Klatovy

Historie

Před založením města stála na sever od dnešního městského centra trhová osada (první písemná zmínka 1253), jejíž název pocházel nejspíš ze slova kláty (= pařezy, špalky). Město stejného jména bylo založeno jako královská fundace a osídleno německými kolonisty někdy před rokem 1288. První zmínka o Klatovech jako městě se nachází v listině krále Václava o záhubě klatovských měšťanů při velkém ohni v roce 1288. Další dochovaný pramen zmiňující město Klatovy je zakládací listina špitálu sv. Ducha od Konráda z Pomuka, měšťana klatovského, z roku 1289. Klatovský historik Jindřich Vančura o založení říká: „Jistě nepochybíme, domníváme-li se, že se tak událo ve stejné době kolem roku 1260.“ Ale v tomto případě se výslovně jedná pouze o dohad. Patrně starší než výše uvedená data je zmínka z tzv. formuláře Jindřicha Italika (Vlacha), která je však nedatov

Velký rozkvět zažilo za vlády Lucemburků, kdy získalo různá práva, např. právo mílové, právo užívání příjmů z pozemků a právo výročního trhu. Zprvu obyvatelstvo Klatov tvořili převážně Němci, ale postupně se město zalidňovalo českým obyvatelstvem. V husitských dobách bylo město husitské. Po bitvě u Lipan stálo při králi Jiřím z Poděbrad a roku 1467 se klatovští postavili s českým vojskem proti bavorské křížové výpravě v bitvě u Nýrska. Město dále rozkvétalo, v roce 1547 bylo dokonce uváděno jako sedmé nejbohatší město v Čechách. V roce 1547 se začala také stavět Černá a Bílá věž, renesanční radnice, farní chrám a nové městské domky.

Po bitvě na Bílé hoře začalo špatné období i pro Klatovy – vpády vojsk za třicetileté války, požáry, konfiskace jmění, násilné pokatoličtění. Toto období skončilo příchodem jezuitů v roce 1636. Ti ve středu města postavili barokní kostel a řádovou kolej se seminářem. Nový rozkvět města začal v roce 1685, kdy se Klatovy staly díky obrazu Panny Marie Klatovské poutním místem. V roce 1689 založili francouzští žháři požár, který zničil prakticky všechny pozdně gotické a renesanční památky. Od roku 1751 do roku 1849 byly Klatovy krajským městem, později jen okresním. Roku 1812 Klatovy navštívil císař František II. (jednalo se již o třetí návštěvu panovníka v historii města po Ferdinandovi III. v roce 1647 a Karlu VI. v roce 1711).

Od první poloviny 19. století se v Klatovech začal rozvíjet textilní průmysl – první manufaktury přádelnické a plátenické výroby. V roce 1813 se podařilo místním pěstitelům vyšlechtit z drobných francouzských karafiátů „klatovské karafiáty“. Tyto květiny pak reprezentovaly Klatovy na mnoha světových výstavách, a to i úspěšně. Dne 6. října 1876 byl zahájen provoz na železniční trati Plzeň–Klatovy (dnes trať 183). Nádraží bylo vybudováno v polích pod Klatovskou hůrkou, dva kilometry severozápadně od centra města. Díky železnici se město v 19. a 20. století nadále rozvíjelo, v roce 1898 mělo 12 764 obyvatel, z toho 248 Němců.

Počátkem 20. století byly vystavěn okresní úřad, muzeum, záložna, nemocnice, sokolovna, elektrárna aj. Ve čtvrtek 3. května 1923 navštívil město oficiálně prezident Československé republiky T. G. Masaryk.

Za druhé světové války byly Klatovy zbaveny svého přirozeného správního území, když byly velké části Šumavy připojeny k Říši (hranice vedla mezi městy Janovice nad Úhlavou a Nýrsko, a jižně od Sušice). V té době byly Klatovy centrem odbojového hnutí, které bylo v době heydrichiády tvrdě potlačeno popravou 73 vlastenců v Lubském lese. V roce 1945 byly některé části města těžce poškozeny bombardováním – zcela zničena byla např. budova nádraží. Město bylo osvobozeno 5. května 1945 americkou armádou.

Po druhé světové válce a nástupu komunismu došlo k masivní výstavbě nových průmyslových závodů i obytných celků. Správní reformou z roku 1960 se Klatovy staly centrem rozlehlého okresu, který nově zahrnul také Sušici, Horažďovice a oblasti Šumavy od Nýrska až po Modravu. Postupně byly do obvodu městského národního výboru integrovány okolní obce jako Luby, Štěpánovice nebo Střeziměř. Nová sídlištní výstavba pronikla i do blízkosti centra města.

S návratem demokracie po roce 1989 se začala věnovat větší pozornost městským památkám a dochází k jejich rekonstrukci, což se kladně podepsalo na tváři města. Postupně zanikly některé průmyslové podniky (např. Škoda Klatovy v roce 2007). Na okraji města byly postaveny nové autosalony, čerpací stanice a hypermarket.

Pamětihodnosti

Dominantou města je Černá věž. Autorem věže vysoké 81,6 metrů je Antonius de Salla. Byla postavena v letech 1547 až 1557 za účelem vytvořit symbol bohatství a také jako místo, z něhož bylo možné přehlédnout celé město a zamezit tak požárům. Na věži je zavěšen zvon jménem Bartoloměj Ondřej, lidově zvaný „Vondra“ (3915 kilogramů, průměr 195 centimetrů). Zvon ulil roku 1759 italský zvonař Peter Antonius Jacomini a na věž zavěsil v roce 1760. Odlití provedl hned vedle věže v zemi na nádvoří jezuitské koleje, poté, co předchozí zvon (též zvaný Bartoloměj Ondra) se roztavil při požáru 1758. Říká se, že po tomto ničivém požáru byla věž tak ožehnuta sazemi, že jí lid klatovský od té doby začal říkat „Černá“. Na věž navazuje budova radnice. Postavena byla roku 1557, ale prodělala mnoho stavebních úprav, naposled v letech 1923 až 1925 do novorenesančního slohu. Na přestavbě se podílel architekt Josef Fanta, sochaři Čeněk Vosmík a František Rous a malíři L. Novák a J. Čejka.

Další dominantní památkou je barokní jezuitský kostel Neposkvrněného početí Panny Marie a svatého Ignáce. Jeho stavba započala roku 1656 pod vedením architekta Carla Luraga, ale na dokončení se podílel i architekt Giovanni Domenico Orsi. Kostel se drží klasické koncepce jezuitů – má půdorys latinského kříže a kopuli nad křížením ramen. Vnějšek kostela reprezentují barokní portály Kiliána Ignáce Dienzenhofera. Pod kostelem se nacházejí klatovské katakomby, podzemní prostory určené k pohřbívání jezuitů i osob, které nebyly členy řádu. Pohřbívalo se v nich, dokud to patent císaře Josefa II. roku 1783 nezakázal. Katakomby mají důmyslný větrací systém, který umožňuje udržovat optimální teplotu pro konzervaci mumifikovaných těl. Dnes je jich zachovalých kolem třiceti.

Kostel je součástí rozsáhlého jezuitského komplexu, do něhož dále patří jezuitská kolej (dnes sídlo Městské knihovny Klatovy, Městského ústavu sociálních služeb Klatovy a kanceláří některých odborů městského úřadu), jezuitský seminář s kaplí svatého Josefa (v současné době se připravuje rekonstrukce) a budova jezuitského gymnázia.

Na hlavním náměstí lze nalézt barokní lékárnu „U Bílého jednorožce“, v níž je dnes muzeum dokumentující vývoj lékárnictví od roku 1776 až do roku 1966, kdy samotná lékárna ukončila svoji činnost. V jejím sousedství se nachází galerie U Bílého Jednorožce.

Kousek východně od náměstí je kostel Narození Panny Marie ze 13. století, který byl několikrát přestavěn a rozšířen. Je zde i obraz Panny Marie Klatovské, která chová v klíně malého Ježíše. U kostela byla postavena zvonice, nazývaná Bílá věž. Její výška je 60 metrů. Pochází z roku 1581, po ničivém městském požáru roku 1758 byla při opravě zvýšena o další patro a překryta cibulovou bání, do níž byl vsazen zvon Maria (průměr 129 centimetrů) od zvonaře P. A. Jakominiho. V roce 1850 přibyl zvon o váze 42 centů od pražského zvonaře Bellmana, který byl za první světové války v roce 1917 roztaven. Další dva zvony přibyly až roku 1930, a to zvon Václav a Pavel.

V centru města je ještě dominikánský kostel svatého Vavřince, jenž byl postaven v letech 1694 až 1709 klatovským stavitelem italského původu Marcem Antoniem Gilmettim. Historické centrum stále na několika místech obepínají fragmenty městského opevnění.

Na začátku ulice Palackého se nachází kaple Zjevení Panny Marie „Chaloupka“. Postavena byla v roce 1696 na místě chaloupky, ve které byl uchováván obraz Panny Marie. V blízkosti centra města je také Vlastivědné muzeum Dr. Hostaše, které dokumentuje vývoj města už od pravěku. Významnými klatovskými památkami je též židovský hřbitov na Pražském předměstí, krematorium z roku 1985 tamtéž nebo křížová cesta v severní části města na Křesťanském vrchu. Památná je i nádražní budova od architekta Josefa Dandy.

Také v některých místních částech Klatov se nachází zajímavé stavby. V Lubech, Tupadlech, Drslavicích a Štěpánovicích stávaly gotické tvrze. Zachovány jsou dosud v Lubech a Štěpánovicích, v Tupadlech a Drslavicích zbyly už jenom zbytky zdiva a obranných valů. V Otíně stojí empírový zámeček, ve kterém pobýval František Palacký a pracoval zde na svém díle Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě.

Osobnosti

• Karel Slavoj Amerling (1807–1884), místní rodák; pedagog, lékař a botanik
• Bohuslav Balbín (1621–1688), literát, historik, kněz, zeměpisec a pedagog; působil ve zdejší jezuitské koleji, sepsal zde dílo Obrana jazyka českého
• František Belfín (1923–1997), místní rodák; hudební skladatel a dirigent
• Jiří Bílek (1919–2011), místní rodák; propagátor vážné hudby, dirigent, krátce místostarosta, čestný občan města Klatovy
• Jan Čapek (druhá polovina 14. století – první polovina 15. století), spisovatel a kněz, působil jako farář v Klatovech
• Josef Dobrovský (1753–1829), studoval na zdejším gymnáziu; kněz, filolog a historik
• Jan Václav Flaška (1708/9–1783), skladatel, regenschori klatovského děkanského kostela v letech 1739–1783
• Karel Fleischmann (1897–1944), lékař, spisovatel, kreslíř a grafik, místní rodák
• Petr Frydrych (* 1988), místní rodák; oštěpař
• Josef Hais Týnecký (1885-1964), spisovatel a novinář
• Josef Hlávka (1831–1908), architekt, stavitel a největší český mecenáš
• Karel Hostaš (1854–1934), právník, vlastivědný pracovník, archeolog, regionální historik a politik, starosta města a okresu, zakladatel klatovského muzea
• Jan Janák (1871–1942), skladatel a sbormistr
• Jaromír John (1882–1952), místní rodák; spisovatel, novinář, učitel, výtvarný estetik, výchovný pracovník a výtvarný kritik
• Josef Klička (1855–1937), místní rodák; houslista, varhaník, hudební skladatel, dirigent a pedagog
• Alois Klíma (1905–1980), místní rodák; dirigent
• Ester Kočičková (* 1968), místní rodačka; zpěvačka, textařka a moderátorka
• Pavel Kristián z Koldína (1530–1589), místní rodák, působil na pražské univerzitě
• Václav Matěj Kramerius (1753–1808), spisovatel a nakladatel (studoval na zdejším gymnáziu)
• Jan Krejčí (1825–1887), místní rodák; geolog a pedagog
• Jan Kučera (dirigent) (* 1977), dirigent, skladatel a klavírista
• Jaroslav Kvapil (1868–1950), studoval na zdejším gymnáziu; básník a divadelník
• Sebastian Labe (1634–1710), jezuita, latinský básník, pobýval a zemřel v jezuitské koleji v Klatovech
• Alois Mašek (1859–1912), lékař a politik, starosta města a poslanec zem. sněmu
• Quido Matoušek (1888–1951), místní rodák, československý legionář, důstojník československé armády
• Vojtěch Mayerhofer (1845–1899), místní rodák; novinář a redaktor encyklopedií
• Lubor Niederle (1865–1944), místní rodák; slavista, antropolog, etnolog, archeolog a muzejník
• Roman Pavlík (* 1976), místní rodák; fotbalista
• Václav Sedláček (1839–1894), místní rodák; právník a politik, poslanec zemského sněmu
• Antonín Schauer (1864–1940), advokát a politik, poslanec zem. sněmu
• Jiří Suchý (* 1931), zpěvák, textař a básník
• Adolf Šlégl (1855–1933), pedagog, archeolog, dramatik, publicista a osvětový pracovník
• Karel Boleslav Štorch (1812–1868), místní rodák; obrozenecký spisovatel a novinář
• Josef Franta Šumavský (1796–1857), studoval na zdejším gymnáziu; obrozenecký spisovatel, pedagog a autor slovníků
• Josef Thomayer (1853–1927), studoval na zdejším gymnáziu; lékař, profesor vnitřního lékařství
• Martin Ticháček (* 1981), místní rodák; fotbalista
• Miroslav Vaic (1946–2025), místní rodák, filmový a televizní scenárista, autor rozhlasových her, novinář
• Ferdinand Vaněk (1849–1939), malíř, středoškolský profesor a vlastivědný pracovník
• Otakar Vočadlo (1895–1974), lingvista
• Jaroslav Vrchlický (1853–1912), studoval na zdejším gymnáziu; spisovatel, básník, dramatik a překladatel
• Jaroslav Kuneš (* 1939), herec a dabér.
• Jan Lhoták (* 1982), historik, doktor na Západočeské univerzitě.