Hejnice

Historie

Podle pověsti žil ve 13. století (jiné zdroje uvádějí rok 1159) v blízkém Luhu chudý sítař, který měl těžce nemocnou manželku i dítě. Když jednou vysílením usnul pod třemi lipami na břehu říčky Smědé, zdál se mu sen, podle něhož měl na tomto zázračném místě pověsit sošku Matky Boží (podle některých podání příběhu mariánský obrázek), díky čemuž se měla jeho žena i dítě uzdravit. Sítař vše učinil a jeho nejbližší se skutečně uzdravili. To k lokalitě přilákalo další poutníky a na tomto místě zbudovali dřevěnou kapli, do níž sošku umístili. Když se pak po roce 1352 přestavovala na kamenný kostel,|group="p"}} V té době osadu obývali především zemědělci a lesní dělníci | group = "p" }}

Správu nad obcí dědičně vykonával rod usazený ve statku číslo 2 nazývaném „“. Jeho majitelé byli (až do doby vlády Marie Terezie ve druhé polovině 18. století) osvobozeni od povinnosti robotovat na panském. Tito správci obce řešili také případné soudní pře mezi zdejšími obyvateli. a v údolí Štolpichu probíhalo dobývání chudé železné rudy určené železárnám a hamrům v blízké Raspenavě. Mohlo k němu však docházet i dříve. Na dolování odkazuje také například název dolu Krásná Máří, podle nějž se stejným jménem označuje jedna ze skal využívaných pro horolezectví. Za Redernů, jimž zdejší území patřilo v letech 1558 až 1621, kostel chátral. a všechny kostely na jimi spravovaném území měnili z katolických na protestantské. Protože se však k hejnickému kostelu konaly pravidelné poutě, nechali tuto stavbu zavřít úplně. K jejímu opětovnému otevření nepomohly ani stížnosti katolických církevních hodnostářů, ani nařízení panovníka Rudolfa II. V září roku 1600 se po smrti dosavadního majitele panství Melchiora z Redernu stala majitelkou panství vdova po něm, Kateřina z Redernu. Ta šla v represích vůči katolíkům ještě dále a roku 1609 údajně nechala vybavení kostela včetně madony odvézt na liberecký zámek (sošku prý umístila do jeho kaple). Ten ale za šest let kompletně vyhořel a sama Kateřina při požáru unikla možné smrti. Soška hejnické madony však zůstala požárem neporušena. Kateřina ji proto během noci nechala odvézt zpět do Hejnic. Objekt kostela však zůstával i nadále uzavřený pro veřejnost. Zbožné návštěvy např. řádových sester z kláštera v Lubani však povoleny byly. Majitelem frýdlantského panství se stal Albrecht z Valdštejna. Ten panství povýšil na vévodství, razil vlastní mince a potlačoval náboženskou reformaci. Roku 1634 se však města Frýdlantu zmocnila švédská vojska a plenila také okolní kraj (například vyloupila hejnický kostel). Valdštejnovu vraždu v Chebu (roku 1634) pomáhal zosnovat i následující majitel frýdlantského panství, Matyáš Gallas. Gallasové byli katolickým rodem a opět začali dbát o rozvoj poutního místa. Pro ochranu poutníků při nepřízni počasí nechali ke kostelu v roce 1679 Abrahámem Leuthnerem přistavět ambit, | group = "p" }} Za Gallasů přicházelo na poutě do kostela až 7000 věřících V té době také ve městě existoval východně od kostela vodní Šolcův mlýn. Poháněla ho dvě vodní kola a fungovala v něm dvě mlýnská složení. Z původní stavby zůstal zachován pouze presbytář, jenž v nově vystavěném kostele tvoří rameno příčné lodi, a v levé kapli je umístěn polní oltář Albrechta z Valdštejna s plastikami tří světic, pocházející z původního gotického kostela, a pod podlahou také pařez lípy, u níž došlo k zázraku. Vzniklý velkolepý barokní chrám, vysvěcený v polovině roku 1725, | group = "p" }} oltář. a roku 1874 začala vedle kostela pracovat tkalcovna Franze Fritsche. Společnosti patřila také továrna v objektu čp. 385 jižně od železniční trati. Zatímco objekt u kostela byl od roku 2004 dle návrhu architektonického ateliéru Agora přestavován na byty, druhý objekt společnosti slouží svému účelu dosud. Vedle textilky byly v provozu také porcelánky. Roku 1874 vznikl místní sbor dobrovolných hasičů a o tři roky později mohli turisté z Ořešníku, který se vypíná nad městem, díky upravení a zabezpečení zdejší vyhlídky shlížet na celé Hejnice. Na přelomu století (3. května 1900) začal do města jezdit vlak po trati zbudované Frýdlantskými okresními drahami. Po železnici se začaly odvážet výrobky z hejnických továren. O pět let později došlo ke zřízení telefonní centrály na místním úřadu a o další dva roky poté, v dubnu 1907, se na ulicích rozsvítily plynové lampy, jež nahradily do té doby používané petrolejové osvětlení. Od října roku 1913 byla většina obyvatel napojena na veřejný vodovod. | group = "p" }} Posléze zde vystupovali s Ibsenovými hrami také členové divadla z Liberce. Vedle dramat se v divadle hrály též operety a jednotlivá představení byla mezi návštěvníky oblíbená.

S ohledem na rozvoj obce vyhověl císař Karel I. svým rozhodnutím (zemským zákonem číslo 71/1917) z 31. července 1917 žádosti o její povýšení na město. Rozhodnutí bylo publikováno ve výnosu ministerstva vnitra číslo jednací 45.429–16 ze dne 7. srpna 1917. Při té příležitosti získalo město i svůj znak. Od roku 1921 promítalo filmy zdejší kino.

Divadlo v lokalitě Na Chatkách se roku 1923 stalo majetkem města Hejnic, ale hry se v něm přestaly hrát ještě před druhou světovou válkou. Po ní již jeho provoz nebyl obnoven. Toho roku také došlo ke zřízení koupaliště, jež vzniklo z bývalého obecního rybníka. Napájeno je Safírovým potokem. Během zimních měsíců, kdy koupaliště zamrzalo, se na něm dalo bruslit.

Ráno 9. května 1945 obsadila město sovětská a polská vojska. Na konci druhé světové války byly Hejnice i sousední Lázně Libverda plné civilistů uprchlých z bombardovaných částí Německa. Ve městě bydleli v některých školách a penzionech přeměněných na lazarety. Ta vznikla sloučením několika partyzánských oddílů u Skutče na Českomoravské vrchovině a 25. května se přesunula na Frýdlantsko. Velel jí nadporučík Ludvík Špirk a čítala celkem 257 mužů a jednu ošetřovatelku. Tvrdě postupovali ale i vůči Čechům, když 27. června rozpustili hejnický národní výbor a pět jeho členů zatkli kvůli neoprávněným manipulacím s antifašistickými průkazy. Činnost jednotky oficiálně skončila 5. srpna 1945 v Hejnicích a někteří její členové se na Frýdlantsku usadili natrvalo. Postupně však vyšly najevo přehmaty, jichž se jednotka dopustila, a její velitel Špirk byl odsouzen k několika letům vězení.

Poválečný vývoj

Na základě dekretů projednaných během září 1946 československou vládou znárodnil stát všechny banky, pojišťovny, doly a také průmyslové podniky, které měly více než 500 zaměstnanců (v případě textilních provozů i s nižším počtem). V Hejnicích se toto nařízení týkalo Fritschovy textilky, jež se spolu s dalšími podniky z oblasti Frýdlantska stala součástí nově vzniklého národního podniku České vlnařské závody, který sídlil v Liberci.

Roku 1948 sice došlo ke zbudování místního rozhlasu, ale únorové události toho roku znamenaly znárodňování průmyslu (například porcelánky Kratzer, která byla znárodněna již necelý měsíc po Únoru), dále též šikanu a zabavování majetku příslušníkům nekomunistických stran, členům Junáka či zemědělcům bránícím se kolektivizaci. který založili čeští pobělohorští exulanti. Absenci pracovních sil řešila také hejnická porcelánka, které sice hrozilo zrušení, ale místní správě se povedlo toto rozhodnutí změnit. Chybějící pracovníky se pokoušela v létě 1950 získat náborovou akcí pořádanou v Prešovském kraji na Slovensku.

V létě 1949 se na úbočí Vlašského hřbetu utábořila skupina osmi železnobrodských skautských roverů, kteří se zde skrývali a čekali na vhodný okamžik k emi (StB), dva z mladíků zastřelila a tři těžě a Příbrami.

V padesátých letech v rámci pronásledování katolické církve skončily vlivem zákazu vládnoucí Komunistické strany Československa (KSČ) hejnické poutě. Během noci ze 12. na 13. dubna 1950 přepadl zdejší klášter oddíl Státní bezpečnosti (StB) a následně z něj vytvořil jeden z internačních táborů pro řeholníky a řádové sestry svážené sem z rušených klášterů po celé republice (Akce K).

alt=Mezi jehličnatými stromy stojí dřevěný kříž na betonovém podstavci, na němž je tabulka postupně s českým, německým a polským nápisem „Na hrobech našich zemřelých si v Pánu odpouštíme.“ Začátkem července roku 1959 byla v Hejnicích spotřebním družstvem Jednota otevřena první samoobslužná prodejna na Frýdlantsku. V polovině roku 1980 ji následovaly další dvě do té doby samostatné sousední obce, a sice Bílý Potok a Lázně Libverda. Během poslední dekády vlády Komunistické strany Československa se v Hejnicích započalo s výstavbou panelových domů, na bývalém hřišti házené vyrostlo zdravotní středisko a v lokalitě Na Skřivánku se vybudovaly domy určené lesním dělníkům, kteří likvidovali kalamitou postižené lesy Jizerských hor. jenž se vrátil z emigrace, a začal opravovat interiér chrámu. Po roce 2000 je cílem poutě dřevěný Kříž smíření, zbudovaný severně od hejnického kostela v místech, kde se nacházel místní hřbitov. Na betonovém podstavci kříže je český, německý a polský nápis „Na hrobech našich zemřelých si v Pánu odpouštíme“.

Dne 1. září 1990 se opět osamostatnila obec Lázně Libverda která na veřejném majetku napáchala škody ve výši asi 60 milionů korun českých. Na jejich odstraňování přispěl také český miliardář Petr Kellner a pomohl též výtěžek Benefičního koncertu pro Hejnice, který se 1. října toho roku uskutečnil. Vystoupili na něm například Maxim Turbulenc, Michal Hrůza či Jiří Schmitzer. Od téhož roku jsou na svazích v okolí města vedeny trasy cyklistického Singltreku pod Smrkem. Dne 20. dubna 2011 zavítal do města při své cestě po Libereckém kraji tehdejší prezident České republiky Václav Klaus. Počínaje létem roku 2013 objíždějí hejničtí policisté své okolí včetně singltrekových tras na horských kolech, které jim město ve spolupráci se sousedními obcemi pořídilo. Na počátku roku 2015 získali do své výbavy i automobil Škoda Yeti, jenž nahradil doposavad používaný vůz Lada Niva. Poslední lednový den roku 2018 byl kostel Navštívení Panny Marie nařízením vlády České republiky s účinnosti od 1. července téhož roku prohlášen za národní kulturní památku České republiky.

Pamětihodnosti

Vedle přírodních památek se v Hejnicích nacházejí také kulturně-historické pamětihodnosti. Vedle místních kulturních památek jsou to též nezemědělské roubené domy, jež mívají hrázděné patro a mansardové střechy, či objekty z přelomu 19. a 20. stolet Nejvýznamnější místní pamětihodností je františkánský klášter s poutním kostelem Navštívení Panny Marie, který byl roku 2018 prohlášen za národní kulturní památku.Čtyřkřídlý patrový klášter se nachází severně od chrámu. Jeho vnější zdi jsou pokryty jednoduchou fasádou a kolem oken se již nedochovalo kamenné ostění. Prostor na severní straně před objektem tvoří zahrada v parkové úpravě. Prostranství západně od kláštera vymezené dále na jižní straně kostelem a na západní straně ohradní zdí (na břehu řeky Smědé) je ze severní strany uzavřeno zídkou se dvěma brankami, jež se nacházejí po jejích stranách. U nich stojí sochy svatého Jakuba della Marca a Františka „Solaris“, dále svatého Jana Nepomuckého a svatého Václava. Všechny tyto čtyři sochy vytvořil v roce 1750 frýdlantský sochař A. Weber.

Při západní straně tohoto prostranství stojí obdélníková novobarokní kaple svatého Antonína. Před kostelem také stojí mariánský sloup z roku 1714, jehož poškozená socha byla přemístěna do ambitu zdejšího kláštera. Od silnice číslo III/29016 vedou jižním směrem k prostoru před kostelem dvě cesty. Ty jsou lemovány zděnými poutnickými stánky zbudovanými roku 1834. kapličková boží muka z roku 1673, Skulpturu pravděpodobně nechala vystavět Marie Anděla z Nouncle, roz. Lamotte z Frintropu, jejíž rod na Frýdlantsku vlastnil lenní statky v Boleslavi a v Poustce. Důvodem výstavby sloupu měla být její nemoc. Když byl sloup dokončen, absolvovala od něho podle písemných pramenů cestu po kolenou až ke kostelu (cca 0,5 kilometru), a tím se uzdravila. Podle Josefa Bennesche, autora hejnické kroniky z roku 1924, bývala v jedné ze čtyř nik dříve také schránka s mincemi a pamětním listem. Tuto niku měl překrývat obrázek s náboženskou tematikou a obdobný měl být i na protilehlé straně. Obrázky zachycovaly biblické motivy, a sice Krista na Olivetské hoře a Pannu Marii Bolestnou. barokní kamenný most z 18. století. Údolí most překlenuje dvěma oblouky z lomového zdiva, které ovšem nemají stejné rozpětí (jeden 11,9 metru, druhý 5,3 metru). Délka mostu činí 21,4 metru a výška 12,5 metru. Nedlouho po otevření byl přejmenován na Císařův dvůr (Kaiserhof), potom podle svých majitelů na Sholz a následně Möller. Po roce 1945 se jeho název změnil na Praha a poté na Perun. V restitucích po roce 1990 byl navrácen původním majitelům, kteří jej však prodali. K úplnému zboření hotelu došlo až za dalších 13 let, v roce 2010.

Osobnosti

S městem jsou spjaty tyto osobnosti:

• František Karel Auersperg (1935–2008) – rakouský politik a odborář
• Heda Kaufmannová (1905–1981) – česká spisovatelka a překladatelka
• Wilhelm Klein (1850–1924) – klasický archeolog
• Hugo Franz Kirsch (1873–1961) – sochař, keramik
• Jürgen Kocka (* 1941) – německý historik
• Katharina Matzová (1930–2021) – německá divadelní a filmová herečka
• Miloš Raban (1948–2011) – katolický kněz, pedagog, teolog
• Josef Riedel (1816–1894) – průmyslník označovaný za Sklářského krále Jizerských hor
• Josef Zlámal (1915–2008) – katolický kněz