Jemnice

Historie

Úvod

Není tomu tak dávno, co občané Jemnice vnímali historii města jinak než je tomu dnes. Bylo to pro ně starodávné místo (sídlo), které existovalo již v dobách antických a neslo jméno Celemantie. Za Velké Moravy byla opevněna a stala se hradem (pevností), odkud vojska krále Svatopluka odrážela útoky Franků. Podle pověsti v tu dobu zde pobývali i věrozvěstové Cyril a Metoděj. Za Přemyslovců byla sídlem údělných knížat.

Středověk

První písemná zmínka o Jemnici, lépe řečeno o provincii Jemnice, pochází z roku 1197. V CDM I na str. 348 a 349 se uvádí: „Frater autem meus de provincia Jampnic Zwatopluk contulit predium na mirine“ (volně interpretováno: roku 1197 třebíčský klášter obdržel od knížete Svatopluka Jemnického statek na Mirine, nyní Meziříčí). Některými pozdějšími autoritami (např. Ladislavem Hosákem a G. Chaloupkou) byla tato listina označena za „Bočkovo falzum“ s tím, že Jemnice v roce 1197 ještě neexistovala, protože byla založena až v roce 1227. Moravský historik Beda Dudík pravost listiny nezpochybňuje, odmítá však uznat existenci kraje Jampnic na základě jednoho záznamu.

Nesporným dokladem o tom, že se v okolí Jemnice dolovalo zlato a stříbro je až listina markraběte Karla z roku 1345, která se týká nového revíru Štítky. V souvislostí s tím lze mít za jisté, že se v té době ve městě a jeho okolí usadili horníci z Jihlavy i odjinud. Tvrzení, že se zlato a stříbro dolovalo v okolí Jemnice již před rokem 1227, že horníci v Podolí postavili kostel sv. Jakuba, patrona horníků, a že po nich byla pojmenována Jemnice vychází z listiny Přemysla Otakara I. z r. 1227. Byly vydána ve stejný den jako „opevňovací“ listina vydaná bítovskému správci Petrovi a dochovala se jen v opisu. Mimo jiné se jí Petrovi přiznává užitek ze zlatých dolů, s podmínkou, že tyto doly budou spravovány podle rozhodnutí jihlavského Horního soudu a jihlavským výběrčím urbury. Listina je rovněž označována za Bočkovo falzum. Proto tato tvrzení jsou odvážná a ničím nedoložitelná. To ale neznamená, že Jemnice před rokem 1227 neexistovala.

Místo splňovalo základní předpoklady osídlení – úrodná půda, příznivé přírodní klima i dostatek vody (vodní síť). Převažující předpoklad osídlení je určujícím prvkem (rysem) krajiny, je pro ni charakteristický, a často se promítá i do jejího názvu. Proto např. krajina vlhká a mokrá = „syrová“, s přebytkem vody = „blatná“, podmáčená, nebo „znojná“ (=žhavá, vystavená úpalu, slunečnímu žáru), ze staročeského znoj = žár, úpal ale i krajina „jemná“, tj. krajina s půdou příjemnou, voňavou, do sebe ochotně přijímající všelijaká semena a sazenice.

Sídliště Jemnic(e) vzniklo u brodu přes řeku Želetavku z čehož lze odvodit, že tudy procházela kupecká (obchodní) nebo vojenská komunikace a byla zde soustředěna řemesla a směňuje se zboží; staré pohřebiště se nachází tamtéž – ve dvoře stavení „u Kubinů“.

V obvodu sídliště byli obydlí dalších obyvatel, např. zemědělců, dále opevněné místo, Hradiště, které se nachází na ostrožině řeky Želetavky a Třebetického potoka. To se skládá z paláce, kostela (rotunda s válcovou věží a tribunou) a je obehnáno zdí, jde o stavbu z lomového kamene v kombinaci se dřevem a jsou zde zřejmě i další stavby sloužící určenému účelu, např. celnice aj.

Opevněné místo v Podolí nebylo sídlem hradské správy – tím byl hrad Bítov Správa je vykonávána ve vymezeném okrsku (provincii) a v čele stojí panovníkem jmenovaný správce.

Všechna opevněná místa v té době patřila jen panovníkovi (odtud „přemyslovské hrady"), později možná údělnému knížeti, a ten je pouze propůjčuje příslušníkům vládnoucího rodu, manželkám, vdovám apod.; „právo na hrad“ má jen panovník. Obdobně všechna půda patřila panovníkovi a ten ji propůjčuje (uděluje) příslušníkům vládnoucího rodu, šlechticům, klášterům a později i městům. V praxi to znamená, že např. na území později označovaném jako údělné knížectví půdu drží, užívají ji a berou z ní užitky současně panovník, údělný kníže, královna vdova, šlechtici, kláštery i města. Pokytoval i zdroje k vydržování vojenské družiny.

Rokem 1227 datovaná listina říká, že hradbou („forti muro“) jsou ohrazovány městské pozemky v Jamnic(i) („civitatem in Jamnic“) – nejde o typickou „zakládací“ ale „opevňovací“ listinu.

Ze znění listiny této lze dále dovodit, že sídliště Jamnice existovalo dříve, než o tom existuje první psaná zmínka, protože má konkrétní jméno, že šlo o sídliště, které královský písař považuje za město, odtud městské pozemky a že jeho území je větší než jsou městské pozemky opevněné (obehnané) hradbou.

Co z ní dovodit nelze je, proč bylo vybráno právě toto místo. Protože však rok předtím (1226) byly zahájeny práce na opevňování Znojma, lze vyslovit domněnku, že to má souvislost se zrušením údělů. Zrušení údělů mimo jiné znamenalo, že Morava téměř zůstala bez stálých vojenských útvarů schopných okamžitého nasazení; těmi byly více či méně početné a k boji vycvičené družiny údělných knížat. Jižní Morava se stává častějším cílem nájezdů ozbrojenců z Rakous a neopevněná města, vesnice a statky jsou jejich snadnou kořistí. Proto král nejdříve opevňuje sídliště, která ležela v sousedství tehdy již neobydlených sídel (hradů, dvorců) údělných knížat nebo jejich příbuzných; v případě Jemnice šlo o knížete Svatopluka.

Dělení tehdejšího území

• Území „vlastní“ Jamnic(e), tedy jen její hrazené části (městiště),
• území sídliště Jamnic(e), tj. území v „užším pojetí“ (dnes „zastavěné území“),
• územní obvod sídliště Jamnic(e), tj. území v „širším pojetí“ (dnes ,„katastrální území“, ale také obvod (úděl) jamnický značil kraj, v němž byly jámy, ve kterých se dolovalo
• území krajiny – krajina „jamná“, později „Jemnicko“ (zeměpisný název „Jemnická kotlina“, německy Jamnitzer Becken),
• území kraje – územní správní jednotky (provincia Jampnic, kraj Jemnický).

Účelem stavební činnosti, jak bylo uvedeno výše, má být zlepšení ochrany jižní (zemské) hranice proti vpádům nepřátel z Rakous, zejména ochrana obyvatel – hrazená Jamnic(e) má být protiváhou rakouským Drozdovicím. Nemá být novým „správním centrem Bítovské provincie“, tedy městem odpovídající latinskému termínu „ius civitatis“ (hradská správa v té době již končí).

Královské město Jemnice

Výsledkem stavební činnosti je „královské město Jamnic(e)“ v pojetí „nova civitate“ (nové město), nové v tom, že si v něm spravují a zajišťují záležitosti komunity občanů občané sami, lépe řečeno prostřednictvím svých orgánů (samospráva). Jde o právnickou osobu – má právní status. V německy psaných listinách se proto pro označení takovéto město používá termín „stadt“), i když některé staré kupecké osady i u nás byly označovány jako „burgus“ (burgus Brninnensis).

„Nová města“ nevznikají jen založením či opevněním části území stávajícího sídliště, ale též povýšením již existujícího sídliště (např. Přerov). Za udělená práva (výsady) musí obyvatelé (měšťané) odvádět peníze do královské pokladny (výše odvodu byla pevně stanovena nebo šlo o podíl např. na vybraném mýtu) a mají i další povinnosti např. bránit město aj.

Práva v rozsahu uděleném městu královským privilegiem mají jen občané žijící ve „vlastní“ Jamnic(i) – netýkají se dalších obyvatel žijících na území sídliště nebo v jeho územním obvodu. Hradby vyznačují území (místo) nadané právy, demonstrují jeho samostatnost a připravenost bránit svá práva. Z obranných důvodů nesměly být v okolí města, na vnější straně hradeb, stavěny žádné stavby, vysazovány stromy a keře.

V územní obvodu (území v „širším“ pojetí) nebo na území sídliště (území v „užším pojetí) existují a dále plní úkoly zařízení zřízená ke správě záležitostí státu v tom rozsahu, jak tomu bylo předtím (např. se vybírá clo) a v jejich čele nadále stojí osoba jmenovaná panovníkem.

Význam Jamnic(e) (v širším pojetí) vzrostl, když se stalo centrem stejnojmenného kraje (provincie). Pro účely správy kraje byl v sousedství města postaven hrad a po určitou dobu v Jamnic(i) působí vedle sebe „krajská správa“ i „samospráva“.

Jméno Jamnic(e) si ponechává (přechází) vlastní město, později je od něho odvozen název (pojmenování) kraje, a zbytek sídliště se začíná nazývat, později jmenuje, Podolí. Původní (obecný) význam termínu podolí byl úval, údolí; obdobný vývoj viz Kunžak a Velké Podolí.

Jemnice – Podolí

Město Jemnice bylo po staletí rozděleno na dvě části – na Jemnici a Podolí. Podolí bylo odnepaměti samostatné a mělo svého rychtáře, který skládal účty jemnické vrchnosti. Svoji samosprávu a vlastní rozpočet mělo až do roku 1921 (ke sloučení došlo 18. prosince 1921).

Kostel sv. Jakuba v Podolí byl farním kostelem pro celou Jemnici až do roku 1658, kdy byla fara přenesena do města a farním kostelem se stal kostel sv. Stanislava. Tzn., že v něm byli křtěni nově narození a uzavírali manželství obyvatelé celé Jemnice a okolí přináležejícího ke zdejší farnosti. Kostel obklopuje hřbitov, který byl a dodnes je společný pro obě části.

Kostel se nachází jižně od staré rotundy a jeho vznik je datován na začátek 13. století, tedy do doby, kdy krajina byla zpustošena Rakušany. Převládá názor, že vznikl přestavbou původního knížecího paláce. Prošel několika stavebními úpravami. Nejvýznamnější proběhly na počátku 16. stol. a dotýkaly se nejen kostela, ale i jeho okolí. Například na východní straně byla postavena nová opěrná zeď, čímž došlo k rozšíření celého prostoru a bylo možné postavit nové (gotické) kněžiště. Jeho žebrová klenba má hvězdicový tvar a plochy klenebních polí vyplňují malby datované r. 1515. O tři roky později bylo k severní straně kněžiště umístěno kamenné sanktárium. K zaklenutí kostelní lodi a vestavění kruchty došlo až po požáru v r. 1832; do té doby loď měla plochý trámový strop.

Stejný význam, jaký měla pro "Jemničáky" svatovítská pouť, mělo pro "Podoláky" podolské posvícení. Slaví se o sv. Bartoloměji, z čehož někteří usuzují, že patronem původního kostela v Podolí, románské rotundy, byl světec tohoto jména. Pravděpodobnější je však následující vysvětlení (teorie). Patrocinium (zasvěcení) označuje v katolické církvi pojmenování určité budovy (kostela apod.) po určitém světci, pod jehož ochranou dané místo má stát. Patrocinium daného kostela připadá na den, který tomuto označení odpovídá v liturgickém kalendáři a bývá zvykem ho každoročně slavit. U farních kostelů se vedle patrocinia slavilo též dedicatio, tj. den, kdy byl kostel posvěcen. Patronem bývalého farního kostela v Podolí je sv. Jakub, který má svátek 25. července. Protože v této době byly žně v plném proudu a nebyl na slavení čas, mohlo být, z praktických důvodů, posvícení slaveno až v den zasvěcení kostela, tj. na sv. Bartoloměje.

Posvícení měla dvě části, a to část církevní, zpravidla to byla slavnostní mše, a části světské. Obyčejně se slavila o patrociniích kostelů a trvala tři dny. Zvali se na ně příbuzní a známí a lidé při nich utráceli peníze a zanedbávali čas. To se nelíbilo císaři Josefu II. V rámci svých církevních reforem zavedl tzv. „císařské posvícení“, které se mělo konat ve všech farnostech a v jeden den. Termín byl stanoven na 3říjnovou neděli po sv. Havlu. Císař však byl velmi zklamán, protože císařské posvícení se slavilo ve většině farností, ale původní posvícení se slavit nepřestalo. Navíc se někde týden po císařském posvícení ještě slavilo tzv. „mladé posvícení“; kde se místo posvícení používá pojem „hody“ označuje se jako „mladé hody“ (např. Tišnovsko).

Průběh posvícení a zvyky, které v souvislosti s jeho konáním byly po staletí dodržovány, popsal ve své nepublikované práci "Podhorácké pověsti a vyprávění" Ing. Karel Bakeš.