Jimramov

městys, 1198 obyvatel k 1.1.2014, 21,99 km2
Jimramov

Historie

Počátky existence

Počátky osidlování oblasti

Jimramov založil podle tradice ve 13. století Jimram, syn kolonizátora Štěpána z Medlova. Ten spolu s Hermanem z Letovic před rokem 1265 zabral území na českomoravském pomezí, na které si činil nárok klášter v Litomyšli. Opat si stěžoval u krále Přemysla Otakara II., který roku 1269 vydal listinu, v níž vymezil hranici mezi oběma stranama a zároveň tak určil hranici mezi Čechami a Moravou, která v oblasti Jimramova vedla řekou Svratkou a poté podél potoka "Strachwiow" (dnes Trhonický potok) a podél "bílých kamenů" (pravděpodobně hraničníky) ke Svitavě. Listina zároveň dokládá, že v této době pronikali kolonisté až za dnešní Jimramov. Přestože v té době není Jimramov zmiňován, dá se předpokládat, že již musela existovat minimálně tvrz, protože se obec nachází na strategicky významném místě při soutoku Svratky a Fryšávky. Do dnešní doby se nedochovaly žádné prameny, které by pomohly určit přesnější dobu založení obce a její původní polohu.

Zakladatel

Městys Jimramov byl založen v polovině 13. století, ale dodnes je těžké určit, kdo byl jejím zakladatelem. Mohl jím být Jimram I. z Medlova (bratr Štěpána II. z Medlova, 1235 - 1253; páni z Medlova byli předchůdci Pernštejnů), Jimram (snad Jimram z Aueršperka; otec Geruše, o které se zmiňuje listina z roku 1325; z listiny z roku 1269), Jimram z Kamene (roku 1348 prodává majetek náležící k hradu Kameni) či Jimram z Pernštejna. Jisté je, že zakladateli nebyli Jimram z Kamene, který se objevuje na listině z roku 1297 (Bočkovo falzum), ani Jimram z kroniky Jindřicha Řezbáře k roku 1299, jenž byl pánem na Bystřici.

K zajímavému názoru dospěl historik a archeolog Ludvík Belcredi. Ten se základě majetkových poměrů tehdejší osady domnívá, že ji společně založili Archleb ze Stařechovic a Jimram z Pernštejna. V tomto případě vychází z listiny z roku 1365, kdy Archleb odkoupil Jimramovu část a také na základě již dříve založených nových osad v okolí jeho sídelního hradu Štarkov. Příchozí osídlenci pak pravděpodobně pocházeli z okolí Stařechovic.

Počátky

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1361, kdy Archleb ze Stařechovic zřizuje v Jimramově – tehdy se ještě jednalo o osadu – při kostele nadaci. Je zřejmé, že v té době zde byl nejen kostel a farář, ale také došlo ke zřízení místa kaplana a jelikož kaplana měly velké osady a střediska velkých obvodů, musel být Jimramov významný. Archleb ze Stařechovic vlastnil jen část Jimramova, neboť druhá část, snad polovina, patřila Jimramu z Pernštejna. Roku 1365 Archleb tuto část odkoupil za 10 hřiven pražských grošů a spojil do jednoho vlastnictví.

Rekonstrukce podoby a hlavně typologie osady je velice složitá a plná domněnek. Podle názoru Ludvíka Belcrediho se jednalo o lánovou ves záhumenicového typu. V nařízení, podle kterého takovéto vsi vznikali, byla podmínka udělení jednoho franckého lánu každému z kolonistů. To by se v případě Jimramova mohlo jevit jako problém, nicméně do této podmínky spadaly i lesy, takže k jejímu naplnění pravděpodobně skutečně došlo. Na mapě Josefského katastru z 80. let 18. století je pak zachyceno pravděpodobné jádro původní osady. To se nacházelo na křižovatce cest od Nového Města, Poličky a Borovnice a mělo podobu trojúhelníkové návsi. Nedaleko ní pak byl při cestě na Borovnici vystavěn hospodářský dvůr.

Roku 1384 zdědili nedaleký hrad Štarkov spolu s Jimramovem a dalšími vesnicemi Archlebovi synové Erhart a Jan. O Janovi však chybí jakékoliv další prameny, takže můžeme předpokládat, že nedlouho poté zemřel. V roce 1391 je na listině k příležitosti svatby Erharta ze Skal a jisté Kunky Jimramov uváděn jako městečko s tvrzí (... super municione (...) super opido Gimramow ...). Dále zde stál alodiální dvůr, mlýn a rybníky – všechny tyto objekty spolu s tvrzí nechal Erhart založit někdy mezi lety 1384-1391. Další zprávu o Jimramovu máme z roku 1398, kdy se Erhart oženil s Eliškou z Bludova a Bučovic a jako věno jí zapsal 375 hřiven grošů na Jimramově a Ubušíně. V roce 1407 pak Erhart označil za poručníka svých dětí v případě své smrti Erharta Pušku z Kunštátu.

Erhart Puška byl moravským lapkou a po smrti Erharta ze Skal v roce 1415 přesunul na Štarkov svoji družinu. Kvůli jejich častým akcím máme zprávy o Jimramovu z let 1416-1419. Při podrobnějším studiu výslechů členů této družiny se dá říci, že Štarkov byl v této době z části opuštěný a lapkové hledali útočiště především v Jimramově a jeho bezprostředním okolí. Zda využívali jimramovskou tvrz a zda vůbec tato tvrz ještě existovala, není z dochovaných historických pramenů zřejmé. Erhart Puška v roce 1419 zemřel a Jimramov se stal předmětem dědických sporů, ze kterých vyšla vítězně dcera Erharta ze Skal a Elišky z Bludova a Bučovic (+ 1447 ) Žofie, manželka Jana Tovačovského z Cimburka.

V roce 1447 získala Žofie svůj zděděný majetek zpátky, ovšem již bez panských sídel, neboť Štarkov nechal v roce 1440 oblehnout a ještě ve stejný rok nebo v roce 1441 zbořit Hynek Ptáček z Pirkštejna, který jej měl původně převzít od Jana z Brezan, a tvrz v Jimramově zpustla a zanikla patrně někdy ve 20. letech 15. století. Dne 13. září 1462 pak Jan Tovačovský panství prodal Janu II. z Pernštejna. Ke vložení do zemských desk došlo v roce 1464 a při této příležitosti je zmiňováno městečko Jimramov se dvorem, patronátním právem a pobořeným hradem Skály a dále vsi Javorek, Ubušín, Sulkovec, Unčín a majetek v Pavlovicích a Pičulíně (Lhota). Jako odpůrce vkladu je zmiňován jistý Zich ze Svratky, který si nárokoval věno v Ubušíně.

Jimramov za husitských válek

Zmínky o náboženském vyznání obyvatel Jimramova a okolí v období husitských válek se nám dochovaly ve farní katolické kronice. Zde je uveden následující záznam: „...celý kraj během náboženských a selských válek od katolické víry odpadl a částečně k Husitům, částečně Lutheránům přistoupil“. V té době vlastnil panství Erhart ze Skal, který byl, stejně jako jeho manželka Eliška z Bučovic a další příslušníci rodu pánů z Kunštátu, kališníkem. Proto katolíci Štarkov oblehli a pobořili. V této době katolíci napadli i Jimramov, ale ten zůstal kališnický. Zatímco v nedalekém Dalečíně se po válkách opět dařilo lupičství, zmínky o situaci na Jimramovsku z této doby chybí.

Jimramov za Pernštejnů

Roku 1462 koupil Jan II. z Pernštejna Jimramov od Jana Tovačovského z Cimburka a právě za Pernštejnů začal rozvoj městečka. Tehdy jimramovské panství tvořilo městečko s kostelem a farou, hrad Štarkov (ten byl již zbořený) a obce Javorek, Ubušín, Sulkovec, Unčín, Pavlovice a Lhota. Význam vzrostl po roce 1475 za Viléma II. z Pernštejna. Ten v roce 1500 rozdělil majetek na několik dílů, přičemž Jimramov se dostal do tzv. novoměstsko-jimramovského dílu. Za jeho syna Jana IV. z Pernštejna se začal vytvářet samostatný jimramovský díl. V roce 1537 získal Jimramov od císaře Ferdinanda I. právo pořádat dva osmidenní jarmarky s frejunkem, tedy dobou, kdy směli zboží nakupovat i kupci z jiných obcí, a to v pondělí před Povýšením sv. Kříže a ve čtvrtek na Boží vstoupení. Navíc dostal také právo týdenních trhů na každé pondělí. Zároveň také bylo potvrzeno povýšení Jimramova na městečko. Janův syn Vratislav II. z Pernštejna připojil k Jimramovu 11 obcí, dále vydal obecní zřízení, právo várečné, právo výčepní, daroval lesy na Padělku, Prosičce a Holém vrchu a osvobodil obyvatele městečka od robot. Roku 1578 vrchnost jimramovským odsouhlasila vlastní pečeť. Roku 1588 prodali Jan V. a Maxmilián z Pernštejna panství Pavlu Katharinovi z Katharu, zemskému purkrabímu Markrabství moravského.

Jimramov za dalších majitelů

Katharinové z Katharu a Dubští z Třebomyslic

V roce 1588 koupil panství Jimramov Pavel Katharin z Katharu. Kromě Jimramova odkoupil také Pernštejn a Kunštát, čímž se zařadil mezi nejbohatší feudály doby. Díky tomu, že městečko bylo centrem panství, rozhodl se sem z Dalečína, kde předtím sídlil, přenést svoje sídlo. V roce 1589 velkou část městečka zničil požár. Roku 1590 potvrdil Jimramovu původní privilegia, pouze právo várečné postoupili jimramovští jemu. Pavel Kathrin také městečku daroval pozemek na stavbu nové radnice a stavební materiál na obnovu domů. Vybudováním šlechtického sídla stoupl význam Jimramova, který získal soudní pravomoc a také byla založena purkrechtní kniha. Po smrti Pavla Katharina roku 1600 došlo mezi jeho dědici ke sporům a roku 1603 panství zakoupil Vilém Dubský z Třebomyslic.

Vilém Dubský z Třebomyslic pocházel z obce Třebomyslice u Horažďovic. Na Moravu se dostal roku 1570 a stal se zde nejvyšším sudím. V roce 1612 byl povýšen do panského stavu a v té době se řadil k nejbohatším moravským šlechticům. Kromě jimramovského panství vlastnil ještě Dačice, Nové Město na Moravě, Řečkovice, Biskupice, Drnovec, Lysice a Zdislavice. Správu Jimramova předal svému synovi Janu Dubskému z Třebomyslic. Ten začal Jimramov rozšiřovat, s čímž mu pomáhala jeho manželka Alina Zoubková ze Zdětína. V roce 1607 koupili horní mlýn a další pozemky, starali se ovšem také o další obce v panství. V Jimramovských Pavlovicích koupil dvůr, který nechal rozšířit. Roku 1614 koupili rybník a hamry u Javorka, které byly zrušeny a místo nich vybudován mlýn. Jan Dubský také provedl reformu trestního práva. Jako první feudál zavedl náhradní a podmíněné tresty. Zrušil tresty smrti a po přímluvě bezúhonných občanů, kteří se museli zavázat, že se zločinec polepší, trest zmírnil. Období rozkvětu trvalo až do Bílé hory, kdy Ferdinand II. dubským majetek kvůli účasti na stavovském povstání zkonfiskoval. Panství získal Štěpán Schmidt z Freyheffenu.

Jimramov za třicetileté války

Novým majitelem panství se stal Štěpán Schmidt z Freyheffenu, ale nikdy za něj nezaplatil. Proto jej roku 1631 získala Anna Marie Šliková, ovšem už roku 1632 prodala Jimramov hraběti Jiřímu z Náchoda.

Ze začátku třicetileté války se obyvatelé snažili zabránit pobytům vojsk pomocí uplácení velitelů posádek v okolí a udržování cest ve špatném stavu. Někdy se neváhali nepřátelům postavit se zbraní v ruce. V roce 1621 protáhli Jimramovem Poláci. Zámecký správce Václav Rychnovský z Louňovice se před nimi rozhodl utéct, ale u Věcova byl dostižen a zabit. Dnes událost připomíná pamětní deska na věcovské rychtě. Následně polská armáda pokračovala na Bystřici. Bystřičtí proto požádali jimramovské o pomoc a společně Poláky vyhnali.

Tažení Poláků bylo prvním z plenění cizích vojsk za třicetileté války. V roce 1624 je následovali Španělé, ovšem už po týdnu se vrátili do Bystřice. Obyvatelé tehdy opevnili přístupy k městečku a u řeky vybudovali z dřevěných kůlů hrazení. Také drželi hlídky, které měly oznámit přepady cizích vojsk, jež se rozdělili na menší skupiny a v okolí hledali potravu pro koně a vojáky. Jimramov se snažil plenění bránit také pomocí uplácení velitelů oddílů. Během let 1640-1648 protáhlo městečkem pět armád, které jej přivedly téměř na mizinu. Pravděpodobně nejhorší situace byla dne 16. června 1643, kdy městečkem táhlo 1500 Švédů. Ti se zde nechali hostit, vybral úplatek za nevyplenění a poté Jimramov zapálili. Podle některých historiků došlo v této době také k zániku tvrze, ovšem jiní (např. Ludvík Belcredi) umisťují její zánik do období krátce po husitských válkách.

Celkem Jimramovem ve dnech 11. srpna 1640-27. dubna 1641, 7. září-16. října 1642, 28. května-23. prosince 1643, 28. září-31. prosince 1645 a 10. listopadu 1647-8. ledna 1648 protáhlo 4772 jezdců a 1646 pěšáků. Jejich hoštění přišlo městečko na 1177 zlatých a 15 grošů. Obnova městečka po válce trvala řadu let a mnoho rodin se přitom zadlužilo.

Jimramov po třicetileté válce a za vlastnictví pánů z Náchoda a Gallasů

Po třicetileté válce došlo k velkým změnám v osídlení. Řada vesnic byla opuštěna a velkou spoustu z nich čekala několik let trvající obnova. V roce 1631 byl proveden odhad panství a u Jimramova je uváděno: 1 svobodný dvůr, 14 hospodářských usedlostí, 32 podsedků, 14 chalup, poddanský mlýn, kostel, fara a škola. Vrchnosti zde patřila tvrz, hospodářský dvůr, pivovar, prachovna a cihelna. Jak vyplývá z dalších listin, tak ještě v roce 1656 nebyla řada objektů znovu obydlena.

V roce 1650 se panství ujal hrabě Ferdinand Leopold z Náchoda. V pamětní knize jimramovské se o něm píše následující:

... Na počátku jeho panování měli se poddaní velmi dobře, později však se vše zjinačilo a zacházel táž pán s poddanými velmi tvrdě, tak že mnozí, protože jeho útrap snášeti nemohli, z panství jeho a ne snad z vesnic, ale i z městečka Jimramova a i z jiných jeho panství z Bystřického, Kunštátského i Lysického utíkali, tak že větší díl z jimramovského a jiných jeho panství pustý zůstal. (...) Roku 1664 byl zmíněný pán rozkazem jeho milosti císaře na svém násilně chycen, do Vídně odvezen a tam sedm let žalářován, kdež také v roce 1674 v bídě zemřel. Tím vymřel znamenitý rod pánů z Náchoda.

V roce 1664 Ferdinand Leopold postoupil jimramovské panství své manželce Terezii Františce z Gallasu. Hlavní zájmem jak pánů z Náchoda, tak následně Gallasů (zastoupených pouze manželkou Ferdinanda Leopolda), bylo získat z panství co nejvíce peněz bez ohledu na poddané, kteří byli poškozeni třicetiletou válkou. K roku 1664 měli představitelé jimramovského a dalečínského panství zaplatit Ferdinandu Leopoldovi dluh ve výši 344 zlatých, což se nestalo. Vzhledem k tomu, že to nebyla jediná dlužná část, nechal purkrabí zavřít jimramovského primátora do vězení a později převést do Kunštátu. Jimramovským se následně podařilo s velkými problémy sehnat 144 zlatých, zbytek dluhu spláceli v určených lhůtách.

Ferdinandovou smrtí v roce 1674 vymírá rod pánů z Náchoda. Ovšem už v roce 1669 se novým majitelem panství stal Jan Václav Novohradský z Kolovrat.

Novohradští z Kolovrat, Bornstettové a Nübernové

Jan Václav Novohradský z Kolovrat se pustil do obnovy panství. Postupně došlo k opravám všech usedlostí a obdělávání polí. Přesto ještě v roce 1674 nebyly všechny domy obydleny. V červenci roku 1680 zasáhla Jimramov morová rána, během půl roku zemřelo 147 osob. Na odvrácení moru byla v letech 1681 -1688 postavena na svahu Padělka kaple sv. Matouše. V roce 1680 se novým majitelem stal Janův syn Filip Antonín Novohradský z Kolovrat. Ten panství zadlužil a tak muselo být v roce 1687 v dražbě prodáno. Jeho novým majitelem se stal rytíř Konrád Ferdinand z Bornstettu.

Konrád Ferdinand z Bornstettu byl vysoce postavený císařský úředník. Na soupisu panství k roku 1687 se objevuje zámek, pivovar, městečko Jimramov, dvory, mlýny, sklárna, železný hamr, slévárna a také vesnice Borovnice, Spělkov, Krásné, Javorek, Daňkovice, Pavlovice a Hutě (část dnešního Nového Jimramova). Konrád zemřel roku 1691 a majitelkou se stala jeho manželka Anna Žofie z Bornstettu. Ta se dostala do sporu s obyvateli Poličky. Jednalo se o spor o louky za řekou Svratkou, které si nárokovala jak Polička, tak i Jimramov. Když chtěli poličští pozemky obhospodařovat a sušit na nich seno, Anna Žofie proti nim vytáhla spolu s poddanými. V červnu 1702 poslala dopis do Vídně a císař roku 1707 rozhodl, že louky bude za poplatek využívat Jimramov. Poličští se sice snažili proces obnovit, ale k tomu už nedošlo. K definitivnímu ukončení sporu došlo v roce 1711. Během doby, kdy byl spor veden, zde Polička postavila domy – v roce 1707 jich bylo 10 a žilo zde přibližně 80 obyvatel. Domy sice Jimramovští zbourali, ale po ukončení sporu tu postavily 4 nové, které tvořily základ dnešních Benátek. Anna Žofie zemřela v dubnu 1720 a panství zdědila její dcera Marie Anna Anežka z Nübern.

Marie Anna Anežka z Nübern byla od roku 1697 manželkou polního zbrojmistra Ferdinanda Baltazara z Püran, který ovšem zemřel v roce 1700. Brzy poté se jejím manželem stal tajemník moravského královského tribunálu Jan Esaiáš z Nübern, který zemřel roku 1718. Marie Anna v Jimramově pokračovala v přestavbě kostela, která byla zahájena její matkou v roce 1705. Podařilo se jí také naplnit pokladnu, když pronajala pansko


Oficiální web městys Jimramov:
www.jimramov.cz

PSČ Jimramov: 592 42

Počasí

Počasí

Zdroj textu cs.wikipedia.org

V okolí