Úterý

Historie

Středověk

Úterý vzniklo v rámci domácí kolonizace hraničních částí západních Čech na sklonku 12. století. Přesné datum není známo, časový rámec udávají dvě data 1183 a 1233. V roce 1233 Úterý již prokazatelně existovalo, a to jako trhová a farní ves. Dokládá to soubor čtyř listin ze 6. února 1233, V klášterní držbě pak Úterý, až na krátkou epizodu let 1467–cca 1486, kdy se stalo válečnou kořistí Bohuslava VII. ze Švamberka, setrvalo až do zániku feudalismu v roce 1848.

Okolnosti, které vedly ke vzniku Úterý, nastiňuje (obsahově věrohodné) falzum ze 13. století hlásící se k roku 1183, podle nějž daroval kníže Bedřich pražským johanitům újezd tvořený vesnicemi Staré Sedlo, Blažim, Umíř, Krsy, Zahrádka, Krsov, Polínka, Kejšovice, Trhomné a Ostrov u Bezdružic. Ačkoli samo Úterý není v této listině vůbec zmíněno, vsi vymezující zmíněný újezd zahrnovaly zcela nepochybně jeho polohu. Panovník zároveň vyzval johanity, aby nazvali tento újezd Jeruzalémským a vystavěli zde kostel ke cti Božího hrobu a svatého Jana Křtitele. Právě toto patrocinium poukazuje na Úterý, v němž je jediný kostel zasvěcený svatému Janu Křtiteli v širokém okolí. Kolem johanitského kostela se na obchodní stezce záhy vyvinulo trvalé sídliště charakteristické pravidelnými trhy, které daly osadě i jméno, tedy Úterý.

Úterý bylo od svého počátku vzhledem ke kostelu, faře a trhu předurčeno za správní centrum mikroregionu. Tepelští premonstráti pak během několika desetiletí zdokonalili právě získané Úterý emfyteutizací a (pravděpodobně současným) povýšením na městečko. K tomuto procesu se nedochovaly přímé zmínky, lze ho však klást zhruba do třetí čtvrtiny 13. století. Jedním z dokladů této proměny je nový latinský název, Novum forum (tj. nový trh, Neumarkt), použitý poprvé v listině z roku 1273. Dokládá totiž prostorovou proměnu původního tržiště, které lokátor v rámci emfyteutizace nově – pravidelně vyměřil. Další svědectví poskytuje výběrčí rejstřík tepelského kláštera z druhé poloviny 13. století, který obsahuje jmenný seznam úterských a olešovických hospodářů, společně odvádějících klášteru poddanský plat. Vysoký počet úterských poplatníků (104) ukazuje na městečko. Společné odvádění poddanského úroku obou lokalit pak dokládá, že se Olešovice staly úterskou šosovní vsí. Nadále plnily funkci předměstí svého druhu, řídily se úterskými městskými knihami a privilegia, udělená městečku, se vztahovala i na ně.

Prosperitě nově povýšeného městečka prospěla také existence hornické osady při nedalekých dolech na zlato u Křivců. Tamní povrchové doly jsou archeologicky doložené pro sklonek 13. a 14. století. Horníci museli aktivně zvyšovat obrat úterského týdenního trhu na potraviny. A ostatně zde lze zřejmě hledat i původ reminiscenční pověsti o založení Úterý při dolech na zlato. V rámci emfyteutizace do Úterý přibyli němečtí měšťané. Jejich jména známe z rejstříku, tvořili více než pětinu obyvatel městečka. Soudě dle výše jejich poplatků představovali v městečku nejmajetnější vrstvu. V českém prostředí se však záhy asimilovali, takže až do nástupu druhé německé kolonizační vlny v 16. století bylo Úterý i Olešovice jazykově čistě českými.

Z období husitských válek (1419–1434) nemáme o přítomnosti vojsk v Úterý žádné přímé doklady. Na tepelském panství se ovšem armády pohybovaly velmi často. Těžko tedy předpokládat, že při drancování (běžném způsobu zásobování vojska bez ohledu na to, na které straně bojovalo) toto klášterní městečko vynechali.

Krátce po ukončení válek v roce 1439 udělil tepelský opat Racek Úterý a Olešovicím první privilegium. Předal jím městečku výkon hrdelního soudnictví pro část klášterních vsí, udělil právo dědičné držby majetku, vyzval k vedení městských knih a povolil užívání velké a malé městské pečeti. Úterské pečeti z let 1442 a 1446 pak podávají první svědectví o městském znaku, který v téměř totožné podobě přetrval až do současnosti. Heraldickou figurou je havran se zlatým prstenem v zobáku, nad ním je paroží, odkaz na tepelský znak. V 21. století však došlo ke změně barvy erbovního pole, původní červenou zaměnili moderní heraldici mylně za zlatou. Těsně před polovinou 15. století máme doloženy také první úterské cechy pro nejsilnější řemesla: k roku 1442 sdružený cech řeznický a pekařský a vlastní cech měli také ševci (1446). A větší moc v městečku než rychtář, zastupující vrchnost, začala mít samospráva: sbor dvanácti konšelů střídajících se v roli purkmistra.

V roce 1459 udělil král Jiří z Poděbrad Úterý první výroční trh, a to na svátek svatého Jana Křtitele, patrona úterského kostela (tj. 24. června; označováno proto i jako posvícení). Už v roce 1460 pak panovník udělil městečku i druhý jarmark, v srpnu na svátek Nanebevzetí Panny Marie (jeho konání ale není v pramenech doloženo, na rozdíl od svatojánského jarmarku).

V šedesátých letech 15. století bylo Úterý vtaženo do politických sporů mezi katolíky a příznivci Jiřího z Poděbrad, mezi něž patřil i klášter Teplá. Už v roce 1466 se v úterském kostele se souhlasem opata opevnila královská posádka. V roce 1467 došlo k vyplenění kláštera mocnými katolickými pány a (patrně zároveň) bylo Bohuslavem ze Švamberka dobyto také Úterý, ještě stále obsazené Poděbradovým vojskem. Následkem této vojenské akce pak městečko v letech 1467–cca 1486 držel Bohuslav ze Švamberka. Zpět do klášterního majetku se Úterý i s Olešovicemi podařilo začlenit naštěstí už zhruba po dvaceti letech. Úterý se poté od římské církve víckrát neodklonilo. Celozemský vývoj a nařízení Obnoveného zřízení zemského, vydaného po potlačení českého stavovského povstání (1618–1620), tomu ani nedávaly prostor. Ostatně článek o zrovnoprávění němčiny s češtinou v obnoveném zřízení zemském nejspíš sehrál svou roli i ve zmíněném rychlém prosazení němčiny v městečku.

Období třicetileté války (1618–1648) přineslo do Úterý válku, a to velmi bezprostředně, opakovaně a bezohledně. Vzhledem ke své poloze na spojnici Teplé s Plzní se Úterý stalo místem řady vojenských průtahů. Počet úterských měšťanských usedlostí se pohyboval stále okolo stovky. Po skončení třicetileté války byla ovšem část usedlostí opuštěná. Pramenné zmínky městských knih konfrontované s údaji berní ruly vnášejí do počtu poustek nejistotu. Berní rula nicméně v městečku napočítala jen 84 a v Olešovicích 21 hospodářů. Městečko bylo zadluženo. Zanikly týdenní potravinové trhy, které daly Úterý jeho jméno, konaly se jen jarmarky.

Z hlediska řemesel dokládá berní rula v Úterý ta nejběžnější, především potravinářská a spotřební určená pro místní trh. Z počátku 18. století máme kompletní seznam úterských cechů. Na samostatný cech tehdy v Úterý dosáhli sladovníci, řezníci, pekaři, mlynáři, kováři, koželuzi, ševci, krejčí, kloboučníci (ti byli ve společném cechu s tepelskými), tkalci, tesaři a zedníci. Prim ovšem v městečku hrála jednoznačně kožedělná řemesla, především koželuzi a velice početní ševci. I řemeslníci ale doplňovali své příjmy zemědělstvím a čistě hospodařením se živila v městečku asi třetina měšťanů. V Olešovicích řemesla nebyla, místní provozovali pouze zemědělství.

Požár roku 1694 vedl k barokní novostavbě kostela sv. Jana Křtitele (základní kámen položen 1695, v roce 1696 stavba zaklenuta a používána, dokončování ale pokračovalo až do roku 1698). Tepelský klášter práce svěřil vynikajícímu architektu Kryštofu Dientzenhoferovi, který vytvořil dílo nevšední krásy, rozhodně se vymykající běžným venkovským kostelům.

Moderní dějiny

Značný populační vývoj přinesl sklonek 18. a 19. století. K roku 1788 bylo v Úterý celkem 125 domů a v Olešovicích 33. K roku 1838 je v Úterý uváděno již celkem 144 domů s 834 obyvateli a v Olešovicích 36 domů se 192. V poměrně krátkém období let 1836–1841 vzniklo v okolí Úterý několik samot, a to Jansabauer, Görzlin a Sonnenberg. V polovině 19. století tak k Úterý patřilo již 154 domů, v nichž našlo místo celkem 276 bytových jednotek pro 945 osob. Počet obyvatelstva i domů trvale rostl. V roce 1869 Úterý čítalo 161 domů (1030 obyvatel), v roce 1880 bylo domů 174 (a 1109 obyvatel, jejichž počet do roku 1890 vzrostl na 1113, zatímco domů nepřibylo). Do roku 1910 již bylo v Úterý trvale 174 domů. Obyvatel však mírně ubylo, počátkem 20. století jich bylo jen 1022, takže o necelou stovku méně než v roce 1890, který je třeba považovat za populační vrchol. Olešovice neprocházely tak markantním vývojem. V polovině 19. století zde stálo 39 domů (v nichž našlo místo 59 partají a celkem 217 osob). Teprve k roku 1890 se počet zdejších domů zvýšil z 39 na 41, v letech 1900 a 1910 jich bylo 42. Obyvatelstvo převýšilo roku 1869 o něco málo číslo 230, maxima dosáhlo v roce 1910 počtem 242 Olešováků. V roce 1934 žilo na území samotného Úterý 834 obyvatel (dnes asi 300, bez Vidžína a Olešovic.). Georga Friedricha Händela, Franze Schuberta, a dalších. Z Úterý pocházela řada hudebníků i hudebních vědců. Nejvýznamnějším byl pražský univerzitní učitel, muzikolog Hans Schneider (1855–1926), který mj. založil založil Sudetoněmecký pěvecký spolek (Sudetendeutsches Sängerbund). Dochovala také sbírka v Úterý zpívaných lidových písní a popěvků (tzv. čtyřřádků, Vierzeiler), které sesbíral syn úterského řídícího učitele Wenzela Baiera Franz, studující na učitelství (Lehramtskandidat). Kulturní život v Úterý zpestřovaly, krom různých koncertů a samozřejmě tanečních zábav, občasná divadelní představní nacvičená studenty či školní mládeží, případně kočovné divadlo. V roce 1890 se tu zformoval ochotnický spolek. Už od roku 1875 tu byl činný také hudební spolek Cecílie, který svými koncerty šířil věhlas úterských muzikantů daleko za hranicemi městečka. Nejdéle v první polovině 19. století se v Úterý scházelo sdružení žen (Frauen-Vereinigung) a sdružení panen (Jungfrauen-Vereinigung), obojí s katolickým zaměřením. Nejstarším spolkem byl ale střelecký spolek (Schützverein), jehož činnost schválila vrchnost už roku 1741. Měl vlastní kapelu a uniformy, pořádal plesy a patřil mezi nejvíce veřejně činná sdružení v městečku. Roku 1898 byl založen také Spolek vojenských vysloužilců Úterý a Olešovice (Militärveteranenverein Neumarkt-Hangendorf). Mimořádný význam měl místní sbor dobrovolných hasičů (jenž ovšem marně bojoval 25. července 1894 s dalším požárem, který vypukl ve farním dvoře a nakonec zničil celkem 29 domů, a to čp. 10–11, 28, 30–34, 39–42, 44–59 a 74). O veřejný prostor pečoval Vysazovací a okrášlovací spolek (Anpflanzung und Verschönerungverein Neumarkt), založený 1914. Od roku 1898 byla v Úterý činná také místní skupina Svazu Němců v Čechách (Bund der Deutschen in Böhmen – Ortsgruppe Neumarkt).

Moderní dějiny jsou zjizveny nacionalistickými konflikty. K vývoji česko-německých vztahů v městečku uveďme následující: před polovinou 19. století postrádáme důvod předpokládat v Úterý nacionalistické tendence. Deník Veita Heidla nesvědčí o jakémkoli antagonismu vůči Čechům. Německý nacionalismus se začal paralelně s českými státoprávními požadavky intenzivněji prosazovat po vzniku německé říše (1871). Pocit jazykově-kulturní sounáležitosti s Němci pomalu zamířil i do našeho městečka (místní odebírali německý politický deník Allgemeine Zeitung, vydávaný v Augsburgu, a také pražské noviny Bohemia, hlásající německý nacionalismus). Osmdesátá léta ale přinesla konec dosud převládajícího ducha rakouského zemského patriotismu. Situace vrcholila na přelomu století, kdy obě národnosti ovládl nacionalismus etnického (völkisch) typu. Velké rozhořčení českých Němců včetně těch Úterských vyvolala Badeniho jazyková nařízení z roku 1897, která kladla na státní úředníky povinnost znalosti obou jazyků a nařizovala i vnitřní vedení spisu v jazyce podání. Úterské městské zastupitelstvo se přidalo k vlně protestů a ještě téhož roku zaslalo podobně jako jiná německá města panské i poslanecké sněmovně petici za jejich zrušení. V roce 1898 byla v Úterý založena místní skupina Svazu Němců v Čechách a Úterští se připojili také k dalším protestům svazu německých měst v Čechách vedených Libercem v roce 1899, po nichž následovalo odstoupení vlády a odvolání jazykových nařízení. Úterý tedy na samém sklonku 19. století zaujalo jasný postoj k otázkám česko-německého vyrovnání a také v následujících letech a desetiletích sdílelo politické názory naprosté většiny českých Němců, účastnilo se jimi organizovaných obstrukcí a přidávalo hlas k peticím a rezolucím. V dubnu 1914 pak byla za výlučnou úřední řeč v Úterý prohlášena němčina.

Po první světové válce

První světová válka byla obdobím hladu a bídy. Konec války a versailleský mír přinesl úlevu celému světu. Českým Němcům ale také hořký pocit vyobcování. Po deklaraci samostatného československého státu 28. října 1918 čeští Němci vyhlásili samostatný státní útvar Deutschböhmen, který se měl stát provincií Německého Rakouska (Deutsch-Österreich). Úterý se též přidrželo politického programu Deutschböhmen. Už 9. listopadu 1918 tu proběhla volba místní národní rady (Ortsnationalrat). Ta obratem založila měšťanský, resp. místní strážní sbor (Burger- bezhw. Ortswehr) a jako další vydala rezoluci ke státnímu a národnímu převratu: zastupitelstvo Úterý s radostí zdraví vytvoření provincie Deutschböhmen, nepovažuje se však za kompetentní vyjadřovat k naší příští příslušnosti, o níž by měl rozhodnout plebiscit. Po fiasku všech pokusů o vyjednávání ovšem nakonec mladá Československá republika obsadila během několika týdnů pohraniční oblasti vojensky. Do ledna 1919 byla celá německy osídlená oblast včetně Úterý pod kontrolou Československa. Dosavadní čistě německé osídlení Úterý bylo následovně v rámci státem řízené infiltrace pohraničních oblastí českým živlem doplněno nevelkou asi dvacetihlavou českou komunitou státních zaměstnanců a v místě byla zřízena i česká menšinová škola, do níž ovšem pro nedostatek českých žáků docházelo i žactvo ze sociálně slabých německých rodin. Úterští si utvrzovali své němectví a příslušnost k Egerlandu, udržovali čilé kontakty se sudetskými krajanskými spolky, především s turisticko-vlastivědným Eghalanda Gmoi (Egerländer Gemeinde). Vysílali také své zástupce na zasedání Svazu německých samosprávných celků hájících zájmy německých obcí proti případným omezením ze strany státu. V dubnu 1926 si znovu odsouhlasili jako jednací jazyk v Úterý němčinu, v září marně zaprotestovali proti povinnosti označit purkmistrovský úřad v češtině a ještě v roce 1926 také rozpustili střelecký spolek kvůli povinnosti užívat jako velící řeč češtinu. Přes pozdější jednoznačný příklon k Henleinově straně, prezentované jako strana zaštiťující zájmy všech Němců v demokratickém Československu (od roku 1937 už ale v tajných jednáních slibující věrnost vůdci a připravující odtržení německého pohraničí a jeho připojení k říši), však bylo Úterý i nadále ale především nepolitický zapadákov. Místní veřejný život čeřily nejvíce festivity úzce spojené s úterskou společností.

Přes stoupající lidnatost i zástavbu nepřineslo 19. století městečku větší průmyslový rozvoj a ve dvacátém století proto Úterý vsadilo především na podporu turismu a nabídky k letní rekreaci. V letech 1922–1926 byla obec elektrifikována (samota Görzlin se připojila na síť Světce v letech 1928–1933).

Po Mnichovu bylo 1. října 1938 odstoupené pohraničí včetně Úterý připojeno k Velkoněmecké říši jako Říšská župa Sudety. Bombardování, které ke konci války plošně ničilo civilní cíle v Německu, se ale Sudet až do roku 1945 prakticky netýkalo. Z ohrožených oblastí sem proto mířily proudy evakuovaných dětí a celých rodin postižených nálety. Do Úterý a Olešovic přišli první evakuovaní už roce 1942. Jak východní fronta postupovala, přibyla sem řada utečenců ze Slezska, koncem války jich tu bylo přes tři sta a v Olešovicích 68. Od konce března 1945 se na území Sudet přesunuly i boje. Do západní části župy pronikly jednotky americké armády v dubnu. Do Úterý dorazily americké jednotky 5. května 1945. Pohraničí bylo od okamžiku obsazení spojeneckými armádami považováno opět za součást ČSR. Místní správu přebíraly tam, kde byla přítomna česká menšina, revoluční národní výbory, do nichž se v místech s řídkým českým osídlením zapojovali i Němci loajální republice. V Úterý zůstala poválečná správa v rukou starosty, který před přijíždějící americkou armádou vyvěsil bílý prapor a navázal spolupráci s československými orgány. Na rozdíl od situace ve větších městech, kde byli Němci v rámci přípravy na vysídlení internováni do sběrných středisek, směli Úteráci zůstat ve svých domovech a pracovat na svých polích. Úrodou však již nedisponovali, byl omezen jejich volný pohyb (zakázán pobyt na veřejných prostranstvích, vycházení po 18 hodině, vycestování z obce mimo pondělí a pátek od 12 do 14 hodin), majetek jim byl konfiskován a stanovena pracovní povinnost.

Po roce 1945

V říjnu roku 1945 byl v Úterý ustaven místní národní výbor, který od německého starosty převzal samosprávu. V roce 1946 bylo vysídleno veškeré německé obyvatelstvo obce (transporty proběhly ve dnech 2. dubna, 25. dubna, 22. května, 19. června a 3. července do Bavorska, Hesenska a Württemberska v americké zóně a vlaky vyslanými 14. srpna, 21. srpna, 22. srpna a 9. září do sovětské okupační zóny) a Úterý se vylidnilo. Proběhlo sice dosídlení obce českým obyvatelstvem z vnitrozemí a volyňskými Čechy, přesto však mnoho domů zůstalo prázdných a postupně chátralo. V prosinci 1946 žilo v Úterý pouhých 210 osob. V září 1947 bylo díky jarnímu příchodu volyňských reemigrantů v obci 350 obyvatel, ne všichni nově příchozí se ale v Úterý usadili natrvalo, některé rodiny nespokojené s přídělem či neschopné se uživit se později vystěhovaly. Jiní, kteří hledali vhodnou příležitost, hledali atraktivnější město, než Úterý. V rámci jazykové očisty krajiny byla také změněna naprostá většina okolních toponym, nemalá část z nich se zánikem samot z oficiálních map rovnou zmizela.

Následkem vylidnění začalo bourání prvních opuštěných budov. V září 1947 bylo v Úterý obydleno pouze 66 čísel popisných. Velkou vlnu demolic (nejen v Úterý) přineslo zejména rozhodnutí strany a vlády z června 1959 okamžitě a plošně bourat v pohraničí chátrající domy i církevní památky, protože jejich neutěšený stav deprimuje případné zahraniční turisty a není dobrou vizitkou socialistické společnosti. Následovně proběhla asi začátkem roku 1960 i v Úterý rozsáhlá demoliční akce prováděná armádou. Zcela zanikla uliční zástavba lemující silnici od náměstí k mostu a dále za něj. Naštěstí se v roce 1959 památková péče zastala cenného historického jádra (také oba úterské kostely byly už v roce 1958 vyhlášeny za památkově chráněné) a díky jejímu zásahu nebyly zbořeny i domy kolem náměstí, neutěšeně chátrající.

Pamětihodnosti

• Radnice (čp. 1)
• Fara (čp. 6)
• Kostel Narození svatého Jana Křtitele
• Kostel svatého Václava
• Mariánský sloup
• Turbovna (čp. 69)
• Měšťanské domy čp. 2, 9, 66, 67, 71, 89, 90, 91, 92, 123, 124, 126
• Vodní mlýn (čp. 147)
• Dům se stodolou (čp. 24)
• Kaplička
• Kašna
• Koželužna (čp. 176)
• Dvojice hraničních kamenů
• Boží muka

Osobnosti

• Karel Kašpar Reitenberger (1779–1860), zakladatel Mariánských Lázní, opat kláštera v Teplé.
• Hans Schneider (1855–1926), pražský univerzitní učitel, muzikolog který mj. založil založil Sudetoněmecký pěvecký spolek (Sudetendeutsches Sängerbund).
• Mistr Havel z Úterý (* koncem 60. let 14. století – † po 1424), v roce 1395 dosáhl hodnosti mistra svobodných umění na pražské univerzitě, v roce 1414 zvolen rektorem, naposled je doložen v zimním semestru 1423/1424 jako děkan. Dodejme, že na příkaz rektora M. Havla z Úterý byl v roce 1414 vystaven M. Janu Husovi opis Dekretu Kutnohorského, který si vyžádal před svým odjezdem do Kostnice. Tento notářsky ověřený opis je dodnes nejstarším dochovaným textem Dekretu.
• P. Adrian Anton Norbert Fritsch (1707–1780), premonstrát, autor dvanácti svazků Tepelských análů.
• Johann Wenzeslas Josef Lenhart (též uváděn ve formě jména Lenhard) (1746–1808), působil v metropolitní kapitule u sv. Víta, v roce 1804 byl děkanem filosofické fakulty pražské univerzity a v roce 1808 dosáhl hodnosti rektora UK.