Radonice

Historie

První písemná zmínka o Radonicích pochází z roku 1196 a nachází se v přídomku Ojíře z Radonic uvedeného jako svědka na listině, kterou Milhost z Mašťova daroval majetek řádu cisterciáků. Z třináctého a čtrnáctého století se dochovala především jména majitelů vsi nebo jejích částí. Byli jimi Vít a Mikuláš z Radonic (1239), Řivín z Radonic (1260), Svatoslav z Radonic (1316), Visemir a Ješek z Radonic (1360) a Ojíř z Očedělic, který roku 1397 u zemského soudu vedl o radonické dědictví úspěšný spor s Anežkou, vdovou po Henšikovi z Radonic. Jeho podíl v roce 1406 ovládal Jindřich z Mašťova.

Šlikové město obehnali zdí a nechali postavit městské brány: městskou (1533), vintířovskou (1539), vilémovskou (1584) a mašťovskou (1594). V roce 1534 založili sladovnu s pivovarem, který roku 1545 darovali městu s podmínkou, že bude vrchnosti platit osm míšeňských grošů z každé várky piva. Kromě toho městu umožnili provozovat masné krámy, povolili lov ryb a zakládání řemeslnických cechů. Ve městě stály dva mlýny, z nichž jeden měl stoupu na kroupy. Od roku 1552 byly ve městě lázně a v roce 1598 byl zřízen špitál. Město smělo používat městský znak, který obsahoval erby Fictumů a Šliků. Městské záležitosti spravoval sudí a rada dvanácti přísežných, které později nahradil magistrát vedený starostou. Mezi starosty patřili např. Martin Beck (1575), Kryštof Flescher (1580) nebo Mikuláš Bachmann (1596).

Sedmnácté a osmnácté století

Za Šliků se ve městě rozšířilo luteránství, což bylo předmětem častých kontrol a protestů ze strany panovníka i církevních orgánů. Přesto se protestantská víra v Radonicích udržela až do roku 1622.

Roku 1628 se majitelem města stal Vilém Verdugo a po něm v roce 1650 nevlastní syn Jan Šebestián z Pöttingu, který zrušil práva udělená Ferdinandem z Nagarolu a o rok později vydal nová. Po třicetileté válce ve městě podle berní ruly z roku 1654 stálo šest vyhořelých a jedenáct pustých domů. Žilo zde 71 poddaných, z nichž část se věnovala zemědělství. Měli celkem dvanáct potahů a chovali 23 krav, 22 jalovic, 104 ovcí a 69 prasat. Kromě nich ve městě působilo mnoho řemeslníků.

Roku 1664 vintířovské panství koupili Losyové z Losinthalu, Roku 1729 také stanovili nová práva a povinnosti města. To muselo ročně zaplatit daň 661 zlatých, a k tomu dvakrát ročně úroky ve výši padesáti a 65 zlatých. Ve třech městských hospodách se smělo prodávat pouze vintířovské pivo. Město muselo na vlastní náklady provést každoroční výlov Nového rybníka, odvádět naturální dávky ze solní truhly a masných krámů, platit dvě třetiny nákladů na okolních vinicích a v případě potřeby dodávat nádeníky.

Devatenácté století

U Radonic se nacházely dva hnědouhelné doly pojmenované Františka. Starší byl otevřen koncem padesátých let devatenáctého století. Zpočátku malý důl zaměstnával pouze šest horníků, ale jejich počet se časem zvýšil na padesát. Podobně se zvyšovala roční produkce uhlí na 20 000 tun v roce 1920. Vytěžené uhlí se vlečkou odváželo k vilémovskému nádraží. Prodloužení trati do Doupova se město dočkalo v roce 1902.

Významným průmyslovým podnikem ve městě býval cukrovar s kapacitou 200 tisíc metrických centů cukrové řepy, který stával za městem u silnice do Doupova. Založen byl Konsorciem odborných ekonomů a podnikatelů, ale v roce 1871 jej převzala akciová společnost místních sedláků. Cukrovar fungoval do roku 1910. O rok později jej koupila přísečnická firma Antonín Springer a synové, ale obnovit výrobu se nepodařilo. Dalším majitelem se stala obec, od které cukrovar v roce 1917 koupil Ferdinand Lobkowicz, ale ani on bývalý provoz obnovit nedokázal. V roce 1920 se v areálu zpracovávalo zelí, ale výroba byla brzy přestěhována do konzervárny frimy Löbl a Fuchs.

Dvacáté století

Elektrifikace města začala v roce 1910 napojením na rozvodnou síť lomazické elektrárny. O deset let později začala ve městě fungovat konzervárna zaměřená na zpracování zelí a okurek.

Po Mnichovské dohodě se Radonice ocitly na okraji Německem obsazeného území. Rudá armáda do Radonic dorazila 9. května 1945. Během roku 1946 proběhlo vysídlení Němců, kteří se před odchodem do Německa shromažďovali v táboře u Prunéřova.

Jednotné zemědělské družstvo bylo v Radonicích založeno roku 1952, ale už po roce se rozpadlo. Poté bylo obnoveno, a přestože se mu dařilo, bylo později sloučeno s JZD Račetice. Nový areál mateřské školy byl otevřen v roce 1983 severně od školní budovy a v sousedství vyrostla v posledních dvou desetiletích dvacátého století čtvrť rodinných domů.

Osobnosti

• Johann Ignaz Walter (1755–1822), německý tenorista a hudební skladatel
• Johann von Wenisch (1802–1895), rakouský soudce a politik
• Athanasius Bernhard (1815–1875), opat kláštera v Oseku
• Bedřich Bernau (1849–1940), historický badatel a spisovatel, působil zde. Na domě čp. 145 je umístěna jeho pamětní deska.

Pamětihodnosti

Dominantou náměstí je novogotický mariánský sloup z období 1846–1871 se sochou Panny Marie od Josefa Maxe a mladšími sochami světců na návsi. Na východní straně náměstí stojí barokní kostel Narození Panny Marie z roku 1702 a před ním památkově chráněná budova bývalé fary. Další významnou budovou je radonický zámek přestavěný na radnici na severní straně náměstí. K památkově chráněným objektům patří usedlost čp. 67 s barokní sochou svatého Floriána z doby okolo roku 1730 a také domy čp. 18, 97 a 120.

Na náměstí u kašny roste lípa malolistá a na pozemku vedle radnice javor klen. Oba dva jsou chráněné jako památné stromy.