Vejprty

Historie

Nejstarší dějiny

Krajina v okolí Vejprt byla osídlena na přelomu dvanáctého až třináctého století. První zmínka o něm pochází z roku 1413, Vznik města souvisí s dalšími objevy rudných žil železa a stříbra, u jejichž výchozů horníci zakládali drobné osady. K zásadnímu rozvoji hornictví došlo po roce 1533, kdy přísečnické panství s Vejprty koupili Šlikové. Patřilo jim ale pouze do roku 1545, kdy panství kvůli rostoucímu vlivu Šliků zabavil císař Ferdinand I.

Rozvoj a úpadek hornictví

V roce 1550 byl ve vejprtské oblasti v Novém Zvolání založen důl Jan na poušti na polymetalické žíle, která byla náhodně odkryta bouří. Vyskytovaly se v ní nejčastěji chalkopyrit, galenit, rudy kobaltu a stříbra, výjimečně i ryzí stříbro a jiné minerály. O dvacet let později byla přívalovým deštěm odkryta jiná žíla, na které byl založen důl Milostivá ruka Páně. Na přelomu šestnáctého a sedmnáctého století bylo v provozu mnoho dolů: Michal, Feigen, Voršila, Jiří, Římský orel, Mnich, Jan, Tři paní, Pivní desátek aj. V šachtě Louka bylo vytěženo celkem 1144 kg stříbra.

Během třicetileté války došlo k výraznému útlumu těžby a její obnova byla jen pomalá, protože v okolí nebyl dostatek pracovních sil a samotné doly velmi zpustly. Obecní prostředky podpořené daňovými úlevami nestačily, a tak byly nové doly zakládány a staré prozkoumávány až počátkem osmnáctého století za účasti finančně silnějších těžařů. Část těchto exulantů se usadila hned na opačném břehu Polavy, kde založili několik nových kolonií a zasloužili se o rozvoj celé oblasti saského pohraničí, hlavně pak osady Bärenstein.

Samotná třicetiletá válka městu sice neublížila tolik jako nedaleké Přísečnici, ale i tak bylo město po jejím skončení ve špatném stavu. Podle berní ruly v něm bylo 92 obydlených usedlostí. Z obyvatel se hornictvím živil pouze jediný horník. Naprostá většina obyvatel se zabývala zemědělstvím. Z 24 řemeslníků se výlučně řemeslu věnoval jen jeden uhlíř a ostatní kromě toho obdělávali také půdu. Výrobní struktura města se skládala jen ze základních řemesel nezbytných pro zajištění potravin a oděvů. Výjimku tvořili formani, kteří využívali polohy města u významné obchodní cesty. Zemědělská půda města měla výměru přibližně 122 hektarů, ale vzhledem k vysoké nadmořské výšce nebylo pěstování plodin příliš efektivní a v průměru při sklizni poskytovalo jen dvojnásobek výsevu. Významnější byl chov skotu. Obecní stádo se podle berní ruly skládalo z 203 krav a 113 jalovic. Celkově tak v polovině sedmnáctého století Vejprty patřily mezi hospodářsky velmi slabá řemeslnicko-zemědělská města. Odhaduje se, že vejprtské doly vyprodukovaly od šestnáctého do devatenáctého století asi 11,5 tuny stříbra.

18. století

Přestože na přelomu sedmnáctého a osmnáctého století došlo k poslednímu rozmachu hornictví, výnosy dolů byly menší než dřív, a obyvatelé museli hledat jiné zdroje obživy, kterými se stalo krajkářství, výroba prýmků a pušek.

Přes válečné strádání se ve městě začala rozvíjet řemeslná výroba. Významné bylo zejména puškařství, které navázalo na tradici výroby hlavní započatou již v první polovině sedmnáctého století. Sedmiletá válka a později napoleonské války

Převážně domácí výroba prýmků se díky vývoji textilních strojů začala měnit na tovární, a ve městě proto vznikla řada menších továren, které tvořily výrobní komplex od spřádání a barvení k výrobě prýmků a později jiného textilního zboží. Od roku 1806 fungoval významný podnik Franze Pohla zaměřený na výrobu punčoch, čepců a jiného pleteného zboží. Ve třicátých letech devatenáctého století se zlepšila dopravní situace. Na stavbu silnic přispěla hraběnka Gabriela Buqoyová, která nechala postavit také silnici přes Kovářskou do Kalku. Poštu měly Vejprty od roku 1782, ale v roce 1845 byl otevřen nový poštovní úřad. Poštovní posel jezdil pro poštu dvakrát týdně do Jáchymova a Karlových Varů a čtyřikrát týdně, až do otevření železnice, do Hory Svatého Šebestiána. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století se nová budova pošty stala dominantou tehdejšího Poštovního náměstí. Koncem devatenáctého století začala být budována rozvodná elektrická rozvodná síť napájená elektrárnou firmy Zahm zaměřené na výrobu kabelů. V roce 1897 ji nahradila městská elektrárna, která musela být pro značnou poptávku roku 1904 rozšířena.

Novodobé dějiny

V prvním desetiletí dvacátého století město řešilo stavbu vodovodu, protože voda ve stávajících studnách nevyhovovala, a koncem devatenáctého století se začalo šířit onemocnění tyfem. Po dlouhém zvažování a vyjednávání s majitelem pozemků byla stavba roku 1908 zahájena. Vodovod do města přiváděl vodu zejména z Velkého Špičáku a postupně musely být postaveny čtyři vodárny.

Počátek první světové války zpomalil rozvoj města. Vejprtští vojáci patřili k chomutovskému 92. pěšímu pluku, který utrpěl velké ztráty na srbské frontě hned na začátku války. Celkem v boji padlo nebo na následky zranění ve válce zemřelo 433 vejprtských mužů. Jedním ze způsobů jak zajistit potraviny alespoň dětem se stala dobročinná akce Dítě jako host vyhlášená roku 1917 císařem Karlem I. V rámci akce byly děti z Vejprt a okolních vesnic za doprovodu učitelů odvezeny vlakem do Uher, kde strávily několik týdnů na statcích s dostatkem jídla. V souvislosti s tím byla ve městě na krátkou dobu uložena část státního pokladu z žatecké banky, které mělo být podle správních orgánů provincie odvezeno do Německa. Poklad byl ve Vejprtech nejprve zadržen, později odvezen do Lipska a posléze se přes Vídeň vrátil do Prahy. Provincie vydávala a ve Vejprtech tiskla vlastní nouzové peníze. Měly podobu poukázek v hodnotách 5, 20, 100 a později také 500 a 1000 korun. Německé Čechy zanikly 16. prosince 1918 a 17. ledna 1919 do města vstoupily jednotky československé armády.

Meziválečné období proběhlo ve znamení mírného pokroku a rozvoje. Brzy po první světové válce byl zbořen velký pomník císaře Josefa II. Roku 1923 byla nerentabilní vejprtská elektrárna přestavěna na rozvodnu a napojena na Městskou elektrárnu v Kadani. Ve stejném roce vzniklo veřejné koupaliště. V roce 1927 zahájila provoz první autobusová linka do Jáchymova a později také do Perštejna. Rostoucí počet obyvatel si vyžádal stavbu nového vodovodu, který přiváděl vodu z pramenů v Loučné. Poptávka po arsenu umožnila v letech 1923–1924 otevřít u staršího dolu tzv. Jedovou šachtu s výskytem arsenopyritu. Její uzavření zapříčinil výbuch v důsledku špatné údržby, který zapříčinil smrt šesti horníků.

V období těsně před druhou světovou válkou proběhla řada potyček mezi Stráží obrany státu a oddíly sudetoněmeckých freikorps. Vyvrcholily 25. září 1938, kdy příslušníci sudetoněmecké strany vyhodili do vzduchu železniční trať na okraji města, a způsobili vykolejení vlaku. V té době již probíhala evakuace českých obyvatel a 5. října bylo město obsazeno jednotkami wehrmachtu. Válka znamenala omezení a postupnou likvidaci výroby. Měšťanská škola byla upravena na nemocnici a vyučování částečně probíhalo v budovách továren. Vejprtské firmy trpěly špatnými dodávkami surovin, a nedokázaly konkurovat německému průmyslu, i když ve městě byly zřízeny dva zajatecké tábory, jejichž zajatci pracovali v továrnách. Do koncentračních táborů bylo z města odvezeno 57 mužů a čtyři ženy, z nichž pět zemřelo. Další obyvatelé však byli odvezeni do jiných táborů.

Osvobození města Rudou armádou proběhlo 8. a 9. května 1945. Spojení s vnitrozemím zpočátku zajišťoval pluk revolučních gard Albatros a prapor Železo, jehož úkolem bylo zajistit bezpečný provoz na železniční trati. Bezpečnost ve městě a v okolí měli na starost četníci a členové pohraniční stráže, kteří se do města vrátili z vnitrozemí, dále dvě roty vojenské posádky a jednotka Rudé armády. Kromě jiného bylo jejich cílem omezit pašování.

Neorganizované odsuny německých obyvatel začaly již v roce 1945. Organizované odsuny obyvatel Vejprt a sousedních vesnic probíhaly od března do října roku 1946. Do Německa během nich odcestovalo 9910 lidí, přičemž při sčítání obyvatel ze 17. května 1939 ve městě žilo 10 667 lidí. Další němečtí obyvatelé se však vystěhovali ještě v dubnu roku 1948. Až roku 1840 vaření piva převzal pivovarnický spolek, který také nechal postavit nový pivovar zprovozněný roku 1869. Vejprtské pivo však bylo dlouhodobě nekvalitní, a tak se pivo dováželo zejména z Přísečnice, Klášterce, Chomutova, Vernéřova, Libočan, a dokonce i z Plzně. Pivovar ve městě měl přesto výstav 13 701 hektolitrů v roce 1910 a 16 950 hektolitrů v roce 1920. O uzavření pivovaru rozhodla rada ONV Vejprty v roce 1947.

Zbrojařská firma Morgenstern byla připojena k družstvu Lověna Praha a firma Bittner přejmenovaná na Krušnohorskou továrnu zbraní skončila pod správou opočenské firmy Dušek. Pro oba podniky to znamenalo ukončení výroby na přelomu čtyřicátých a padesátých let dvacátého století. Podobně skončily i další vejprtské firmy. Do urbanistické podoby města výrazně zasáhlo stanovení 100–200 metrů širokého pohraničního pásma, ve kterém bylo v roce 1952 zbouráno 53 domů a sedm továren. Dalších 115 budov zaniklo roku 1960 a 43 budov v roce 1969. Důvodem byla výstavba nových bytových domů určených pro rodiny příslušníků vojenského útvaru a pro obyvatele zanikající Přísečnice. Zahájena byla také výstavba panelových domů, ve kterých bylo v roce 1973 k dispozici 354 bytů. Po druhé světové válce neudržovaný vodovod byl sedmdesátých letech dvacátého století nahrazen novým, který byl napojen na přípojku v Kovářské.

K oživení města přispělo v roce 1991 otevření hraničního přechodu pro pěší a vznik tržnice v objektu bývalých kasáren. Tržnice vyhořela roku 1998. Opraven byl také železniční most a od roku 1994 zahájen mezinárodní provoz na železniční trati do Bärensteinu. Pravidelná osobní doprava na trati však byla v jízdním řádu 2015/2016 zastavena a spojení s Chomutovem zredukováno na malé množství víkendových spojů. Většina rozsáhlé nádražní budovy byla zbořena v letech 2011–2013. Hraniční přechod byl v roce 2005 rozšířen i pro osobní automobily. Nezdařená privatizace vejprtských podniků vedla k zániku poboček firem TOSTA a Amati, ale výrobu manipulační techniky ve firmě Belet se podařilo udržet. K nově vzniklým podnikům patří kovovýrobní firma Setja.

Dne 19. ledna 2020 došlo ve městě k tragédii, kdy došlo k požáru v domě pro hendikepované, který si vyžádal osm obětí na životech klientů.

Pamětihodnosti

• V ulici Bedřicha Smetany stojí nejstarší vejprtský kostel svatého Martina z poloviny šestnáctého století. Byl postaven v pozdně gotickém slohu, ale charakteristické architektonické rysy byly setřeny mladšími úpravami.
• Farním kostelem je kostel Všech svatých v ulici Pohraniční Stráže. Byl postaven na místě starší stavby v pozdně barokním slohu v letech 1783–1786. postavené podle plánů městského stavitele Franze Petermanna a otevřené spolu s hřbitovem v roce 1908 náhradou za zrušený městský hřbitov u sv. Martina. Dochovaly se zde dvě kaplové hrobky a několik drobných funerálních plastik, z nichž cenný je zejména náhrobní kříž z roku 1764. Před hřbitovem stojí sloup se sousoším Piety z roku 1726, přemístěný od přísečnického hřbitova a na křižovatce hlavních cest na hřbitově bylo umístěno sousoší Svaté rodiny přesunuté od cesty z Přísečnice do Rusové.

Osobnosti

• Franz Konrad Bartl (1750–1813), profesor matematiky
• Antonín Liewald (* 1785), podnikatel
• Theodor Innitzer (25. prosince 1875 – 9. října 1955), kardinál a arcibiskup vídeňský; syn prýmkaře Wilhelma Innitzera, vejprtského měšťana z domu čp. 362 a jeho manželky Marie rozené Seidlové
• Wilhelm Dick (1897–1980), skokan na lyžích, první mistr světa v této disciplíně
• Ernst Bartl (1899–1972), radní a starosta Chebu, představitel sdružení odsunutých Eghalanda Gmoi
• Jupp Müller (1921–1985), spisovatel
• Lubomír Sršeň (* 1949), historik umění
• Jiří Kopta (1961–2013), herec
• Jakub Karel Berka (* 1962), duchovní
• Petr Vogel (* 1968), český šperkař, medailér a vysokoškolský pedagog