Písek (Okres Písek)

Historie

Pravěk a středověk

Lidé se v písecké kotlině poprvé objevili na sklonku starší doby kamenné a usadili se severně od dnešního města. Prvními lidmi, kteří vstoupili na místo pozdějšího středověkého města, byli Keltové. Na poli mezi Hradištěm a Putimí byly nalezeny dvě mohyly s keltským pokladem. Nejvzácnější byla kovová tepaná zobákovitá konvice, dále několik zlatých prutů a zlaté a stříbrné ozdoby. Podnětem pro založení Písku bylo nerostné bohatství v podobě zlatonosného písku. Patrně již od konce 12. století stála rýžovnická vesnice na levém břehu řeky Otavy. Vzniklá osada se jmenovala „Na Písku“. Později se z osady stala trhová ves s kostelem svatého Václava. Písecká těžba zlata skončila v 16. století a několik pokusů o její vzkříšení nesplnilo očekávání. Jméno města je tak odvozeno od rýžování zlatonosného písku.

Město Písek bylo poprvé zmíněno v datační formuli listiny krále Václava I. vydané roku 1243, který začal nedaleko osady na skalnatém břehu stavět hrad. Lokace města mohla proběhnout již v závěru vlády Václava I., ale vlastní budování bylo zásluhou až jeho syna Přemysla Otakara II., který okolo roku 1254 založil hrazené královské město s královskou mincovnou. Ve městě pobýval hned dvacetkrát, jeho pobyty byly i několikaměsíční a často na zdejším hradě přijímal zásadní panovnická rozhodnutí. V letech 1258–1265 král v Písku pobýval s jedinou výjimkou každoročně.Město nebylo založeno jen pro těžbu zlata. Mělo zároveň ochraňovat obchodní Zlatou stezku, která v těchto místech překračovala Otavu, a také být základnou královské moci. Právě pro tuto stezku byl postaven slavný kamenný most (zvaný též Jelení), nejstarší v Česku. Přesné datum stavby není známo, ale respektovaný odhad kamenosochaře Karla Vlačihy je třetí čtvrtina 13. století. Všechny hlavní budovy (městský hrad, most, farní kostel Narození Panny Marie, dominikánský klášter, rychta) vyrostly společně s opevněním snad v průběhu pouhých dvou desetiletí. To byla doba rozkvětu Písku, který tehdy patřil k nejpřednějším městům v království a dosáhl významu, jenž se již nikdy neopakoval.

Když král založil na pravém břehu řeky Nový Písek, osada Starý Písek si výslovně nepřála být s Novým Pískem spojována, a proto král obyvatelům Starého Písku garantoval samostatnost. Nový Písek však ve 13. století převzal roli sídla Prácheňského kraje, kterou do té doby plnil hrad Prácheň. Starý a Nový Písek splynuly až po staletích.

V roce 1327 propůjčil městu Jan Lucemburský městská práva Starého Města pražského (právo vybírat mýto, osvobození od cla a mýta, mílové právo, zřídit solný sklad, obilnice – největší v Čechách v té době, atd.). V Písku krátce pobýval jak Jan Lucemburský, tak i Karel IV., který potvrdil Nový Písek jako hlavní město Prácheňského kraje. Král Václav IV. do města často zajížděl a byl posledním panovníkem, který pobýval na zdejším hradě.

Husitské období

V letech husitských válek hrál Písek významnou roli a stál již od počátku na straně reformního hnutí. Písečtí obyvatelé se jako jedni z prvních hlásili k husitskému hnutí.

20. srpna 1419 úspěšně zaútočili Písečtí na dominikánský klášter a následně jako jedni z prvních se připojili k Jednotě táborské.

Během husitství byl ve městě častým hostem Jan Žižka, na podzim roku 1420 to bylo jeho hlavní sídlo. Vládcem Písku se v té době stal husitský hejtman Matěj Louda z Chlumčan. Ve městě na faře působil také první a poslední biskup bratrstva Mikuláš z Pelhřimova. V únoru 1422 se v Písku konala synoda táborských kněží, na níž Mikuláš obhajoval svůj názor, že jedinou normou křesťanského života je Nový zákon. Dalším významným husitou pobývajícím v Písku byl Chval Řepický z Machovic. Zvláštností husitské éry v Písku bylo, že se městu vyhýbaly vojenské střety a pokusy o dobytí. Nejbližším ozbrojeným střetnutím byla bitva u Sudoměře. Písečtí zůstali myšlenkám husitství věrni až do konce. Po vojenské porážce Tábora Jiřím z Poděbrad došlo po výhrůžce k dohodě krále i s Píseckými.

V následujícím období došlo k nebývalému rozkvětu města, který umožnil městu v roce 1509 koupit královský hrad v Písku a královské panství. Písecký majetek a vliv sahal od Mirotic až k Protivínu. Roku 1532 zachvátil město veliký požár, který poničil velkou část města.

Pod Habsburským žezlem

Po pražské defenestraci roku 1618 se Písek přidal na stranu český stavů. To mělo za následek vypálení píseckých předměstí a okolních vesnic císařskými oddíly v březnu 1619. V průběhu třicetileté války bylo město několikrát obléháno, ostřelováno a nakonec vydrancováno postupně generálem Buquoyem, Mansfeldem a rok nato Maxmiliánem Bavorským. Během každého dobytí bylo město vypáleno a obyvatelstvo téměř vyvražděno. Nejstrašnější pogrom prý přežilo jen dvacet mužů.

Roku 1623 byl dosazen jako správce města císařský generál Martin de Hoeff-Huerta, Holanďan ve španělských službách, lidově přezdívaný „Poberta“, který pomocí tyranizování obyvatelstva začal Písecké obracet na katolickou víru a měl na svědomí ožebračení města. Rok po správcově smrti bylo město opětovně ustanoveno jako krajské město a roku 1641 mu byly navráceny některé královské výsady, ale s výslovným dodatkem, že je může využívat jen katolické obyvatelstvo města. Počátkem 18. století došlo k finančním problémům města a k řádění moru v okolí, avšak díky účinnému "lockdownu" se Píseckým podařilo epidemii ubránit. Jako projev díku, že bylo město uchráněno, nechali Písečtí vystavět na Malém (Alšově) náměstí mariánské sousoší.

Znovu byl Písek postižen válkou v letech 1741 až 1742, kdy zde byla umístěna francouzská posádka, vracející se z Prahy, proti které vyrazilo rakouské vojsko. Ve dnech 27. a 28. prosince byla v okolí města svedena tzv. bitva u Písku, která si celkově vyžádala více než 500 obětí na obou stranách. Písečtí se báli, že bude město opětovně dobyto, vypáleno a zničeno, a proto slíbili Panně Marii, že když bude město ušetřeno, budou každoročně provozovat městskou slavnost. Ta se pak konala po dlouhá století (za komunistického režimu byla zakázána, ale po roce 1991 obnovena). Roku 1778 bylo ve městě zřízeno gymnázium, roku 1860 přibyla česká reálka a roku 1866 bylo na radnici zřízeno české úřadování. V roce 1861 byla zřízena první česká vyšší dívčí škola, roku 1870 první škola rolnická, roku 1884 škola revírnická a v roce 1899 první škola lesnická.

V roce 1861 byl v Písku postaven klasicistní pomník od Emanuela Maxe k uctění památky 872 vojáků píseckého pěšího pluku č. 11, kteří padli v bitvách u Melegnana a Solferina. Národní obrození v Písku probíhalo zásluhou vynikajících osobností velmi intenzivně. Byl zde dokonce vydáván časopis Poutník od Otavy, který pak nahradil Otavan. K povzbuzení národního vědomí přispělo i založení tělocvičné jednoty Sokol roku 1868.Koncem 19. století prošel Písek průmyslovým rozvojem, byla zde založena průmyslová výroba fezů, papírna, tabáková továrna a v okolí města se stavěly komunikace. Roku 1875 byl Písek spojen železnicí s Prahou. Roku 1884 bylo založeno městské muzeum a v roce 1887 zavedl Písek jako třetí město v Čechách elektrické osvětlení obloukovými lampami Františka Křižíka. Následujícího roku byla uvedena do provozu městská vodní elektrárna. V tomto období byl Písek krajským městem Prácheňského kraje, ale vinou vzdálenosti od hlavní železniční tratě se nestal významným městem. Roku 1891 se Tomáš Garrigue Masaryk stal s přispěním píseckých voličů poslancem rakouské Říšské rady.

20. a 21. století

K vyhlášení samostatné republiky došlo v Písku podobně jako v některých dalších městech již 14. října 1918, kdy probíhala generální stávka. Následně ale železničáři z Prahy přivezli informaci, že republika ještě nebyla oficiálně vyhlášena, a tak se Písečtí rozešli. Do města byla přemístěna uherská (maďarská) vojenská posádka a začalo vyšetřování pokusu o převrat. Po dobu trvání první Československé republiky navázal Písek na své předválečné tradice. Zůstal vyhledávaným místem pro studenty, letní hosty i pro důchodce, kteří zde hodlali strávit klidné stáří.

Německá okupace Čech, Moravy a Slezska a zřízení Protektorátu Čechy a Morava přinesly Písku velké strádání. Mnoho lidí zahynulo na popravištích a v koncentračních táborech; někteří obyvatelé se zúčastnili domácího i zahraničního odboje. V Písku působilo několik organizovaných skupin včetně zdejší odbočky Obrany národa, kterou tvořili penzionovaní čs. důstojníci. Okupaci ukončil příchod amerických vojsk 6. května 1945 večer. Písek ležel v zóně, kterou dle dohod o demarkační linii měla osvobodit Rudá armáda, ale již 5. května ve městě převzaly moc odbojové Revoluční národní výbory, jimž se ale Němci odmítali jako civilistům vzdát, proto z ilegality vystoupivší předseda ONV Ladislav Komorád za účasti tlumočníka ing. Bůžka v nedalekých Strakonicích, kde již byli Američané, dohodl americký vstup do Písku. Sovětské jednotky dorazily do města 10. května. Po vyjasnění linie demarkační čáry se Sověty Američané město opustili.

Po druhé světové válce, zvláště pak po uchopení moci Komunistickou stranou Československa v únoru 1948, se tvář Písku začala měnit. Ve městě byla založeny národní podniky jako textilní závod Jitex, Kovosvit a Elektropřístroj. Byla postavena jatka, rozvíjel se dřevařský průmysl atd. Začala také stavba nových budov a sídlišť (Jih a Dukla, zástavba na Nábřeží 1. máje). Během tzv. socialistické éry byla vztyčena socha Rýžování zlata na Nábřeží 1. máje. Vznikla lávka spojující sídliště Dukla a zástavbu na nábřeží, zkonstruovaná z betonových panelů a koncipovaná jako samonosná zavěšená lávka přes řeku Otavu.

Při povodních v srpnu 2002 byl značně poničen kamenný středověký most, ale díky tomu, že byl roku 1995 ukotven do skály pod řekou, nápor vody celkově vydržel. Nebyl zasažen jenom Kamenný most, ale také lávka u sídliště: v noci při povodních voda dosáhla k její konstrukci, přičemž proud vody strhl zábradlí a lávku nebezpečně překroutil. Po povodních byla znovu postavena, dostalo se i na několik kosmetických změn. Na místě dnešního parkoviště na sídlišti Portyč stála stará továrna na fezy (přezdívaná „fezovka“), která musela být kvůli porušené statice stržena; před povodněmi byla z větší míry nevyužívaná. Dva lidé při povodních zahynuli.

Dne 8. května 2006 byl v Písku odhalen památník českým letcům v Anglii, většinou rodáků z Písku či z jeho blízkého okolí. Písek má dobrou infrastrukturu, zejména je jedním z mála měst, kde je vybudován ucelený kamerový systém. Město Písek plánuje přebudovat nábřeží Otavy, v místě mezi Starým a Novým mostem, které kdysi bylo zastavěno ulicí Fischergasse (Rybářská ulice), na rekreačně-kulturní centrum města pod širým nebem. Toto nábřeží, které leží naproti nově zastavěnému pravému nábřeží v Portyči (název lokality odkazuje na jí velmi podobné severoitalské město, dali mu ho čeští vojáci bojující na italské frontě za první světové války), je dnes frekventované, ale nepříliš upravené místo. Radní města ale vítězný návrh komise nepodporují, nicméně pravděpodobný vítěz vzejde z prvních tří míst ve veřejné soutěži. Koncem roku 2013 bylo dokončena rekonstrukce Fügnerova náměstí v centru města, část nákladu v projektu finančně podpořila i firma AISIN, sídlící v průmyslové zóně Písek-Sever.

Město Písek si na počátku 21. století vede poměrně úspěšně. Jedním z udělených uznání byla diamantová cena za nejlepší podmínky k životu v průzkumu společnosti KPMG Česká republika v roce 2012, a to v silné konkurenci v kategorii středně velkých měst České republiky. Po komunálních volbách konaných na podzim 2014 se starostkou města stala Eva Vanžurová z uskupení Jihočeši 2012. Vystřídala na tomto postu Ondřeje Veselého.

Pamětihodnosti

Kamenný most v Písku
Hrad Písek
Kostel Narození Panny Marie
Kostel Povýšení svatého Kříže
Kostel Nejsvětější Trojice
Kostel svatého Václava
Kostel svatého Karla
Městská elektrárna
Sladovna
Zemský hřebčinec
Putimská brána
Hotel Otava
Památník Adolfa Heyduka
Mariánské sousoší
Pomník padlým u Melegnana a Solferina
Kaple Panny Marie (Václavské předměstí) - zbouráno v 70. letech dvacátého století
Vojenský hřbitov
Meteorologický sloup

Osobnosti

Narozené v Písku

Působící v Písku

Mikoláš Aleš (1852–1913), malíř
František Bezděka (1788–1871).římskokatolický kněz, spisovatel, historik, pedagog a vlastenec doby obrozenecké, čestný občan Písku, na Pražském předmětí má pamětní desku
Jaromír Borecký (1869–1951), básník, překladatel, literární a hudební kritik, orientalista, ředitel knihovny
Karel Cumpfe (1853–1931), klasický filolog, ředitel gymnázia
František Doubek (1940–2011), ilustrátor, malíř, grafik
Bedřich Dubský (1880–1957), archeolog
František Gregora (1819–1887), hudební skladatel a pedagog
Adolf Heyduk (1835–1923), básník
Josef Holeček (1853–1929), spisovatel
Jan Kodl (1855–1903), architekt
Alois Laub (1896–1945), ruský legionář, důstojník čs. armády a odbojář; v Písku sloužil v letech 1928 až 1937
Jan Zachariáš Quast (1814–1891), malíř, proslulý malbami miniatur na skle a porcelánu
August Sedláček (1843–1926), historik
Josef Věnceslav Soukup (1819–1882), učitel, hudební skladatel, malíř a odborný publicista
Otakar Ševčík (1852–1934), houslový pedagog
Fráňa Šrámek (1877–1952), básník, prozaik a dramatik
Alois Ladislav Vymetal (1865–1918), hudební skladatel