Postoloprty

Historie

V okolí Postoloprt se nacházelo neolitické sídliště kultury s lineární keramikou, jejíž nositelé byli prvními zemědělci na českém území.

Dějiny Postoloprt v raném středověku začínají vybudováním hradiště Drahúš jižně od dnešního města někdy ve druhé polovině 10. století. Existovalo jen krátce, už v 11. století bylo opuštěno.

Na Drahúš situoval kronikář Kosmas pověst o Durynkovi a Neklanovi. Podle ní porazilo české vojsko Lučany a Neklanovi se podařilo zajmout syna luckého knížete Vlastislava. Neklan chlapce spolu s jeho vychovatelem Durynkem umístil na hradiště Drahúš, kde Durynk dítě zavraždil. Do jakési vesnice u Postoloprt umístil setkání knížete Oldřicha a selské ženy Boženy kronikář Dalimil.

Prakticky až do vypálení benediktinského kláštera husity v květnu 1420 jsou zprávy o Postoloprtech spojené výhradně s ním. Vesnice byla součástí klášterního panství. Klášter samotný se nacházel v areálu dnešního zámku a děkanství.

Po zničení kláštera se většiny jeho pozemkového vlastnictví zmocnily Louny. Kromě Postoloprt to bylo šestnáct vesnic. Tato situace trvala až do roku 1454, kdy v důsledku pozemkové reformy musely všechny stavy králi vrátit nemovitosti, které nabyly po roce 1419 a neměly na jejich legální nabytí doklad. Louny si v polovině 15. století – i později – vedly v účetní knize podrobnou evidenci svého majetku včetně pravidelných poplatků od poddaných. Například v roce 1450 pobíraly Louny dávky od 33 postoloprtských poddaných s někdy dnes kuriózně znějícími jmény jako Vrhcáb, Pizdoch nebo Opilac. Rychtářem byl Hůla, poddaní měli pronajatý přívoz, mlýn a krčmu. Podle počtu poddaných odvádějících dávky lze počet obyvatel v tehdejších Postoloprtech odhadovat na 150–200.

V roce 1465 zapsal Jiří z Poděbrad klášterní panství včetně Postoloprt v hodnotě 12 000 kop třem svým synům: Viktorínovi, Jindřichovi a Hynkovi. Bratři postupně prodali své podíly příslušníkům panské rodiny z Veitmile. Do jejich rukou celé Postoloprtsko přešlo v roce 1502. V roce 1510 nebo 1511 pak Postoloprty obdržely od panovníka statut poddanského města a erb. Podoba erbu procházela historickým vývojem. Dnes ho tvoří dvě stříbrné věže nad cimbuřím v modrém štítu, mezi nimiž je na červeném štítku zobrazená ryba. Ta může mít podle heraldika Stanislava Kasíka dva významy: Může symbolizovat Krista, ale také apoštoly, kteří byli rybáři nebo pocházeli z rybářských rodin. Ve druhém případě by se erb vztahoval k bývalému klášteru – Bráně apoštolů.

Zřejmě až s nástupem Veitmilů se začal prostor bývalého kláštera přestavovat. V roce 1504 se pořizoval zvon do nového kostela sv. Františka Serafínského, který stál v místech dnešní hospodářské budovy děkanství. Do něj byla zakomponována dodnes dochovaná zeď z kláštera s šestidílným románským oknem. Za Veitmilů byl postaven i nový kostel zasvěcený Nejsvětější Trojici. Prvně se uvádí k roku 1515; až do roku 1792 stál v místech dnešní plavecké haly.

Veitmilové si Postoloprty zvolili za jedno z rezidenčních sídel. Šebestián z Veitmile v místech bývalého kláštera postavil tvrz či spíše malý zámek. Poprvé se v pramenech uvádí v roce 1542. S ohledem na dobu, po kterou Šebestián rozsáhlé postoloprtské panství, k němuž patřilo dvacet vesnic, před tím vlastnil, existoval zřejmě už v první třetině 16. století.

V roce 1600 zemřel nezletilý Štěpán z Veitmile a jeho majetek zdědila jeho sestra Veronika, provdaná za Štěpána Jiřího ze Šternberka. Veronika manželovi panství za 42 000 míšeňských kop prodala. Šternberk nechal na místě veitmilovské tvrze postavit zámek s čtyřkřídlou dispozicí a nárožními věžemi.

Třicetiletá válka přinesla městu mnoho škod a dramatických událostí. Nejprve začátkem listopadu 1618 vtrhla do opuštěného zámku chudina z okolí, vyrabovala ho a zničila vnitřní zařízení. V roce 1636 si majitel panství, Jan Rudolf Šternberk, stěžoval místodržícím, že pluk Poláků v císařských službách způsobil na zámku a ve městě škodu za 1093 zlatých. Zkázu dokonali v roce 1646 Švédové. V té době, od roku 1637, už postoloprtské panství vlastnil Václav Michna z Vacínova, kterému patřilo mj. i Konopiště.

Některé základní informace o městě po třicetileté válce poskytuje berní rula z roku 1654, což je první úplný soupis daňových povinností poddaných ve státě. Zdá se, že se Postoloprty po válce vzpamatovaly poměrně rychle. Rula uvádí 47 zdanitelných budov, z nichž bylo jen osm opuštěných nebo ve stavu, kdy se z nich nemohla daň odvádět. Šest z nich patřilo obci. Všichni hospodáři pěstovali obilí a chmel. Berní rula vykazuje pět řezníků, po třech krejčích a ševcích a po jednom pekaři a bednáři. Vrchnostenský pivovar uvařil ročně 55 hektolitrů piva. Jména všech hospodářů znějí česky; zdá se proto, že ke germanizaci Postoloprt došlo až na přelomu 17. a 18. století. Doplňky v textu berní ruly uvádějí, že roku 1664 postihl městečko požár, při němž shořelo čtrnáct domů.

V roce 1669 koupil postoloprtské panství říšský hrabě Jiří Ludvík Sinzendorf. K zámku tehdy patřil pivovar, sladovna, hospodářský dvůr, vinopalna, sladovna, vinný lis, kovárna, bažantnice a cihelna. Zámek nechal opravit a do jeho průčelí byla vsazena věž, známá z pozdějších vedut.

Ze svého dolnorakouského panství Sitzendorf an der Schmida přivedl hrabě do Postoloprt početnou židovskou komunitu, pro kterou zřídil ghetto v dnešní Mánesově ulici. Dochovala se z něj jen studna, atypicky umístěná uprostřed ulice, a dům čp. 276, postavený původně v roce 1817 jako škola. Synagoga byla postavena v roce 1722 podle plánů Pavla Ignáce Bayera. Roku 1867 ji nahradila nová stavba, zbořená někdy po roce 1980. Stávala na volné ploše za garážemi. Z místní židovské komunity pocházela řada významných osobností, mj. duchovní Benno Löbl, právník Julius Glaser nebo novinář Eduard Bacher. Z Postoloprt pocházeli i předkové Karla Marxe.

Sinzendorf ale postoloprtské panství zadlužil. V květnu 1692 je proto jeho syn Filip Ludvík prodal říšskému knížeti Ferdinandu Schwarzenbergovi za 600 000 zlatých rýnských, z toho 500 000 zlatých bylo použito na zaplacení Sinzendorfových dluhů. Až do konce vrchnostenské správy v polovině 19. století patřilo do panství 34 vesnic. Podle tereziánského katastru z roku 1757 provozovala vrchnost ve městě kovárnu, cihelnu a lázeň, asi sto zlatých vynášelo clo vybírané na mostě přes Ohři. Mlýn měl tři kola a dvě stoupy. Ve městě byla škola, při kostele růžencové bratrstvo. Katastr dále vypočítává po šesti řeznících, ševcích a krejčích, čtyři krčmy, dvě lázně a mnoho dalších řemesel. V důsledku válek o rakouské dědictví se ve snaze zlepšit kvalitu komunikací stavěla v letech 1753–1757 Lipská silnice, procházející centrem Postoloprt.

Schwarzenbergové se pokoušeli obnovit místní vinařství. Severně od města, po pravé straně silnice na Vrbku, byla na třinácti hektarech obnovena předbělohorská vinice a v roce 1694 na ní bylo vysázeno několik tisíc sazenic tokajských odrůd z Horních Uher a místních odrůd z Litoměřicka a Mělnicka. Révě se však nedařilo, především chyběli zkušení vinaři. Poslední vinobraní proběhlo v roce 1764.

Daleko úspěšnější byla těžba hnědého uhlí. V roce 1719 vydal Adam František Schwarzenberg dekret, v němž nařídil na Postoloprtsku vyhledávat uhelná ložiska. Od ojedinělých pokusů se v roce 1793 přešlo k dolování ve velkém a v Postoloprtech byl v rámci správy velkostatku zřízen báňský úřad. V polovině 19. století bylo na postoloprtském katastru osm dolových polí.

Nejpozději v polovině 16. století se v prostoru dnešní bažantnice rozkládala obora se zvěří zvaná Šárka. V blízkosti Postoloprt bylo několik loveckých revírů, mj. u Levonic, Března a Skupic. V revírech se objevovala zvěř, která se v Čechách v současnosti vyskytuje výjimečně nebo vůbec: medvědi, vlci a rysové. Je to doloženo z ceníku ze 70. let 17. století, podle něhož byli myslivci odměňováni za odstřel těchto zvířat. Stav zvěře dosáhl vrcholu na začátku 19. století. V roce 1819 bylo v postoloprtském revíru zastřeleno 5077 zajíců, 6269 koroptví a 4170 bažantů. Postoloprty byly od konce 17. století vyhledávaným místem, kam jezdila šlechta z Čech i z ciziny na hony. Roku 1833 přijel do Postoloprt na hon i bývalý francouzský král Karel X. V roce 1850 vstoupilo v platnost nové obecní zřízení. Prvním starostou v Postoloprtech se stal August Saitz, členem zastupitelstva byl i Jan Adolf Schwarzenberg. Postoloprty se také staly sídlem okresního úřadu, okresního soudu a okresního berního úřadu. Okresní úřad zanikl roku 1868 a jeho kompetence převzal Okresní úřad v Žatci. Dva nejstarší místní spolky byly založeny v roce 1861: byl to střelecký spolek a mužský pěvecký spolek, který sídlil v čp. 96. V roce 1872 byl zahájen provoz na trati Žatec–Postoloprty–Obrnice, 1895 pak Louny–Postoloprty. V roce 1886 byla otevřena škola v dnešní ulici Boženy Němcové. Výstavba kanalizace byla dokončena roku 1889, 1900 zřízena veřejná telefonní stanice.

Dne 29. října 1918 se postoloprtské městské zastupitelstvo, ve kterém byla německá většina, přihlásilo k plánované provincii Deutschböhmen, která měla být součástí Rakouska. Dva dny nato převzal správu města čtrnáctičlenný národní výbor složený z Němců. Dne 1. listopadu opustila armáda kasárna. Československá armáda obsadila Postoloprty 20. listopadu 1918.

Válečné násilí

Dne 10. listopadu 1938 byla vypálena chomutovská synagoga. Židé, kteří nestačili utéci, byli za bití sudetskými Němci hnáni po čtyřech do zbytku ČSR právě přes Postoloprty na Louny (ty nebyly odstoupeny). Později Němci zřízený koncentrační tábor v bažantnici byl v roce 1943 vyhrazen pro mužské židovské míšence a manžele židovek z celého protektorátního území. Spolu s válečnými (Francie, Itálie, Velká Británie) zajatci pracovali nejen na stavbě letiště Žatec. Tábor fungoval až do dubna 1945, Jedním z organizátorů masakru byl i účastník protinacistického odboje Vojtěch Černý.

Pamětihodnosti

• Na jižní straně Mírového náměstí stojí postoloprtský zámek postavený v první čtvrtině sedmnáctého století. Dochovaná podoba je výsledkem přestavby podle projektu architekta Pavla Ignáce Bayera z let 1706–1718 a výrazných úprav ze druhé poloviny osmnáctého století.
• Záplavový most přes Ohři jižně od náměstí
• Kostel Nanebevzetí Panny Marie – Mírové náměstí
• Bývalý panský pivovar – dům čp. 659 na ulici Wolkerova
• Vodní mlýn
• Fara
• Socha svatého Jana Nepomuckého u hřbitova
• Sloup se sochou svatého Václava u hřbitova
• Sloup se sousoším Piety na náměstí
• Kašna na náměstí
• Hřbitovní kaple – stojí na severozápadním okraji města
• Hradiště Drahúš – vyvýšené opevněné hradiště, archeologické stopy
• Úřednická budova – Mírové náměstí čp. 3
• Městský dům Mírové náměstí čp. 9
• Městský dům ulice Alšova čp. 40
• Městský dům ulice Alšova čp. 43
• Bývalá radnice ulice 5. května čp. 102
• Zemědělský dvůr čp. 109
• Fara, ulice Husova čp. 124
• Zájezdní hostinec čp. 125 stojí mezi Mírovým náměstím a ulicí Husova
• Archeologický skanzen Březno

Osobnosti

Rodáci

• Eduard Bacher (1846–1908), rakouský novinář, stenograf a spisovatel
• Jan Burka (1924–2009), český malíř, grafik, sochař a básník
• Adolf Dobrovolný (1864–1934), herec, divadelní režisér a hlasatel československého Radiojournalu
• Jaromír Fiala (1892–1967), pedagog, hudební skladatel, muzikolog a překladatel
• Ludwig Freund (1878–1953), přírodovědec, čestný občan Postoloprt
• Julius Anton Glaser (1831–1885), právník, politik, pedagog, rakousko-uherský ministr spravedlnosti Předlitavska
• František Hájek (1920–1993), sociolog, pedagog
• Vladimír Hašek (1892–1968), archivář a muzikolog
• Mordechai Hirsch (1743–1804), rabín, učenec a děd Karla Marxe
• Johann Hrabar (1851–1916), polní podmaršálek rakousko-uherské armády
• Antonín Langweil (1791–1837), český malíř a modelář, tvůrce papírového modelu Prahy
• Benno Löbl (1688–1751), opat břevnovského kláštera
• Václav Nasvětil (*1948), malíř
• Isabella Nováková-Pruszyńská (1901–1967), muzikoložka, herečka, tanečnice
• Norbert Josef Pitrof (1907–1995), německý malíř a modelář železnic
• Jan Nepomuk I. ze Schwarzenbergu (1742–1789), zemědělský podnikatel
• Adolf Vratislav ze Šternberka (1627–1703), státník, diplomat
• Ernst Zenker (1865–1946), rakouský politik, novinář, spisovatel a poslanec Říšské rady

Osobnosti se vztahem k Postoloprtům

• Andreas Altomonte (1699?–1780), rakouský architekt, projektant kostela Nanebevzetí Panny Marie
• Pavel Ignác Bayer (po 1656–1733), architekt a stavitel, autor přestavby zámku, projektu třípodlažní sýpky v hospodářském dvoře a synagogy zbořené roku 1980
• Berthold, 1237–1262 opat kláštera, přední osobnost duchovního stavu v Čechách, iniciátor stavby kostela v Lenešicích
• Alois Daut (1854–1917), architekt, autor projektu radnice a hřbitovní kaple
• Karl Kraus (1833?–1903), pětinásobný starosta Postoloprt
• Ladislav Machoň (1888–1973), architekt, autor projektu základní školy otevřené roku 1926
• Anton Erhard Martinelli (1684–1747), rakouský architekt, autor přestavby zámku a hospodářských budov statku
• Emil Mendl, od 1902 advokát v Postoloprtech, autor německých dějin města o rozsahu 1374 stran uložených ve Státním oékresním archivu v Lounech
• Samuel Mühsam (1837–1907), rabín v Postoloprtech, autor několika monografií o dějinách židovství a talmudu.