Hora Svaté Kateřiny (Okres Most)

Historie

Podle Johanna Jokélyho existovalov místech pozdějšího města nejstarší hornické sídliště u žíly , v blízkosti bývalého Lučního mlýna, už na začátku čtrnáctého století a zaniklo během husitských válek. Z doby před rokem 1528 se však nedochovala žádná listina, která by jeho existenci dokládala. Okolo roku 1480 patřilo okolí Hory Svaté Kateřiny k červenohrádeckému panství a počátky Hory Svaté Kateřiny bývají také dávány do souvislosti s jeho majitelem, krupeckým těžařem Lorenzem Glatzem z Altenhofu. Ani v tomto případě nelze vznik sídliště spolehlivě doložit.

Jistě lze spojit existenci svatokateřinských dolů se Šebestiánem z Veitmile, který území získal sňatkem s Annou Glatzovou, dcerou Lorenze Glatze, v roce 1516. Krátce poté měl provozovat měděný důl, z něhož se časem vyvinul důl Mikuláš. V roce 1528 Šebestián z Veitmile dosáhl u císaře Ferdinanda I. povýšení Hory Svaté Kateřiny na horní město. Roku 1538 byla v saském Grünthalu spuštěna vycezovací huť na zpracování měděné rudy a následujícího roku se svatokatřinské doly staly jedním z jejích dodavatelů. Hlavním produktem dolů však bylo po celé šestnácté století stříbro.

Šebestiánův syn Jan roku 1554 prodal červenohrádecké panství Kryštofovi z Karlovic. Ten se ale zadlužil provozem ložiska kamence v Chomutově, a proto panství udržel jen do roku 1576. Od roku 1579 bylo panství s Horou Svaté Kateřiny majetkem Lobkoviců a v roce 1594 jej císař Rudolf II. zkonfiskoval Jiřímu Popelovi z Lobkovic. Roku 1597 císař městu ve snaze podpořit rozvoj dolování potvrdil a rozšířil jeho privilegia.

Sedmnácté a osmnácté století

Roku 1605 se majitelem města stal Adam Hrzán z Harasova a jeho potomci jej vlastnili až do roku 1707. Hrzánové z Harasova kateřinohorské měšťany utlačovali, zvyšovali jim vybírané dávky a stanovovali nové povinnosti. Negativně působily morové epidemie v letech 1611–1614, 1633 a 1680 a události třicetileté války, během níž město vyrabovaly oddíly Albrechta z Valdštejna. Podle berní ruly z roku 1654 ve městě stálo 142 domů, což Horu Svaté Kateřiny řadilo k větším krušnohorským sídlům. V roce 1707 město koupil Jan Adam I. z Lichtenštejna a později přešlo sňatkem na Jindřicha Josefa z Auerspergu. Posledními šlechtickými majiteli se stali Jindřich František z Rottenhanu a jeho dcera Marie Gabriela.

Během osmnáctého století hornictví v Hoře Svaté Kateřiny postupně upadalo, přestože po více než padesát let bylo rentabilní. V období mezi lety 1714 a 1786 se v místních dolech vytěžilo asi 2,5 tuny stříbra a okolo 300 tun mědi. Zanikající odvětví se obyvatelé snažili nahradit novými způsoby obživy. Staly se jimi tkalcovství, punčochářství nebo výroba dřevěných hraček, nábytku a kuchyňských nástrojů. Po roce 1830 však Prusko zavedlo celní opatření, v jejichž důsledku se výroba punčoch přestala vyplácat. Ve čtyřicátých letech devatenáctého století tak ve městě působilo jen 26 punčochářů. Počet obyvatel se zvýšil z 622 v roce 1713 na 1512 v roce 1843. Ve městě fungoval hamr na zpracování mědi, dvanáct vodních mlýnů a devět pil. V okolí se pěstovalo nevelké množství žita, ovsu, lnu a na pastvinách se pásl dobytek.

Novodobé dějiny

Roku 1850 se město stalo sídlem soudního okresu. Jeho rozvoji bránila nedostačující dopravní síť, zejména chybějící napojení na železnici. Lidé se v důsledku nedostatku práce stěhovali především do sousedního Saska. Koncem devatenáctého století byl uzavřen pivovar. Velkým neštěstím se stal požár, při němž 20. srpna 1904 shořelo 42 domů v Dlouhé ulici. Jediným odvětvím, které se úspěšně rozvíjelo, byla výroba hraček, podporovaná učňovským střediskem a prodejním družstvem.

V roce 1938 byla Hora Svaté Kateřiny v důsledku Mnichovské dohody připojena k Německu. Za druhé světové války byl ve městě zřízen pracovní tábor, v němž byli drženi zajatci z Francie, Polska a Ukrajiny. Po válce byli vysídleni němečtí obyvatelé a počet obyvatel města klesl na necelou čtvrtinu předválečného stavu. Dvě třetiny domů proto byly zbořeny.

Dne 11. března 2008 byl obci obnoven status města.

Hornictví

Hlavním rudním dolem byl důl Mikuláš na stejnojmenné žíle. Zrudnění této žíly představovalo jemnozrnnou směs sulfidů. Mezi minerály zde převažoval sfalerit, dále se zde vyskytoval chalkopyrit a arsenopyrit a v menším množství také pyrit, galenit a tetraedrit. Díky průzkumu štoly Mikuláš v letech 1998–2004 byly nalezeny vzorky rudy, z jaké bylo v 16. až 18. století získáváno stříbro a měď.