Želenice (Okres Kladno)

Historie

Obec dříve nazývaná Želunice vznikla na místě, kde je dle archeologických nálezů doloženo osídlení již z období kultury šňůrové, unětické, bylanské, laténské a raně křesťanské. V roce 1843 zde byla nalezena laténská bronzová spona, která byla uložena v Národním muzeu v Praze. Od 10. století patřila ves panenskému klášteru benediktýnek u sv. Jiří na Pražském hradě. V roce 1305 ji daroval král Václav II. spolu s částí sousední vsí Knovíz nově zřízenému královskému městu Slanému. V roce 1316 je připomínán Bolebor ze Želenic. V roce 1547 ves spolu se všemi sousedními statky městu Slaný zkonfiskována, ale do roku 1562 byla zase navrácena. Během konfiskacích majetku po bitvě na Bílé hoře, byla ves městu opět zabavena spolu s Netovicemi, Plchovem a jedním osedlým v Humnech. V roce 1622 byla prodána spolu se statky Vodolána Pětipeského z Chyš a Egrberka a na Blahoticích prodána Jaroslavovi Bořitovi z Martinic a na Smečně. Součástí smečenského panství byla i za Clam-Martiniců až do zrušení poddanství v roce 1848.

Památky

Stáří Želenic dosvědčuje kostel sv. Jakuba Většího, dominanta této vesnice. Již Antonín Podlaha uvádí, že kostel (loď) je patrně z doby románské. Uvádí se poprvé 1227 a pak roku 1352, ale oprýskaná omítka lodi na severní straně potvrdila jasně existenci želenického kostela (a tím i Želenic) snad v 11. století, určitě pak na konci 12. století.

Vedle kostela za malým hřbitovem na podezdívce stojí dřevěná zvonice s nízkou přisedlou mansardovou střechou. Zvony na želenické zvonici jsou z roku 1613 od slánského zvonaře Jindřicha Senomatského ze Štennštatu a z roku 1581 od Brikcího z Cinperka z Nového Města Pražského.

Přímo v obci jsou chráněny tří památné stromy: dub letní u průjezdní silnice a lípa velkolistá s lípou malolistou dole na návsi. V údolí severně od vesnice, při cestě směrem k Podlešínu se nachází zajímavý pískovcový útvar, přírodní památka Podlešínská skalní jehla.