Horní Slavkov

Historie

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1332. Od roku 1526 byly ve zdejší mincovně pravděpodobně raženy jáchymovské tolary. Pohled z věže gotického pevnostního kostela sv. Jiří na historickou část města Pohled na novou část města

V české historii patřilo město Horní Slavkov k nejvýznamnějšímu trojměstí hornických měst – Horní Slavkov, Krásno a Město Litrbachy. Dobývalo se zde stříbro, cín, wolfram a v neposlední řadě i uran. Dějiny města Horní Slavkov jsou od počátku spjaty s těžbou nerostného bohatství. Právě hornictví městu přineslo nesmírné bohatství a slávu.

Základy samotného Horního Slavkova byly položeny kolem roku 1355. Město bylo nazváno Slavkov, po svém zakladateli Slávkovi z Rýzmburka, a později získalo i přídomek Horní. Vedle cínu a mědi se zde těžilo také stříbro a druhotně i další kovy. Bližší představy o tehdejším vývoji města i těžbě rud v jeho okolí ale brání nedostatek písemných materiálů. Velká část městských archivů totiž byla zničena v průběhu Šmalkaldské války v letech 1546-1555.

I přesto jsou dnes známa jména tří mužů, jejichž činy katapultovaly relativně bezvýznamné hornické městečko ve Slavkovském lese mezi přední města Českého království. Tím prvním byl Sebastian Pluh z Rabštejna, který se v roce 1495 stal vlastníkem bečovského panství, a tím pádem i Horního Slavkova. Právě on, jeho syn Jan a Janův synovec Kašpar významnou měrou podporovali rozvoj hornictví.

Horní Slavkov se stal největším producentem cínu na světě. Díky tomu město prudce bohatlo a kolem roku 1533 mělo již na čtyři tisíce měšťanů. Kromě nich ve Slavkově a jeho blízkosti žilo až šest tisíc havířů, což ho řadilo mezi pětici největších měst království. Pro srovnání: tehdejší Praha měla zhruba dvojnásobek obyvatel.

Obrovské bohatství hornické aglomerace se odrazilo především v její architektuře, kdy jádro Horního Slavkova vyrostlo do podoby vznosného renesančního městského centra. Prudký rozmach hornictví si navíc vynutil řadu unikátních technických staveb, mezi kterými dodnes udivuje 24 kilometrů dlouhý umělý kanál Dlouhá stoka, který přiváděl vodu z rašelinišť v okolí dnešní Kladské.

V roce 1547 ale bylo panství Pluhům zkonfiskováno. Šlo o přímý důsledek účasti Kašpara Pluha ve Šmalkaldské válce na straně protestantských stavů. Po jejich porážce je Pluh donucen katolickým císařem Ferdinandem I. odejít do exilu a město přechází pod přímou správu koruny. To mu téhož roku vynese i titul královské horní město a s ním i další výhody. Stejně tak se rozrůstají majetky města, které kupuje okolní dvory i obce.

Koncem 16. století ale došlo k poklesu těžby cínu. Město sice prosperovalo díky těžbě stříbra dál, ale přišla třicetiletá válka, kdy město střídavě obsazovaly různé armády. Horní Slavkov musel platit kontribuce a následně také přišel v rámci konfiskací o všechen majetek. Následoval odchod řady báňských specialistů, kteří byli převážně protestantského vyznání.

Hlavní zdroj těžby – Hubský peň, byl postižen četnými závaly, zdůvodněný patrně i neodbornou těžbou a docházelo také k nepokojům horníků – 1680. V roce 1713 postihl město velký požár. Obsazení města francouzskou armádou v roce 1742 i o rok později císařskými vojsky ekonomickou situaci zhoršilo ještě více. Na konci století byl pak zcela opuštěn Hubský peň, který byl hlavním ložiskem cínu v celém revíru, a chátraly desítky domů. Jako náhrada za hornictví se ve městě postupně rozvíjelo plátenictví, cínařství a následně v obci Háje (Rabensgrün) vznikla v roce 1789 také vůbec první porcelánka v zemi. Roku 1849 pak ve státě zanikla vrchnostenská správa a do čela města se poprvé dostalo volené zastupitelstvo v čele se starostou Josefem Reifem.

Postupně se zlepšovalo dopravní spojení města výstavbou nové říšské silnice a následně i železniční trati Nové Sedlo u Lokte – Krásný Jez, na které byla zřízena stanice Horní Slavkov. To pomohlo k dalšímu rozvoji výroby porcelánu, jehož nejvýznamnějším představitelem ve městě byla první porcelánová manufaktura Haas & Czjzek v Čechách, založena roku 1792. První světová válka Horní Slavkov přímo nepostihl.

Po odstoupení pohraničí na základě Mnichovské dohody a přičlenění města k Třetí říši byla v Horním.

Historický pohled na město Nově příchozí obyvatelstvo ale nemělo k místu žádný vztah. Často sem přicházelo pouze dočasně nalákané vysokými platy, které často končily v alkoholu nebo hazardních hrách. Nemalou měrou k tomu přispěla situace, kdy bylo město až do 60. let v režimu zóny s omezeným pohybem, kam se smělo jen na speciální propustky.

Situace se výrazně změnila teprve v 60. letech 20. století, kdy ve městě vznikly jako náhrada za utlumenou těžbu uranu nové strojírenské závody a také první projekty rozvoje města, které se snaží alespoň částečně řešit nápravu škod způsobených v předchozím desetiletí. Přibývá stálých obyvatel, i těch, kteří se ve městě již narodili. Vzniká nová infrastruktura, dětská hřiště…, ale vedle těchto pozitivních kroků také krok za krokem chátrají a následně jsou bourány historické domy nesmírné ceny ve staré části města.

V roce 1974 byla zřízena Chráněná krajinná oblast Slavkovský les a od 90. let jsou postupně podnikány jednotlivé kroky vedoucí k záchraně cenného historického jádra města. Území města zahrnuje i katastrální území již zaniklých obcí Bošířany, Kfely u Horního Slavkova, Ležnice, Ležnička a Třídomí.

Pamětihodnosti

Historické jádro města bylo v roce 1952 vyhlášeno městskou památkovou rezervací, to však nezabránilo jeho těžké devastaci. Během následujících devíti let bylo zbořeno 249 budov a rezervace byla roku 1961 nezákonně zrušena. Demolice ve městě následně pokračovaly až do 90. let 20. století, takže z historického centra zbylo jen torzo, přičemž místa po zbořených budovách většinou nebyla zastavěna. Roku 1992 byla na území historického jádra města vyhlášena městská památková zóna.

=== Kostel svatého

Zřejmě nejcennější památkou města Horní Slavkov je gotický pevnostní kostel sv. Jiří. Kostel je v historických pramenech připomínán již kolem roku 1380, ve starší literatuře se dokonce uvádí i rok 1242. Současná pozdně gotická jednolodní podoba stavby ale pochází až z přestavby v letech 1517 až 1520. Jejím iniciátorem stavby kostela byl, podle dobových kronik tehdejší majitel panství Jan Pluh z Rabštejna, o staviteli však není nic bližšího známo. Kroniky zmiňují pouze mistra Hanse s tovaryši. Tato stavba prošla ještě v 18. století další barokní úpravou, která však již nijak zásadně nezasahovala do základní hmoty stavby.

Kostel měl původně tři věže vybavené zesíleným

Střílnami, utvářející typický vzhled hornoslavkovského kostela, byla ale stavba vybavena zřejmě až v pozdějších letech. V období vrcholného středověku totiž církevní předpisy bránily vybavování kostelů prvky aktivní obrany. Jejich instalace tak nejspíše souvisí s obdobím husitských válek, kdy se zásadně změnilo nahlížení na posvátnost a nezadatelnost kostelních staveb.

Nezodpovězenou otázkou zůstává, proč byl kostel vybudován na místě ze strategického hlediska tak nevýhodném. Starší badatelé tuto skutečnost dávali do souvislosti se starší sakrální stavbou v místě.

V areálu přilehlého hřbitova pak lze najít i některé další památky, mezi něž patří renesanční zvonice vybudovaná kolem roku 1540 nebo hroby významných obyvatel města. Z nich je zřejmě nejvýraznější hrobka Wenzela Haase a rodiny Lippertů, zakladatelů hornoslavkovské porcelánky. V horní části pak hřbitovu dominují tři pomníky, které výmluvně ilustrují novodobé dějiny města. První je věnován sovětským občanům, kteří ve městě zahynuli při otrockých pracích během druhé světové války. Druhý je kříž na památku politických vězňů, kteří byli v roce 1951 zastřeleni na útěku z jednoho ze zdejších komunistických lágrů. Třetí kříž je pak křížem porozumění a byl vztyčen v roce 1992 jako symbol narovnání česko-německých vztahů.

Z opačné strany ke hřbitovní zdi přiléhá barokní budova děkanství postavená v letech 1755–1756 stavitelem J. Pöpperlem. Před ním pak stojí vzácná pozdně gotická zádušní svítilna, která původně stála na hřbitově a na současné místo byla přemístěna někdy kolem roku 1685. V sousední Kostelní ulici se nachází ještě dvě menší památky, nenápadná kaple Božího Těla, z roku 1736 významná především vnitřní výzdobou malíře Mathiase MathiowiczeRefn|group="pozn."|V současnosti převládá názor, že s vysokou pravděpodobností byly malby dílem Eliáše Dollhopfa

Městské popraviště

Jako významné královské horní město m. A ačkoliv nikdy neměl vlastního kata, a musel si ho půjčovat z Chebu nebo Jáchymova, hrdelního práva zdejší justice hojně využívala. Připomínkou této neveselé části historie je dodnes stojící městské popraviště ležící přibližně kilometr od historické části Horního Slavkova při silnici na Bošířany.

Popraviště

Původní kruhové popraviště se třemi pilíři, původně šest metrů vysokými, bylo postaveno na Šibeničním vrchu někdy kolem roku 1500 a během svého fungování prošlo třemi rozsáhlejšími stavebními úpravami. Nicméně v roce 1750 byla soudní pravomoc z města přenesena do Chebu a tak posledním zdejším popraveným byla 10. září 1751 Marie Alžběta Früchtlová z Radošova za vraždu svého manžela a služebné.

Od té doby popraviště chátralo a nebylo užíváno. Na počátku 19. století se pak dočkalo romantické úpravy a při další rekonstrukci v roce 1936 byla nad vstup na popraviště dodatečně umístěna kopie znaku města s letopočtem 1598. Ten se původně nacházel na renesanční zvonici u kostela sv. Jiří a je doplněn latinským nápisem Hodie mihi, cras tibi, což v překladu znamená Dnes mně, zítra tobě.

Ostatní

; Kulturní památky

• Kaple Božího Těla
• Kaple svatého Jana Nepomuckého
• Gotická zádušní svítilna před děkanstvím
• Socha svatého Floriána na náměstí Republiky
• Socha svatého Jana Nepomuckého s mostkem
• Sloup Nejsvětější Trojice na Kostelním náměstí
• Děkanství
• Měšťanský dům Pflughaus
• Zaniklá latinská škola – zbořena v 60. letech

; Technické památky

• Zaniklá dvojice kašen na náměstí Republiky – zbořeny v 60. až 70. letech 20. století
• Keramická továrna
• Dědičná štola Kašpara Pluha
• Porcelánka
• Distribuční trafostanice Kfely

Osobnosti

• Jeroným Kohl (1632–1709), sochař raného baroka
• Eliáš Dollhopf (1703–1773), barokní malíř
• Georg Haas z Hasenfelsu (1841–1914), rakousko-uherský podnikatel, spolumajitel porcelánky Haas & Czjzek
• Josef Waldert (1848–1927), stavitel
• Tomáš Savka (* 1983), zpěvák