Branišovice

Historie

Před třicetiletou válkou přešla většina obyvatelstva k protestantskému náboženství, v průběhu války však ves úplně zpustla a nežil tam nikdo. Nové osídlování (na přání kláštera coby majitele) začalo až o téměř třicet let později. Z této doby jsou také známy nejstarší dochované obecní pečetě s vodním ptákem, jež se staly předlohou současnému znaku. Nové osídlování skončilo v roce 1749, v této době jsou všechny staré domy osazeny a jedenáct nově vystavěno. Od té doby je obyvatelstvo opět většinově katolické. Nově byl také vystaven válkou poničený kostel svatého Vavřince a socha Jana Nepomuckého. V roce 1773 byla v obci založena první škola. Na významu obci dodala i výstavba císařské silnice na počátku 19. století, vedoucí v těsné blízkosti vsi (dnes silnice I/53).

Když Josef II. zrušil v roce 1782 starobrněnský klášter, ustavilo se z jeho majetku malé branišovické panství, po nějž spadaly i některé okolní obce. Celý soubor statků koupil v roce 1807 Karel Josef Lichtenstein. Už dříve je na jižním okraji obce vystavěn malý zámeček sloužící jako správní budova místního statku.

V roce 1783 vznikla v těsném sousedství západně od Branišovic nová malá osada Vinohrádky (Klein Weinberg). Vinohrádky byly vždy spjaté s Branišovicemi, byly k nim od počátku přiškoleny i přifařeny. Původní osídlenci byli Češi. V důsledku postupné germanizace se i branišovické obyvatelstvo poněmčilo a na konci 19. století bylo téměř kompletně německé. Českou menšinu tvořili především zemědělští dělníci velkostatku přicházející z českojazyčných částí Moravy.

Po vzniku politických a soudních okresů v roce 1850 spadaly Branišovic nejprve pod Moravský Krumlov. Když v roce 1901 vznikl soudní okres Pohořelice, přešly Branišovice společně s dalšími obcemi pod něj a pod politický okres Mikulov, k němuž příslušely až do konce čtyřicátých let 20. století.

Během první světové války odešlo mnoho místních mužů na frontu a čtyřicet se jich už nevrátilo. Po skončení bojů spadly Branišovice na krátkou dobu do území protestního státu Německé Rakousko a byly součástí jedné z provincií Německá jižní Morava. V meziválečné době přišel největší rozkvět vesnice, vzniklo a fungovalo mnoho spolků, byla založena česká škola a školka. Klidné německo-české soužití narušil až vznik Heinleinovy Sudetoněmecké strany a radikalizace. Po podepsání Mnichovské dohody spadly Branišovice do oblasti Sudet zabraných Třetí říší.

Branišovice velmi utrpěly v závěru druhé světové války. Během bojů bylo vybombardováno a zcela zničeno mnoho domů, včetně kostela svatého Vavřince, který téměř kompletně vyhořel. Vážně poškozena byla také budova školy. Německé obyvatelstvo bylo ze strany sovětských vojáků i českých partyzánů ponižováno a týráno. Brzy na to začali do obce přicházet novoosídlenci z různých koutů Moravy a také čeští reemigranti z Volyně. Ti často žili ve společné domácnosti s Němci, kteří pro ně pracovali, než byli vysídleni.

Původní německé obyvatelstvo bylo vysídleno v průběhu roku 1946 mikulovskými transporty. První léta po válce se nesla ve znamení nejnutnějších oprav, ať už kostela, školy nebo vlastních domů. Až později se dařilo obec znovu rozvíjet – bylo vybudováno nové fotbalové hřiště, zemědělské družstvo, budovy Jednoty, Šlechtitelské stanice a kulturního domu.

Do konce roku 2006 se nacházely v okresu Znojmo, od té doby náleží do okresu Brno-venkov.

Pamětihodnosti

• Kostel svatého Vavřince – nejvýznamnější a nejstarší branišovická památka, jádro kostela pochází ze 13. století. Současnou podobu kostel získal po rekonstrukcích na konci 40. let 20. století
• Zvonička Svaté trojice – stojí ve Vinohrádkách, postavena byla v roce 1824 v souvislosti se vznikem samotné obce. Renovována byla v letech 1993 a 2018. Uvnitř se nachází unikátní soubor tří dřevěných soch Oplakávání Krista.
• Zámek Branišovice – dřívější centrum knížecího velkostatku bylo postaveno na sklonku 17. století. Sloužilo jako správní budova.
• Socha svatého Jana Nepomuckého – stojí na severním okraji obce u cesty směrem na obec Šumice. Postavena byla v roce 1710.

Osobnosti

• Tecellin Halusa (1870–1953), cisterciácký mnich, teolog a historik
• Laurenz Widholz (1861–1926), císařský rada v letech 1907–1918 a rakouský národní radní v letech 1919–1926
• Josef Kuno Halusa (1877–1951), právník a básník
• Ferdinand Kratochvíl (1906–1981), učitel v české obecné škole a osvětový pracovník, působil v Branišovicích v letech 1926–1938
• Josef Rudolf (1923–1991), ředitel Šlechtitelské stanice a poslanec Národního shromáždění v letech 1964–1971