Drnholec

městys, 1705 obyvatel k 1.1.2014, 35,18 km2
znak Drnholec
Drnholec

Historie

Bylo navrženo rozdělení článku a přenesení této části do nového článku s názvem ]. K návrhu se můžete vyjádřit v diskusi.

Počátky Drnholce

S počátky Drnholce souvisí Hradisko (Burgstall), nacházející se asi 2 km západně od Drnholce. Poměrně nedávno, v roce 1991, tato lokalita poodhalila své tajemství. Zásluhou archeologa – amatéra Jaromíra Štětkaře zde byly provedeny dvě sondy, jejíž výsledky vyhodnotili archeologové Regionálního muzea Mikulov Josef Unger a Jaroslav Peška. Bylo konstatováno, že tato lokalita zřejmě náleží do skupiny poměrně málo známých mladohradištních opevnění, převážnou většinu nalezené keramiky lze datovat do 12. století. Podle zatím zjištěné situace se zdá, že zde osídlení ve 13. století nepokračovalo. Proč tomu tak bylo, lze se zatím pouze domýšlet. Pravděpodobně obyvatelé tohoto místo našli vhodnější místo k vybudování opevněného hradu, tj. v místě, kde stojí nyní zámek. Samozřejmě, že jsou známy nálezy i z jiných míst drnholeckého katastru a z různých období, avšak dosud nebyly systematicky zpracovány a vyhodnoceny.

Osudy Drnholce v raném středověku

  • 1046 – nedlouho po tomto roce daroval kníže Břetislav I. Drnovce(tak je nazýván Drnholec v nejstarších listinách) staroboleslavské kapitule
  • 1104 – kníže Lutold daroval nově založenému klášteru v Třebíči Drnovice s vinící, vinařem a krčmou
  • 1110 – někdy po tomto roce dal kníže Vladislav I. Drnholec s příslušenstvím výsluhou Pulovi, zakladateli erbu lekna. Tento erb v následujících stoletích používali jako svůj rodový znak příslušníci moravského rodu Kauniců.
  • 1173 – Pulův potomek Vilém z Pulína založil v Dolních Kounicích ženský premonstrátský klášter, jemuž věnoval desátky drnholeckého a mikulovského kostela počátek 13. století – Drnholecko v rukou rakouského rodu Sirotků, kolonizací vznikla hustá sídelní síť, již s lánovou soustavou. Tato kolonizace německým obyvatelstvem pokračovala i později a je dokladem hustého osídlení celé oblasti /mnohem hustšího než dnes/
  • 1237 – Drnholec se dostává nazpět v rukou pánů erbu lekna, je zmiňován farní kostel v městečku. Byl zde přechod přes hranice i přechod přes Dyji. Na přechodech se vybíralo mýto, na hranicích clo, u mostů mostné, z čehož se udržovaly cesty i mosty.
  • 1249 – pravá listina ze 17. listopadu, v níž je jmenován Vilém z Drnholce. Po jeho smrti zdědil panství Oldřich z Drnholce, poslední z přímé linie rodu dvou leknínových stonků.. Patřil k významným osobnostem své doby. Byl členem družiny krále Přemysla Otakara II., jenž ho jmenoval správcem Korutan.
  • 1273 – Oldřich z Drnholce zahynul v bojích s Uhry. Po jeho smrti propůjčil král Drnholec Jindřichu z Kueringu. Z tohoto rodu pocházela matka nemanželských dětí Přemysla Otakara II. Jednu z dcer měl Oldřich za manželku.
  • 1276 – Drnholec byl obsazen vojsky Rudolfa Habsburského. Stejně tak byla obsazena i jiná místa na moravsko- rakouské hranici. Po uzavření smlouvy 6. května 1277 mezi ním a Přemyslem Otakarem II. byl Drnholec českému králi vrácen.
  • 1278 – hrad Drnholec s příslušenstvím se vrátil do zeměpanské držby a na několik desetiletí o něm mizí písemné zprávy.
  • 1306 – český král Václav III. zavražděn v Olomouci, umírá poslední mužský potomek tohoto královského rodu – vymření Přemyslovců po meči, drnholecké zboží zcizeno mocným šlechtickým rodem Vartenberků, jehož člen Jan z Vartenberka jako moravský zemský hejtman hrál přední roli při roli v rozhodování šlechty a obhajobě šlechtických práv a zájmů proti králi Janu Lucemburskému.
  • 1319 – Jan z Vartenberka společně s dalšími šlechtici uzavřel na hradě Drnholci spojenectví a nabídli své služby rakouskému vévodovi Friedrichu Habsburskému.

Drnholec zeměpanským zbožím

  • 1368 – celé drnholecké zboží náleželo Jindřichovi z Vartenberka, který je směnou za jiné statky vložil do zemských desk moravskému markraběti Janu Jindřichovi, bratru císaře Karla IV., který chtěl posílit zeměpanskou moc v zemi. Ta byla oslabena v období nástupnických sporů o trůn v letech 1306 – 1310. Tehdy patřil k panství hrad a městečko Drnholec s vesnicemi Holenice, Novosedly, Dobré Pole, Hroznatice, Purkmanice a polovina Přerova.
  • 1371 – Drnholec je označován za město, ačkoliv pravděpodobně nikdy nepřekročil charakter městečka.
  • 1376 – smírem z 12. ledna po bratrovražedné válce mezi markrabaty Joštem a Janem Soběslavem připadl Drnholec se vším, co k němu patřilo (bez domů ve vsi Purkmanice) Joštovi
  • 1381 – jmenován farní kostel sv. Martina
  • 1393 – Drnholec držel jako markraběcí léno Jan st. hrabě z Hardeka, který jej o dva roky později zastavil Hanušovi z Lichtenštejna

Lichtenštejnové majiteli Drnholce

  • 1394 – markrabě Jošt udělil drnholecké panství lénem Hanušovi a Harneidovi, bratřím z Lichtensteina jako léno české koruny
  • 1414 – Lichtenštejnský urbář, z jeho záznamů si můžeme udělat představu o drnholeckém panství. Z 10 obcí, o kterých z tohoto roku víme, pět zcela zaniklo (Pavlovice, Vrbov, Holenice, Nová Ves a Hroznětice), zbývající existují dodnes (Drnholec, Frélichov, dnes Jevišovka, Dobré Pole, Novosedly a Nový Přerov). Z údajů uvedených v tomto urbáři si můžeme udělat představu o středověkém Drnholci.

Kromě městečka se 40 lány či jejich díly je zde uvedena ještě německá ves (Deutschndrum) s 29 a česká (Behemdrum) s 11 lány a půllány. To naznačuje, že obyvatelstvo Drnholce tvořili jak Češi, tak i Němci. Kromě již uvedených láníků a pololáníků zde žili domkáři, celkem bylo v Drnholci 134 usedlostí. Jeden svobodný lán náležel k drnholeckému mostu, kounický probošt vlastnil dvůr se čtyřmi lány, Lichtensteini dvůr se dvěma lány a mlýnem, vedle toho 6 podsedků náleželo kounickému proboštství. Současně urbář uvádí povinnosti obyvatel. Například z celolánu se odvádělo o Jiřím (24. dubna) a o Václavu (28. září) po 32 groších. Kromě toho musel po celý rok dva dny týdně pracovat na panských polích a o žních svážet obilí do vrchnostenského dvora. Dále v tehdejším Drnholci bychom nalezli lázeň, masné a pekařské krámy, rybářství a rychtu. Městečko se uzavíralo dvěma branami: Horní (směrem k Litobratřicím) a dolní (směrem k Dyji). Vybíralo se tu mostné a pod drnholeckým hradem se vyvinulo tržiště. Drnholec těžil ze své polohy, neboť jím procházela důležitá obchodní cesta spojující Moravu s Rakouskem. Současně to znamenalo, že hrad i městečko trpěly vpády četných vojsk.

Zaniklé vesnice v okolí Drnholce:

  • Bahnov zanikl u Frélichova (Jevišovka), připomíná se poprvé v roce 1355, byla zde tvrz a mlýn. Poslední zmínka o něm je z roku 1406. Tvrz stávala pravděpodobně na soutoku Dyje s řekou Jevišovkou.
  • Holenice zanikly na levém břehu řeky Dyje, jihozápadně od Pasohlávek na místě dnešní trati Holenická pole (U Topola), připomínány byly v roce 1360, v roce 1578 byly pusté.
  • Hroznětice zanikly u Dobrého Pole, připomínány v roce 1350, v roce 1578 byly pusté. Pavlovice zanikly u Litobratřic, připomínány v roce 1414, pravděpodobně diskutovaný Pulín.
  • Nová Ves zanikla v okolí Brodu nad Dyjí, připomínána v roce 1350, v roce 1578 již pustá
  • Pavlovice existovaly na dnešním katastru hrušovanském, má se jednat podle L. Konečného o Pulín
  • Vrbov se nacházel v blízkosti Drnholce po levé straně silnice z Drnholce do Pasohlávek. Již v roce 1222 zde byla fara, ves stála ještě na počátku 15. století, v roce 1580 pustý.
  • 1422 – císař Zikmund potvrdil Drnholci držení mýta (6. února).
  • 1468 – hrad Drnholec byl překvapivým přepadem obsazen oddílem uherského vojska. Hrad i městečko byly vypleněny a vypáleny za podporu krále Jiřího z Poděbrad. Hrad byl z valné části dřevěný a na čas zanikl.
  • 1486 – uherský král Matyáš potvrdil Kryštofovi z Lichtenštejna (30. října), jakožto vladaři i léno na Drnholec. konec 15. století – všechny vesnice kromě Drnholce a Novosedel byly po těchto válkách pusté, drnholecké panství téměř zaniklo. Panské sídlo bylo pod hrozbou sílícího tureckého nebezpečí částečně obnoveno.
  • 1504 – dělení lichtenštejnského majetku, Drnholec a část rakouských statků dostali Jiří a Erasmus z Lichtenštejna
  • 1537 – patronát drnholeckého kostela po zániku kláštera v Dolních Kounicích získal místokancléř Království českého Jiří Žabka z Limberka.
  • 1538 – Jan z Lichtenštejna na Mikulově dovoluje listinou z 18. srpna rychtářům a poddaným Drnholce, Novosedel a Frélichova zakládat vinohrady v Nové hoře.
  • 1539 až 1549 – drnholecké panství společně s Mikulovem přiřčeno Kryštofovi z Lichtenštejna, za kterého do jeho zletilosti (1555) panství spravoval Jiří Hartman z Lichtenštejna. Začal osazovat pusté vsi Chorvaty, které povolal z Dolních Rakous, kde se objevili poté, když prchali ze své vlasti před tureckými nájezdy.
  • 1552 – Drnholci a dvěma dalším obydleným vsím uděleno právo šenku vína.
  • 1555 – Kryštof tonul v dluzích, proto s povolením krále Ferdinanda I. zastavil léno Drnholec v sumě 4000 kop českých grošů Janovi st. ze Žerotína na Strážnici. Při zástavním právu drnholecký statek obnášel: Zámek a městečko Drnholec se dvorem a mýtem, vsi Novosedly a Frélichov a pusté vsi Starý Frélichov, Vrbov, Holenice, Nová Ves, Kolenfurt, Hroznatice, Dobré Pole a Přerov. Z tohoto roku pocházejí i dvě listiny, obě datované 28. dubna, jimiž udělil Šebestiánu Wackherlovi z Drnholce jednak 3 achtele vinic v Novosedelské hoře oproštěné ode všech činží, desátků a perkrechtů a Svobodný dům ležící na horním konci oproštěný od činží, služeb, robot a daní.
  • 1561 – pod tlakem věřitelů prodal zadlužený Kryštof Drnholec jako léno Jiříkovi Hartmanovi z Lichtensteina, který o rok později umírá. Po jeho smrti vznikly spory mezi dědici.
  • 1570 – smlouvou z 23. listopadu Drnholecko připadlo nejmladšímu synu Jiříka Hartmana I. Jiříku Hartmanu II., hlavě valtické větve rodu., který se snažil zadlužené panství hospodářsky zvelebit, zakládal rybníky, prováděl nové stavby, usazoval nové poddané a stávajícím poddaným poskytoval různé výhody a privilegia, např. v tomto roce obdrželo městečko Drnholec právo odúmrtě.

Teuffenbachové

  • 1578 – císař Rudolf II. propustil drnholecké léno do svobodného dědičného vlastnictví, ještě téhož roku bylo prodáno Kryštofu z Teuffenbachu., jenž byl velitelem na chorvatsko-slavonské hranici. Nový majitel pocházel ze staré štýrské rodiny a vyznáním byl luterán. Za své působení na poli válečném ho císař Rudolf II. jmenoval polním zbrojmistrem a dvorským válečným radou. Patřil k významným osobnostem na císařském dvoře. Zemřel v roce 1598, zůstali po něm tři synové a dcera Zuzana, jež se provdala za Víta Jindřicha Thurna, majitele nedalekých Vlasatic.
  • 1583 – převedení drnholeckého majetku na Kryštofa z Teuffenbachu bylo zapsáno v zemských deskách. Ačkoli se Kryštof zdržoval na Drnholci málo, přebudoval dosavadní chátrající hrad na renesanční zámek v podobě obdélníkového městského paláce. Z této přestavby se dodnes dochovala zámecká brána, datovaná rokem 1583, jedno křídlo a v interiéru velký, později rozdělený sál. Především za jeho vlády došlo k osídlení pustých vesnic a osad v okolí chorvatským obyvatelstvem.
  • 1590 – nejstarší hrdelní proces doložený písemnostmi, lze však předpokládat, že Drnholec měl hrdelní pravomoc již ve 14. století. Mezi archváliemi městečka se dochovala řada smolných spisů z let 1590-1751. Spisy dokazují, že si Drnholec vyžadoval naučení ve všech hrdelních sporech v Brně, kde je rovněž řada procesů před drnholeckým hrdelním soudem dokumentována. Soud zasedal na drnholecké radnici, zde bylo i vězení s pomůckami útrpného práva jako byl skřipec nebo palečnice. Zapisovatelem při přelíčení byl drnholecký obecní písař. Pro menší zločiny stačil pranýř, k němuž byl viník přivázán. Těžké zločiny byly trestány popravou. Popraviště bylo na Šibeničním vrchu u Drnholce. Tam byl odsouzenec sťat, oběšen, případně vpleten do kola. Vlastního kata městečko nemělo, poprav nebylo tolik, proto byl volán kat z Brna.
  • 1591 – vybudována radnice v renesančním slohu.
  • 1601 – listinou ze dne 21. listopadu bratři z Teuffenbachu svolují purkmistrům, rychtářům a konšelům Drnholce a Novosedel k svobodnému obsazování kostela a školy. Doporučují svým poddaným přijmout protestantskou víru

Do životních osudů potomků Kryštofa z Teuffenbachu významně zasáhla třicetiletá válka.Fridrich se v roce 1608 postavil na stranu arciknížete Matyáše (pozdějšího císaře), když v srpnu téhož roku táhl přes Drnholec do Brna a v roce 1611 se zúčastnil tažení proti císaři Rudolfu II. Byl též předním iniciátorem odboje moravských stavů (půjčil peníze na vyplácení žoldu stavovskému vojsku, za což mu byly dány do držení olomoucké biskupské statky ve Vyškově a Pustiměři) a přispěl k vítězství Moravanů nad vojsky císařského generála Dampierra u Dolních Věstonic 5. srpna 1619. V únoru 1620 dobyl Mikulov, kde zpustošil sídlo kardinála Ditrichsteina. Po dobytí Mikulova se Fridrich, jenž trpěl těžkým revmatismem, odebral na léčení do švýcarských lázní Pfeftern. Byl zde zajat vojáky katolických kantonů, dopraven do Innsbrucku, kde byl jako úhlavní nepřítel císaře popraven 27. května 1621. Jeho bratr Zikmund, jež byl majitelem panství Veveří, byl za českého povstání proti Habsburkům zvolen na zemském sněmu zahájeném v Brně 9. prosince 1619 stavovským defensorem a 15. června 1620 zmocněncem k pečetění zápisů, které vydával zemský sněm na vypůjčené peníze. Proto po porážce stavů na Bílé hoře dolehly na něj těžkosti. Byl dokonce odsouzen k smrti a ztrátě statků, ale poněvadž jeho druhou manželkou byla Bohunka, dcera Karla st. ze Žerotína, dostal na přímluvu svého tchána u císaře milost. Po omilostnění se Zikmund věnoval správě svých statků a veřejného života se stranil, přesto jej v létě 1626 navštívil , který dával v sázku vlastní svobodu a život, aby zachránil bohaté žerotínské knihovny v Náměšti a v Rosicích a připravil převoz bratrské tiskárny v Kralicích na bezpečnější místo. O rok později vychází v Amsterodamu mapa Moravy, jež zachycuje strategicky významná místa včetně říčních brodů. Nebyla však již vojensky využita při moravském tažení dánských vojsk. Lze se dohadovat, že návštěva Komenského v Drnholci mohla mít i význam výzvědný. Dne 9. března 1628 bylo s konečnou platností nařízeno pánům, rytířům měšťanům královských měst, kteří nechtěli přestoupit ke katolictví, aby prodali své statky a vystěhovali se ze země. Po vydání tohoto patentu se Zikmund, podobně jako jeho tchán Karel st. ze Žerotína chystal odejít z Moravy, poněvadž ani on, ani jeho manželka Bohunka nechtěli přestoupit ke katolictví. Žerotín odešel v roce 1629 do Vratislavi a byl by rád viděl, aby jeho zeť a dcera se tam uchýlili. Ale ti se rozhodli pro Bratislavu a opustili rodnou Moravu. Nemuseli však prodat své statky a byli svědky utrpení poddaného lidu. Oba neustále udržovali styky s emigranty. Při jedné návštěvě v Drnholci se Bohunka roznemohla, 5. dubna 1636 nechala napsat poslední vůli a o den nebo dva dni poté zemřela. Ve své závěti pamatovala na bratrské kněze v Uhrách i na všechno služebnictvo. Její manžel i otec ji chtěli pochovat v rodinné hrobce Teufenbachů v Drnholci, ale kardinál Ditrichstein císař to nepovolili. Proto byla teprve v červenci 1636 pohřbena v Dürnkrutě v Dolních Rakousích ve staré hrobce pánů z Landau, kde Zikmundův bratr, v tu dobu již císařský polní maršálek, si mohl dovolit vykázat své švagrové místo posledního odpočinku bez ohledu na církevní úřady. Do roka zemřel bez dědiců i manžel Bohunky Zikmund a Rudolf z Teufenbachu zdědil kromě jiného i drnholecké panství. Pravým opakem se vyvíjely životní osudy Rudolfa. Ten bojoval na Bílé hoře v prvních řadách jako velitel pravého křídla císařského vojska, potom sloužil pod Valdštejnem na Moravě jako důstojník, kde bojoval proti Bethelenovi. Roku 1623 přestoupil ke katolictví a podporoval pak násilnou protireformaci na Moravě. Po Valdštejnově propuštění byl jmenován polním maršálkem a působil v armádě Tillyho. Pak bojoval proti Sasům pod Arminem, roku 1631 předal velení Valdštejnovi. Po roce 1634 byl činný pouze u císařského dvora jako jeden z dvorních válečných radů a náležel k nejvlivnějším osobnostem vídeňského dvora. Měl dokonce právo udílet šlechtictví a razit vlastní minci. Jeho chtivost po penězích byla uspokojena mimořádnou císařovou laskavostí, neboť získal četné statky.

Třicetiletá válka

  • 1618 – drnholecké panství rozšířeno, Zikmund z Teuffenbachu přikoupil a připojil k panství Dolní Dunajovice a Březí.
  • 1619 – v bitvě u Dolních Věstonic 8. srpna byl poražen císařský sbor o síle 12000 mužů pod vedením generála Dampierra stavovským vojskem vedeným Fridrichem z Teuffenbachu. V únoru následujícího roku dobyl i opevněný Mikulov. Proti zvůli skupin loupeživých vojáků obou válčících stran byly v Drnholci opraveny ohradní zdi a brány a pořídila tři halapartny. Ozbrojené oddíly stavovského vojska kvartýrovaly na drnholeckém panství a místní obyvatelé je museli živit. Vojáci zničili mlýny na Dyji, aby znemožnili zásobování císařského Mikulova moukou.
  • 1621 – po porážce na Bílé hoře procházely Drnholeckem neustále různé vojenské útvary, pravidelně se zarazily v městečku, kde bylo nejvíce možností k ubytování a styk s úřady panství a městečka. Aby přiměli nežádoucí hosty k urychlenému odchodu vyžádali si Drnholečtí pokaždé po způsobu tehdejší doby ochranou stráž – "salva quardii". Za to museli důkladně zaplatit, vojáky ubytovat a opatřit jídlem a pitím, případně obrokem pro koně. Tak za leden a únor zaplatila drnholecká obec pouze za víno pro salva quardii 224 zlatých. Kromě toho dostal každý voják týdně 3 zlaté žoldu.
  • 1622 – od ledna do května byl Drnholec obsazen vojsky kardinála Ditrichsteina, rejtaři snědli sedlákům i poslední kousek masa. Za pět měsíců utratili tito "ochránci" asi 1160 zlatých a k tomu 175 měřic ovsa pro koně. Z radosti nad jejich odchodem věnovala obec jejich veliteli na cestu dvě vědra vína.
  • 1623 – od června do října vydírali podobně obec 4000 polských rejtarů, po nich ještě divočejší jezdecký pluk generála Dampierra, který odešel až v březnu 1624. Obyvatelé už předchozími návštěvami byli zcela vyčerpáni, proto víno, maso, obilí a chléb jim musela půjčit obec. Poddaní byli na tom tak zle, že nemohli platit dávky předepsané urbářem, které tehdejší majitel panství Zikmund z Teuffenbachu v letech 1620-1625 ani nevybíral.
  • 1624 – Zikmund z Teuffenbachu uzavírá smlouvu se svými poddanými Hansem Seelichem z Dolních Věstonic a Jakubem Wolfem z Dolních Dunajovic o právo lovení na řece Dyji.
  • 1629 – ustaven místní cech ševců s působností i v sousedních Dolních Dunajovicích, jejichž artikule jim potvrdil Zikmund z Teuffenbachu 19. února. Byl to nejstarší cech na panství, jeho existenci vyvolala ohromná potřeba obuvi pro vojsko. Podrobný řád obuvnický se zachoval na rozdíl od místních cechů bednářů, krejčích, pekařů a řezníků, které byly zřízeny v následujících letech.
  • 1637 – zemřel Zikmund z Teuffenbachu a panství převzal jeho bratr Rudolf. Zikmund byl protestant, jeho bratr Rudolf, oddaný stoupenec císařův, přestoupil ke katolictví. Jeho konverzi v roce 1623 hodnotil císař výš než vyhranou bitvu.
  • 1639 – Rudolf z Teuffenbachu potvrzuje Drnholci, Novosedlím a Frélichovu výsadu vinného šenku.
  • 1640 – peněžní dávky pro drnholeckou vrchnost kromě roboty činily z Drnholce 291 zlatých. Pro srovnání příjmy z ostatních vesnic panství: Novosedly 158 zl., Březí 112 zl., Brod nad Dyjí 89 zl., Frélichov 97 zl., Dobré Pole 71 zl., Troskotovice 93 zl., Nový Přerov 38 zl., Dolní Dunajovice 769 zl.

Povinnosti poddaných: Dolní Dunajovice platily 468 zl. jako finanční náhradu místo roboty, ze které se Dunajovičtí vykoupili v roce 1580 za stálý roční poplatek. Celkový výnos panství z peněžních dávek obcí činil 1720 zl., kromě nejméně stejného výnosu z robotních povinností poddanských obcí na panských polích a různých hospodářství na panství (lesy, rybníky, pivovar cihelna). Další platby byly v naturáliích. Např. Drnholec dodával na zámek o masopustu 120 slepic, o Velikonocích 120 vajec a beránka. Další příjmy měla vrchnost za poplatky z vinic, z výnosu pěti panských ovčínů a také za pivo z drnholeckého panského pivovaru. Výstav jedné várky se pohyboval od 40 do 60 věder piva (1 vědro = 56 litrů). Pivo museli poddaní povinně odebírat. K jeho vaření se používalo převážně divokého chmele, rostoucího na březích Dyje, pod kotli se topilo rákosím z panských rybníků, které poddaní nad rámec polní roboty sekali a dováželi v zimních měsících, stejně tak led dovážený do zámeckých sklepů. O devět panských rybníků se starali stálí zaměstnanci, kteří dostávali za den práce 7 krejcarů a dva mázy piva (1 máz = 1,4 litru). Mzda poddaného nad roboty činila 6 krejcarů a máz piva. Drnholecké panství bylo pokud se týče počtu vesnic poměrně malé, ale výnosné.

  • 1642 – na severní Moravu vpadla vojska pod velením švédského generála Torstensona, který se zmocnil Olomouce a ohrožoval i jih země. Jižní Morava se hemžila císařskými vojáky pod velením generála Gallase. Ten přijel v červnu 1643 do Drnholce, kde si zřídil velitelství. Výdaje městečka na vydržování vojska po pět měsíců (od 17. června do 8. října) přišlo na 800 zlatých.
  • 1645 – v dubnu Švédové pod vedením Torstensona dobyli Mikulov, odkud s velkou kořistí odvezli i vzácnou ditrichsteinskou knihovnu. Do Drnholce zajížděly švédské i císařské zásobovací oddíly a vymáhaly peníze i potraviny. Válečné škody dosáhly za tento rok na 1000 zlatých, obdobná situace byla i v následujících dvou letech. Drnholecký zámek odolal třídennímu obléhání švédskými vojáky.
  • 1646 – při obléhání Mikulova tábořily v okolí Drnholce vojenské oddíly vedené obráncem Brna Radiutem de Souches, které bylo třeba opatřit vším potřebným. Skromné požadavky neměly. Např. setnina dvou rytmistrů spotřebovala za obležení Mikulova 350 liber masa, jindy při krmení koní šedesátičlenná jednotka vojáků vypila při tom vědro piva a vědro vína. V dubnu 1646 byl Mikulov dobyt, ale strach ze švédů v Drnholci byl tak velký, že i po dobytí Mikulova, přestože bylo v okolí plno císařských, byly posílány poplatky na Falkenstein v Rakousku, později až do Olomouce, kterou švédové drželi do roku 1650, protože se Drnholečtí báli vypálení. Po Drnholecku řádily skupiny ozbrojenců, kteří vymáhali kontribuce. V září a v říjnu se v Drnholci ubytoval oddíl jízdních, jimž obyvatelé vydali 780 zlatých a 1168 věder vína. Uklidnění přinesl až vestfálský mír, podepsaný v roce 1648. Válečné události trvající s přestávkami třicet zanechaly kraj v nepředstavitelné bídě.
  • 1649 – Rudolf z Teuffenbachu osvobozuje svému správci Jakubu Limbergovi poddanský půllán v Dolních Dunajovicích
  • 1650 – Rudolf z Teuffenbachu dosáhl povolení zřídit z panství fideikomis, což byla středověká právní instituce, zvaná též svěřenectví, která měla zamezit drobení rodového majetku mezi větší počet potomků. Rodové statky zahrnuté do fideikomisu směl dědit jen jeden dědic, předurčený buď posloupností, kterou stanovil zakladatel fideikomisu, nebo závětí. Podle jeho závěti měla být z výnosu panství zřízena šlechtická studentská nadace. Za jeho působení byl vytvořen šlechtický velkostatek, u kterého byl pivovar i mlýn, v okolí obce byly zakládány rybníky (Vrkoč a Novosedelský).

V Drnholci bylo 78 sedláků a 70 podruhů, asi 750 obyvatel. U vsí drnholeckého panství lánský rejstřík vykazuje ve srovnání s ostatními obcemi na jihu Moravy nejméně ztrát. Přesto však byla třetina gruntů pustých a další čtvrtina neosedlých. Z panství odcházeli z obavy před pronásledováním nekatolíci, počet obyvatelstva byl ale doplňován chorvatskou kolonizací.

  • 1652 – Rudolf z Teuffenbachu vydává pro svoje panství "Horenský viniční řád" o 41 článcích, jež je téměř souhlasné s židlochovickým. Nejvyšší instancí ve věcech vinohradních, od které nebylo odvolání, byl sám majitel panství. Ten si vyhradil rozhodování o nejpřísnějším trestu, pranýři, jimž byly nahrazeny kruté tresty jiných horenských práv. Ty trestaly viníka hrdlem, utětím ruky a podobně. Pod pranýř byl podle drnholeckého práva postaven vinohradník, jenž ukradl sousedovi révovou hlavu, vytáhl mu oblouky, vedl je přes zimu do své vinice, když mu vykopal nebo polámal strom. Peněžní pokutou každý, kdo spáchal ve vinohradě nějakou škodu a byl usvědčen. Na řádné obdělávání vinohradů dohlíželi perkmistři (horní). Ti také zapisovali vinaře do horenské knihy. Na Filipa a na Jakuba svolávali každoročně valné shromáždění všech vinařů, z nichž každý musel zaplatit evidenční poplatek ve výši dvou feniků. Na těchto sezeních se projednávaly všechny běžné vinařské záležitosti. Kdo nepřišel a neomluvil se, zaplatil poprvé máz vína, podruhé o máz víc a potřetí o vinohrad přišel, propadl ve prospěch vrchnosti.. Všechny vinohrady musely být řádně obdělány, velký důraz se kladl na jarní řez. Kdo jej neprovedl včas, vinohrad ztratil, ale jeho dědic jej mohl získat znovu získat od vrchnosti zpět po zaplacení 5 zlatých na zámku. Před západem slunce museli všichni vinohrad opustit. Počátek vinobraní vyhlašovali perkmistři a v Drnholci také konšelé. V době sběru hroznů přísně dohlíželi na to, aby nikdo nepřinášel do obce rmut, mošt a víno z cizího panství, nebo z jiné osady drnholeckého panství. Pokud se někdo tohoto přestupku dopustil, bylo pašované víno zabaveno ve prospěch obce. Přísně se dohlíželo, aby nebyl do vinohradu vyháněn dobytek. Po Petru a Pavlu (konec června) byli najímáni hotaři. Měli pečlivě hlídat, každou škodu hlásit perkmistrům, ale z četných pokut se na ně málokdy dostalo. Naproti tomu museli vinohradníkům hradit škodu, jestliže ve vinici něco zapomněl a nebyl jimi upozorněn. Peněžitý trest ukládala vrchnost jen zřídka, ale pak stál za to. Pokud někdo svou vinici řádně neobdělával nebo kazil víno, jeho vinice propadla vrchnosti.
  • 1653 – Rudolf z Teufenbachu zemřel bez potomků, podle závěti z roku 1650 zdědila drnholecké panství jeho manželka Eva Marie, hraběnka ze Šternberka, po jejíž smrti /1668/ mělo připadnout toto panství hraběti Václavu ze Šternberka a v případě vymření jeho rodiny měli dědit potomci hraběte Jana Bedřicha Trautmannsdorfa, a kdyby i jeho rodina nezanechala potomků, měla se z výnosu drnholeckého panství založit rytířská akademie.

Panství ve správě dědiců Rudolfa z Teuffenbachu

  • 1662 – velký mráz 18. května poničil vinice, ovocné stromy i osení na polích, z čehož byl obviněn pasák Kašpar Grűn Weber. Dunajovický rychtář ho dal uvěznit a padal na něj žalobu k brněnskému soudu, který ho obvinil, že toto přírodní pohromu vyvolal svým spolčením s ďáblem, což přiznal na mučení. Proto byl pro výstrahu potrestán vytržením jazyka a spálením na hranici za živa.
  • 1668 až 1676 – dědický spor mezi Václavem ze Šternberka a Františkem Václavem Althanem, synem Evy Marie z prvního manželství. Panství nakonec převzal Václav Šternberk.
  • 1676 – Václav Adalbert hrabě ze Šternberka stvrzuje Drnholci výsady udělené městečku dřívějšími držiteli panství (výsada šenku vína, o předvádění sirotků a odúmrť).
  • 1680 – Václav ze Šternberka vydává pro drnholecké panství "Policejní řád". V 36 paragrafech bylo stanoveno například, že představení obce musí dbát na dodržování cen, měr a vah, na řádnou kvalitu výrobků, kontrolovat řezníky, pekaře a hospodské, aby nešidili. Starosta, rychtář a páni radní si museli uspořádat program svých jednání tak, aby jim stačila dvě zasedání týdně, a to do deseti hodin dopoledne, potom si mají jít po své práci. Měli zakázáno vysedávat na radnici a současně v hospodě celá odpoledne do noci. Měli dohlížet na to, aby se stáčení vína provádělo ve sklepech dopoledne, ne po večerech, protože pak se po ránu nikomu nechtělo do práce. Páni radní byli osvobozeni od robotních povinností, ale za to museli dohlížet na to, aby na práci nebyly posílány děti místo dospělých. Bez souhlasu vrchnosti se nesměl žádný poddaný zadlužit, nebo prodávat svoje nemovitosti. Hospodští měli mít stále připravena čistá lůžka a světnice pro cestující. Při opakovaném prohřešku jim měla vrchnost právo odebrat živnost. V době konání bohoslužeb bylo zakázáno pod pokutou 3 zlatých čepovat víno nebo pálenka. V hospodě bylo zakázáno hrát karty a v kostky o velké peníze. Kdo by nedodržoval opatření vyhlášená vrchností po dobu morové pohromy, mohl být vyhnán z panství a jeho majetek zabaven. Za odcizení a svévolné poškození včelího úlu byl trest vyobcování. Za pytláctví byla pokuta až 10 zlatých. Na panství nebylo povoleno chovat kozy a taky nebylo povoleno plašit ryby v panských rybnících. Kdo by přemístil mezník nebo by odoral ze sousedova pole, byl by potrestán výpraskem. Pro dobré sousedské vztahy měli poddaní chránit všechny ploty a nepoužívat je na topení. Za přestoupení tohoto paragrafu mohl být viník potrestán výpraskem nebo dán na pranýř. Dále bylo v řádu stanoveno, že každý týden se musí provádět prohlídka komínů a vymeteny komíny, závady odstraňovat okamžitě. V každém domě muselo být připraveno hasičské nářadí, žebřík, hák a šťoudev s vodou. Za úmyslné založení požáru byl viník odsouzen k nejvyššímu trestu. školáci byli povinni chodit do školy tak dlouho, dokud se nenaučili pořádně číst, obstojně psát.
  • 1695 – zahájena stavba mostů a hrází přes mokřiny směrem na Mikulov, kterou tehdejší obyvatelé nazývali Zehnbrückenstrasse, česky Desetimostí, Cesta deseti mostů. O čtyři roky později byla stavba dokončena a na náklady tehdejšího majitele panství byla vyzdobena sochami. Ty byly v roce 1979 přemístěny ke kostelu.
  • 1696 – vrchnost povolila zorat a obdělávat pastviny až k Litobratřicím
  • 1700 – požár 11. července zachvátil téměř celé městečko kromě zámku a kostela. Požár vznikl od doutnající patrony při náhodném výstřelu.
  • 1702 – císař Leopold I. povolil Drnholci třetí jarmark listinou ze 4. prosince.
  • 1709 – po smrti Václava ze Šternberka, který zemřel bezdětný, přechází drnholecké panství na Františka Václava Trautmannsdorfa, který listinami z 16. května stvrzuje městečku výsadu odúmrtě a ostatní svobody.
  • 1714 až 1715 – epidemie moru zasáhla Drnholec jen okrajově. Z vděčnosti bylo zahájeno budování morového sloupu na náměstí nad kašnou, kam byla od třicetileté války přiváděna voda rourami z Hohes Feld (pole v blízkosti dnešního Výsluní), potrubí od kašny do Dyje bylo položeno v roce 1615. Pramen v době výstavby pomníku byl již tehdy vyschlý.
  • 1716 – Drnholec získává právo týdenního trhu o každé středě na plodiny, drůbež, dřevo a pečivo listinou z 24. ledna udělenou císařem Karlem VI.
  • 1718 – dokončena stavba barokního mariánského sloupu. Je zhotoven z lasturnatého vápence přivezeného z Rakouska z oblasti Eggenburgu, jeho autorem je třebíčský sochař štěpán Pagan, jenž zhotovil obdobné sloupy i na jiných místech jižní Moravy (např. Jaroměřice, Ivančice). Za nejvýraznější jeho práci se považuje právě morový sloup z Drnholce. Na rozích bývalé kašny jsou umístěny sochy svatých: Jan Nepomucký, Šebestián, Florián a Josef.
  • 1722 – jeden z mnoha požárů, který zničil 33 stavení v obci. Další požár vypukl v obci následujícího roku, kromě stejného množství shořelých domů padl za oběť ohnivému kohoutu i panský dvůr. Požár v hospodě v roce 1723 připravil obyvatele 101 domu o střechu nad hlavou.
  • 1731 – obec vede četné spory s novou vrchností kvůli omezování stávajících privilegií a vynucování povinností nad rámec roboty. Odvolání ke krajskému soudu do Brna skončilo pro obec částečným úspěchem.
  • 1739 – pokračuje spor o znovupotvrzení privilegií z dob minulých, tj. právo jarmareční ze 14. století, právo obecního šenku z roku 1552, právo odúmrti z roku 1570 a právo sirotčí z roku 1601. Obec dosáhla o dva roky později uznání svých dávných privilegií, ale soudní výlohy byly vysoké, téměř 3000 zlatých.
  • 1740 – Marie Terezie slavnostně potvrdila 10. prosince městečku dosavadní výsady a privilegia.
  • 1742 – válka o dědictví rakouské s Pruskem zasáhla i Drnholec. Dne 23. února vtáhl do obce prapor pruských vojáků o síle více než 500 mužů. Zůstali zde ubytováni 14 dní. Starosta s radními byli povoláni na pruské velitelství do Laa, kde jim bylo nařízeno pod pohrůžkami těžkých trestů dodat 80 koní a zaplatit 640 tolarů, což starosta označil za nesplnitelné. S kontribuce sešlo, neboť se blízko Laa objevili císařští husaři. Dne 8. března za mrazivého počasí přitáhl princ Mořic, velící pruským oddílům, přenocoval na zámku a další den táhli pruští vojáci do okolí Brna. Mnoho obyvatel Drnholce, ale i Novosedel se polekali přítomnosti Prusů a nedbajíc velké zimy ukryli se s dobytkem v lužním lese. Následné ubytování císařských přineslo také spoustu potíží.
  • 1749 – kontribuce (zvláštní daň na válečné výdaje) činily 12929 zlatých, k tomu byla mimo jiného zavedena zvláštní daň z komína 48 krejcarů. V Drnholci bylo tehdy 194 zdaněných komínů
  • 1750 – zahájena výstavba nového kostela Nejsvětější Trojice podle projektu brněnského architekta Františka Antonína Grimma. Stavba byla dokončena o sedm let později (1757). Drnholecký farní kostel představuje na Moravě nový typ větší venkovské svatyně, jež se zejména řešením půdorysu a hmotného obalu stavby vymyká z konvencí středoevropského pozdního baroka a předznamenává některé z formálních principů klasicismu. Jeho půdorys, řešení prostoru a soustava racionálně interpretovaných tvarů byly v sakrální architektuře Moravy závažným vývojovým článkem. Kostel je 36 m dlouhý, 11 m široký, vysoký 21 m. Výška věží činí 45 m. Na sochařské výzdobě se podílel Ondřej Schweigel, obrazová výzdoba je dílem Josefa Winterthalera. K cenným uměleckým dílům náleží též varhany s dvěma manuály, s pedálem a 22 rejstříky.
  • 1750 až 1753 – za Františka Václava Trautmannsdorfa dostává zámek dnešní podobu, neboť byl zvýšen o jedno poschodí, takže ráz městského paláce ještě více vynikl. Kromě architekta Grimma se na stavebních úpravách podílel stavitel Erna a mikulovský sochař Ignác Legenlacher.
  • 1754 – Podle tereziánského katastru bylo drnholecké panství tvořeno sedmi vesnicemi a třemi městečky. Městečky byly kromě Drnholce Dolní Dunajovice a Troskotovice, do působnosti drnholecké vrchnosti náležely vsi Březí, Dobré Pole, Jevišovka, Nový Přerov, Novosedly, Brod nad Dyjí a Jiříce,. V době pořizování tereziánského katastru je držel hrabě František Václav Trautmannsdorf.

Z 26 790 měřic a 3,5 achtlu půdy obhospodařovali poddaní 87,33%, při vrchnostenských dvorech v Drnholci, Brodu nad Dyjí, Březí a Dolních Dunajovicích pak zbylých 12, 67%. Na dominikální půdě (panská půda, spravovaná a obdělávaná ve vlastní režii feudální vrchností nebo pronajímaná za určitý poplatek poddaným, byla to půda, jenž nepodléhala berni. K jejímu zdanění došlo až koncem 18. století) bylo 55,76% orné půdy a téměř třetinu zabíraly lesy podél Dyje (29,37%). Z celkové výměry půdy však lesní půda zabírala pouhých 3,74%. Na rustikálním hospodářství (půda propůjčená do užívání poddaným, kteří z ní byli povinni odvádět feudální rentu) byl podíl orné půdy výraznější a činil 70,67%. Na druhém místě byly pak vinice s 15,11%, které však výraznější podíl měly jen v Dolních Dunajovicích, kde drželi poddaní 1740 měřic 4,5 achtlu vinic z 3723 měřic 5 achtlů na celém panství(tj. 46,74%), tedy téměř polovinu. Celkem byly vinice vysázeny na 13,9% veškeré půdy. Pokud se živočišné výroby týče, ta měla k dispozici 6,05% výměry v pastvinách a z luk bylo sklízeno 1238,25 for sena a otavy. K pastvě nepochybně sloužila i lada, kterých bylo na panství relativně hodně (5,9% celkové výměry), a to zejména na rustikální půdě s 1558 měřicemi a 3,5 achtly ( tj. 6,66% výměry poddanské půdy). Na dominikální půdě leželo ladem jen 21 měřic a 4 achtly (tj.0,63%). K pastvě mohla být používána i půda pustá, které bylo na poddanském hospodářství 1,33%, Tj. 310 měřic a 5,25 achtlu. Tento údaj, i když je poměrně zanedbatelný, je však zajímavý. Drnholecké panství třicetiletou válkou téměř neutrpělo na počtu poddaných a jejich počet činil 96,95% předválečného stavu. Přesto je na panství přes 310 měřic pusté půdy. Velmi důležitým zdrojem příjmů na drnholeckém panství bylo rybníkářství. Celých 1340 kop kaprů bylo získáváno z rybníků, což byl více než dvojnásobek výnosu rybníků na sousedním panství mikulovském. V městečku napočítáno 36 měšťanských domů, 72 předměstských a 10 chalup. Bydlelo zde na 248 rodin, to jest asi 1240 obyvatel, z nichž bylo 38 rodin sedláků a 40 rodin vinařů. Na náměstí se napočítalo 45 domů, na předměstí, k němuž se počítala ulice u Dyje a vesnička (Dörfl) bylo 90 domů, většinou podsedníků, a 10 chalup. Vedle zemědělců a vinařů tu pracovalo 12 stolařů, tesařů, zedníků, 1 zámečník, 1provazník, 2 pekaři, 2 řezníci, 2 kováři, 2 bednáři, 1 tkadlec, 1 sklenář, 1 barvíř Tito byli seskupeni v cechy, z nichž přímo v Drnholci kvetl cech obuvnický, bednářský a krejčovský. Řezníci příslušeli cechem do Mikulova.

Zřízení nadačního velkostatku

  • 1762 – zemřel Adam Václav Trautmannsdorf. Nezanechal žádné potomky, došlo k naplnění závěti Rudolfa Teuffenbacha a z výnosu panství zřízena studijní nadace pro šlechtickou mládež (8 studentů, z nichž každý pobíral 400 zlatých ročně). V roce 1777 byla připojena ke šlechtickému konkvintu v Olomouci a v roce 1828 k Tereziánské vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě. V důsledku nadační správy ztratil zámek funkci rezidence a jeho prostory sloužily administrativním účelům.
  • 1781 – císařským patentem zrušeno nevolnictví, byly pevně stanoveny robotní povinnosti, které mohly být nahrazeny peněžitými dávkami, což bylo uskutečněno na celém drnholeckém panství. Městečko Drnholec platilo místo roboty 1402 zlatých a 30 krejcarů.

Zůstaly jim však tyto povinnosti:

  • nasekat a dovézt led do zámeckých sklepů
  • nasekat a dovézt do pivovaru a cihelny panství 76 kop otepí rákosu (kopa = 60)
  • odpracovat 222 pracovních dnů na údržbě rybníků, nahánění zvěře na honech a při různých pochůzkách.

Za vyžadované práce panství platilo:

  • pracovní den nádeníka v létě měl hodnotu 12 krejcarů, v zimě 10 krejcarů, o žních činila mzda 15 krejcarů, za senoseč se platilo 17 krejcarů. Za nadělání jednoho sáhu tvrdého palivového dřeva bylo 20 krejcarů, za stejné množství měkkého se platilo 15 krejcarů, zhotovení kopy otýpek klestí byl plat 20 krejcarů, za odvoz výše uvedeného množství dřeva nebo otýpek dostal povozník zaplaceno 45 krejcarů. Stejný plat byl i za dálkovou jízdu přes 2 míle (18 km), nemohl-li se vrátit týž den dostal 1 zlatý. Pro nástup k povinným placeným povozům bylo stanoveno toto pravidlo: Sedláci, kteří dříve robotovali tři dny týdně, jsou povinni ke třem dalekým povozům, jiní při dvoudenní robotě týdně ke dvěma takovým fůrám, poslední podobně k jedné jízdě. Když vrchnost vzdálených jízd nepotřebovala, nežádala místo nich žádné náhrady.
  • 1782 – císař Josef II. znovu potvrdil všechna privilegia obce, o dva roky později potvrdil pro Drnholec další dva trhy, celkem pět. Jeden z jarmarků se konal na svatou Brigitu (8. října – v pondělí před tímto svátkem), druhý v březnu opět v pondělí po třetí neděli postní. Výnos z jarmarečních tržních poplatků byl rozdělen následovně: 40% pro obecní pokladnu, 40% pro rychtáře jako plat za dozor nad trhem, zbývajících 20% si rozdělil starosta s radními. Týdenní trhy se konaly každou středu, prodávalo se nich hlavně obilí.
  • 1784 – v místě bývalé farské zahrady byla vybudována přízemní školní budova s jednou vyučovací místností a s učitelským bytem. V letech 1815 a 1824 byla zničena požáry.

Devatenácté století-století změn[editovat |


Oficiální web městys Drnholec:
www.drnholec.eu

PSČ Drnholec: 691 83

Počasí

Počasí

Zdroj textu cs.wikipedia.org

V okolí