Vrchlabí

Historie

Doba předbělohorská

První zmínky

Přesné datum založení sídla není známo.

V letech 1359–1363 spravoval celé vrchlabské panství Hašek z Vrchlabí. Přibližně v místech dnešního rybníka v zámeckém parku nechal postavit dřevěnou vodní tvrz, o níž některé zdroje píší, že je připomínána v roce 1454, jiné uvádějí až rok 1525. Po Haškově smrti zdědil panství jeho syn Petr (v té době nezletilý). Za něj zde vládla vdova po Haškovi až do roku 1370. Tvrz se ještě připomíná až roku 1574 jako starý zámek, obklopený vodními příkopy.

Středověk

Zpráv o existenci Vrchlabí ve středověku máme velice málo a většinou se týkají církevních záležitostí, tedy změny kněží, zřizování kaplanství a podobně. Na počátku 15. století přibývají záznamy o převodech majetku. V této době se začíná objevovat nejen české pojmenování sídla Vrchlabí, ale i německé Giessdorf. Dle některých zdrojů v roce 1424 či 1421 Žižkovo vojsko Vrchlabí vypálilo. Potvrzené je vypálení sousední Klášterské Lhoty, kde bylo vrchlabské proboštství benediktinů s klášterem nazývaným „cela Panny Marie“), které bylo pobočkou benediktinského kláštera v Opatovicích nad Labem. Nad ostatními nevýznamnými a krátkými zprávami z té doby proto vynikají záznamy o sporu Petra z Vrchlabí a jistého Aleše Šanovce ze Šonova, zástavního pána v Hostinném, o práva nad lánovskými poddanými a právo lovu v okolních lesích. Vrchlabský pán tento spor roku 1486 nakonec vyhrál.

Rod Hašků z Vrchlabí s bílou psí hlavou se zlatým obojkem v černém poli v erbu opustil své rodiště na přelomu 15. a 16. století Dcera a dědička Jana Kordule ze Sloupna Kordula nechala tyto statky roku 1518 zapsat svému manželu Janovi Tetaurovi z Tetova. V té době však vznikl velký problém. Kordulin otec neplnil své manské povinnosti, a tak král Ludvík Jagellonský považoval manský statek ve Vrchlabí po Janově smrti za volný a manželé Kordula a Jan Tetaurovi museli vynaložit velkou píli a velké peníze, aby si ho udrželi. roku 1533 koupil panství (které čítalo vrchlabskou tvrz, poplužní dvůr a samotnou ves Vrchlabí, pustý hrad Purkhybl (Burghübl), část Lánova s horou železnou a dalších šest vsí) od Jana Tetaura šestatřicetiletý Kryštof z Gendorfu – korutanský důlní odborník za 1750 kop českých grošů, ale některé prameny uvádí, že ve skutečnosti musel pán z Gendorfu zaplatit více – 3 750 kop českých grošů. 6. října 1533 udělil tehdejší král Ferdinand I. Habsburský Wrchlabu městská práva, znak a právo zelené pečeti,

Doly s hamry stály na panství Vrchlabí nejpozději od druhé poloviny 15. století. O rozvoj tohoto odvětví průmyslu se snažil Jan Tetaur z Tetova. Na to mu však chyběly finance. Finance se však dostávaly Kryštofu Gendorfovi, a tak se hornictví na vrchlabském panství dařilo dobře. Navíc Gendorf získal od krále před koupí Vrchlabí i horní privilegium na Krkonoše a jejich podhůří. Tím vlastně získal volnou ruku v horním a hutnickém podnikání na všech panstvích, které si koupí. Dostal možnost zakládání hornických měst a osad. Všechna tato privilegia byla časem rozšiřována.

Vrchlabské války

Za Gendorfa se ovšem obnovily staré hraniční spory, které si vysloužily přívlastek „vrchlabské války“ (poprvé použil August Sedláček).

Tento spor sice existoval, už když vrchlabské panství vlastnil Jan Tetaur, ale po odkoupení panství Hostinné od Voršily z Vartenberka Valdštejny byl stále aktuální a nevymizel. Jiří z Valdštejna své právo hájil kradením Gendorfova obilí či dobytka. Též bral do zajetí Gendorfovy dřevaře. Všechno toto drobné záškodnictví vyvrcholilo ve chvíli, když Valdštejnovi lidé na Gendorfa stříleli. Nepomohl však ani soud. Roku 1541 vtrhl hostinský pán na Gendorfovo zboží s několika sty dalšími lidmi. Zničil záseky na Gendorfových cestách, poničil důlní zařízení, zničil hamry a všechny Gendorfovy pracovníky rozprášil. Zemský soud zase zakročil, ale výsledek byl nulový. Pak se začali příbuzní Valdštejnové dokonce střídat. Jen co přestal Jiří, začal dorážet Vilém z Valdštejna, který v té době vlastnil panství ve Štěpanicích. To sousedilo s vrchlabským panstvím na západě. Roku 1541 si tento pán stěžoval královskému hofmistrovi na Gendorfa. Ten prý škodí tím, že plavené dřevo mu vybíjí ryby a ničí jeho část Labe.

Valdštejnové se s Gendorfem naoko usmířili, ale pak využili jeho nepřítomnosti a roku 1547 obsadili jeho doly na železo na Staré hoře u Herlíkovic, které tam dodnes připomínají tzv. Herlíkovické štoly po levé straně Labe (nyní na katastrálním území Strážného). Tím ochromili Gendorfovo železářství. Ke konci to dopadalo tak, že obyvatelé Vrchlabí měli strach i o holý život. Mnozí z nich prchli a mezi nimi byla i Gendorfova žena Magdaléna (dle některých Margareta – Markéta) s dcerami.

Po delší přestávce v boji se „válka“ znovu rozhořela roku 1551. Gendorf zajal několik Vilémových lidí a odvedl je do Vrchlabí. Vilém mu na oplátku za to zničil milíře v Herlíkovicích. Když pak na podzim plavil Gendorf dřevo po Labi, Vilém mu ho nad Vrchlabím zatarasil a tím odchytil všechno plavené dřevo. Tímto krokem mu Vilém omezil práci v oněch proslulých železárnách, ale například omezil provoz i Gendorfova pivovaru. Vilémovi lidé Gendorfovi ještě navrch zatopili jeho důl. Všechny tyto kroky provedené Valdštejny proti Gendorfovi měly silný ekonomický dopad na město Vrchlabí. Městská rada v čele s purkmistrem a Gendorfovi pracovníci v důsledku toho pak poslali králi petici proti Vilémovi. Když všechno došlo až k soudu, dal Gendorfovi za pravdu. Ovšem nepřátelské vztahy mezi oběma šlechtici trvaly ještě dlouho.

Po smrti Kryštofa z Gendorfu

Kryštof z Gendorfu, člověk, který Vrchlabí hospodářsky velmi povznesl, zde také ve věku 66 let zemřel a téhož roku pohřben. Gendorfovi se narodilo šest dcer (Pavla, Eustachie, Benigna, Kordula, Lukrecie a Eleonora), z toho čtyři zůstaly v Podkrkonoší. Nejstarší Pavla si vzala jistého Jana Cetritze z Karische na Fuchsberku (Liščím kopci), kde byla opravdu doložena tvrz

Doba pobělohorská

Další majitelé vrchlabského panství

Miřkovští z Tropčic

Roku 1602 celé vrchlabské panství spojil Vilém Miřkovský z Tropčic ml., syn Rosiny Bockové z Hemsdorfu na Vrchlabí a Viléma Miřkovského z Tropčic (též Vilém Miřkovský ze Stropčic, zemřel roku 1590). V té době byly pověstné vrchlabské hutě částečně ve vlastnictví majitele panství, ale byly i pronajaty. I v té době patřily stále k těm nejmodernějším na českém území. Kupříkladu jedny z prvních vysokých pecí u nás byly v Dolním Dvoře. Také sortiment pověstných vrchlabských železáren se rozšířil o kosy, srpy, pily, součástky pro větrné mlýny a hlavně o hlavně a zámky pušek. Díky tomuto širokému sortimentu výrobků se železářské podniky dostaly až ke kostelu, tedy do centra města.) Vrchlabské panství chtěl ale získat šlechtic Albrecht z Valdštejna, který byl vnukem Gendorfova nepřítele Jiřího z Valdštejna, se kterým Kryštof vedl vrchlabské války. Albrecht z Valdštejna a celé panství i se zámkem prodal za 110 000 míšenských kop. Vilém na Vrchlabí zemřel roku 1628, tedy čtyři roky po prodeji panství. – a počet zaměstnanců železáren byl okolo 150. Železárny byly společně s hamry v Raspenavě hlavními výrobnami zbraní v Čechách. A nejen to – Albrecht začal v okolí Vrchlabí znovu těžit stříbro. Ranou pro něj asi bylo, že od roku 1629 začala Stará hora, hlavní ložisko, dávat méně železné rudy. Vrchlabí Albrecht vlastnil až do své násilné smrti. který byl jedním ze spiklenců proti Albrechtovi z Valdštejna. Ten Vrchlabí dostal roku 1635 od císaře Ferdinanda II. darem za prokázané služby. V této době se celým okolím prohnala vojska všech zúčastněných zemí, ale Vrchlabí bylo plenění a ničení ušetřeno. roku 1696. Jan Rudolf z Morzinu zemřel roku 1702. Rok před svou smrtí však ještě stihl získat jako nejstarší z celého rodu hraběcí titul.

Dědičné panství získal roku 1702 Janův syn Maxmilián Morzin, který ve Vrchlabí položil roku 1705 základní kámen pro dnešní dominantu města — klášter poustevníků augustiniánů. Toho samého roku stihl také položit základní kámen panského špitálu. Sám zakladatel zemřel rok po položení obou základních kamenů roku 1706. Za svou hudbymilovnost však hrabě těžce zaplatil — zadlužoval se a bankrot se rychle blížil. Václav ho však již nezažil. Zemřel roku 1737, vrchlabské panství vlastnil 31 let.

Jeho syn Karel Josef Morzin zdědil po otci toto panství, ale vlastnil ho jen do roku 1741, tedy čtyři roky. Po něm měl tomuto panství vládnout nezletilý František Xaver Morzin (* 1734), místo něho však fakticky vládli jeho poručníci, kteří dokázali bankrot odvrátit, aniž by museli rozprodat majetek. Později se však vlády ujal sám. Vládl však velice špatně, a tak bylo možná pro panství úlevou, že roku 1791 zemřel.

Roku 1737 byla otevřena nová radnice, kde sídlila samospráva v čele s purkmistrem a státem zkoušenými a státu odpovědnými úředníky. V roce 1770 byla ve městě přechodně zřízena první tkalcovská škola v Evropě, která začala na trvalo fungovat v roce 1873. Místo většího útoku na opevněnou linii, ve které bylo skryto 40 000 vojáků, jenom raboval vsi východně od císařských pozic. K bitvě však už během války nedošlo, protože se Prusové stáhli. Císař Josef II. při této příležitosti také Vrchlabí poprvé navštívil a městu za škody utrpěné válkou daroval 80 000 zlatých. Tento Rotter se stal roku 1859 jediným majitelem přádelny. Jerie měl svou přádelnu pod Liščím kopcem a později koupil původně Ettelovu papírnu, zboural ji a postavil na pozemku přádelnu, která začala sloužit roku 1857. Tyto dvě přádelny patřily mezi největší v okolí, kolem roku 1860 měla Rotterova 20 000 vřeten, Jeriova 11 000 (roku 1895 uváděno již 12 000 vřeten).

Do opuštěné budovy pod Liščím kopcem po Willibaldovi Jeriemu se roku 1857 dostali bratři Eugen a Victor Cypersovi. Roku 1863 nedaleko závodu číslo II firmy Rotter v Hořejším Vrchlabí vyhořela Dresselova papírna. Další přádelna nedaleko středu města byla založena roku 1864 občanem Goldschmidtem. Její známky jsou ve městě patrné dodnes. Další odvětví průmyslu bylo do města uvedeno v roce 1864, kdy byla založena Theodorem Peterou z Pecky továrna na kočáry a sedlářství (více viz níže). Pro rozvoj vrchlabského průmyslu bylo rozhodující událostí založení tratě z Kunčic do Vrchlabí v roce 1872. Téhož roku město mělo plynárnu a od roku 1889 i vlastní vodovod a roku 1900, na začátku 20. století i elektrický podnik. V roce 1860 byla ve Vrchlabí zřízena první spořitelna (Spořitelna města Vrchlabí) a záložna (Okresní zemědělská záložna), roku 1905 Česká Unionbanka. Po roce 1896, kdy byl po zřícení střechy zbourán panský pivovar na dnešním náměstí T. G. Masaryka, bylo město bez pivovaru, nový akciový začal být funkčním roku 1903.

Roku 1873 byla tkalcovská škola, založená roku 1770 (první v Evropě), obnovena natrvalo.

První ochotníci, kteří ve Vrchlabí tvořili významnou součást kulturního života, byli ve Vrchlabí bezpečně roku 1836. Od roku 1856 ve Vrchlabí začal fungovat spolek pro hudbu s názvem Liedertafel. V roce 1859 se ve Vrchlabí narodila významná hudební postava, jejíž důležitost nebyla dosud doceněna — Karel Halíř. V roce 1869 byl založen sbor dobrovolných hasičů. V tomto století přímo vznikaly spolky školské, dělnické, církevní, obchodní, finanční, průmyslové, profesní, nacionální, politické, bruslařské, lyžařské (1896), čtenářský, pěvecký, dohromady vzniklo 80 spolků. Nejvýznamnějším spolkem byl Rakouský, později Německý krkonošský spolek, který vznikl roku 1880 a propagoval Krkonoše. Díky němu byla založena roku 1881 vrchlabská knihovna a roku 1883 Krkonošské muzeum. Dalšími významnými spolky byla Národní jednota severočeská založená v roce 1904. Vrchlabská pobočka Sokola vznikla v roce 1911. Evangelický sbor začal fungovat v roce 1910. Již v roce 1901 byla u modlitebny postavená zvonička se zvony nesoucími jméno Martin Luther, Ernst Moritz Arndt a Otto von Bismarck. Škoda činila tehdejších 5 milionů zlatých. Velká voda také zničila příjezdovou cestu na Špindlerův Mlýn v Hořejším Vrchlabí, poničeno bylo Ettlovo bělidlo ležící pod Stavidlovým vrchem, a která byla tvořena 2. rotou hraničářského praporu 2 z Trutnova. Svou nespokojenost Němci dali najevo 4. března 1919, kdy vyhlásili generální stávku. Střet demonstrujících s armádou byl hladký, jenom si nadávali. V sousedním Hostinném byly zabity dvě ženy.

Nepokoje v roce 1920

Němci se během prvních dvou let od vzniku nové republiky pokusili o demonstrace, k jedné větší došlo 17. května 1920, kdy byl na okresním úřadě ztlučen komisař Kraus. Vyhověno jim ve dvou bodech skutečně bylo. Z Vrchlabí se posádka stáhla úplně a od té doby bylo Vrchlabí bez vojenské posádky. Ve vazbě každý z nespokojených pobyl různě dlouho: jeden od 17. května do 22. května, dva od 17. května do 23. června, dva od 18. května do 23. června, pět od 19. května do 23. června, pět od 20. května do 23. června a jeden od 22. května do 24. června 1920. Přednosta obilního úřadu Kraus na svém místě zůstal i nadále, jelikož ministr vnitra usoudil, že:

První republika a druhá světová válka

Ve 20. století se vůbec nedařilo lnářství. V roce 1928 byla Jerieho přádelna uzavřena a Rotterova přádelna se dala na spřádání juty a vyráběla papírovou přízi. Automobilový průmysl byl zastoupen firmou Petera a synové. Arnold Löwit v roce 1923 založil továrnu na elektrické vodiče a kabely v původní textilce. Tato strana také získala v komunálních volbách roku 1938 na radnici většinu s nacistickým starostou JUDr. Karlem Wendtem, bývalým právníkem v čele. Ten však zemřel 22. prosince 1938. Vrchlabští nacisté již na jaře 1938 založili šest družstev vojenské jednotky Freiwilliger Schutzdienst po vzoru SA. Všechny strany kromě SdP, sociálních demokratů a komunistů se rozpadly.

Po připojení Sudet k Německu bylo obyvatelstvo Vrchlabí nadšeno. Wehrmacht do města vpochodoval 8. října 1938 skrze vyzdobené slavobrány. Freikorps přišel až 10. října. České obyvatelstvo z většiny prchlo společně s německými antifašisty. Z původních 1200 Čechů jich zbylo jenom 220. Ihned 10. října gestapo zatklo 29 občanů, sedm jich bylo posláno do koncentračních táborů. Peterova automobilka přešla na vojenské vozy a kluzáky..

Na konci války – 9. dubna 1945 gestapo stihlo na dnes již neexistujícím židovském hřbitově nad civilním hřbitovem zastřelit šest ruských zajatců. Osvobozující Sověti do Vrchlabí přišli před půlnocí 9. května. Od 10. května sídlil hlavní štáb sovětských vojsk v hotelu Labuť. 8. září 1945 bylo ve městě díky novým osídlencům 3 555 Čechů na 2 566 Němců. Odsuny obyvatel ve Vrchlabí začaly již 18. května 1945. Od tohoto dne do 4. srpna bylo v celkem 25 transportech z okresů Vrchlabí a Jilemnice vypraveno 19 070 osob. Řádný odsun Němců do americké zóny přes Domažlice začal ve vrchlabském okrese až v únoru 1946. V roce 1947 bylo ve Vrchlabí bylo 5481 Čechů a pouhých 197 Němců. J. V. Kratochvíl ještě prvního poválečného roku založil ve Vrchlabí Městskou hudební školu a v roce 1955 národopisný soubor Krakonoš skládajícího se za smíšeného pěveckého sboru, dětského pěveckého kolektivu, tanečního kolektivu, kolektivu vypravěčů a z doprovodné instrumentální skupiny. Tento soubor měl například ve svém programu pásmo Krakonošův rok od krkonošských autorek Amálie Kutinové a Marie Kubátové. Také Krkonošské muzeum pokračovalo po válce ve své činnosti.

Po druhé světové válce se vrchlabský průmysl více méně věnoval tomu, čím se zabýval ve válce. Elektronky, které vyráběla Lorenzova firma, převzala firma Tesla (nyní OCZ Vrchlabí, a.s.). Strojní výrobu po firmě Stolzenberg převzala firma TOS (nyní Argo-Hytos). Po Peterově firmě převzala výrobu firma Škoda Auto. Poválečné období zaznamenalo definitivní konec lnářství. Textilní výroba byla převzata firmami Mileta a Tiba. Vodiče začala vyrábět firma Kablo. Rozvoj později zaznamenal i elektrotechnický průmysl.

V roce 1961 byl ve Vrchlabí zrušen okresní úřad a Vrchlabí poté spadalo do trutnovského okresu.

Pamětihodnosti

Vyhláškou z 17. ledna 1990 je Vrchlabí městskou památkovou zónou. Do ní patří některé z níže uvedených památek (u nich je za názvem značka „MPZ“).

Nedochované

• Sousoší Kristus na hoře Olivetské – Na návrší nad poliklinikou se nacházelo toto sousoší nedaleko kaple sv. Anny. Peníze na výstavbu poskytl J. Ch. Wancke. Autor neznámý. Od roku 1964 je sloup nemovitou kulturní památkou.
• Socha svatého Jana Nepomuckého „u mostu“ (MPZ) – Nachází se u kamenného mostu přes Labe. Autora neznáme, kdežto donátora, kterým byl A. Kolonitz ano. pochází ze 17. století. ležící na jižním okraji Masarykova náměstí na místě třech měšťanských domů byla do nové podoby vystavena v letech 1732 až 1737 architektem Janem Jiřím Seehakem. Původní vzhled renesanční byl změněn na barokní podobu, která ale není ta dnešní. Směrem ke Krkonošské ulici má tato stavba štítové průčelí v přízemí tvořené pětiosým podloubím. Na štítu je poplašný zvonek. Radnice má věžičku s bání a hodinami. Na hodinách je latinský nápis: Ultima latet („Poslední hodina je skryta“). Ze strany k náměstí je šest zazděných oken. Kolem roku 1848 bylo přízemí využito jako hospoda „U zeleného hroznu“ a sídlo Národní gardy. Od roku 1900 byla zde zprostředkovatelna práce, jakýsi Pracovní úřad a později opět restaurace „Radnice“. Nyní je v přízemí turistické informační centrum a ve vyšších patrech kanceláře městského úřadu. V roce 1913 proběhla na budově rekonstrukce. Roku 1927 pak byla radnice přestavěna do novorenesanční podoby městským architektem Hansem Knollem.
• Gymnázium Vrchlabí
• Kostel sv. Vavřince (MPZ)
• Zámek (MPZ)
• Dům čp. 159 „U Sedmi štítů“ (MPZ)
• Domy čp. 222, 223, 224 „Tří domky“ (MPZ)
• Fara, čp. 287 (MPZ)
• Domy čp. 21, 44, 100, 106, 173, 197, 198, 210, 298, 309, 386, 471 (MPZ)
• Kaple sv. Kříže – Výklenková kaple ležící na Stavidlovém vrchu nad kaplí svaté Anny z přelomu 18. a 19. století. Od nástupu komunismu tato stavba postupně chátrala až do roku 2005, kdy sdružení Zdravé Krkonoše zorganizovalo roční opravu. Interiér i exteriér zdobí malby od klášterskolhotského malíře Mariána Puchnika.
• Kaple sv. Anny – Výklenková kaple ležící u koryta Labe pod Stavidlovým vrchem. Kaple byla postavena v roce 1832 nad studánkou s pitnou vodou. Sdružení Zdravé Krkonoše v letech 2003–2004 provedlo kompletní rekonstrukci zničené kaple z níž zbyla jen štítová zeď. Vnitřní výzdobu provedla malířka Květa Krchánková. Kaple byla slavnostně vysvěcena v roce 2004 vrchlabským děkanem Stanislavem Skalským.
• Akciový pivovar – Po stržení starého vrchnostenského pivovaru na náměstí se město ocitlo bez pivovaru. Roku 1902 proto vznikl na jih od centra nový, akciový, který začal fungovat o rok později, v roce 1903. Do roku 1949 byl majetkem akciové společnosti. Od roku 1948 do roku 1952 majetkem Hradecké pivovary n.p., mezi roky 1953–1957 vlastníkem Krkonošské pivovary n.p., do rukou Hradeckých pivovarů n.p. se pivovar vrátil v letech 1958–1959, poté až do roku 1973 vlastníkem Východočeské pivovary n.p. Téhož roku ukončil spolu se sodovkárnou svoji činnost. Roku 2009 se začalo s rekonstrukcí objektu a v areálu s dostavbou dalších čtyř domů na bytový komplex; práce byly záhy pozastaveny, ale po změně investora dokončeny. Dnes se zde nachází obchodní centrum. V pivovaru se vařilo pivo Rýbrcoul.

Ostatní

• Pomník bojovníkům proti fašismu (MPZ) na hřbitově
• Památník Sokola – 13. září 1936 byl v rámci Hraničářského dne na oslavu 25. založení vrchlabského Sokola odhalen v malém sokoly vybudovaném parku naproti nádraží kámen s pamětní deskou s nápisem: „Památce Tyršově/ věnuje/ Sokol Vrchlabí/ v 25. r. svého trvání/ 1911 – 1936“. Po roce 1939 byla deska sundána a nevysoký prázdný pomníček nad Vápenickým potokem je možné spatřit i nyní.
• Meteorologický sloup – drobná stavba z roku 1909 s unikátním Lambrechtovým povětrnostním telegrafem. Objekt je umístěn na ulici Krkonošská.
• Městský park — Dnes již poloopuštěný park na východ od města. V roce 1903 byl na pronajatém pozemku od Kablíkovy nadace založen Městský park. Jeho plán zhotovil Jan Mrázek, zámecký zahradník. S ním spolupracoval stavitel Kleofas Hollmann a zahradník Senger. Tito muži dokázali městský park vybudovat v rozmezí od 9. dubna do 21. června. Park byl v té době delší o 100 metrů oproti původním předpokladům: Měřil 350 m. Při přístupové cestě bylo vybudováno návrší s břízkami, výše byla dvě jezírka s mostem. Celý areál se však stále rozšiřoval. V letech 1910 až 1911 měl park rozlohu 5 ha. Od sochy Panny Marie Pomocné na Strážné byly vysázeny lípy. Výletní restaurace stojící na zalesněném návrší však 2. září 1939 vyhořela a obnovena již nebyla.
• Poesiomat – na prostranství před kostelem svatého Vavřince

Osobnosti

Rodáci

• Eva Adamczyková (* 1993) rozena Samková, snowboardistka
• Jaroslav Balcar (1953–2015), skokan na lyžích
• Robin Böhnisch (* 1976), lesník a pedagog, ředitel Správy KRNAP
• Lukáš Bolf (* 1985), hokejista, obránce HC Oceláři Třinec
• Petr Dědek (* 1974), podnikatel, vlastník hokejového klubu HC Dynamo Pardubice
• Radek Dejmek (* 1988), fotbalista, obránce FC Slovan Liberec
• Vilém Dlabola (1865–1937), textilní podnikatel, předseda Svazu československých textilních průmyslníků, starosta Chvalkovic
• Karolína Erbanová (* 1992), rychlobruslařka, hokejistka a florbalistka
• Miloš Fišera (* 1950), cyklokrosař
• Miloš Gerstner, (1915–2006), historik, literát a pedagog; čestný občan města
• Anton Gottstein (1893–1982), lyžař
• Vladimír Guth (1905–1980), astronom
• Karel Halíř (1859–1909), houslista, sólista Berlínské filharmonie, pedagog
• Michal Hanuš (* 1980), varhaník
• Petr Hlubuček (* 1974), podnikatel, předseda Klubu chovatelů chocholatých plemen drůbeže, zastupitel hlavního města Prahy
• Kleofáš Hollman (1865–1924), architekt a stavitel, starosta města (1923–24)
• Zbyněk Honzík (* 1967), herec, asistent filmové režie
• Tomáš Hrubý (* 1982), cyklista, programátor, podnikatel v odpadovém hospodářství
• Milena Chlumová-Ryglová (* 1946), běžkyně na lyžích
• Jiří Jebavý (*1989), hokejista, obránce HC Slavia Praha
• Anton Joachimsthaler (* 1930), historik
• Milena Johnová (* 1967), lektorka sociální práce, radní hlavního města Prahy pro sociální oblast a zdravotnictví
• Franz Jung (1872–1957), matematik a vysokoškolský učitel
• Petr Jüptner (* 1978), politolog, proděkan FSV UK
• Hana Jüptnerová (1952–2012), pedagožka a disidentka
• Anna K. (* 1965), zpěvačka, skladatelka a herečka; vlastním jménem Luciana Krecarová
• Josefína Kablíková (1787–1863), první žena-botanička v Rakousku-Uhersku, objevitelka a systematička mnoha druhů krkonošské flóry
• Evelína Kachlířová (* 1980), herečka
• Jan Kastner (1860–1912), sochař, řezbář, designér a pedagog
• Adolf Klepš (1964–2017), záchranář, náčelník Horské služby ČR (2007–2017)
• Alexander Kostial (1844–1906), právník, textilní továrník, císařský rada vrchního zemského soudu a poslanec Českého zemského sněmu
• Josef Kraus (1903–po 1940), politik a poslanec
• Karl Kraus (1938–1988), teoretický fyzik
• Michal Krčmář (* 1991), biatlonista
• Victor Kugler (1900–1981), obchodník, ochránce rodiny Anny Frankové, nositel vysokých státních vyznamenání Izraele a Kanady
• Petr Kuchař (* 1971), motocyklový jezdec, průkopník freestyle motokrosu
• Pavel Kuchynka (* 1947), oftalmolog, vysokoškolský pedagog
• Václav Kuťák (1876–1956), lichenolog a pedagog
• Arnold Löwit (1872–1930), textilní a farmaceutický podnikatel, zakladatel zdejší kabelovny
• Kryštof Ludwig, barokní puškař
• Jan Matouš (* 1961), biatlonista
• Martin Mečíř (* 1970), podnikatel a komunální politik v Trutnově
• Vojtěch Mečíř (* 1989), historik, hudebník a nakladatel
• Paul Nettl (1889–1972), muzikolog
• Zbyněk Pánek (* 1972), sdruženář
• Lukáš Pařízek (* 1990), akrobatický pilot
• Blanka Paulů (* 1954), lyžařka, běžkyně a trenérka
• Guido Priesel (1890–1918), letecký konstruktér
• Jan Richter (* 1967), pedagog, odborník na náhradní rodinnou péči
• Edwin Rolf (1899–1991), inženýr, astronom a konstruktér dalekohledů
• Ladislav Rygl mladší (* 1976), lyžař, reprezentant v severské kombinaci, reprezentační trenér
• Josef Samek (* 1957), skokan na lyžích
• Bruno Schier (1902–1984), germanista a slavista
• Eduard Steffen (1839–1893), malíř, pedagog, propagátor turistiky v České Lípě
• Jan Sobotka (* 1961) – starosta města (od 1998), krajský zastupitel a senátor
• Čestmír Suchý (1921–2005) – český novinář, právník a vysokoškolský učitel
• Aleš Suk (* 1946), filmový dokumentarista a producent, pedagog
• Denis Šafařík (* 1994), herec
• Ivo Šanc (* 1955), geolog, starosta Kutné Hory, mezinárodní starosta v Kosovu
• Jindřich Štolfa (* 1952), automobilový závodník
• Radomír Šimůnek (1962–2010), cyklokrosař
• Ambrož Augustin Tauchman (1728–1809), varhanář
• Josef Tippelt (1908–1943), učitel, odpůrce nacismu
• Roman Tomeš (* 1988), zpěvák, herec
• Theo Tupetz (1923–1980), studentský aktivista a sociální politik
• Zdeněk Vašina, hornista, člen Pražské komorní filharmonie
• David Vencl (* 1982), potápěč, rekordman ve freedivingu
• Martin Veselovský (* 1972), televizní a rozhlasový redaktor a moderátor
• Zdeněk Vítek (* 1977), biatlonista a biatlonový trenér
• Veronika Vítková (* 1988), biatlonistka
• Tereza Voborníková (* 2000), biatlonistka
• Wenzel Weber (1825–1888), katolický duchovní, poslanec Českého zemského sněmu, první prezident Rakouského krkonošského spolku
• Konrád Wiesner (1821–1847), grafik a mědirytec
• Pavel Wonka (1953–1988), občanský aktivista a disident
• Bohumír Zeman (* 1957), sjezdař
• Andrea Zemanová (* 1993), lyžařka
• Zdeněk Zuzánek (* 1959), orientační běžec
• Václav Žďárský (1951–2020), duchovní, básník, písničkář a spisovatel
• Jan Karel Janovský (1869–1931), akademický malíř

Osobnosti s Vrchlabím spojené

• Wendelin Böhm (1845–1903), obchodník a továrník, poslanec Českého zemského sněmu a starosta města (1898–asi 1903)
• Rudolf Czernin-Morzin (1855–1927), právník, šlechtic, velkostatkář, člen Panské sněmovny
• Josef Čapek (1887–1945), malíř, grafik, ilustrátor a spisovatel, absolvent zdejší odborné školy tkalcovské
• Jan Červinka (* 1930), horolezec, zakladatel zdejšího horolezeckého oddílu a předseda zdejší TJ SVS Krkonoše
• Vincenc Erben (1797–1872), archivář, ředitel Svatováclavského korunního archivu v Praze
• Jiří Flousek (1957–2022), zoolog, ornitolog a ekolog
• Radoslav Groh (* 1989), běžec a horolezec, mistr ČR ve skialpinismu
• Karolína Grohová (* 1990), lyžařka, horolezkyně a atletka, absolventka zdejší sportovní školy
• Vojtěch Hakl, automobilový závodník
• Hermann Hallwich (1838–1913), doktor filozofie, národohospodář, poslanec Českého zemského sněmu; čestný občan města
• Vinzenz Hampel (1880–1955), logoped, pedagog a hudebník – autor Krkonošské písně
• Wilhelm Hollmann (1922–2010), křesťanskodemokratický politik SRN
• Raimund Hrubý (1929–2008), výtvarník a malíř, autor designu automobilu Škoda 1202
• Lucie Charvátová (* 1993), biatlonistka
• Willibald Jerie (1819–1895), textilní podnikatel, poslanec Českého zemského sněmu
• Vojtěch Kablík (1783–1853), lékař, botanik, chemik, objevitel moderního postupu bělení papíru a bezpečnostní škrtací směsi na zápalky
• Lenka Kebrlová (* 1966), sjezdařka, provozovatelka lyžařské a snowboardové školy
• Tomáš Korda (1938–2003), modelář, autor unikátních modelů staveb, lodí, obrazů a jiných předmětů ze zápalek
• Josef Krejčí (* 1947), dřevařský inženýr, starosta města (1994–1998)
• Josef Krbal (1891–1957), nakladatel a knihkupec
• Kryštof z Gendorfu (1497–1563), nejvyšší horní hejtman Království českého, původce povýšení Vrchlabí na město 1533
• Antonín Kubát (1892–1970), hoteliér, politický vězeň
• Marie Kubátová (1922–2013), spisovatelka a dramatička, sběratelka krkonošských pohádek
• Amálie Kutinová (1898–1965), spisovatelka a folkloristka
• Josef Laufer (* 1939), herec, zpěvák a moderátor, absolvent zdejšího odborného učiliště n.p. Tesla
• Ignác Theodor Petera (1840–1904), sedlář, majitel továrny na výrobu kočárů, zakladatel zdejšího automobilového průmyslu
• Roland Plech (1888–1954), starosta města 1924–1933)
• Ernst Römheld (1828–1895), právník, starosta města (1872–1876), poslanec Českého zemského sněmu
• Ferdinand Rotter starší (1808–1867), textilní podnikatel, poslanec Českého zemského sněmu
• Ferdinand Rotter (1831–1907), textilní podnikatel, poslanec Českého zemského sněmu
• Guido Rotter (1860–1940), textilní podnikatel, propagátor lyžování a první prezident Rakouského lyžařského svazu
• Josef Emanuel Rotter (1835–1914), textilní podnikatel, okresní starosta a císařský rada
• Ladislav Rygl (* 1947), lyžař, reprezentant v severské kombinaci
• Alexandr Seidl (* 1952), podnikatel, spolumajitel zdejší nemocnice
• Karel Šebek (1941–po 1995), surrealistický básník a výtvarník
• Václav z Morzinu (1675–1737), šlechtic a mecenáš
• Franz Watzel (?–1856), náčelník Národní gardy, starosta města (kolem r. 1848)
• Friedrich Weller (?–1945), senátor Národního shromáždění RČS