Spořice (Okres Chomutov)

Historie

Záchranný archeologický výzkum při stavbě dálnice D7 odkryl jihovýchodně od Spořic osídlení ze starší doby bronzové. Dále zachytil sídliště z halštatské a laténské kultury, ze které pochází kostrový hrob s osobními šperky.

První písemná zmínka pochází z roku 1281 ze záznamů majetkových převodů řádu německých rytířů z chomutovské komendy, k jejímuž panství patřily. Do šlechtických rukou se dostaly až po roce 1411, kdy král Václav IV. zabavil veškerý řádový majetek. V 15. století se v držení chomutovského panství vystřídala řada zástavních majitelů, např. Mikuláš Chudý z Lobkovic, Jakoubek z Vřesovic, Jan Calta z Kamenné Hory. Poslední z nich, Beneš z Veitmile, vyplatil nároky německých rytířů a získal tak panství do svého vlastnictví. Jeho potomci vlastnili Spořice až do roku 1560, kdy je od nich koupil Ferdinand II. Tyrolský a od něj v roce 1571 Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic. V roce 1591 daroval Jiří Popel z Lobkovic spořický hospodářský dvůr jezuitské koleji v Chomutově. Po jeho odsouzení ke ztrátě majetku v roce 1594 přešla správa rozsáhlého panství na královskou komoru, která ho rozdělila na části a prodala je.

Spořice koupil v roce 1606 Adam Hrzán z Harasova. Soupis majetku ve Spořicích tehdy uváděl 63 poddaných, 15 potahů a filiální kostel, které ocenil na 23 706 kop a 36 grošů a 3 denáry. Poddaní ročně odváděli na poplatcích 44 kop a 41 grošů a 3 denáry, museli odpracovat 158 dní roboty a 6 dní roboty na poli a v naturálních dávkách odevzdat 278 strychů žita, 284 strychů ovsa, 668 vajec a 130 slepic. Hospodářský dvůr však dál patřil jezuitům až do roku 1660, kdy jej koupil Jan Hrzán z Harasova.

Berní rula z roku 1654 ve vesnici uvádí 13 selských gruntů (z toho tři pusté), dále 38 chalup (z nich 11 pustých). Na obecním majetku žili dva domkáři. V roce 1683 došlo ve Spořicích k morové epidemii, kterou údajně přežilo jen šest obyvatel. Pamětní sloup, který událost připomínal, je uložen v lapidáriu Oblastního muzea v Chomutově. Od poloviny 17. století byla ve vsi škola.

Nemoci a průchody vojska způsobovaly škody i v 19. století. Nejprve to byly během napoleonských válek oddíly z vestfálska a roku 1813 také rakouské, ruské a pruské. V roce 1862 se rozšířila epidemie cholery a během prusko-rakouské války zde bylo v roce 1866 týden ubytované vojsko.

Během šedesátých a sedmdesátých let 19. století u Spořic fungoval hnědouhelný důl Pomoc boží založený A. Gellertem. V katastrálním území byla ve druhé polovině 19. století postavena část chomutovského nádraží a v roce 1917 pobočka Poldiny hutě. Od roku 1919 zde fungovala česká škola, později rozšířená o školku. Německá škola sídlila v současné školní budově z roku 1900.

Během druhé světové války byl ve třech spořických hostincích od 1941 zřízen zajatecký tábor pro francouzské, anglické a řecké zajatce. V dubnu 1945 bylo bombardováním zabito 107 lidí a zničeno 32 domů a dalších 22 poškozeno. V samotném závěru války, 5. května 1945, byli ve stodolách domu čp. 1 zastřeleni vězni z koncentračních táborů a pohřbeni v hromadném hrobě u domu čp. 2.

V poválečném období došlo k rozmachu průmyslu, kdy mezi Spořicemi a Chomutovem vznikla nebo byla rozšířena řada podniků: Ferona, Vodohospodářské stavby a Železárny – Válcovny trub. Původně zemědělská vesnice se změnila na sídliště dělníků. V důsledku výstavby silničního obchvatu byla vesnice rozdělena na dvě části a zanikla řada historických budov. Místní kostel svatého Bartoloměje zchátral, a přišel dokonce o střechu. Po roce 1990 se však vesnice začala úspěšně rozvíjet. Výrazně vzrostl počet obyvatel, bylo postaveno velké množství rodinných domů, otevřen penzion pro seniory se zdravotním střediskem a proběhla rekonstrukce kostela.