znak Benátky
Benátky

Pamětihodnosti

  • San Marco – hlavní benátský kostel v byzantském slohu, založený v 10. století
  • San Giorgio Maggiore - klášterní kostel s kopulí (Andrea Palladio, 1610) na ostrově naproti dóžecímu paláci
  • Santa Maria dei Frari - největší gotický chrám v Benátkách, ve čtvrti San Polo
  • Santi Giovanni e Paolo (Zanipaolo) - gotický, ve čtvrti Castello na severu města
  • Santa Maria dei Miracoli - renesanční kostelík z 15. stol. s barevným mramorovým obložením blízko mostu Rialto
  • Santa Maria della Salute – centrální stavba s kopulí z roku 1687 na jižním ústí Canal Grande
  • Santa Maria Maddalena – centrální stavba z roku 1778 v severní části města
  • Santa Maria di Nazareth (také Scalzi) z roku 1705 blízko nádraží
  • San Marcuola – barokní z roku 1736 na Canal Grande
  • San Martino - středověký, barokně přestavěný, ve čtvrti Castello
  • Santi Geremia e Lucia – z roku 1753 v severní části města na Canal Grande
  • San Rocco a přilehlá Scuola - proslulé Tintorettovy fresky
  • San Zaccharia – renesanční, ve čtvrti Castello, východně od San Marco

Galerie

Ve městě se nachází slavná Galleria dell'Accademia, největší sbírka benátského umění vůbec a galerie moderního umění Peggy Guggenheimové.

Historie

Vznik a vzestup Benátek

Počátky města spadají do období stěhování národů, název Venezia snad podle kmene Venetů/Benetů, který se v této oblasti usadil, když barbary ohrožované obyvatelstvo hledalo útočiště na bahnitých ostrůvcích Laguny; z osady prostých chýší na dřevěných pilotách (založené snad už v 5. století) se postupně vyvinulo sebevědomé město, sice bez pozemkového a surovinového zázemí, ale výhodně orientované na obchod s východním středomořím a Byzancí. Ten Benátčané brzy dokázali chránit jak mocným válečným loďstvem, tak obratnou diplomacií, těžící i z nejasného postavení mezi sférami zájmu západního a východního císařství; velkou roli zde hrál i státní kult sv. Marka. Benátky se tak staly bohatou a sebevědomou patricijskou republikou s vlastními volenými orgány (v čele s dóžetem – prvně zmíněným k roku 679) a s ohromným vlivem ve východním Středomoří, posíleným četnými obchodními osadami a vojenskými základnami.

Středověk a vrchol benátské moci, výtvarné umění

Už ve středověku se Benátčané vypořádali s většinou soupeřů (Janov, Pisa), aktivně se podíleli na organizaci křížových výprav (dóžata Enrico Dandolo, Francesco Morosini atd.) a dlouhá staletí dokázali čelit i tlaku Osmanské říše. Vrcholu moci dosáhla republika sv. Marka na přelomu 15. a 16. století, kdy se město stalo též významnou metropolí výtvarného umění, hlavně malby (rodina Belliniů, V. Carpaccio ad.) a po přílivu umělců z Říma, roku 1527 vypleněného vojsky Karla V., také architektury (V. Scamozzi, Jacopo Sansovino, A. Palladio. Malba si pak držela svoji vedoucí roli od 16. až do 18. století (Tizian, Paolo Veronese, Tintoretto, Tiepolo), kdy výrazně ovlivnila i tvorbu v našich zemích a nakonec dosáhla prahu moderního impresionismu (F. Guardi). A nelze přitom zapomínat ani na tradici benátského divadla – z Benátek pocházel např. dramatik Carlo Goldoni, stejně jako hudební skladatel Antonio Vivaldi.

Významnou roli v životě města hrály tzv. scuoly, což nebyly školy v dnešním smyslu, ale vlivné cechovní korporace s vlastními financemi, budovami a potřebou reprezentace.

Úpadek Benátek

Od sklonku 16. století však benátská moc pozvolna upadala, zejména po objevu plavebních cest kolem Afriky a v důsledku neustálé turecké expanze, a definitivní konec Benátské republiky přinesla francouzská okupace roku 1797. Město načas připadlo Rakousku, po bitvě u Slavkova byly Benátky opět francouzské).

Po Napoleonově pádu byly Benátky roku 1815 přiřčeny rakouskému císařství, což bylo vnímáno jako akt další okupace, a bylo zcela logické, že nespokojení obyvatelé se bouřili a nezůstali stranou ani revolučních událostí let 1848–49. Bezohledným ostřelováním města tehdy „nastolil pořádek“ slavný český maršál Jan Radecký z Radče. V roce 1866 se město plebiscitem (674 426 hlasů proti 69) připojilo k sjednocené Itálii.

Počasí

Počasí

Zdroj textu cs.wikipedia.org