Radim

Historie

Počátky

Známky nejstaršího osídlení v blízkém okolí Radimi sahají až do mladší doby kamenné, kdy se v tomto kraji objevují první zemědělci. Zhruba v místě dnešní hranice katastrů obcí Radimi a Soběrazi, na východním soběrazském svahu, se rozkládala osada kultury vypíchané keramiky, jak to dokládají četné archeologické nálezy zlomků keramiky a kamenných nástrojů. Další doklady osídlení území jsou však až z mladší doby bronzové, z období lužické kultury lidu popelnicových polí. Na přelomu 19. a 20. století bylo na jižním okraji obce Lháň objeveno rozsáhlé pohřebiště 116 žárových hrobů, které patří k největším pohřebištím lužické kultury ve východních Čechách. Teprve koncem 20. století bylo o 500 metrů níže, v blízkosti lokality zvané „Na Sádkách“, objeveno sídliště, které se nejspíš přímo vztahuje ke lháňskému pohřebišti.

První písemná zmínka o obci, kdy dolní část vsi vlastnil Zdeněk z Radimi a horní část držel Půta z Turgova společně s panstvím Bradlec, pochází z roku 1360. Z téhož roku pochází záznam, že Půta z Turgova a Zdeněk z Radimi společně uplatnili patronátní právo k radimskému kostelu. Koncem 14. století (údajně od roku 1393) – byla horní část Radimi součástí kumburského panství, které vlastnili Vartemberkové. V roce 1406 Jan Kumburský z Vartemberka musel pro dluhy prodat panství a zůstala mu jen horní část Radimi s dvorem, kde se usadil a žil zde až do své smrti v roce 1410. Po jeho smrti ji získal Mikuláš z Úlibic, který ji připojil k úlibickému statku. Dále není historie vsi známa, kromě záznamu, že v roce 1448 Václav z Radimi pomáhal Jiřímu z Poděbrad při dobývání Prahy.

Středověk a novověk

Roku 1533, v souvislosti s velkými majetkovými převody se, po více než 100 letech, vrací ves Radim do zaznamenané historie. V té době byla již celá ves součástí kumburského panství, které vlastnili v tomto období Trčkové z Lípy. Ti také nejspíše v druhé polovině 16. století založili v Radimi tvrz, kde při pobytu na svém panství, mohli, kromě Jičína, přebývat. V roce 1607 Jan Rudolf Trčka prodal celé kumburské zboží Zikmundovi Smiřickému ze Smiřic. Ten ze zakoupených a zděděných majetků vytvořil rozsáhlé dominium, k němuž patřila také Radim a vsi v jejím okolí – Soběraz, Lháň, Tužín, Dřevěnice a Studeňany. V souvislosti s Radimí je již zmiňována „tvrz s dvorem poplužním a kovárnou“. Po bitvě na Bílé hoře získal celou polovinu zkonfiskovaného majetku Smiřických jejich příbuzný Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna. Ještě před definitivním rozhodnutím ohledně dědictví, na jaře roku 1621 pozval kartuziány z Olomouce, aby na jeho panství založili klášter. Prozatímně je ubytoval v radimské tvrzi a vybavil je náležitými prostředky k obživě a pobytu. Do roku 1623 vytvořil Valdštejn ze svých, obratně získaných majetků, rozsáhlé frýdlantské dominium se sídelním městem Jičínem. Roku 1625 se vévoda Albrecht rozhodl převézt ze Štípy na Moravě ostatky své první manželky Lukrécie Nekšovny z Landeka a do vybudování kláštera ve Valdicích je nechal prozatímně uložit v chóru radimského kostela. Druhá Valdštejnova manželka Isabella Kateřina z Harrachu porodila 22. listopadu 1627 syna Albrechta Karla. Koncem téhož roku, na počest této radostné události, předal vévoda kartuziánům zakládací listinu valdického kláštera, nazvaného podle blízké obory Valdická kartouza (Carthusia Waldicensis). K materiálnímu zabezpečení 12 mnichů, převora a hospodářského správce kláštera byla vyčleněna tvrz Radim s dvěma poplužními dvory, z nichž jeden byl v Radimi a druhý u Robous, a 12 vesnicemi s veškerým příslušenstvím. 13. ledna 1628 zemřel Valdštejnův syn Albrecht Karel v necelých dvou měsících věku a traduje se, že byl dočasně pohřben vedle Valdštejnovy první manželky v původním radimském kostele. V roce 1632 kartuziáni přesídlili z radimské tvrze do valdického kláštera a tam též přenesli ostatky Valdštejnovy první manželky a syna.

Když byl v roce 1634 zavražděn vévoda Albrecht z Valdštejna, frýdlantské vévodství bylo zrušeno, majetek zkonfiskován a přidělen příslušníkům šlechty, většinou cizího původu. Celou oblast severovýchodních Čech zasáhlo naplno rabování a drancování vojsk, bojujících o moc během třicetileté války. Po skončení třicetileté války se valdičtí kartuziáni pustili do obnovy kláštera a jeho hospodářského zázemí. Radimskou tvrz přestavěli na zámek a rozvíjeli i další stavební aktivity. V roce 1765 byla ustavena samostatná radimská farnost. Po zrušení valdického kláštera v roce 1781, přešla Radim pod správu Náboženského fondu. Radimská farnost získala řadu cenných předmětů ze zrušeného kláštera ve Valdicích a v roce 1784 podepsáním "smlouvy o převzetí pozemků poddanými panství radimského" na místním zámku se změnily hospodářské poměry obce. Změna nastala v roce 1824, kdy ve veřejné dražbě koupil panství Radim a Pecka a statky Choteč, Sobčice a Vojice, kníže Ferdinand z Trauttmansdorffu. Získané majetky spojil se svým kumbursko–úlibickým panstvím a obnovil tak opět rozsáhlé dominium.

Za první světové války, v roce 1915, pobývalo v Radimi asi 20 polských židovských uprchlíků z Haliče, kteří byli ubytováni na zámku a v hostinci „Na Poště“. Panství Kumburk-Radim bylo v první etapě pozemkové reformy dáno v roce 1921 do záboru, přičemž velkostatek „Kumburg” s Lužany; velkostatek „Oulibice” s Robousy (bez Obory) podléhaly konfiskaci do 50%, Kovač-Konecchlumí též do 50%, dvůr Oulibice do 50% a u Zebína se jednalo o 36 hektarů; velkostatek Týn Horšův měl být konfiskován celý.

Státní pozemkový úřad (přídělový komisař v Jičíně) vyhlásil na velkostatku Kumburk-Radim v majetku Karla z Trautmannsdorfu ve lhůtě od 1. července do 10. července 1923 přídělové řízení k prodeji (popřípadě pachtu) zbytkových statků Robousy (asi 62 hektarů), Lužany (asi 30 hektarů) a Konecchlumí (asi 36 hektarů). Zbytkový statek Lužany o rozloze 29 hektarů byl prodán za přídělovou cenu 200 000 korun (majitel Ziebiger Vilém), zbytkový statek Robousy o rozloze 62 hektarů za př. cenu 430 000 korun (majitel Viška Ferdinand) a zbytkový statek Konecchlumí o rozloze 36 hektarů za př. cenu 220 000 Kč (majitelka Vítková A.) V roce 1936 nový majitel zámku František Bílek nechal východní část zámku pro zchátralý stav zbořit, západní polovina byla definitivně srovnána se zemí v roce 1948 a z původního zámku se dochoval pouze neveliký klenutý sklep.

Během druhé světové války, se někteří občané Radimi a okolí zúčastnili národního odboje. Když v únoru a březnu 1945 procházely Jičínskem transporty zajatců, které Němci evakuovali z Horního a Dolního Slezska před rychle postupující Rudou armádou, šla většina transportů přes Radim na Železnici, aby se vyhnuly městu Jičínu. Při silnici je pomníček ruského zajatce, který zde byl zastřelen, protože nebyl schopen jít dále. Poválečná historie Radimi byla obdobná s osudy jiných obcí na Jičínsku.

Pamětihodnosti

Kartuziáni kromě zbudování velkých staveb zřejmě hmotně podpořili i vznik zdejších sochařských a kamenických děl. Z obou stran kostela svatého Jiří v Radimi jsou umístěny barokní pískovcové sochy biblických rodičů Panny Marie, svaté Anny a svatého Jáchyma, pocházející z 18. století. Socha svaté Anny stojí před vchodem do kostela, socha svatého Jáchyma se nachází u zadního traktu, poblíž sakristie.

• Barokní kostel svatého Jiří z počátku 18. století, který je dominantou obce Radim, je spojen s osobou převora P. Diviše Müllera, původem ze slezského Neudorfu (Nové Vsi). Ten nechal, na místě původního dřevěného kostela svatého Jiří, mučedníka, postavit v letech 1708–1709 prostorný barokní kamenný kostel stejného zasvěcení. Vysvětil ho tehdejší jičínský děkan P. Kohout. V roce 1718 byl do kostelní věže umístěn velký zvon o váze zhruba 740 kilogramů, na jehož odlití přispěli z větší části dobrodinci. Časem byly v kostele umístěny ještě další zvony, které však byly za války zrekvírovány. Z architektonického hlediska je kostel prostá jednolodní stavba na obdélném půdorysu; uvnitř je půlkruhový, z vnějšku trojboce uzavřený presbytář. Pravoúhlá sakristie leží v ose stavby na východní straně, nad západním průčelím se tyčí hranolovitá věž. Uvnitř kostela je hlavní oltář v pseudobarokním stylu, z roku 1903, od ak. sochaře Antonína Suchardy mladšího z Nové Paky. Z původního vyřezávaného oltáře se zachovaly pouze dřevěné sošky svaté Anny a svatého Jáchyma. Oltářní obraz svatého Jiří je dílem profesora jičínského gymnázia J. Vavřiny z Nového Bydžova. Výmalbu prostoru presbytáře provedl lomnický malíř Fidelis Weibl. Klenbu chrámové lodi vyzdobil obrazem Nanebevzetí Panny Marie ak. malíř Jan Janšta z Prahy. Obraz byl vytvořen podle originálu, jehož autorem byl italský mistr Giovanni Battista Tiepolo. Na stěnách kostela jsou zavěšeny obrazy Křížové cesty malíře Antonína Šulce z Bělohradu. Na kůru je umístěn obraz svatého Prokopa z první poloviny 18. století a varhany. V interiéru kostela se nachází křtitelnice z druhé poloviny 18. století a v sakristii dvě barokní skříně z valdického kláštera.
• Barokní socha (sousoší) svaté Anny z roku 1718,
• Barokní socha svatého Jáchyma, který se opírá levou rukou o pastýřskou hůl a u nohou má hlavy dvou andílků, byla inspirována příběhem, popsaným ve Zlaté legendě (Legenda aurea) Jacoba de Voragine ze 13. století, kdy Jáchym odešel do pustiny za svými pastýři a tam mu anděl zvěstoval, že jeho „neplodná“ žena Anna, po dvaceti letech manželství, porodí dceru, budoucí matku Ježíše Krista. V kartuši, ve střední části podstavce, je český nápis "Swati Ioachime Orodug Zamnie Nini I whodinie Smrtime By Slowa Posledni Bili Ma Iezill Maria Iozeff Ioachim Anna.Tak Cztitel Proli a Ziada.D. 19 Dec.1748" převedeno do dnešní češtiny "Svatý Jáchyme, oroduj za mě nyní i v hodině smrti mé, by slova poslední byla má Ježíš, Maria, Josef, Jáchym, Anna. Tak ctitel prosí a žádá. Dne 19. prosince 1748".--> Druhá boží muka se nacházejí na křižovatce silnic ke Lháni a Soběrazi a tvoří je pískovcový toskánský sloup, umístěný na čtvercovém půdorysu, zakončený kapličkou a křížem. V hlubokých nikách kapličky jsou reliéfy piety a Panny Marie s dítětem. Tato stavba je kulturní památkou od 3. května 1958.
• Kaplička Panny Marie Sněžné u silnice ze Studeňan do Radimi. Kaplička pochází z roku 1718 a byla vystavěna na místě původní sochy Panny Marie z roku 1704, která se přelomila na dva kusy. V roce 2011 proběhla generální oprava této památky spolu se slavnostním vysvěcením. Kulturní památkou je od 3. prosince 2002.
• Dva vodní mlýny na Tužínském potoce. Jeden ve středu obce Tužín mezi potokem a hlavní silnicí (nyní ve stavu před rekonstrukci) a druhý na konci tužínského údolí na pravé straně Tužínského potoka. Jedná se o patrový mlýn, původně s dřevěnou pavlačí, který byl po požáru v roce 1868 znovu, též roubený, vystavěn. Mlelo se zde do roku 1930 a nyní slouží jako rekreační objekt. Oba mlýny jsou vedeny jako kulturní památky od 3. května 1958.
• Venkovské domy čp. 2, 5, 13, 14 a 40 v Tužíně jsou též kulturními památkami.
• Novogotická kaplička Anděla Strážce v Tužíně, je pamětihodností, kterou nechali vystavět zdejší občané na místě spáleniště továrny v roce 1871.