Mimoň

Historie

Založení a středověk 1262–1516

První zmínky

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1262, týká se jakéhosi Lotolduse de Nemans. Nicméně archeologické nálezy v Mimoni a okolí ukazují, že místo bylo osídleno již v mladší době kamenné a bronzové. Přibližně v 5. století přicházejí Slované. V polovině 14. století jsou zmiňováni jako vlastníci páni z Mimoně.

Vartenberkové

V roce 1371 získali část vsi bratři Jan a Václav z Vartenberka. Vartenberkové sídlili na nedalekém hradě Ralsko. Bratrům se podařilo získat od krále povolení vybírat clo a zároveň nařízení, že všichni kupci se cestou do Žitavy musí k úhradě cla zastavit v Mimoni. Díky tomuto se obec rychle rozvíjela. V roce 1489, po smrti Kryštofa z Vartenberka získává Mimoň rytířský rod Zedlitzů.

Zedlitzové

Rytířský rod Zedlitz, konkrétně Hans von Zedlitz získává v roce 1481 od Kryštofa z Vartenberka nejprve hrad Ralsko s poplužním dvorem o který musí právně bojovat se samotným králem Vladislavem ll Jagelonským. To proto, že na hradě Ralsko byla v době lužicko-vartenberských válek penězokazecká dílna a král jej prohlásil jako odúmrť. Nakonec, v roce 1487 Hans von Zedlitz hrad Ralsko definitivně získává do svého držení a po smrti Kryštofa z Vartenberka, roku 1489 kupuje i panství Mimoňské. V roce 1505 panství prodává Oldřichu (Uhrlichu V.) z Biberštejna.

Povýšení Mimoně na město

Roku 1505, po nástupu Oldřicha z Biberštejna na mimoňské panství, byla doposud farní ves Mimoň povýšena na město.

Majetkové přesuny na začátku 16. století

Mezi lety 1511–1516 vlastní Mimoňské panství i s hradem Ralsko opět Jan z Vartenberka (1480–1534), které koupil zpět od Oldřicha z Biberštejna. A navíc kupuje roku 1511 zpět od Kryštofa z Talkenberka Děvínské panství. Avšak následně obě panství, tj. panství Děvínské i s panstvím Mimoňským a hradem Ralsko roku 1516 prodal Jitce z Landštejna, manželce Jáchyma I. z Biberštejna. A tak se panství Mimoňské, Děvínské a hrad Ralsko dostávají 5. prosince roku 1516, za 8 100 kop grošů českých definitivně do držení rodu Biberštejnů.

Novověk 1516–1918

Biberštejnové

Drželi mimoňské panství až do roku 1578, a za jejich působení na Mimoni vznikl základ pozdějšího mimoňského zámku, tehdy ještě jako panského sídla, které započal kolem roku 1570 stavět Karel z Biberštejna. Stavbu panského sídla Karel z Biberštejna nedokončil, protože jej finančně vyčerpala tak, že byl nucen začít rozprodávat své majetky. A tak se mimoňské panství roku 1578 dostalo do majetku Bohuslava Mazance z Frymburka.

Bohuslav Mazanec z Frymburka

Se do historie Mimoně zapsal tím, že zde nechal postavit první školu. V roce 1582 rozšířil mimoňské panství o ves Svébořice s přilehlým lesem. Syn Bohuslava Mazance z Frymburka Karel, prodává roku 1601 mimoňské panství Janu Myllnerovi z Mühlhausenu.

Jan Myllner z Milhauzenu

Vyplatil veškeré dluhy, které na mimoňském panství doposud vázly a sjednotil mimoňské a sousední děvínské panství v jeden celek a dokončil stavbu panského sídla, kterou započal Karel z Biberštejna a opět sjednotil téměř rozprodané mimoňské panství, a sloučil jej s panstvím děvínským v jeden celek. Panství mimoňské a děvínské pak dále rozšířil o další državy, např. o dnešní Velký Grunov. Jan Myllner z Mühlhausenu se v roce 1618 přidal k českému stavovskému povstání. Po bitvě na Bílé hoře rod Milhauzů o majetek přišel, Jan Myllner z Mühlhausenu byl nucen uprchnout a městečko bylo v prosinci roku 1620 obsazeno polským oddílem císařského vojska, a panské sídlo, které bylo v té době čerstvě dostavěné, vypáleno a hodně měšťanů pobito. Jan Myllner z Mühlhausenu se stal zapřisáhlým odpůrcem císaře, který ho odsoudil ke ztrátě hrdla, a bojoval proti císaři dál. Umírá u sedmihradské hranice 12. dubna 1623. Správy města Mimoně se po obsazení císařským vojskem ujímá císařská správa, která trvá až do roku 1623, kdy poskytl Johann Zeidler von Berbisdorf auf Boden a Dittmannsdorf zvaný Hofmann (1578–1635) císaři Ferdinandovi II. Štýrskému půjčku 32 650 rýnských zlatých a za to získal od finanční správy císaře na 18 let panství se zámkem v Mimoni s hradem Ralsko a sousední panství Děvín s hradem Děvín. Místo splacení půjčky císařem Ferdinandem II. Štýrským, přijal Johann Zeidler z Berbisdorfu zvaný Hofmann v roce 1626 vládu nad Mimoňským a Děvínským panstvím s dědickým právem. Ještě v roce 1631 se syn Jana Myllnera z Mühlhausenu Jiří pokusil získat majetek na Mimoni zpět, ale bezúspěšně. Také Jiří Myllner z Mühlhausenu nakonec umírá v exilu. Stalo se tak roku 1663 ve Wismaru.

Johann Zeidler z Berbisdorfu zvaný Hofmann

Během třicetileté války zastával funkci vysokého saského úředníka, a měl podíl na tažení Sasů do Čech a na Prahu, kterou nakonec ovládli. Po vtrhnutí švédských jednotek do Mimoně v roce 1628, vyplenili a zapálili švédské jednotky panské sídlo a Jan Zeidler se pokusil převézt zásoby obilí a hospodářská zvířata z Mimoně a Děvína do svého panství v Sasku. 25. května 1632 se Prahy zmocnil Albrecht z Valdštejna a Sasy z Čech postupně vytlačil. Zeidlerovo jednání bylo uznáno jako zrada císaře Ferdinanda II. Štýrského, a za to byl zbaven majetku a jeho panství na Mimoni a Děvíně byla převedena roku 1633 do držení Generála a Polního maršála Albrechta z Valdštejna, vévody frýdlantského a mecklenburského.

Albrecht z Valdštejna

Vlastnil Mimoň od roku 1633, kterou dostal jako repatriaci za válečné tažení proti Sasům. Jeho vláda nad Mimoní však netrvala dlouho, Albrecht z Valdštejna byl 25. února 1634 v Chebu zavražděn. Po smrti Albrechta z Valdštejna se Mimoň opět dostává pod císařskou správu, která trvá až do roku 1636, kdy o navrácení panství požádala vdova po zemřelém Johannu Zeidlerovi z Berbisdorfu zvanému Hofmann, kterému bylo již dříve mimoňské panství za zradu císaře zkonfiskováno. Prosba došla laskavého vyřízení a v srpnu roku 1635 jí byla panství přislíbena a následujícího roku 1636 předána.

Magdalena Zeidlerová

Tak získala v severních Čechách panství Mimoňské a Děvínské roku 1636 zpět. Znamenalo to návrat rodu Zeidlerů na mimoňské panství. Magdalena Zeidlerová se však vyhnula používání šlechtického titulu von Berbisdorf a nesla jméno své rodiny Röhling von Hirschberg v Čechách. Panství Mimoňské a Děvínské dokázala držet až do své smrti v roce 1649 a odkázala je svým dětem – synovi Johannu Sigismundu Zeidlerovi z Berbisdorfu (31. srpna 1627 zámek v Mimoni – 11. července 1696 Berbisdorf) a dceři Magdaleně Zeidlerové z Berbisdorfu († 1703). Za dva roky, v roce 1651, prodali sourozenci panství mimoňské a děvínské Johannu Putzovi z Adlerthurnu, císařskému rakouskému komisaři pro konfiskace po bitvě na Bílé hoře.

Johann (Jan) Putz z Adlersthurnu

Se po získání mimoňského panství téměř hned pustil do jeho rozšiřování a budování. Putzové z Adlersthurnu byl druhý rod po Myllnerech z Mühlhausenu, který se významně přičinil o rozvoj mimoňského panství. Již v roce 1655 nechal postavit novou radnici, která stála až do roku 1986 na náměstí 1. Máje, a započal barokní přestavbu mimoňského zámku, který na náměstí 1. Máje stál do roku 1985. Těsně před svou smrtí, v roce 1658 rozšířil mimoňské panství o Útěchovice a Břevniště. Následovník otce, Jan František Edmund Putz (1637–1674) majetek Putzů dále rozšiřoval, a to nejen v okolí Mimoně, ale kupoval i další majetky, zejména v oblasti Litoměřic a Lovosic. Panství Podsedice u Litoměřic získal již jeho otec Jan Putz z Adlersthurnu v roce 1650, dalším panstvím, které Jan František Edmund Putz v tomto kraji koupil, byly Dlažkovice u Lovosic, navazující na již vlastněné Podsedice u Litoměřic. Mimoňské panství rozšířil o statek Druzcov s přilehlými vesnicemi Kotel, Zábrdí a Kracmanov, pokračoval ovšem také v rozvoji města Mimoně. Postavil zde nový pivovar (dnešní městské kino a Dům kultury Ralsko), repliku Božího hrobu a započal přestavbu kostela sv. Petra a Pavla. Po smrti Jana Františka Edmunda Putze v roce 1674, nastupuje jeho bratr Jan Ignác Dominik Putz, který dokončil přestavbu kostela sv. Petra a Pavla a v roce 1679 vybudoval špitál (dnešní městské muzeum). Jan Ignác Dominik Putz odkázal mladší dceři svého zesnulého strýce Jana Markuse Petra Putze z Adlersthurnu, Marii Anně Putzové z Adlersthurnu, veškeré majetky u Litoměřic a Lovosic a starší dceři svého zesnulého strýce Jana Markuse Petra Putze z Adlersthurnu, Marii Terezii Isabele Putzové z Adlersthurnu, odkázal mimoňské panství se všemi majetky. Marie Terezie Isabela Putzová z Adlersthurnu se v roce 1705 provdala za Ludvíka Josefa Hartiga a po smrti Jana Ignáce Dominika Putze v roce 1718 nastupují na mimoňské panství Hartigové, kteří byli zároveň posledními vlastníky mimoňského, děvínského a později i strážského panství.

Hartigové

Členové tohoto českého šlechtického rodu, se stali posledními vlastníky Mimoně. Ludvík Josef z Hartigu (1685 Praha – 1735 tamtéž, pochován v hrobce kostela ve Stráži pod Ralskem) po získání mimoňského panství jej připojil ke svému panství na Stráži pod Ralskem. Obě tato panství převzal po jeho smrti jeho mladší bratr Adam František z Hartigu (1729 Mimoň – 1783 Augsburg, pochován v hrobce kostela ve Stráži pod Ralskem). V roce 1750 přikupuje statek v Českém Dubu a dále tak rozšiřuje državy Hartigů. Po smrti Adama Františka Hartiga přichází na mimoňské panství jeho syn František Antonín de Paula z Hartigu (1758 Praha – 1797 Drážďany, pochován v hrobce kostela ve Stráži pod Ralskem) a po jeho smrti nastupuje starší syn František de Paula z Hartigu (1789 Drážďany – 1865 Vídeň, pochován v hrobce kostela ve Stráž pod Ralskem). Za jeho držení postihl město Mimoň v červnu roku 1806 ničivý požár, který zničil velkou část města a zároveň odstartoval klasicistní přestavbu mimoňského zámku, který vyhořel také. Klasicistní přestavba zámku proběhla v letech 1806–1807. Po reformách v roce 1848 byl statut panství zrušen. Po smrti Františka de Paula z Hartigu začíná mimoňské a strážské majetky spravovat jeho starší syn Edmund z Hartigu (1812 Vídeň – 1883 Sanremo, pochován v hrobce kostela ve Stráži pod Ralskem). Edmund Hartig měl významný podíl na vybudování železničního spojení do Mimoně a stál za prvním projektem železničního spojení z Ústí nad Labem přes Mimoň do Hodkovic. Projekt se nakonec uskutečnil v jiné podobě. určil univerzálním dědicem svého synovce Františka Gabriela Hartiga (1859 Vídeň – 1903 Mimoň). Po smrti Františka Gabriela Hartiga spravuje mimoňské a strážské majetky mezi lety 1903–1915 jeho vdova, Jana Marie z Hartigu (rozená z Ledebour-Wicheln). V roce 1915, po nabytí plnoletosti se správy mimoňských a strážských majetků ujímá Jan Bedřich z Hartigu (1891–1935). Po vzniku ČSR v roce 1918 a po pozemkové reformě se majetky Hartigů velmi zmenšily. Hartigové přicházejí o poplužní dvory, část lesů, část statků a některé chovné rybníky. Z jednoho z nich vzniklo v roce 1923 mimoňské městské koupaliště. Jan Bedřich z Hartigu zemřel předčasně ve svých 44 letech, správu zbylých majetků přebírá jeho vdova, Eleonora z Hartigu (rozená ze Schwarzenberka) a to až do konce druhé světové války, do roku 1945, kdy Hartigové definitivně přicházejí o všechen majetek a další následovník rodu František Karel z Hartigu (1921 Mimoň – 2004 Salcburk) již neměl co zdědit. Na již vyvlastněném mimoňském zámku se svou ženou Žofií z Hartigu, rozenou z Valdštejna (1921–2011 Salcburk) přebýval až do roku 1947. V roce 1946 se ještě pokusil, jako rakouský státní občan požádat o vyjmutí z odsunu, ale bezúspěšně. V září 1947 byli oba repatriováni do Rakouska, kde oba dožili v Salcburku.

Reformy, Mimoň okresním městem

Po zrušení nevolnictví a v důsledku revolučních událostí roku 1848 došlo v Rakouském císařství k radikálním změnám státní správy. Byla zrušena panství šlechty (tedy i mimoňské), během roku 1850 byly ustanoveny nové kraje, politické a soudní okresy. Nově vzniklý Českolipský kraj zahrnoval čtyři soudní okresy, jeden z nich byl přiřknut Mimoni. Podléhal krajskému soudu v České Lípě a fungoval od 27. května 1850. V Mimoni v té době fungoval i berní úřad, který byl podřízen správě v Mladé Boleslavi.

Při další státní reformě byl roku 1855 Českolipský kraj zrušen a Mimoň se stala na sedm let okresním městem. Okres Mimoň přešel pod správu Mladoboleslavského kraje. O několik let později došlo postupně k dalším změnám. V roce 1862 byly zcela zrušeny kraje a poté řada politických okresů. Mimoň se stala součástí okresu Česká Lípa, řízený okresním hejtmanem, i nadále byla sídlem soudního okresu Mimoň. Tento stav s menšími úpravami zůstal do roku 1918.

Období první republiky

1918

Těsně před vznikem ČSR, 17. října 1918, vydal císař Karel I. manifest o federalizaci Rakouska-Uherska. Na tomto základě měly vzniknout samosprávné provincie, členěné podle národnostního principu. Čechy byly dle tohoto návrhu štěpeny na německé pohraniční kraje a vlastní české vnitrozemí. Největší z německých provincií se nazývala Německé Čechy-Deutschböhmen a do této provincie, dle manifestu, spadala i Mimoň. Po zániku Rakouska-Uherska a vzniku Československa 28. října 1918 vyhlásili den na to němečtí poslanci ve Vídni 29. října 1918, v souladu s císařským manifestem samosprávnou německou provincii Deutschböhmen. Vznikla tak prozatímní vláda, v čele s poslancem Rafaelem Pacherem, která měla sídlo v Liberci. Mimoň se tak ocitla ve víru politického boje a politické krize, kdy vnitrozemské kraje zemí Koruny české stály proti krajům pohraničním. V Mimoni vznikla v listopadu 1918 lidová stráž (Volkswehr), rekrutovaná z německých obyvatel. V prosinci 1918 vstupuje do Mimoně československé vojsko z posádky dislokované v České Lípě a donutila německou lidovou stráž složit zbraně. Provinční vláda Deutschböhmen utekla na konci roku 1918 z Liberce do Žitavy a dění zde již nekontrolovala. V témže roce vznikly další české školy ve Svébořicích a v Jablonečku. V letech 1923–1927 byl vybudován vodovod „Horní Ploučnice“, společný projekt Hamru na Jezeře, Stráže pod Ralskem a Břevniště a Mimoně. Vodovod byl dokončen společně s kanalizací v roce 1927. Během let 1927–1928 byly ulice města předlážděny a během roku 1927 vstupuje na energetický trh v Mimoni elektrárenská společnost NEW (Nordböhmischen Elektrizitätswerke) pozdější Severočeské energetické závody se sídlem v Děčíně-Podmoklech.

1929–1933

Léta ve znamení velké hospodářské krize, která poznamenala zejména textilní a sklářský průmysl. V lednu 1931 vypukla největší a nejdelší stávka v dějinách Mimoně, kdy dělníci ve firmě Fischel stávkovali až do 2. dubna 1931. Stávka dramatickým způsobem snížila životní úroveň v celém městě a bídu pocítili i místní obchodníci. Během roku 1933 byla již zhruba 1/4 populace žijící v Mimoni bez práce. Město vydávalo tzv. „žebračenky“, organizovalo nouzové práce pro nezaměstnané a rozdělilo zimní výpomoc v podobě brambor, uhlí a mouky.

1934–1937

Po hospodářské krizi docházelo ke změně významných hodnot, politických příslušností a vzájemných vztahů, mezi Čechy a Němci, už tak poznamenaných vznikem ČSR a obsazením Sudet. V případě Mimoně se jednalo o obsazení německé provincie Deutschböhmen československými vojenskými jednotkami v roce 1918. Do popředí se začal dostávat nacionalismus a projev československého politika německé národnosti Konráda Henleina 21. října 1934 v České Lípě vyzval k opětovné jednotě Němců. Během krátké doby se do Henleinova hnutí přihlásila zhruba polovina obyvatel Mimoně. Hnutí se 30. dubna 1935 přejmenovává na Sudetoněmeckou stranu a v předvolební kampani zavítal 5. května 1935 Henlein do Mimoně. Jeho Sudetoněmecká strana ve volbách 19. května 1935 vítězí. Ještě 28. října 1935 probíhá oslava státního svátku společně v městském kině, (Češi i Němci), oslavy Masarykových narozenin 7. března 1936 již probíhají odděleně. Československá vláda uvažovala o jisté politicko-ekonomické pomoci pohraničním krajům, kde byla sociální situace i po odeznění hospodářské krize stále velmi špatná, což mohlo být vnímáno jako jistý pokus o česko-německé vyrovnání. Vládní návrhy z února 1937 měly uvolnit více míst ve státní správě pro obyvatele německé národnosti a současně se měly do pohraničí vložit další investiční prostředky pro zmírnění následků hospodářské krize. Tíživé poměry v Mimoni a jistá nechuť na české straně změnit vztah k Němcům, to vše se projevilo na jaře roku 1937 při stavbě velké české školy, dnešní ZŠ Komenského. Nabídky vlády z února 1937 nebyly v praxi příliš uplatňovány a hluboké veřejné nedorozumění přerůstalo v nesnášenlivost. Němečtí nezaměstnaní hleděli přes plot na pracující české dělníky a naopak mimoňská radnice nebrala žádné Čechy do svých služeb a chovala se k nim přezíravě. 12. června 1945 bylo slavnostně zahájeno vyučování v budově dřívější české školy Eduarda Beneše. 14. 6. 1945 vydal podplukovník Voves, velitel zdejších oddílů pro Českolipsko vyhlášku o nuceném odsunu vybrané části německého obyvatelstva z České Lípy a Mimoně. Tento dvojjazyčný příkaz byl vybraným rodinám doručen kolem 22 hodiny večerní, tedy v době, kdy pro Němce platila policejní uzavírací hodina. Následující den ráno o páté hodině ranní, měli všichni stát na seřadišti u železničního viaduktu (dnešní Českolipská ulice). S sebou mohli mít zavazadla o váze maximálně 30 kg. Na shromaždišti byla jejich zavazadla podrobně prohlédnuta, a byly jim odebrány šperky, československé peníze, nebo jiné cennosti. Současně odevzdali označené klíče od svých bytů a poté se pochodem vydali směrem k hranicím a u Dolní Světlé přešli 15. června 1945 na německou stranu. Mezi lety 1948–1950 ukončuje svou činnost městská elektrárna a v areálu vznikají městské Technické služby.

1950–1959

Na začátku roku 1950 vzniklo JZD Mimoň, které bylo v roce 1956 převzato Velkovýkrmnou Mimoň. Menší družstva v okolí přešla pod správu Vojenských lesů a statků, které se v roce 1953 zkonsolidovaly a přeměnily se v národní podnik. Podnik MITOP exportuje technické sukno do severských států i na západní trhy a daří se mu obnovovat strojní vybavení. Podnik TON zůstává u výroby kuchyňských židlí, kterých v roce 1955 produkuje 35.000 ks / rok. Export směřoval hlavně na východní trhy a mezi lety 1956–1960 proběhla částečná obnova strojního vybavení a rekonstrukce budov. Podnik Müller & Seide je od roku 1950 začleněn jako jeden z pobočných závodů Severky Cvikov, zjednodušil výrobu, zrušil tkalcovnu a vyráběl dámské noční košile, kapny a pracovní obleky. Teprve až v roce 1960 začíná exportovat na východní trhy. Podnik Rukavičkářské závody se přeorientoval na výrobu služebních a pracovních rukavic a v roce 1950 vznikl národní podnik Severočeské dřevařské závody. V letech 1950–1951 byla většina malých živností zrušena, či združstevněna, v areálu bývalého Dolního mlýna v Malé ulici vznikl okresní podnik místního průmyslu, známý pod zkratkou OPMP, jehož výrobní program představoval od roku 1956 zejména výrobu reprezentačního zakázkového nábytku a tento podnik se jako první v Mimoni představil na Libereckých výstavních trzích. Dostavění a rozšíření letiště Hradčany vedlo ke vzniku prvního autoparku devíti nákladních vozidel na náměstí v domu č.p. 46 / lll, které měly zajišťovat přepravu stavebního materiálu. Tím byl položen základ k zdejší provozovně podniku ČSAD, který se po rozšíření přestěhoval do Pražské ulice. Do Mimoně byla zavedená autobusová doprava, včetně linky Mimoň – Praha a zpět. V roce 1951 započala výstavba sídliště Letná, která pokračovala ještě v 60. letech. Od roku 1953 existovala v Mimoni jedenáctiletá střední škola, která nahrazovala téhož roku zrušená gymnázia. Vzniklo učňovské školství, prvním a dlouho jediným dřevařským učňovským střediskem v celých Severních Čechách, bylo učňovské zařízení podniku TON. V roce 1953 otevřel své učňovské zařízení podnik MITOP a nakonec učňovské zařízení pro dívky otevřela i Severka. V roce 1957 došlo k rozsáhlé úpravě mimoňského koupaliště.

1960–1969

Státní bezpečnost zřídila dohled nad nově vzniklým vojenským prostorem. Měla přehled o veškerém provozu na místních silnicích a začaly i spory o přístup na místa, odkud byl rozhled do krajiny. Ralsko přímo zakázané nebylo, ale i sem byl přístup velmi omezován. Podle Československo-sovětské smlouvy se v roce 1965 přistoupilo k vybudování několika sil pro jaderné hlavice., z nichž jedno vzniklo u Jablonce u Mimoně a mělo zcela mimořádný ochranný režim. V roce 1960 přišla reorganizace státní správy a okres Česká Lípa se od 11. dubna 1960 stal největším okresem nově zřízeného Severočeského kraje. Páteřní železniční dopravní spoj přes Mimoň se změnil a z Liberce do Ústí nad Labem začal denně jezdit nový zrychlený vlakový spoj, který dostal později přídomek "krajánek". V roce 1961 vrcholilo slučování malých JZD kolem Mimoně, z nichž vzniklo JZD Nástup v Brništi. Rok 1960 znamenal rozšíření Strojní a traktorové stanice Mimoň do Doks a do Cvikova. Od roku 1963 se v Mimoni prováděly GO Zetor 25 a Zetor 50 v rámci celého kraje a stroje zde byly modernizovány. Veterinární a asanační ústav na Borečku, který existuje od roku 1943, byl v letech 1961–1962 modernizován a byly dodány i zahraniční technologie. V závodech se pracovalo 6 dní v týdnu a teprve až do roku 1969, kdy byla zrušena práce v sobotu, s výjimkou napracovávání státních svátků. Národní podnik TON pokračuje ve výrobě kuchyňských židlí, jejichž export na východní trhy dosáhl v roce 1964 téměř 200.000 ks. Závod MITOP postavil a do výroby uvedl novou Roto halu pro tkaní papírových plstěnců v roce 1964 a jeho export směřoval z 1/4 na východní a ze 3/4 na západní trhy a v roce 1964 zahájil také bytovou výstavbu na sídlišti Letná. Okresní podnik místního průmyslu (OPMP) Mimoň se v šedesátých letech stává v zakázkové výrobě nábytku fenoménem. Podniku bylo svěřeno vybavení zastupitelských úřadů republiky, kanceláří Československých aerolinií a Čedoku v zahraničí. Vybavoval i některé hotely, jako např. hotel Floru v Praze, nebo hotel Bohemia v Ústí nad Labem. 18. července 1964 zahájilo činnost letní širokoúhlé kino a vytvořen sportovní stadion. Město si opatřilo novou požární zbrojnici, včetně tří bytových jednotek. Mimoň byla v rámci tehdejších pravidel pravidelně od roku 1961 oceňována jako "Vzorné město severočeského kraje". V roce 1965 byl v mimoňském hřebčíně zahájen chov plnokrevných koní a v roce 1968 přišla do vojenského výcvikového prostoru Ralsko sovětská vojska, která pro své potřeby zabrala i vojenské letiště Hradčany.

Období normalizace

1970–1979

V tomto období proběhla výstavba Domu družby Mimoň (DDM), svého času největšího kulturního domu na okrese. Dům družby byl postaven v akci "Z" na Husově ulici, místo staré Jahnovy tělocvičny (Jahnthurnhalle) a hostince "U zeleného stromu", mezi místními přezdívaného "Mucha Bar". Demolice těchto budov byla dokončena 10. února 1971 a kulturní Dům družby Mimoň byl otevřen 4. května 1975. V 70. letech 20. stol. probíhala výstavba panelového sídliště pod Ralskem a v jižní části města výstavba obilného sila.

1980–1989

80. léta 20. století znamenala období bourání budov a celých ulic. Na začátku 80. let, po povodni z roku 1979, byla zbourána celá pravá část Husovy ulice (z pohledu od centra, blíže k řece Ploučnici). Demolice začala 16. ledna 1980 zbouráním prvního domku č. p. 92/l a byla dokončena 1. 5. 1980. Bylo zbouráno vše, vyjma budovy tehdejších jeslí, pozdější pekárny. Nová zástavba se na tuto stranu Husovy ulice vrátila až v roce 2006 v podobě obchodního marketu Plus-Discount, později Penny Market a v roce 2009 zde v další postavené budově provozovala svůj market společnost Edeka, později Tesco. Tím byla pravá část Husovy ulice téměř zastavěná. Od roku 2020 se uvažuje o další budově v podobě třetího obchodního řetězce Lidl. Rok 1985 znamenal demolici mimoňského zámku, který stál na náměstí 1. Máje, a tímto po zhruba 415 letech přestal existovat a skončil jako podklad pro autobusové nádraží na Českolipské ulici. Stejný osud potkal o rok později, v roce 1986 starou mimoňskou radnici, která zde stála od roku 1655 také na náměstí 1. Máje. Demolice mimoňského zámku a staré mimoňské radnice znamenaly nenávratné poškození historického jádra města a urbanistického vzhledu náměstí. V roce 1985 byla zahájena regulace Ploučnice v centru města od Zámeckého mostu, která skončila až za městem v místech, kde začínají Meandry Ploučnice.

1990–1999

Po společenských změnách v roce 1989 znamenalo toto období postupné ukončování, nebo utlumování činnosti mimoňských továren. Mimoňská pobočka Rukavičkářských závodů Dobříš končí svou činnost, stejně tak ukončuje činnost Okresní podnik místního průmyslu (OPMP) v Malé ulici a Zemědělské zásobování a nákup (ZZN) v Potoční ulici. Mimoňská pobočka továrny na ohýbaný nábytek TON Bystřice pod Hostýnem v tomto období ještě funguje a využívá se i vlečka (stará trať) z hlavního vlakového nádraží pro potřeby továrny TON a vojenských lesů a statků (VLS). Po dokončení odchodu střední skupiny sovětských vojsk z vojenského výcvikového prostoru Ralsko, která tam pobývala od roku 1968, v roce 1991 byl vojenský výcvikový prostor Ralsko zrušen, v celém prostoru proběhl náročný pyrotechnický průzkum a poté byl určen k civilnímu využití. Vojenské letiště Hradčany přešlo po roce 2000 pod správu tehdy nově vzniklého Libereckého kraje. Vlečka na bývalé vojenské letiště Hradčany byla zlikvidována, zbylo jen malé překladiště u Borečku. Stejně tak byly zlikvidovány bývalé továrny v Potoční ulici (bývalé ZZN, dříve "Špulkárna", bývalá továrna EMPE, Lazar&Krehr). V této lokalitě zbylo jen silo postavené v 70. letech 20. století, jako tehdy jedno z největších ve Střední Evropě a v tomto období zde ještě fungoval velkokapacitní vepřín (GIGANT). V devadesátých letech došlo i ke změnám v provozovně dopravního podniku ČSAD sídlícího na Pražské ulici. Postupně byl utlumován provoz nákladní dopravy, až zde na konci roku 2003 zbyla pouze osobní autobusová doprava, spadající od 1. 1. 2004 pod dopravní závod ČSAD Česká Lípa.

Dvacáté první století v historii města Mimoně

2000–2009

Na přelomu tisíciletí, v letech 1999–2000 nastudovali studenti mimoňského gymnázia pašijové hry pod vedením vyučující dramatické výchovy Mgr. Ireny Czuchové. Přispěli tak k obnovení tradice jejich konání v Mimoni. První představení Stadelmannových "Pašijových her" proběhlo v kulturním středisku Ralsko 19. března roku 2000. Novodobé Pašijové hry se pak konaly ještě v letech 2005, 2010 a zatím poslední představení proběhlo 29. března 2015. Započala také obnova spolkové činnosti, v roce 2004 vzniklo Společenství historie Mimoně, Ralska a okolí, v roce 2014 přejmenované na Spolek historie Mimoňska. V tomto období přicházejí do Mimoně také první větší obchodní řetězce. V roce 2006 to byl market Plus – Discount, později Penny Market a v roce 2009 EDEKA, později TESCO. Zástavba těchto řetězců pomohla vyřešit dlouhodobý problém s novou výstavbou na pravé straně Husovy ulice od jejího zbourání v roce 1981. V roce 2005 definitivně krachuje a ukončuje svou činnost továrna na ohýbaný nábytek Falcon, (bývalý podnik TON) a v roce 2003 ukončuje provoz nákladní doprava v provozovně podniku ČSAD na Pražské ulici. Od 1. ledna 2004 je zde již jen doprava autobusová. V roce 2008 proběhla rekonstrukce budovy železničního nádraží, které v roce 2017 zásluhou místního patriota pana Šťastného vyhrává prestižní ocenění nejkrásnější nádraží roku.

2010–2019

V roce 2010 zasáhla město stoletá povodeň, která vznikla spojením tří faktorů: dlouhodobě nepříznivého deštivého počasí, vzedmutí Ještědky, proti povodním neošetřeného přítoku Ploučnice u Stráže pod Ralskem a protržením hrází Kněžického a Markvartického rybníka v Jablonném v Podještědí, regulátoru toku Panenského potoka. Obě povodňové vlny z Ploučnice a z Panenského potoka se na soutoku u Zámeckého mostu v Mimoni setkaly a vytvořily obrovskou povodňovou vlnu, která se dokázala vylít i z regulovaného koryta řeky Ploučnice procházející Mimoní. Od roku 2012 začalo postupnými kroky docházet ke změně silniční dopravní infrastruktury. Na Kozinově náměstí byla původní křižovatka tvaru T nahrazena kruhovou křižovatkou s jedním slepým ramenem a na náměstí ČSA byla původní křižovatka ve tvaru Y nahrazena druhou kruhovou křižovatkou se slepým ramenem. Obě slepá ramena těchto kruhových objezdů měla být spojena tzv. Přeložkou silnic II/268 (270) pro tranzitní dopravu, která měla vést centrem města, v roce 2017 odmítnutá v místním referendu. Mezi lety 2013–2014 byla provedena humanizace (kompletní rekonstrukce) ulic Husova a Pražská, včetně kanalizace a všech rozvodů. V letech 2017–2019 proběhla ve dvou etapách rekonstrukce Nádražní ulice navazující na revitalizaci ulic v části Mimoň V. V roce 2023 započala rekonstrukce ulic Panská a Mírová, dokončená na jaře 2024, navazující na rekonstrukci ulice Nádražní z let 2017–2019. V letech 2010–2018 byl v Mimoni obnoven tradiční Masopust, který byl v roce 2019 opět zrušen; zrušeno bylo i letní kino.

Památky

Z původních historických staveb města se do dnešní doby dochovalo jen málo. Roku 1806 postihl město požár, který pohltil 283 domů vnitřního města a to včetně kostela, fary, zámku, školy i radnice s celým archivem. Z bezpečnostních důvodů byl vydán zákaz výstavby dřevěných domů. Zachovalé dřevěné domy v Lužické ulici a okolí jsou z doby před rokem 1800. Některé památky byly v letech 1985–1986 zbořeny, tento osud potkal roku 1985 mimoňský zámek a roku 1986 starou radnici. Řadu církevních památek propojuje naučná stezka Poutní cesta Mimoň.

Farní kostel sv. Petra a Pavla

Areál Božího hrobu

Špitál

Sloup Nanebevzetí Panny Marie

Sloup s Pannou Marií Vítěznou (Santa Maria de Victoria), neboli také jinak zvaný Mariánský sloup, na dnešním náměstí 1. Máje byl postaven r. 1677, kdy byl slavnostně 7. září vysvěcen. Zřizovatelem byl tehdejší zdejší úřadující hejtman a měšťan Matyáš Liebstein. Podoba tohoto Mariánského sloupu byla praktický stejná s dnešní, kromě podstavce, který se v průběhu staletí změnil.

Základní podstavec sloupu byl s největší pravděpodobností zdoben dnes již nedochovanými reliéfy, které byly při rekonstrukci odstraněny a nahrazeny doplňky, z nichž nejvýraznější je na západní straně, spojené erby rodů Putzů z Adlersthurnu a hrabat z Hartigů. Po stranách na sever a na jih jsou prosté tvarované podstavce, na kterých směrováni na západ stáli dva andělé. Celý sloupový podstavec stojí uprostřed základového stupňovitého čtvercového podstavce o třech stupních, od roku 1900, při dláždění náměstí zasypaném. V rozích nejširší stupňovité základny stály sochy čtyř světců: sv. Václava, sv. Zikmunda, sv. Jana z Nepomuku a sv. Františka. Kolem roku 1850 došlo k poškození a zničení sochy sv. Václava a zbývající tři sochy byly následně přemístěny. Sochy sv. Zikmunda a sv. Františka před Umrlčí kapli u kostela, socha sv. Jana Nepomuckého se souhlasem tehdejší městské správy k poli hostinského Zippeho vlevo na počátku rovinky silnice II/268 z Mimoně do Zákup, kde stála až do padesátých let 20. stol. Celý komplex sloupu byl po nuceném odstranění výše uvedených soch obklopen železnou mříží, která byla odstraněna až roku 1900 a celý prostor náměstí byl v tomto roce vydlážděn. Vlastní sloup je bohatě zdoben reliéfy a na jeho vrcholu stojí v životní velikosti Panna Marie se svatozáří.

Čtvercová třístupňová základová deska nese vlastní podstavec, který tvoří dva na sobě ležící hranolovité kameny. Na tomto podstavci leží sloupová deska. Samotný sloup má průměr přibližně 63 centimetrů a vysoký je přibližně 4,5 m. Vlastní socha o výšce asi 1,65 m stojí na čtvercovém podstavci. Veškerý materiál tvoří tvrdý pískovec. Další rekonstrukce jsou zaznamenány v roce 1881 a v červnu 1935. Poslední rekonstrukce trvala od začátku nového tisíciletí až po rok 2006. Nyní je sloup obklopen 7 vzrostlými stromy. Zatímco celek sloupu včetně hlavice je původní, socha Panny Marie je kamenosochařskou kopií z doby po roce 2002. Maria má dnes svatozář s 8 hvězdami, původně však měla paprsčitou svatozář s 10 paprsky.

Zámecký park

Vznik zámeckého parku v Mimoni je spojován s barokní přestavbou mimoňského zámku do barokní podoby ve druhé polovině 17. století. Z této doby je historicky doložené rozšíření původní zámecké zahrady na levý břeh řeky Ploučnice. Tehdy se jednalo o kombinaci mírně upravovaného přírodního prostředí a hospodářského využívání lesa s rekreační oddychovou funkcí a byl s mimoňským zámkem, resp. se zámeckou zahradou propojen lávkou přes řeku Ploučnici. Určitou představu o jeho tehdejší podobě poskytuje zobrazení v mapách prvního vojenského mapování z roku 1764–1768. Zámek, se kterým byl zámecký park spojen lávkou přes řeku Ploučnici, stál do roku 1985 na protilehlém břehu řeky Ploučnice, která mezi parkem a zámkem protékala. Do dnešních dnů se v místech bývalé zámecké zahrady, dnešní travnatá plocha po bývalém zámku a zámecké zahradě, na východní straně náměstí 1. máje, zachovaly původní vzrostlé stromy. Samotný park byl původně zřízen jako bažantnice s hájovnou. Opravu, rozšíření a přebudování na anglický park zahájil dle vlastního návrhu, kolem roku 1785 František de Paula hrabě z Hartigu a další, tentokrát klasicistní přestavba parku přišla v první třetině 19. století. Podobu zámeckého parku po klasicistní přestavbě můžeme vidět na císařském otisku mapy stabilního katastru z roku 1843. V zámeckém parku dříve stál pomník hraběnky Colloredové, rozené z Vrbna, matky manželky Františka de Paula Hartiga Eleonory (nedochoval se) a byla zde i růžová zahrada se dvěma gloriety. Nic z toho se však nedochovalo. Dochoval se opravený pomník básníku Horatiovi, a na nejvyšším místě nad tímto pomníkem stála vyhlídková věž v podobě čínské třípatrové pagody, na konci klasicistní přestavby nahrazená novým glorietem. Do dnešních dní se z této vyhlídkové věže dochovalo pouze základní čtvercové plato. K vyhlídkové věži vedly schody od prameniště, vybudovaném v roce 1785, které se do dnešních dnů dochovalo a je přesnou kopií prameniště Géronstére v lázních Spa v Belgii, kde se hrabě Hartig úspěšně léčil.

Klasicistní přestavba zámeckého parku představovala jeho rozšíření jižním směrem a vybudování zámeckého rybníka s nesymetrickým ostrůvkem uprostřed. Na ostrůvku byla umístěná panská lázeň a vedla k němu nízká dřevěná lávka bez zábradlí, umístěná těsně nad hladinou rybníka. Na ostrůvku se také konaly slavnosti místních mimoňských spolků a v létě pravidelné nedělní koncerty. V zimě se na rybníce bruslilo, mimoňský bruslařský spolek u něj pravidelně každou zimu zřizoval stánek s horkým čajem, svařeným vínem a ohřívárnou pro bruslící veřejnost a k obveselení vyhrával flašinet a později gramofon.

V této podobě byl park udržován více, než 70 let, než byl spolu se zámkem v roce 1945 zkonfiskován československým státem.

Velkou změnu ve vzhledu části zámeckého parku, která vedla podél řeky Ploučnice, znamenala regulace koryta řeky Ploučnice v 80. letech 20. století. Další novodobé rekonstrukce v zámeckém parku proběhly v roce 1998 a v letech 2014–2018 proběhla revitalizace zámeckého rybníka a částečně i jeho středového ostrůvku, který dnes tvoří jižní část zámeckého parku. Na tomto ostrůvku bylo ještě v 80. letech 20. století možné spatřit zbytky velkého dřevěného altánu, který se na tomto místě nacházel. Prameniště Géronstere bylo v roce 2018 také nově zrekonstruováno. Po okraji parku podél řeky Ploučnice vede od roku 2012 cyklostezka a i tato část zámeckého parku zároveň v těchto letech prošla revitalizací. Centrální část zámeckého parku (bývalá původní bažantnice), včetně jeho východní části s budovou pravděpodobně bývalé hájovny, či obydlí správce parku, na svou revitalizaci teprve čeká.

Pískovcové sklepy

Pod kostelním vrchem se nacházejí unikátní pískovcové pivovarské sklepy s chodbami. Ty jsou však z bezpečnostních důvodů nepřístupné.

Vznik, resp. využití těchto podzemních prostor jako pivovarských sklepů souvisí se vznikem obnoveného pivovaru v roce 1666, který nechal postavit tehdejší majitel mimoňského panství František Edmund Putz z Adlersthurnu a pivovarské sklepy vznikly z původních obrovských podzemních slojí, rozprostírajících se pod Kostelním vrchem, které na budovu obnoveného pivovaru přímo navazovaly. Obnovený pivovar byl po první světové válce roku 1919 zrušen, budova pivovaru stála až do roku 1924. Když v červnu roku 1924 vyhořelo původní a první mimoňské kino Excelsior, bylo rozhodnuto budovu již nepoužívaného pivovaru přestavět na nové kino, které na tomto novém místě zahájilo 2. listopadu roku 1930 promítání.

Léta skrytá sklepení v kopci pod kostelem objevili na jaře 2001 dělníci při parkových úpravách prostoru pod barokními sochami v okolí Kostelního vrchu, kdy došlo ke zřícení jedné z venkovních sklepních stěn. Při následném čištění sklepení vyvezla nákladní auta tuny odpadu. „Sklepy jsou velice rozlehlé, vykopány byly pro místní pivovar již ve středověku“ řekl historik Okresního vlastivědného muzea v České Lípě Ladislav Smejkal. Z tohoto vyjádření historika lze usuzovat, že tyto pivovarnické sklepy sloužily i pro původní první pivovar v Mimoni, který stál na místě dnešního domu č.p. 48/lll. Podle historika Ladislava Smejkala si sklepů všiml v sedmnáctém století i spisovatel Bohuslav Balbín a přiřadil je k soupisu zajímavostí z Čech. Po druhé světové válce, kdy se Mimoň stala vojenským městem, byly sklepy zřejmě záměrně veřejnosti utajovány.

Okolí zřícené stěny pískovcových sklepů bylo ponecháno v původním stavu a dovnitř je vstup přísně zakázaný.

Památné stromy

Na území Mimoně se nalézají dva stromy, prohlášené za památné; oba přímo ve městě:

• Buk lesní červenolistý vedle budovy železniční stanice na západním okraji města
• Lípa velkolistá zvaná též Zámecká lípa v areálu bývalého zámku v centru města, u nábřežní zdi na pravém břehu Ploučnice

Významní rodáci

• František Antonín Rössler, Francesco Antonio Rosetti (1746–1792), hudební skladatel
• Karl Kostka (1870–1957), národohospodář, politik, v letech 1929–1938 starosta Liberce a odpůrce Konráda Henleina
• Rudolf Watzke (1892–1972), koncertní zpěvák
• Hans Watzek (* 1932), ministr pro zemědělství, lesní a potravinové hospodářství NDR
• Alois Vitík (25. července 1910 – 7. února 1972 Praha), malíř, středoškolský profesor, autor učebnic technického kreslení, člen umělecké skupiny UB12
• Ludwig Nerz, Louis Nerz, (1867–1938), herec a spisovatel
• Edmund Friedrich (10. února 1866 – září 1945 Sebnitz), lokální historik
• Osvald Hons (* 1938), autor regionálně zaměřených historických publikací
• Vědunka Lunardi (* 1948), česká publicistka, překladatelka a rozhlasová korespondentka