Manětín (Okres Plzeň-sever)

Historie

Manětín vznikl v krajině, která se nacházela mimo významné obchodní cesty. První písemná zmínka o něm pochází z roku 1169, kdy zdejší újezd daroval král Vladislav II. řádu pražských johanitů. Ti okolo roku 1187 v blíže neznámém místě, snad v západní části dnešního zámku, vystavěli komendu. V roce 1235 je doloženo konání trhu a roku 1382 byl Manětín označen jako město.

Johanité Manětín spravovali do roku 1420, kdy Zikmund Lucemburský manětínské panství zastavil Bohuslavovi ze Švamberka. Ten se nejprve stavěl proti husitům, ale poté, co ho v roce 1422 zajali, se nakonec přiklonil na jejich stranu. Panství později převzal jeho bratr Hynek Krušina ze Švamberka. Na manětínské tvrzi sídlil purkrabí.

Manětínské náměstí s barokním kostelem

Když Krušina v roce 1455 zemřel, panství po něm převzal jeho syn Bohuslav ze Švamberka. V roce 1561 král Jiří z Poděbrad Manětínu rozšířil trhové právo. Bohuslav se později ostře stavěl proti tehdejšímu panovníkovi a s dalšími českými pány založil v roce 1465 tzv. jednotu zelenohorskou. O tři roky později se spojil s křižáky a podnikal s nimi ničivé výpady na území západních Čech. V roce 1483 Bohuslav od řádu johanitů dědičně odkoupil celé panství (do té doby ho měl pouze v zástavě).

Švamberkové panství v roce 1544 prodali Volfovi mladšímu Krajířovi z Krajku, ale ten o ně přišel za svou účast na stavovském povstání roku 1547. V pozdějších letech se majitelé střídali častěji. Za zmínku stojí rod Hrobčických, kteří panství vlastnili mezi léty 1560–1617 a za jejichž vlády vyrostl na místě původní tvrze renesanční zámek.

V průběhu třicetileté války získala panství Ester Lažanská s manželem Jiřím Mitrovským z Nemyšle. Ten se „zasloužil“ o násilnou rekatolizaci obyvatelstva – odvolal dosavadního far

Roku 1712 město postihl požár, po němž Manětín získal dochovanou urbanistickou podobu s centrálním obdélným nádvořím, protáhlou hlavní průjezdní ulicí. Město pravděpodobně nebylo opevněno, byť zmínky z let 1580 a 1608 dokládají existenci bran na obou koncích průjezdní ulice. Východní brána se nazývala Svatoborská.

Osmnácté století bylo pro Manětín ve znamení stavebního rozkvětu, který paradoxně zahájil velký požár města v roce 1712, při kterém lehl popelem zámek, kostel, škola a polovina města. Bezprostředně po požáru nechal tehdejší majitel Václav Josef Lažanský vyhořelý zámek barokně přestavět podle plánů architekta Tomáše Haffeneckra. O rozvoj barokní kultury ve městě se po smrti Václava Josefa zasloužila i jeho manželka Marie Gabriela Lažanská z Bukové a jeho syn. V Manětíně tehdy tvořili malíři Petr Brandl a Filip Kristián Bentum, architekti Jan Blažej Santini-Aichel a Jan Jiří Hess, sochaři Štěpán Borovec a Josef Herscher a hudební skladatel Jan Josef Brixi.

V roce 1809 byl u zámku založen anglický park. Od roku 183 a do Kaznějova, později do Mladotic a do Rabštejna nad Střelou.

Jedna ze soch zdobících manětínské náměstí

Po vzniku samostatného Československa v roce 1918 vyvěsila většina občanů města české prapory, pouze na zámku visel černo-žlutý prapor, který byl následně místními Čechy odstraněn. Manětín ležel na česko-německé jazykové hranici a ze severu a západu byl obklopen německými sídly (Rabštejn nad Střelou, Nečtiny, Pšov, Bezvěrov). Při sčítání lidu 1921 bylo napočítáno 1 017 Čechů a 242 Němců, tj. podíl Čechů 80 %.

V roce 1923 definitivně padly plány na výstavbu lokální železniční tratě z Plzně do Manětína. Železniční zastávka s názvem Manětín sice vznikla na trati Plzeň–Žatec někdy ve třicátých letech dvacátého století, ale byla vzdálena 10 km a později označena novým názvem Mladotice zastávka. Dne 15. srpna 1924 byla zahájena pravidelná autobusová doprava mezi Plzní a Manětínem.

Po Mnichovské dohodě, 30. září 1938, bylo území ležící severně a západně od města (s výjimkou Újezda) připojeno k nacistickému Německu. Manětín byl 7. května 1945 osvobozen americkou armádou. Na místní policejní stanici se po osvobození přihlásil kolaborant Karel Čurda, který zde ke konci války pobýval.

Místní zámek byl zkonfiskován rodu Lažanských, zestátněn a využíván jako kanceláře různých organizací. Odsun Němců Manětín nezasáhl tolik jako většinu okolních vesnic. Vysídlena byla pouze dřívější německojazyčná sídla v okolí, z nichž velká část se později stala administrativní součástí města Manětína – například Rabštejn nad Střelou, Stvolny nebo Zhořec.

Nástup komunismu po roce 1948 přinesl také správní reformu, kdy se Manětín postupně stal součástí okresu Plasy (od roku 1949) a Plzeň-sever (od roku 1960).

Teprve 22. srpna 1957 se v Manětíně podařilo ustavit jednotné zemědělské družstvo. V letech 1973–1974 byly ve svahu Chlumské hory vystavěny nové bytovky. Postupně se součástí města staly okolní obce, maximálního územního rozsahu (rozloha 96 km²) dosáhlo město v roce 1980. V roce 1988 převzalo zámek od Československých státních lesů a statků Muzeum a galerie severního Plzeňska a provedlo rozsáhlou rekonstrukci. Zámek je dnes ve správě Národního památkového ústavu a v roce 2001 byl prohlášen národní kulturní památkou. Historické jádro Manětína je od roku 1992 městskou památkovou zónou.

Manětínské barokní památky, přilehlé lesy, údolí Manětínského potoka a Střely a zajímavá sídla v okolí (zejména Rabštejn nad Střelou, Luková a Nečtiny) jsou lákadlem pro turisty. Ve městě je mateřská škola a úplná základní škola, pošta, zdravotní středisko, lékárna, obchody, informační centrum, policejní stanice, výjezdové stanoviště zdravotnické záchranné služby, kulturní dům, bankomat, benzinová čerpací stanice, koupaliště, víceúčelové hřiště a několik restaurací a penzionů.

Manětín je také oblíbenou lokací českých i zahraničních filmových štábů. Byly zde natáčeny například filmy Tichá myš, Cesta z města, Cesta do lesa, Zakleté pírko a Božena.

Pamětihodnosti

Na území města leží tři památkové zóny (Manětín, Rabštejn nad Střelou a Radějov). Pro množství barokních památek a soch bývá Manětín označován jako barokní perla západních Čech.