Varnsdorf

Historie

Počátky osídlení

Oblast, kde se dnes nachází Varnsdorf, byla podle indicií řídce obydlena již v dobách na přelomu našeho letopočtu, kdy na území Čech žil germánský kmen Markomanů a v Horní Lužici kmen Semnonů. Po porážkách, které tyto kmeny utrpěly od Římanů, se kraj na místě dnešního Varnsdorfu na několik století proměnil v liduprázdnou divočinu s neprostupnými hvozdy. Nejprve lužický kmen Milčanů žijící v Horní Lužici odtud vytlačil Germány, kteří zde setrvávali z dřívějších dob. Germáni byli nuceni hledat nová sídliště a někteří se usadili v údolí Mandavy, v údolí Staré řeky, což je její původní název z konce 1. tisíciletí našeho letopočtu. Milčané byli vytlačeni ve 13. století německou kolonizací.

Na území Varnsdorfu vznikla první vesnice kolem roku 1200 a jejími majiteli byli Berkové z Dubé. Poté kraj na místě dnešního Varnsdorfu patřil Vartenberkům (přibližně od roku 1310) a pak Šlejnicům (od roku 1494). Za Šlejniců se okolí Varnsdorfu hospodářsky povzneslo díky těžbě stříbra v Jiřetíně pod Jedlovou.

Do konce 14. století byl na území Varnsdorfu rytířský manský statek pánů z Varnsdorfu. Od nich pochází dnešní znak Varnsdorfu, bílý půlměsíc a hvězda v modrém poli. Husitství kraj významněji nezasáhlo; území Varnsdorfu bylo pod ochranou Žitavy.

Novověk

Obyvatelé Varnsdorfu přijali luterství již v roce 1535 a setrvali při něm až do rekatolizace po vydání Obnoveného zřízení zemského. Roku 1570 se Varnsdorf stal samostatným panstvím, kterým zůstal do konce třicetileté války. Po roce 1620 bylo varnsdorfské panství zkonfiskováno a v roce 1641 prodejem přičleněno k rumburskému panství. Za třicetileté války byl v letech 1639 až 1643 Varnsdorf obsazen švédskými vojsky. V roce 1642 byl dobyt a zničen 7 km vzdálený hrad Tolštejn. Po třicetileté válce emigrovalo nekatolické obyvatelstvo; v roce 1627 odešlo do sousedního Saska okolo 250 lidí, které od roku 1635 bylo zahraničím. Berní rula z let 1653–1655 zachytila ve Varnsdorfu 32 statků, 20 statků bylo opuštěných a 3 se znovu osídlovaly. Ve Varnsdorfu bylo 25 chalup, 7 se osídlovalo a 10 bylo pustých, pustá usedlost zahradníka, 34 domků na obecním pozemku, jeden se osídloval a 17 bylo pustých. Z té doby pochází první známý popis Varnsdorfu: „Stavení, kde lidé bydlí, může býti.“(dá se v nich bydlet) „ostatek zpustlý, z nichž se všech pustých doložených lidé pro víru zběhli,“(protestantskou)„po kterých se zase někteří osazují. Pole žitná, luk s potřebu, leží u hranice s Lužicí, jednu míli od Žitavy. Živí se tkaním lnu a chovem dobytka.“ V roce 1678 již zase žilo ve Varnsdorfu 600 obyvatel. kterým patřilo až do roku 1919.

Počátkem 18. století se ve Varnsdorfu začala rozvíjet textilní výroba, nejprve plátenické manufaktury a roku 1786 se začala dovážet bavlna. V roce 1777 byla založena firma Frölich, která od roku 1790 vyráběla samet. K dalšímu rozkvětu textilního průmyslu došlo za napoleonských válek.

V roce 1804 nabídl císař František I. Varnsdorfu povýšení na město, což bylo představiteli obce s díky odmítnuto.

V roce 1830 byla ve varnsdorfském kostele svatých Petra a Pavla poprvé provedena celá Beethovenova slavnostní mše Missa Solemnis v rámci bohoslužeb – předtím byla uváděna pouze koncertantně.

Období mezi rokem 1848 a 1945

V roce 1849 se šest vesnic na území dnešního Varnsdorfu spojilo do jedné obce, která měla 9 600 obyvatel a stala se tak největší vesnicí v Rakousku-Uhersku. tehdy měl Varnsdorf 14 000 obyvatel.

Ve druhé polovině 19. století probíhala překotná industrializace. Roku 1869 byla postavena železniční trať z Děčína, která umožňovala snadný přísun surovin dopravovaných po Labi ze zámoří.

Mnohosvazkové dílo "Čechy", jehož vydávání řídil dějepisec Josef Vítězslav Šimák, o Varnsdorfu konce 19. století nepíše lichotivě: „Warnsdorf zevnějškem svým má pravý ráz střízlivý, ba smutný ráz tovární. Není v něm vlastně ulic, jen cesty a třídy. Dlouhá stavení fabrická beze střech, nevlídná, nečistá, blátivých dvorů, o sterých komínech, proměšují se s domy dřevěnými a nízkými příbytky dělnickými.“ Začátkem 20. století měl Varnsdorf 160 továren; kolem 80 % obyvatel pracovalo v průmyslové výrobě. Během první světové války přišly zásobovací obtíže, nedostatek potravin a proběhla tyfová epidemie. Průmysl se rozvíjel i po první světové válce. Podnikatel Kunert v roce 1924 zavedl výrobu dámských punčoch.

Po roce 1918 se rozvinutý textilní průmysl ocitl v hluboké krizi, po které již nikdy nedosáhl původního významu. Zásoboval celé Rakousko-Uhersko, značná část byla najednou zahraničím.

V roce 1930 se z 22 793 obyvatel hlásilo k české národnosti 1512. Velké sympatie si ve městě získala Sudetoněmecká strana Konrada Henleina. V roce 1935 zde měl Henlein projev, kterého se zúčastnilo 12 tisíc lidí; o rok později v roce 1936 měl ve Varnsdorfu projev Klement Gottwald, poslechnout si ho přišlo 6 tisíc lidí. Konrad Henlein navštívil Varnsdorf ještě v roce 1938. V tomtéž roce rostla agresivita henleinovců a množily se potyčky s příslušníky finanční stráže. 22. září 1938 padli dva její příslušníci při ústupu před německou přesilou. 23. září 1938 vstoupila do Varnsdorfu československá armáda, která se ještě týž den stáhla za obrannou linii na Stožeckém sedle. 30. září 1938 byla podepsána Mnichovská dohoda a 2. října 1938 Varnsdorf obsadila vojska nacistického Německa.

Válečné události let 1939 až 1945 se města prakticky nedotkly; ve Varnsdorfu se nebojovalo a město nebylo bombardováno, třebaže od listopadu 1944 denně probíhaly letecké poplachy. Po roce 1943 byl Varnsdorf zaplaven uprchlíky z vybombardovaných německých měst a z východní fronty. Před koncem druhé světové války v roce 1945 zde došlo k veřejné popravě Rudolfa Posselta, Němce, který odmítl znovu nastoupit do německé armády na východní frontu. 22. června 1945 proběhl první divoký odsun a 19. července 1945 druhý odsun. Vysídlování Němců na území Varnsdorfu prováděl velitel 28. pěšího pluku plukovník Voves. Po postupimské konferenci skončil divoký odsun. V následujících měsících došlo k odsunu německého obyvatelstva jak do okupačních zón západních zemí v Německu, tak do sovětské okupační zóny a k osídlování českým obyvatelstvem. O antipatiích vůči Němcům v poválečné době svědčí úryvek z varnsdorfských novin Hraničář: „A Němci jdou a jdou ..., druhý a třetí transport těch, kteří u nás nebyli spokojeni a chtěli – do Říše. My jim dnes vyhovujeme a konečně docela rádi, protože jsme na tento okamžik čekali celá staletí.“

Dne 5. března 1947 došlo k varnsdorfské stávce, Ve městě vznikly po roce 1948 tři velké podniky sloučením drobných továren a provozů: Velveta, Elite a TOS Varnsdorf. V roce 1967 byl otevřen hraniční přechod do Německa. Byl vybudován Varnsdorfský rybník zvaný Mašíňák a vzniklo 70 mm kino Panorama. V období socialismu ve městě vyrostla panelová sídliště a byly demolovány některé historicky cenné objekty jako byl hotel Burza na náměstí z roku 1642 či Hanischův dům č. p. 506, kde byla městská knihovna. Naposledy byl ještě 15. října 1999 zbořen měšťanský dům „Na schůdkách“ z roku 1771.

Roku 1961 byl Varnsdorf slavnostně vyhlášen vzorným Pohraničnickým městem. V šedesátých letech dochází k uvolnění režimu na hranicích. Po stavbě berlínské zdi ztratil útěk na území NDR smysl a tak se od dubna 1965 začaly odstraňovat drátěné zátarasy na hranicích.

V roce 1974 došlo ve Varnsdorfu ke vraždě náčelníka obvodního oddělení Veřejné bezpečnosti Karla Goldammera ve službě. Pachatel byl odsouzen k trestu smrti.

V roce 1980 byla obec Studánka připojena k Varnsdorfu.

V prvních komunálních volbách po sametové revoluci v listopadu 1990 zvítězilo Občanské fórum, starostou města byl zvolen Eduard Vébr. Sedm měsíců po volbách byl ve funkci starosty vystřídán Annou Dudkovou. Po druhých komunálních volbách se starostou města stal v letech 1994–1998 Vladimír Bartoň. V roce 1995 bylo založeno sdružení Malý euroregion Mandava-Spréva, který je tvořen městy na obou stranách hranice (Sohland, Šluknov, Ebersbach, Jiříkov, Rumburk, Neugersdorf, Varnsdorf, Dolní Podluží, Großschönau a Waltersdorf). V roce 1997 proběhla rekonstrukce systému zásobování teplem (CZT), využívá se moderní bezkanálová technologie. V roce 1996 se zřizuje Biskupské gymnázium Varnsdorf. V roce 1997 se otevírá první supermarket – Billa. Od roku 1998 do roku 2002 byl starostou Jaroslav Tomášek za Nezávislé. Od roku 2002 byl starostou města Josef Poláček za ODS a od roku 2010 byl starostou Martin Louka. Roku 2015 byl zvolen do čela města Stanislav Horáček, který byl v lednu 2020 odvolán z funkce, z důvodu kauzy radarů ve Varnsdorfu. Do funkce byl jmenován Roland Solloch. V roce 2022 Varnsdorf nově vede Jan Šimek z Našeho Varnsdorfu (NV). Rozhodli o tom na svém ustavujícím zasedání zastupitelé.

2. července 1999 navštívil Varnsdorf prezident Václav Havel a 17. října 2007 prezident Václav Klaus. V roce 2015 sem zavítal prezident Miloš Zeman.

Dne 7. srpna 2010 ve městě bylo zaplaveno několik obytných domů u řeky Mandavy a Zaječího potoka a několik sklepů škol, školek a sklep nemocnice.

Civilní obrana (ochrana) - armáda

V 50. letech sídlila v místních kasárnách Poddůstojnická škola Vnitřní stráže Ministerstva vnitra, která zde byla do roku 1963.

• 1966 Technická poddůstojnická škola vojsk MV se stěhuje jako PŠ CO z Ústí do Varnsdorfu.
• 1971 – 1976 RDŠ jako součást útvaru působí na budově ošetřovny, poté stěhování do Frýdku-Místku.
• 1973 přejmenován na 4. školní pluk CO.
• 1976 útvar převeden z podřízenosti Ministerstva vnitra do podřízenosti Ministerstva obrany – velitelství ZVO Tábor
• 1991 reorganizace na 11. vojenský záchranný pluk CO
• 1993 přechází do podřízenosti Hlavního úřadu civilní ochrany (dříve obrany)
• 1994 přečíslován na 73. záchranný pluk CO, následuje stěhování do Rakovníka
• 1997 reorganizace na 73. záchrannou a výcvikovou základnu

Rodáci a osobnosti

Ve Varnsdorfu se za dobu jeho existence narodilo či zde působilo mnoho významných osobností, byly německého, českého, židovského a lužickosrbského původu.

• Jindřich z Varnsdorfu (asi 1265–1346), johanitský rytíř, komtur žitavské komendy. Podle historika Tomáše Edela je pravděpodobné, že byl autorem Dalimilovy kroniky.
• Maxmilián Rudolf Schleinitz (1605–1675), teolog, od roku 1655 první biskup litoměřické diecéze.
• Joseph Schubert (1754–1837), autor čtyř oper, působil jako dvorní hudebník v Dráždanech.
• Alois Palme (1793–1864), varnsdorfský kronikář a historik.
• Vincenz Pilz (1816–1896), akademický sochař, člen vídeňské Akademie umění. Je tvůrcem mnoha soch a reliéfů ve Vídni a jiných městech Rakouska.
• Ambros Opitz (1846–1907), katolický kněz, zakladatel první varnsdorfské knihtiskárny, publicista a poslanec Českého zemského sněmu.
• Bjarnat Krawc (1861–1948), lužickosrbský hudební skladatel, dirigent a propagátor hudby, našel útočiště ve Varnsdorfu po vybombardování Drážďan, kdy přišel o veškerý majetek.
• Moritz Schnitzer (1861–1939), průmyslník a podnikatel, propagátor zdravého životního stylu a vegetariánství, zakladatel zahrádkářské kolonie Sluneční osada zdraví.
• Anton Möller (1864–1927), místní architekt, mimo jiné autor místních jatek, restaurace na vrchu Hrádek nebo kostela svatého Karla Boromejského.
• Arno Karl Max Plauert (1876–1937), společník varnsdorfské strojírny Otto Petschke a Co., zakladatel dnešního podniku TOS Varnsdorf.
• Mizzi Günther (1879–1961), rakouská zpěvačka a herečka, operní pěvkyně ve Vídni.
• Reinhold Klaus (1881–1963), rakouský malíř, grafik a malíř vitráží.
• Hugo Siegmüller (1889–1958), malíř, grafik (krajinomalba a motivy zimních sportů) a učitel (profesor) ve Varnsdorfu.
• Erich Czech (1890–1966), rakouský novinář.
• Harry Bartel (1896–1947), malíř, vystudoval malířskou akademii ve Vídni. Měl přezdívku „varnsdorfský Van Gogh“.
• Friedrich Bürger (1899–1972), politik (NSDAP) a funkcionář SA.
• Julius Kunert (1900–1993), podnikatel v textilním průmyslu.
• Hanka Krawcec (1901–1990), dcera Bjarnata Krawce, lužickosrbská výtvarnice a portrétistka. Ve Varnsdorfu žila v letech 1947 až 1986. Jejím nejvýznamnější dílem je grafický cyklus „Člověk člověku by světlem měl být“. Její tvorbě je věnována část expozice v městském muzeu. Je pohřbena na varnsdorfském hřbitově vedle svého otce.
• Peter Weiss (1916–1982), německo-švédský spisovatel, malíř, grafik a experimentální filmař.
• Petr Kien (1919–1944), výtvarník, básník a libretista z německy mluvící rodiny židovského původu. Napsal libreto k opeře Viktora Ulmanna Císař Atlantidy. Byl umučen v Osvětimi.
• Heinrich Pleticha (1924–2010), německý spisovatel a editor knih s historickou tematikou.
• Josef Poláček (1925–2017), výtvarník.
• Giselbert Hoke (1927–2015), rakouský výtvarník.
• Peter H. Feist (1928–2015), německý historik umění.
• Gideon Naor (* 1929), izraelský manažer a politik.
• William W. Paudler (1932–1998), univerzitní profesor a chemik.
• Leoš Suchařípa (1932–2005), český herec, dramaturg, překladatel a divadelní teoretik.
• Roswitha Märzová (* 1940), univerzitní profesorka a matematička, žije a pracuje v Berlíně.
• Winfried Pilz (1940–2019), německý kněz a autor duchovních písní.
• Alexej Baláž (1943–2016), katolický kněz, litoměřický kanovník.
• Ursula Staack (* 1943), německá herečka, šansoniérka a kabaretiérka.
• Evelyn Opela (* 1945), německá herečka.
• Josef Berger (* 1949), univerzitní profesor a buněčný biolog, žije v Českých Budějovicích.
• Milan Hrabal (* 1954), básník a překladatel poezie z hornolužické srbštiny a polštiny.
• Kristina Kaiserová (* 1956), historička a pedagožka.
• Dušan Fiala (* 1961), fyzik, působil na univerzitách v Německu a Velké Británii, pracuje ve Stuttgartu.
• Miroslav Pelta (* 1964), bývalý fotbalový brankář v letech 2011 až 2017 předseda Fotbalové asociace ČR, v letech 1994 až 2018 zastupitel města Jablonec nad Nisou, bývalý člen ODS.