Sázava

Historie

První stopy osídlení se objevují na místě brodu přes řeku Sázavu a sahají od doby neolitu, přes dobu eneolitu, dobu římskou a slovanské osídlení až do současnosti. Na Bílém kameni u Sázavy se již v době eneolitu těžil za pomoci kamenných nástrojů krystalický vápenec. Vytěžený mramor se upravil do polotvarů, poté byl převezen do sídlišť, kde byl opracováván do ozdobných předmětů. Nalezené kamenné náramky a korálky patří k nejstarším evropským příkladům pravěké těžby. Byly nalezeny až 400 kilometrů od lomu, což poukazuje i na pravěké obchodování. Ve třicátých letech 20. století se na Bílém kameni prováděl výzkum pod vedením Karla Žebery. Bylo objeveno mnoho lomových jam a kamenných nástrojů především z amfibolitu. Vápencové lomy se využívaly ještě v první polovině 20. století. Na Krkavčích skalách nad pravým břehem řeky byla zaznamenána i opevněná sídliště Řivnáčské kultury (začátkem 3. tisíciletí př. Kr.). Z období germánského osídlení se Na Křemelce nalezlo i několik žárových hrobů. Ještě dnes zde můžeme pozorovat mohutné valy, příkopy a zbytky přístupových cest. Na druhé straně řeky směrem k vesnici Mělník jsou patrné pozůstatky mohylového pohřebiště z druhé poloviny 9. století. V Sázavě se vystřídala řada archeologů, kteří přinesli nové poznatky o historii kláštera, města i okolí. Květoslava Reichertová odkryla pozůstatky kostela sv. Kříže v klášterní zahradě, Petr Sommer zdokumentoval nejstarší části klášterního kostela a Josef Bubeník, Jiří Bernat a Milan Štědra zmapovali hradiště – nejstarší osídlení v okolí Sázavy.

Přechod přes řeku, úrodná půda a údolí chráněné příkrými svahy bylo v 11. století ideálním místem k založení slovanského kláštera. Staroslověnský jazyk byl užíván při bohoslužbách a v písemnictví až do roku 1096. Klášter podporoval přemyslovský kníže Oldřich a později i jeho syn Břetislav I. Ve 13. století, po kanonizaci opata Prokopa, benediktýnští mniši založili na levém břehu řeky osadu Sázava s kostelíkem sv. Martina, odtud pochází první písemná zmínka o městě a o faráři z kostela sv. Martina v Sázavě (1405). V té době zde žili zejména řemeslníci a obyvatelé pracující pro klášter. S nástupem baroka byly opraveny a nově zaklenuty zborcené části kostela a téměř celý středověký areál kláštera získal nový vzhled. V městečku mniši budovali lázně a současně se prohlubovala a opět stoupala úcta ke sv. Prokopu. Proto se v okolí Sázavy stavěly drobné sakrální stavby jako boží muka, kapličky či studánky. Přicházející poutníci byli zdrojem vítaného příjmu.

V roce 1746 vznikl při obnovovacích pracích v klášteře požár, jehož následky se podařilo díky darům dobrodinců odstranit. Následně přišlo v roce 1785 rozhodnutí císaře Josefa II. o zrušení kláštera. Cennosti a listiny byly z kláštera odvezeny do Prahy na kamerální úřad, další věci byly rozprodány v dražbě a statky byly odevzdány Náboženskému fondu (1803). Bývalý klášterní kostel Panny Marie a sv. Jana Křtitele se stal farním a nově byl zasvěcen sv. Prokopu. V roce 1809 přešla Sázava ve veřejné dražbě do světských rukou rodiny Tiegelových. V roce 1869 klášter koupil pán z Neuberka, který neorenesančními úpravami setřel sakrální charakter klášterních budov. V roce 1951 převzal stát správu Sázavského kláštera a od roku 1962 je areál národní kulturní památkou. V roce 1901 došlo ke slavnostnímu otevření Posázavské dráhy Kolín–Čerčany. Vybudované nádraží a trať byly pro Sázavu značnou výhodou. Sklárny zjednodušily dovoz surovin i vývoz produktů, stoupal turistický ruch.

Hlídala se výška hladiny řeky. Z dochovaných povodňových značek je patrné, že se Sázavou prohnalo několik velkých a ničivých povodní (1845, 1862, 1891). Velká voda často strhávala dřevěný most. Upravilo se proto řečiště a zpevnily se břehy, což umožnilo v roce 1905 dostavět dlouho očekávaný ocelový most.

Po válce se městečko dočkalo elektrifikace (1928). Velká hospodářská krize (1929) poznamenala sklárny i drobné řemeslníky. Začal se rozvíjet kulturní život a Sokolská jednota postavila na pravém břehu řeky velkou sokolovnu. V městysi Sázava (přísl. Černé Budy, 1520 obyvatel) byly v roce 1932 evidovány tyto živnosti a obchody:

• Instituce a průmysl: poštovní úřad, telegrafní úřad, telefonní úřad, četnická stanice, 2 katolické kostely, sbor dobrovolných hasičů, 3 výrobny cementového zboží, cihelna, 2 výrobci čepic, elektrotechnický závod, továrna na vinné destiláty a likérové speciality Václav Souček, 2 mlýny, pila, stáčírna lahvového piva, 2 výrobci prádla, Kavalierovy sklárny, stavitel, 2 výrobci obuvnických svršků, velkostatek.
• Služby (výběr): 2 lékaři, bio Sokol, 2 cukráři, dekorace, 2 drogerie, hodinář, 6 hostinců, hotel Sázava, kapelník, knihař, kožišník, lékárna, 2 malíři, obchod s obuví Baťa, 3 porodní asistentky, radiopotřeby, 5 řezníků, 2 sedláři, 10 obchodů se smíšeným zbožím, Občanská záložna v Zásmukách, Spořitelní a záložní spolek pro Sázavu, tesařský mistr, 4 zahradnictví, zednický mistr, zubní ateliér.

Ve třicátých letech se v Sázavě budovala i kanalizace, na Bílém kameni a v klášteře probíhal rozsáhlý archeologický výzkum a dále se regulovala řeka. Současně se vyhrocovaly vztahy mezi Československem a Německem, v roce 1938 byla vyhlášena úplná mobilizace a do Sázavy byla přidělena četa vojáků, kteří hlídali přístupové cesty do města. V protektorátě sklárna začala omezovat výrobu, snižovaly se příděly potravin i oblečení. Městečko dostalo německý název Sasau a Černé Budy Klostrdorf. V roce 1941 byli ze Sázavy odvlečeni všichni Židé (32 lidí). Němci rozpustili benediktýnský řád a majetek kláštera byl zabaven. V roce 1945 se stala Sázava azylem německých civilistů a českých uprchlíků. Sklárny se rychle dokázaly přizpůsobit potřebám válečného trhu. Ukončila se výroba laboratorního skla a zavedla se výroba obalového a konzervového skla. Pro udržení provozu skláren bylo zapotřebí mnoho pracovních sil, díky tomu nebylo tolik lidí nasazeno do německé říše.

Po druhé světové válce došlo ke znárodnění skláren, kapacita závodu nestačila a nastala nová etapa rozvoje a výstavby, která trojnásobně zvýšila výrobu. Sklárny i celá Sázava se socialisticky rozrůstala. Po sametové revoluci došlo k dalším výstavbám a opravám, přes řeku byla položena nová lávka pro pěší, zavedl se plyn a kanalizace a sklárny se staly akciovou společností. V roce 1997 získala Sázava status města a v roce 1999 došlo k výstavbě nového náměstí Voskovce a Wericha.

Pamětihodnosti

• Sázavský klášter byl založen na začátku 11. století knížetem Oldřichem a svatým Prokopem. Klášter rozvíjel slovanskou liturgii, užívala se staroslověnština, ve které byla sepsána řada náboženských a historických textů. V roce 1785 císař Josef II. klášter zrušil. Světští pánové klášter přestavěli na zámek v klasicistním stylu. V roce 1940 proběhla oprava celého komplexu. V kapitulní síni byly odkryty výjimečné středověké nástěnné malby zobrazující motivy ze života Panny Marie (Madona v naději, Madona Sázavská…). Do správy státu se klášter dostal v roce 1951 a od roku 1962 se stal národní kulturní památkou. Klášterní kostel a gotické torzo prošly rozsáhlou památkovou obnovou (2018-2021).
• Základy kostela svatého Kříže se nacházejí v zahradě areálu Sázavského kláštera. Jedná se o zbytky románského kostela svatého Kříže z 11. století ve tvaru tetrakonchy, které objevila archeoložka Květoslava Reichertová v sedmdesátých letech 20. století.
• Kostel svatého Martina: Byl postaven ve 13. století na levém břehu řeky pravděpodobně jako jednolodní gotický kostel zasvěcený sv. Martinovi. Na přelomu 13. a 14. století do areálu kostela byla přemístěna část sídliště laických služebníků z kláštera a založena osada. V 18. století byl kostelík po požáru barokně přestavěn. V 80. letech 20. století prošel opravami a byl přebudován na koncertní a výstavní síň. Zachoval se pozdně gotický portál z červeného pískovce, který slouží jako vstup do areálu. Součástí kostela je klidová relaxační zóna vzniklá ze zrušeného hřbitova s barokní šestibokou kostnicí. V areálu u jižní hradby se nachází hrobka malíře S. H. Pinkase s náhrobní deskou od sochaře Bohumila Kafky.

• Ze staré hutě František, která je od roku 2010 zapsána na seznam kulturního dědictví, vybudovala Nadace Josefa Viewegha Centrum sklářského umění Huť František se stálou expozicí skleněných plastik českých i světových výtvarníků ze sbírky Mezinárodních sklářských sympozií IGS.
• Nivní louka Votočnice se nachází v zákrutu řeky Sázavy pod vyústěním Čertovy brázdy. Jsou na ní vybudovány 3 tůně. Nachází se zde cenný biotop s chráněnými živočichy a rostlinstvem. Podle legend se na louce Votočnici otáčel sv. Prokop se zapřaženým čertem při orání Čertovy brázdy. Loukou prochází i naučná stezka.
• Čertova brázda je rokle s potokem či tektonický zlom, který vede ze Sázavy do Chotouně. Mohla být i pravěkou a raně středověkou obchodní stezkou vedoucí z Polabí přes Sázavu do jižních Čech.
• Pamětní deska Voskovce a Wericha je umístěna na náměstí V+W.

Osobnosti

• Svatý Prokop, světec, patron České země, mnich, poustevník a první opat Sázavského kláštera. Narodil se v Chotouni na konci 10. století a zemřel v Sázavském klášteře 25. března 1053. Byl svatořečen v Římě v roce 1204. K Prokopovi se váže silný náboženský kult. Mnoho legend vypráví o Prokopovi a jeho životě, o založení kláštera, o souboji s tisíci démony, o tzv. Čertově brázdě i o světcových zázracích.
• Mnich sázavský, kronikář, který popisuje politické i kulturní dění 13. století, autor tzv. Kroniky mnicha sázavského, kde můžeme čerpat informace o životě svatého Prokopa a o založení Sázavského kláštera i jeho osudech. V sedmdesátých letech 12. století doplnil mnich sázavský Kosmovu kroniku českou.
• Jiří Voskovec, herec a sázavský rodák
• Soběslav Hyppolit Pinkas, dědeček Jiřího Voskovce, si nechal u Čertovy brázdy postavit chalupu.
• Otomar Korbelář, hudebník, herec, režisér a ředitel divadla
• Rodina Kavalírova – František Kavalír založil sklárny, jeho žena Antonie Kavalírová sepsala knihu "Paměti babičky Kavalírové". V rozvoji skláren pokračoval jejich syn Josef Kavalier. Jejich dcera, básnířka Fričová, se stala ženou Josefa Václava Friče. Jejich pravnučkou byla Pavla Fořtová-Šámalová, malířka a ilustrátorka. Po Františku Kavalírovi a Pavle Fořtové jsou v Sázavě pojmenovány ulice.

• Karel Method Klement, benediktýnský mnich, který se podílel na obnově poutního místa i na prvních archeologických průzkumech kláštera.
• Jaroslav Veris, malíř, scénograf a ilustrátor
• Jindřich Snížek, regionální redaktor a spisovatel
• Pavel Kohout, básník, dramatik, exilový spisovatel, filmový režisér, politický spisovatel a romanopisec
• Michal Viewegh, spisovatel
• Oldřich Tichý, akademický malíř
• Laco Sorokáč, akademický sochař