si koupili a rozdělili. V roce 1812 bylo kvůli předcházející epidemii tyfu a úplavice poprvé nařízeno očkování dětí. Dítě, které nebylo očkováno a zemřelo, nebylo církevně pochováno pro neposlušnost rodičů k vrchnosti. V roce 1815 koupil Nezdenice za sumu 148 000 zlatých brněnský velkoobchodník Jan, rytíř z Herringu. Ten je o devět let později prodal za částku 65 000 konvenční měny Alexandru, hraběti Mattelovi, jenž byl po své smrti pohřben v hrobce místního kostela. Mezi další dr6. září 1910 postihla Nezdenice jedna z největších povodní v historii, při níž se voda dostala až do úrovně kolejí. Zbořila několik domů a napáchala velké škody na domácím zvířectvu. V ulici U mlýna bylo z důvodů předcházení podobným událostem zakázáno stavět a postiženým lidem byly vykázány parcely výš na svahu levé části obce. Tímto způsobem vznikla nová ulice, dnes vedoucí ke kyselce, koupališti a sjezdovce. Další, méně ničivé povodně, přišly v roce 1911 a 1919, což přinutilo zemskou správu, aby řeku Olšavu zregulovala alespoň v samotné vesnici. V roce 1912 byl v Nezdenicích otevřen první andezitový lom. Materiál z něj byl používán většinou na mostní kvádry, silniční kámen na dlažbu, stavební kámen na zpevňování břehů atd. Těžba v kamenolomu byla zastavena v listopadu 1965, neboť jeho velkou část zatopila spodní voda. Druhý lom v Nadějovně byl otevřen v roce 1951 a kámen, jenž se zde vytěžil, byl zpracováván přímo v drtičce kamenolomu a používán jako silniční štěrk. Uzavřen byl v roce 1971.

21. května 1924 udeřil v Nezdenicích blesk dvakrát do kostelní věže. První blesk odřel jen omítku a svezl se po silném dubovém trámu do věže. Druhý blesk zabil kostelníka, jenž právě vstoupil do zvonice odzvoniti večerní klekání. Blesk přeskočil pak do skupiny malých účastníků májové pobožnosti a zabil studenta Ant. Chytrého. Asi deset žáků, hochů i děvčátek zůstalo v bezvědomí na chrámové dlažbě, podařilo se však je vzkřísiti. Utrpěli popáleniny, někteří ochrnutí zraku a mnozí zraněni byli pádem na dlažbu.“

V letech 1923–1925 byla v Nezdenicích provedena parcelace statku, odvodňování a scelování pozemků. Většina rolníků a domkářů však nebyla spokojena, neboť za dobré a kamení prosté pozemky získali jiné, většinou horší bonity.

V závěru druhé světové války bylo osvobození vesnice součástí bratislavsko-brněnské operace. V jejím rámci se obec stala 15. dubna 1945 terčem leteckého bombardování (dopadlo zde 30 pum) a posléze cílem dělostřeleckého odstřelování spojenců, jež trvalo od 26. do 29. dubna. Vlastní boj o vesnici vyvrcholil následujícího dne, kdy ruští a rumunští vojáci podnikli proti pevným německým pozicím soustředěný palebný a posléze i pěchotní útok. Na katastru obce v průběhu bojů padl jeden ruský a dva rumunští vojáci (některé zdroje uvádí dalších pět neznámých rumunských vojáků). Celkové válečné škody dosáhly částky 768 000 korun, z čehož činily škody na soukromém majetku 695 000 korun. V letech 1938–1945 padlo, bylo popraveno nebo v důsledku bojových operací zemřelo 14 nezdenských občanů.

V období po válce a únoru 1948 se obecní dění soustředilo především v oblasti rozvoje a zvyšování zemědělské výroby. V 70. letech to pak byly stavební úpravy, zejména výstavba inženýrských sítí, rozšíření hřbitova, oprava ulic a stavba koupaliště. V 80. letech byla v rámci akce Z dokončena budova pošty a služeb a pohostinství s přísálím. Stavební práce pokračovaly i v oblasti zlepšování kvality životního prostředí. Ve stejném trendu se odvíjelo dění v obci i po listopadu 1989.

Pamětihodnosti

Nezdenská kyselka

První písemnou zprávu o nezdenské kyselce z pramene Pod Nadějovem podal roku 1585 moravský a zemský fyzik Tomáš Jordán z Klausenburku ve svém díle „Knijha o Wodách Hogitedlných neb Teplicech Morawských “. Podle jeho popisu prý prospívá lidem, kteří často vrhnou, pomůže při úplavici, střevních chorobách, chorobách jater a žloutence. Navíc uvádí výčet solí, jež voda obsahuje a všem připisuje značné léčebné účinky.

V 17.–18. století stávala u pramene s vysokým obsahem jódu a bromu lázeňská budova patřící Světlovskému panství a nemocní se v ní koupali ještě v roce 1887. Toho roku byla budova pro sešlost zbořena, avšak měděné potrubí zůstalo nadále zakopáno pod zemí. V roce 1912 měly být nad kyselkou v panském území otevřeny kamenné lomy. Obec obratem odepřela povolení k těžbě, jelikož panovala důvodná obava, že studánka kyselky bude buď úplně zničena nebo voda ztratí na jakosti. To nechtěli zástupci vesnice připustit, jelikož byla až na jednu výjimku jedinou studní, jež v zimě neztrácela vodu a obyvatelstvo z ní denně čerpalo. Těmto námitkám však nebylo na okresním hejtmanství v Uherském Brodě vyhověno. Nakonec byla ve třicátých letech 20. století nadějovská kyselka za sumu 80 000 korun neodborně svedena na jiné místo, nicméně podle předpokladů byl pramen značně znehodnocen.

Dalším zdrojem jodové vody je tzv. Kořenskovská kyselka (název je odvozen od přezdívky vlastníka pozemku) a stejně jako nadějovský pramen obsahuje velké množství tělu prospěšných chemických látek (uhličitan sodnatý, jodid, bromid a boran sodný, boran sodnatý, uhličitan vápenatý i hořečnatý, chlorid draselný a množství kyseliny uhličité, polovázané i volné). V osmdesátých letech 19. století měl zřídlo v pronájmu exportér, jenž odtud vyvážel na 80 000 lahví ročně. Tyto kameninové nádoby (gugačky, kukačky) byly nabízeny především v Rakousku a Uhrách, zejména proti průduškovým, hrtanovým, žaludečním a střevním katarům.

Zámek

Na místě jednoduché jednopatrové zámecké budovy v empírovém slohu původně stávala tvrz ze 14. století, náležející místním vladykům z Nezdenic. Za válek Jiřího z Poděbrad a Matyáše Korvína byla pravděpodobně zpustošena, nicméně záhy byla opět obnovena. Jako existující objekt se připomíná ještě v roce 1637, kdy Nezdenice od evangelíka Fridricha Kalkreutera koupil Menhart Marisiany. V roce 1714 koupili Nezdenice Serenyiové, kteří tvrz ve 20. letech přebudovali v menší barokní zámek. Do empírového slohu byl přestavěn v letech 1820–1822 Janem Herringem. Roku 1925 zakoupili zámek bratři Spíškové, kteří jej zrekonstruovali (1926) a drželi až do února 1948. Zámek sloužil účelům MNV a Státního statku. Dnes je objekt majetkem obce a slouží jako jedna z budov komplexu domova pro seniory, jenž byl postaven v prostorách bývalého zámeckého parku.

Kostel svatého Petra a Pavla

Jde o jednolodní orientovanou stavbu s polygonálním závěrem kněžiště a čtyřbokou věží nad průčelím. Kněžiště je členěno opěrnými pilíři, zaklenutou konchou s výsečemi a jedním polem válené klenby s vytaženými hřebínky. Loď kostela je plochostropá, podstřešní profilovaná římsa nese sedlovou střechu, nad závěrem zvalbenou.

Poprvé je kostel v archivních listinách připomínán v roce 1392 a jako jeho patron se uvádí pan Jan ze Záhorovic. Před tímto datem zde stával jen drobný dřevěný kostelík, který byl pravděpodobně zřízen mezi lety 1339–1346 na popud markrabího Karla, jenž určitou dobu svého života sídlil v blízkém Bánově. Zděný kostel zde byl vystavěn teprve v letech 1349–1357 za panování jeho mladšího bratra Jana Jindřicha a za přispění olomouckého biskupa Jana VIII. Za husitských válek kostel pravděpodobně náležel husitům, avšak i přesto byl v roce 1424 vypálen. V dalších letech pak sloužil Českým bratřím, kteří Nezdenice opustil po bitvě na Bílé hoře. Vypálen byl téměř za všech vpádů z uherské strany a do dnešního dne již naprosto ztratil svůj původní ráz. První katolický farář zde byl dosazen po téměř tři sta letech maďarským pánem vesnice Marsinayem v roce 1688. Fara z vepřovice byla ke kostelu přistavěna v roce 1705. V roce 1741 k němu byla přistavěna desetimetrová přední část s věží, nová loď (západní zeď) pochází z roku 1767. Jelikož v roce 1822 při neopatrném pálení voskových svíček fara vyhořela, vystavěli farníci novou budovu z kamene, jež byla vysvěcena 31. května 1825. V průběhu dalších let probíhaly na kostele drobné opravy, které přispěly ke zvelebení budovy. Nově byly mezi jinými zrealizovány křížová cesta (1889), kamenné schody od fary ke kostelu, kazatelna (1895), oltář (1922) a kněžská hrobka. Poslední listopadovou neděli roku 1931 došlo k vysvěcení nových zvonů a v roce 1934 byly pořízeny nové varhany. Při osvobozování obce v roce 1945 byla kostelní věž z jižní strany zasažena dělostřeleckým granátem, jenž ji téměř zničil. Po důkladné opravě byly následujícího roku vysvěceny nové zvony, k nimž přibyl i umíráček z roku 1675. Další dílčí opravy probíhaly až do listopadu 1994 a vyvrcholily demontáží věže, která byla vyzvednuta a ukotvena na ocelovou základnu. Do kopule byla uložena zpráva starosty a faráře Plachého o dění z vesnice a okolí. Elektrické hodiny byly do věže zasazeny teprve roku následujícího. Oficiální dokončení kostela se datuje k roku 1996. Náklady na poslední opravy činily 250 000 Kč.