Droužkovice

Historie

Krajina v okolí Droužkovic je osídlena už od mladší doby kamenné. V osmdesátých letech dvacátého století zde proběhl archeologický výzkum laténského opevněného dvorce o rozloze 1 ha, který odkryl stopy po palisádě, několik obytných staveb, zbytky kovárny a kuchyňské pece. V největší polozemnici byla nalezena plastika psa s beraní hlavou, zlatý prsten a zlomky attických keramických nádob, které dokládají obchodní propojení zdejší krajiny s antickým Středomořím.

Záchranný archeologický výzkum při stavbě rychlostní silnice R7 (od roku 2016 značné jako dálnice D7) zachytil osídlení knovízské kultury, laténské kultury (mimo jiné nález vertikální hrnčířské pece) a ze starší doby římské odkryl zemnici s nálezy kovových a kostěných nástrojů. Další zemnice pochází z doby stěhování národů a raného středověku. V jedenáctém století se v nivě Hačky těžila hlína a na pravém břehu se nacházel hutnický areál s deseti pecemi.

Do třicetileté války

První písemná zmínka o vesnici pochází z roku 1314, kdy Droužkovice koupil řád německých rytířů a připojil je k chomutovskému panství.

Posledním ze zástavních majitelů byl Beneš z Veitmile, který roku 1488 vyplatil přetrvávající nároky německých rytířů a sám byl povýšen do stavu svobodných pánů. Jeho syn Jan vesnici prodal Václavovi z Lobkovic, který ji však už roku 1562 předal Ferdinandovi Tyrolskému a ten ji znovu připojil k chomutovskému panství.

Dalším majitelem panství se stal roku 1571 Bohuslav Felix Hasištejnský z Lobkovic. Během jeho vlády přijali Droužkovičtí protestantství augsburského vyznání. V té době směli v Droužkovicích pracovat krejčí a kovář, obec mohla pást dobytek mezi vsí a Březnem a lovit v potoce. Pivo obec kupovala v Chomutově a právo šenkovat měl místní rychtář. Za 2 250 kop míšeňských grošů získali Droužkovičtí od Bohuslava Fel

Ve třicátých letech devatenáctého století u vesnice vznikla čtveřice hnědouhelných dolů: Antonín, Ignác, Filip a František Josef. V provozu zůstaly po dobu dvaceti až třiceti let. Celková produkce těchto malých dolů se odhaduje (včetně spořického dolu Pomoc boží) maximálně na 80 000 tun uhlí. V roce 1863 nechal jihozápadně od vesnice J. Stoll otevřít a hned ve stejném desetiletí uzavřít důl Barbora. V období 1890–1901 byl obnoven a potom bylo jeho dolové pole připojeno k březenskému dolu Sirius. Nekvalitní uhlí ze dvou slojí obsahovalo až 30 % popela a těžili ho pouze dva až tři horníci. Produkce dolu se odhaduje na 30 000 tun uhlí. Přibližně ve stejné době, kdy byla otevřena Barbora, byl u Droužkovic otevřen ještě důl František. Plánovaná železnice se obci vyhnula. Koncem devatenáctého století zde pracovaly dvě cihelny. V roce 1873 byl založen Spolek dobrovolných hasičů. Původní jednotřídní škola se roku 1881 rozšířila na dvoutřídní. Od roku 1926 měly Droužkovice českou mateřskou školu.

Obě světové války se obce přímo nedotkly. Během druhé světové války v největším statku fungoval zajatecký tábor pro totálně nasazené dělníky a válečné zajatce z Ruska, Francie a Belgie. Po válce ve vesnici vzniklo JZD a později také státní statek zaměřený na chov prasat a drůbeže.

V roce 1987 bylo zbouráno třináct domů na tzv. Rafandě, protože se očekávalo rozšíření současného lomu Nástup až k okraji Droužkovic. Teprve roku 1991, kdy byly stanoveny limity těžby, byla zrušena stavební uzávěra obce. Plány, které předpokládaly demolici Droužkovic a částí Března, Černovic a Spořic, byly definitivně zrušeny až roku 1998.

Pamětihodnosti

Jádrem vesnice je protáhlá ulicová náves, která postupným prodlužováním dosáhla délky asi 1250 metrů. I přes novodobé modernizace a řadu novostaveb se na ní dochovala řada domů typických pro bohatou oblast zemědělské části Chomutovska.

Vzácně se dochoval dům čp. 37 se zděným přízemím, hrázděným omítaným patrem a vysokou sedlovou střechou s bedněným štítem. Podobný charakter mají usedlosti čp. 50 a 60, ale druhá z nich byla poškozena vybouráním velkého okna ve štítovém průčelí. Autenticky dochovaný dům (dříve snad čp. 75) na jihovýchodním konci návsi byl už v roce 2007 v dezolátním stavu. Unikátně se dochovala sýpka u domu čp. 6. Má hrázděné patro, bedněný štít a podél nádvorní strany vede pavlač. Archaicky působí přízemní kamenný dům čp. 73 s bedněným štítem.

V klasicistním a postklasicistním slohu byly navrženy mimo jiné domy čp. 12, 21, 76 a 77. U čp. 21 se dochovaly zbytky klasicistního průčelí členěného slepými arkádami a celokamenná patrová sýpka. Zástavbu z přelomu devatenáctého a dvacátého století reprezentují domy čp.

Ve středu vesnice se nachází kostel svatého Mikuláše písemně doložený k roku 1357. Dochovaná podoba pochází z opravy roku 1882. Ve výklenkové kapli u domu čp. 21 je umístěna socha Jana Nepomuckého z konce osmnáctého století. U cesty k železniční zastávce stojí kaple Panny Marie z roku 1819, ve které bývala dřevěná barokní soška Piety z poloviny osmnáctého století. Před dům čp. 59 byl přestěhován pískovcový kříž se sochou Krista z roku 1738. Jeho vrchol tvoří kamenný kříž s ukřižovaným Kristem, který má pod nohama lebku. Střední část podstavce nese v přední části desku s reliéfem Panny Marie.

Sloup se sousoším Nejsvětější Trojice stojí na pískovcovém soklu na malé předzahrádce domu čp. 26. Je čtverhranný a obtočený plastickým pásem s hlavami andělů. Na vrcholu sloupu se nachází deska se sochami Boha Otce a Syna.