Jiřetín pod Jedlovou

Historie

V roce 1983, byl na zahradě domu čp. 212, nalezen nejstarší doklad o pobytu člověka na území Jiřetína, pamětní mince římského císaře Claudia II., který vládl v letech 268 až 270 a která byla ražena za jeho nástupce Aureliana. Úvahy o slovanském osídlení tohoto kraje již od konce 6. století jsou pouhou fikcí, nemají reálný základ. V roce 1509 dal král Vladislav II. Jagellonský Jindřichovi ze Šlejnic právo na dvacet let v tolštejnském panství těžit zlato, stříbro, měď, olovo, cín, železo a jiné kovy. Pokusy o těžbu nejdříve probíhaly v Sýkořím údolí pod Tolštejnem a v Údolí Milířky pod Kozím hřbetem na katastru Dolního Podluží.

Založení města

Nejstaršími doklady osídlení v okolí Jiřetín jsou středověké sklárny. Nejbližší datované sklárny se nachází 1,5 km jižně od osady Lesné na katastru obce Dolního Podluží, další se nacházely uprostřed osady Rozhled naproti rekreačnímu středisku Slovan. Existence hutí byla datována do konce 13. století.

Podle dostupných údajů vznikl základ Jiřetína již v roce 1539, kdy bylo vybráno místo, a v letech 1548 až 1553 bylo hornické městečko vyměřeno do pravidelného šachovnicového půdorysu. Město bylo postaveno při staré lipské cestě, které lemovala východní okraj městečka. Město Jiřetín patří do skupiny horních měst, zakládaných podél saských hranic. Základem Jiřetína je přesný čtverec náměstí, od něhož se odvíjela pravidelná ortogonální síť ulic. Středové ulice neměly tranzitní charakter, což nebylo na úkor dopravní dostupnosti. Dálková trasa vedla na východním okraji města. Podél náměstí a ulic byly vyměřeny kvadratické domovní bloky, na jejichž každé straně stály tři domy. Ačkoli byly všechny domy v městečku dřevěné, nikdy z tohoto důvodu nevyhořelo celé.

Počáteční rozvoj městečka byl ovlivněn četnými výhodami, které plynuly ze zakládacího privilegia, které dal ve dvaceti bodech 12. listopadu 1554 sestavit Jiří ze Šlejnic. Město dostalo obvyklá základní práva, všichni majitelé domů dostali právo vařit pivo podle rumburského várečného řádu a prodávat je, právo péci chleba, porážet dobytek, získali volnost k provozování obchodu a vedení řemesel. Byli osvobozeni po celém dominiu od všech dávek i cel. Měli právo svobodného odkazu svého majetku, a byli osvobozeni od všech dluhů, které nechali mimo země Koruny české. Měli právo volit městskou radu, purkmistra a rychtáře a funkcionáře městské samosprávy, i když si vrchnost vymínila jejich schválení. Obyvatelé města nezískali žádné pozemky, pouze ty, na kterých stály jejich domy. Měli však právo svobodného odkazu svého majetku a především výsadu volného pohybu, tj. svobodného příchodu a odchodu. Výsady umožňovaly zdárný chod městského života, který měl zajistit zdárný chod důlní činnosti. Hlavním důlním dílem byla v 16. století dědičná štola svatého Kryštofa, její vchod je vidět před jiřetínským domem čp. 252 v Křížové ulici. Podpora vrchnosti nebyla bezmezná, předpokládalo se podmínečné prodlužování platnosti důlního privilegia. Ta byla v roce 1569 prodloužena o dalších 15 let a v roce 1584 o další tři roky. Záhy však došlo k poklesu těžby. V době omezování důlní činnosti byly záporem majetkoprávní poměry. V roce 1587 byly obyvatelům městečka vyměřeny poddanské platy a povinnosti. Dne 18. prosince 1587 udělil císař Rudolf II. listinou plné městské právo. Součástí výsad města byly dva výroční trhy, na svatého Jiří (24. dubna) a po svatém Martinovi (11. listopadu). Součástí listin bylo i udělení práva na věčné časy užívat vlastní pečeť a znak. V roce 1599 ve městě propukla morová epidemie, jíž podlehlo 300 lidí.

Vlastní kostel začali obyvatelé Jiřetína budovat v roce 1587. Kostel byl vysvěcen dne 21. května 1612 a prvním duchovním se stal evangelický pastor z Dolního Podluží Joachim Schöfelder. V roce 1616 se kněz přestěhoval z Dolního Podluží do Jiřetína, byla postavena fara.

Naděje vkládané do rudných ložisek nesplnily očekávání. Cesta k životním jistotám vedla před cechy. První se městským řemeslem uplatnili pláteníci, tkali již od roku 1557.

V roce 1642 za třicetileté války zničili Švédové nedaleký hrad Tolštejn. V době rekatolizace odešlo – podle seznamu ze 3. prosince 1652 – z Jiřetína 108 osob, jako první získal měšťanské právo v Drážďanech stolař Johann Krocker.

Od třicetileté války do roku 1945

Až do vydání císařského patentu 19. července 1765 užívalo město právo hrdelního soudu II. stupně. Popraviště bylo na Šibeničním vrchu.

Po třicetileté válce bylo v Jiřetíně z 92 domů 29 pustých. Berní rula z roku 1654 neuvádí ani náznak dolování, nelze z toho usuzovat, že všechny důlní podniky využívající ložisek leštěnce olověného zanikly. Jiřetínský farář v roce 1656 uvádí, že bylo uvedeno do provozu dolování zlata, stříbra, mědi a prý také uhlí. V roce 1750 probíhalo dolovaní rudy v dědičné štole svatého Kryštofa na Křížové hoře, v roce 1781 byla založena štola Jan Evangelista. V roce 1681 zakoupil rumburské panství kníže Antonín Florián z Lichtenštejna, s jehož rodem sdílel Jiřetín osud až do roku 1919. V roce 1804 po zničení manipulační budovy musela být ruda odvážena do saského Freibergu, což bylo velice ztrátové, takže těžba nepokračovala. V katastru Jedlové pracovala v první polovině 18. století barokní sklářská huť. V roce 1805 byla přes Stožecké sedlo vybudována dodnes používaná silnice. Křižovatka pod Jiřetínem nese neoficiální název Na Mýtě, nejspíše doklad toho, že tudy vedla stará obchodní cesta, na níž se v podhradí Tolštejna vybíralo mýtné. V roce 1848 byla v Jiřetíně vytvořena národní garda. V roce 1907, v souvislosti s reformou veřejné správy, zrušením panství a vytvoření okresů se stává součástí politického okresu Rumburk, později připadl okresu Varnsdorf. Od roku 1862 existuje v Jiřetíně poštovní úřad.

Josef Vítězslav Šimák o Jiřetínu napsal před rokem 1905: „Hory Jiřetínské kvetly však jen za požehnaného míru doby Rudolfinské, válkou třicetiletou zanikly a nevzkřísily se, ač pokusy o to dály se. Teprve nový průmysl, tkalcovský a soukenický, zvláště výroba sametů, potom sklářství, zavedené sem ta tišších dob ze sousedství, pomohl městečku a je dosud hlavním zdrojem výživy.“

Nejvyššího počtu obyvatel Jiřetín dosáhl v roce 1880. Po polovině 19. století, díky odklonu hlavní silnice, a v návaznosti na průmyslový a stavební rozvoj nedalekého Varnsdorfu, se Jiřetín přestal půdorysně rozvíjet. Nové výstavby se dočkaly pouze dvě budovy. Na úpatí Křížové hory vyrostla budova Střelnice a těsně vedle fary budova požární zbrojnice. Počátkem 20. století byl postaven nový vodovod. Dne 8. září 1909 byla v Jiřetíně zavedena elektrická energie. Za první světové války padlo 71 jiřetínských rodáků.

Po první světové válce došlo k velkým pozemkovým změnám, velkostatek Rumburk propadl pozemkové reformě. Od knížete Jana z Lichtenštejna jej vykoupil československý stát.

V roce 1919 došlo k přejmenování ulic. V roce 1934 bylo bez práce v Jiřetíně 282 lidí, jejich počet stoupl do roku 1938 až na 400. Nezaměstnaným začínala pomáhat Sudetendeutsche Volkshilfe. V roce 1935 byla poprvé pro veřejnost otevřena štola Jan Evangelista. Dne 2. října 1939 obsadily Jiřetín jednotky wehrmachtu. Německé obyvatelstvo, které vítalo zábor s neskrývaným nadšením, pod dojmem válečných událostí záhy vystřízlivělo. Došlo převedení prakticky všech podniků na válečnou výrobu. Na válečnou výrobu byla převedena i zámečnická dílna firmy Ernst Clar, kde pracovali i sovětští váleční zajatci.

Po roce 1945

9. května 1945 převzal správu Jiřetína a bezpečnostní službu český národní výbor. Během prvních týdnů po válce se v Jiřetíně aktivizovali němečtí antifašisté, kteří byli od ostatních Němců odlišováni ještě 18. srpna 1945 v hlášení místní správní komise o počtu obyvatel. Pro původní německé obyvatelstvo představovaly velký problém takzvané Revoluční gardy, kterým se říkalo „rabovací gardy“. Jako všude jinde v republice se i Němců v Jiřetíně týkala represivní opatření. Nejlépe je dokumentuje vzpomínka posledního německého kronikáře Jiřetína Emila Brunna, publikovaná v tzn. Bílé knize: „Blokovány byly jejich úspory ve spořitelně, museli odevzdat rozhlasové přijímače, hudební nástroje, sportovní náčiní, vozidla. Němci nesměli po 19. hodině večerní opouštět svoje obydlí a byli povinni nosit bílé pásky. Nesměli užívat železnici a v provozech museli pracovat pod dozorem. Všechny podniky obdržely správce a všechny živnosti musely odvádět své příjmy. Ve svém volnu museli Němci odstraňovat zátarasy i obranná postavení a pod dozorem rovněž konat i jiné práce. Každý německý nápis byl odstraněn, odstraněn byl i pomník padlých vojáků na náměstí. Jednotliví Němci byli zatčeni a vzati do tábora, jen protože byli členy nacistické strany nebo je Češi nenáviděli. Trpěli tam hladem a násilnostmi, buď tam zahynuli nebo jiní byli propuštěni teprve po letech. Potom byly vyhledávány prvé oběti k vyhnání. Krátce předtím obdrželi výzvu, někde se v určitou dobu shromáždit, takže jim nezbyl žádný čas k zabalení toho, co jsi měli vzít sebou. Tam byli znovu prohledáni a pak nejbrutálnějším způsobem v horku a v dešti hnáni jako dobytek a na hranicích ponecháni sami sobě.“

Podle hlášení Místní správní komise žilo v Jiřetíně dne 18. srpna 1945 v obci 1058 Němců, z toho 152 antifašistů. Dne 9. února 1946 byl při razii zatčen Anton Kühnel, který se vrátil přes hranice zpět pro své věci a při pokusu o útěk byl zastřelen Herbert Schindler. Osídlování probíhalo pomalu. 18. srpna 1945 žilo v Jiřetíně pouze 120 Čechů a 16 Slováků, kteří ale přišli do Jiřetína v únoru 1945 jako uprchlíci – Volksdeutsche, což byli etničtí Němci z území na východě.

V roce 1945 byl v Jiřetíně po Jedlovou odstraněn pomník válečným obětem, který zde stál od roku 1904. V roce 1966 byla zbořena jiřetínská radnice, na jejím místě dnes stojí betonové nákupní středisko. Radnice dnes sídlí v patrové budově nad náměstím.

26. května 1946 byl v Jiřetíně ustaven místní národní výbor. Dne 30. září 1949 byl Jiřetín spojen s Tolštýnem, dnešní katastrální území Rozhled. V 80. letech 20. století byly návrhy na integraci s Horním a Dolním Podlužím, které občané odmítli. Jiřetín tehdy přišel o funkci uvolněného tajemníka.

Správa obce byla za poměrů po druhé světové válce podřízena jednotné soustavě národních výborů, v jejímž rámci nebyly původně uznávány městské statusy jak Jiřetínu, tak i řadě jiných větších a menších míst, kde v čele obce stál místní národní výbor. Status města nikdy nebyl Jiřetínu vrácen, i když změnou ústavy jej v roce 1960 řada jiných měst dostala zpět. Jiřetín nedostal městský statut zpět ani nikdy později.

V sedmdesátých letech 20. století se v Jiřetíně a jeho okolí začíná prosazovat chalupářství. Osady Lesné, Rozhled a Jedlová se stávají ryze chalupářskými a chalupáři je zachránili před zánikem. V roce 1973 byla vyhlášena CHKO Lužické hory, která chrání ráz krajiny mimo areál dosavadní výstavby a která přinesla zákaz výstavby nových chat. Během 60. až 80. let 20. století se Jiřetín stal významným střediskem zimních sportů. Zásluhu na tom má Tělovýchovná jednota Slovan Varnsdorf. Jako první byl vybudován „háčkový“ vlek pod Tolštejnem na tzn. „Mezičkách“ o délce 270 m a převýšení 70 m. V roce 1980 byl vybudován kotvový vlek typu VL 1000 na severovýchodním svahu Jedlové, dlouhý 1 200 m a o převýšení 260 m. Na Jedlové byly vybudovány dvě sjezdovky, závodní o délce 1 200 m a turistické o délce 1 400 m. V roce 1976 byl vybudován hotel Slovan s 70 lůžky. V roce 1984 přibyl běžecký areál kolem Jedlové.

Prvním novodobým starostou obce se dne 12. prosince 1990 stal Josef Zoser, který byl v obci od roku 1980 předsedou Tělovýchovné jednoty Slovan. Josef Zoser je starostou dodnes. Po sametové revoluci se počet obyvatel Jiřetína snížil téměř o celou stovku. Příčinou byl odchod většiny řádových sester různých řeholí do původních klášterů. Jako první odešly dominikánky, po nich vincentinky, jejich dosavadní domov na náměstí byl využit ke zřízení azylového domu Domov svaté Máří Magdalény. Provoz zprvu zajišťovaly rafaelky, které po roce odešly do jižních Čech. Současně odešly karmelitky a během roku 1994 odešlo z Jiřetína i třicet sester těšitelek. Na podzim 1995 odešly sarmatky do domovského kláštera v Ružomberku na Slovensku.

V roce 1992 byla v Jiřetíně vyhlášena městská památková zóna, přestože na západní straně náměstí stojí panelové nákupní středisko. V roce 1994 byla zahájena rekonstrukce fary. Též v roce 1994 začala výměna střešní krytiny kostela a části krovů kostela, věřící museli na nedělní mši svatou chodit do kostela v Dolním Podluží. V druhé polovině září 1995 začalo vznikat informační středisko rekonstrukcí autobusové čekárny na náměstí. Z nevzhledné a poničené stavby se stal víceúčelový objekt. Do provozu byl uveden v roce 1998. V roce 1999 byla turisticky zpřístupněna štola Jan Evangelista. V roce 1998 obec získala titul „Vesnice roku“. V roce 2001 bylo v prostorách hradu Tolštejna vyhlášeno Tolštejnské panství. V roce 2015 zahájila provoz fontána.

Osobnosti

I když Jiřetín pod Jedlovou nikdy nebyl velkým městem, přesto se v něm narodilo dost osobností přesahující význam Jiřetína. Franz Anton Ernst (1745–1805) byl houslař, hudební skladatel a houslový koncertní mistr, Johann Alois Miksch (1765–1845) byl operní zpěvák a hudební pedagog, Johann Birnbaum (1793–1872) byl malířem převážně církevního umění, Josef Johann Münzberg (1838–1907) cestovatel a zakladatel restaurace na Tolštejně, Wenzel Salomon (1874–1953) byl malířem místních motivů, namaloval též obraz Pochod smrti. Obraz zachycuje pochod vězňů z koncentračního tábora Schwarzheide na konci dubna 1945. Obraz byl téhož roku vystaven ve výloze krámku na náměstí na "upomínku" hrůz. Další osud tohoto obrazu není znám. Na podobné téma namaloval ještě jeden obraz Pracovní skupina zachycující židovské ženy z tábora Terezín. Tento obraz visel do 1987 v interiéru OV KSČ v Děčíně, roku 1987 byl předán Památníku Terezín. František Fišer (1926–1983) žil po roce 1970 trvale na Jedlové čp. 1, kde se podílel na ekumenickém překladu bible, jeho hlavní podíl spočíval v překladu starozákonních žalmů.