Otvice (Okres Chomutov)

Historie

Do třicetileté války

První písemná zmínka o Otvicích pochází z roku 1295, kdy je bratři Fridrich a Dětřich ze Šumburka prodali dne 7. dubna chomutovské komendě řádu německých rytířů. Příbuzní Šumburků se zároveň vzdali svých nároků na vesnici.

Roku 1465 panství zdědila Bonuše, dcera Jana Calty z Kamenné Hory. Její manžel Beneš z Veitmile († 1496) vyplatil nároky řádu německých rytířů, a roku 1488 tak získal panství do osobního vlastnictví. Jeho potomkům patřilo až do roku 1560, kdy je koupil arcivévoda Ferdinand II. Tyrolský. Podle urbáře vyhotoveného u příležitosti prodeje v Otvicích žilo třicet poddaných, mezi jejichž povinnosti patřilo dva dny v roce orat na panských polích, nebo zaplatit osmnáct grošů za každý den. Vesnický rychtář vlastnil půl lánu osvobozeného od poplatků, ale za to musel vrchnosti dodávat kuřata a vejce. O tři roky později byla vesnice ohodnocena na 4 000 kop grošů a samotný panský ovčín s příslušenstvím na 4 500 kop grošů. Vesničané pěstovali pšenici, ječmen, žito, oves, hrách, zeleninu a chmel a z mléka vyráběli máslo a sýry. Ferdinand Tyrolský panství v roce 1571 prodal Bohuslavu Felixovi Hasištejnskému z Lobkovic, který otvickým nařídil nakupovat pivo výhradně v Chomutově.

Po třicetileté válce

Podle Berní ruly z roku 1654 ve vsi žilo deset sedláků, osm chalupníků a tři poddaní bez majetku. Dalších jedenáct chalup a jeden selský statek bylo pustých. Obyvatelé dohromady vlastnili devatenáct potahů, 29 krav, čtyřicet jalovic, 31 obcí, 37 prasat a sedmnáct koz. Ve stejném roce byla vyhloubena podzemní štola, která odváděla vodu z kamencového dolu u Chomutova do Zaječic. Její propadnutí údajně způsobilo vznik Kamencového jezera,

V roce 1773 otvičtí sedláci poprvé vyseli směs vojtěšky a jetele a rok později také brambory, které měly zabránit opakování hladomorů z předchozích let. V devatenáctém století se pěstovaly také všechny druhy obilovin, řepa, zelenina a ořechy. Ořešáková alej byla vysázena podél silnice z Otvic do Jirkova od roku 1847. Dominantním druhem ovoce byly hrušky často vyvážené do Německa. V sadech rostlo okolo tří tisíc hrušní. Součástí vesnice byl panský statek s ovčínem, ve kterém využívali rákosí z okolních rybníků jako stelivo. Od roku 1878 si statek pronajal baron Coudenhove, který v něm kromě dobytka choval několik desítek čistokrevných koní.

Na konci osmnáctého století založili Buquoyové vrchnostenský hnědouhelný důl Jiří. Důl vystřídal řadu majitelů a s dlouhými přestávkami fungoval až do začátku dvacátého století, kdy byl na jeho místě v letech 1902 až 1905 otevřen povrchový lom. Nacházel se v místech chomutovské ulice Šichtův důl pojmenované po posledním majiteli. Celková produkce dolu dosáhla maximálně 100 000 tun uhlí. U Červeného rybníka, kde je dnes skanzen Stará ves chomutovského zooparku, byl od roku 1850 do 70. let 19. století důl Boží dar. Vytěžilo se v něm hlubinně i povrchově asi 30 000 tun uhlí. Dále se v okolí Otvic nacházely menší doly Bernard, Požehnání Ježíšovo, Concordia, Jan Nepomucký ad., ale jejich provoz skončil již okolo poloviny devatenáctého století. Vesnice se však také rozvíjela. Obec měla vlastní chudobinec a šatlavu, bylo v ní pět hospod a z řemeslníků provozovali živnost kovář a švec. Část obyvatel pracovala v kamenolomu, v hnědouhelných dolech, továrnách a dvou cihelnách nedaleko Zaječic. 8. října 1870 byla uvedena do provozu dvojkolejná železniční trať Ústí nad Labem – Chomutov, v roce 1880 zde byla postavena i nádražní budova. V roce 1984 byla trať z důvodu postupující těžby uhlí přeložena severněji a nádraží zrušeno.

Dvacáté století

V letech 1913–1915 do obce zavedli elektřinu a postavili vodovod, jehož součástí byla vodárenská věž, do které se voda čerpala elektrickým čerpadlem. První světová válka zasáhla do života obce především hospodářskými opatřeními, ale pocházelo z ní také osmnáct padlých. Otvičtí museli odevzdat kromě jednoho všechny zvony a velký nedostatek potravin přiměl místní sedláky pěstovat kvůli oleji řepku. V roce 1917 se zde ubytovali dragouni 13. regimentu z Podbořan, kteří na místním cvičišti procházeli pěchotním výcvikem. Po skončení války se Otvice staly součástí krátce existující provincie Deutschböhmen, ale 15. prosince 1918 je obsadila jednotka šesti set československých vojáků, kteří poté pokračovali dále do Chomutova. Zvýšený zájem o hnědé uhlí vedl ke znovuotevření staršího dolu Terezie, ale již v roce 1920 byla těžba ukončena. Nová jáma byla otevřena také na místě bývalého dolu Bernard, ale pro velké množství vody brzy uzavřeli i ji. Kromě zemědělství si lidé nacházeli práci v jirkovské přádelně a chomutovských či mosteckých továrnách a dolech.

Před druhou světovou válkou ve vesnici pracovala řada řemeslníků (kováři, ševci, truhláři, řezníci, krejčí, pekaři a malíř) a nacházelo se v ní pět obchodů, pět hostinců, dvě vinárny, čtyři mlékárny, dvě benzínky aj. Kromě toho zde působilo několik spolků, z nichž některé byly založené již na konci devatenáctého století. Nejstaršími byly Spolek dobrovolných hasičů založený roku 1897 a Okrašlovací spolek (1898). K dalším organizacím patřily Spolek válečných veteránů, Německý tělocvičný spolek, Německý kulturní spolek, Spolek kuželkářů a Klub hráčů na mandolínu a citeru.

V roce 1951 bylo založeno jednotné zemědělské družstvo a postupně proběhlo několik akcí Z. Během jedné z nich byla v šedesátých letech dvacátého století postavena samoobsluha. Zvažovalo se, že zde vznikne velký pivovar, který byl nakonec postaven v Sedlci. V sedmdesátých a osmdesátých letech byla obec ohrožena těžbou uhlí a toto nebezpečí bylo zažehnáno až roku 1988. V důsledku těžby uhlí však musela být přesunuta železniční trať dále od obce.

Po roce 1990 vyrostla na severním okraji katastrálního území obce obchodní zóna sloužící zejména obyvatelům sousedního Chomutova a Jirkova.