Vranov nad Dyjí

Historie

První písemná zmínka o Vranově pochází z Kosmovy kroniky v roce 1100 (Wranow). Jedná se o období, kdy měl na hradě pražský kníže Břetislav II. shromažďovat síly proti svému bratranci Litoldovi Znojemskému. Hrad založili pravděpodobně moravští Přemyslovci v poslední třetině 11. století po vítězné bitvě u Mailberka. Původní hrad se podle archeologických výzkumů nacházel v meandru u dochovaného jádra románského kostela Nanebevzetí Panny Marie. V roce 1183 bylo území svěřeno Řádu maltézských rytířů. Ke stavbě hradu na protilehlém skalním výběžku došlo snad počátkem 13. století po kolonizaci osadníků z Podunají na žádost markraběte Vladislava Jindřicha, což dokládají markraběcí listiny, v kterých svědčí jistý Berther de Vrene (1220–1221). Královské listiny Přemysla Otakara I. a Václava I. zmiňují vranovské purkrabí: Bohuslava (1224–1232), Albrechta (1234) a Viléma Šenka (1239), bývalého komorníka bítovského. Kostel s farářem a jedním kaplanem je doložen v roce 1259. Za správy purkrabích Vikarta z Trnavy (1254–1262), Albrechta (1267–1278) a Kuny z Kunštátu (1278) za vlády Přemysla Otakara II. došlo pravděpodobně k budování nového kamenného hradu.

Krátce po nástupu Jana Lucemburského na český trůn se hradu zmocnil Jindřich z Lipé. Jindřichovu držbu potvrdil král zástavní listinou v roce 1323, kde je město také poprvé zmíněno. Za vlády markraběte Jošta (1375–1411) byl hrad odevzdán do zástavy Mikuláši Pillungovi z rakouského Jilkova (Gilgenberg). Vzhledem k tomu, že hrad sloužil jako základna pro loupeživé jízdy do sousedního Rakouska, rozhodl se v roce 1406 Jošt společně s hrabětem Janem z Hardeka donutit Mikulášovu dceru Markétu k vydání hradu. Roku 1421 získal hrad „Fron“ od krále Zikmunda do dědičné zástavy Smil Bítovský z Lichtenburka. Lichtenburkové nechali v letech 1423–1431 město obehnat hradbami. Důvodem bylo pravděpodobně v roce 1425 dobytí hradu husity.

Novověk

Roku 1516 prodal Albrecht z Lichtenburka vranovské panství Archlebovi z Boskovic. Majitelé panství se poté velmi rychle střídali: roku 1525 Jan z Pernštejna, roku 1528 Zdeněk Meziříčský z Lomnice, roku 1552 Volf a Jiří Krajířové z Krajku (připojili sousední panství Nový Hrádek) a roku 1560 Petr Čertorejský z Čertorej. Za jeho držení obdrželo město v roce 1568 právo pečetní a erbovní. Po roce 1568 panství koupila Estera z Ditrichštejna, která nechala založit doly na železnou rudu a hamry s několika tavicími pecemi. Syn Adama z Ditrichštejna Maxmilián prodal panství roku 1601 pánovi na Uherčicích a Bítově Hanuši Volfartovi Štrejnovi ze Švarcenavy. Po smrti Hanuše Volfarta se panství roku 1617 dostalo prodejem do majetku bavorského rodu Volfa Dětřicha z Althannu na Jaroslavicích a po něm roku 1629 do rukou válečníka Jana Arnošta ze Šerfenberka (Scherfenberg). Po bitvě u Jankova v roce 1645 městečko obsadila a pustošila švédská vojska, která dobývání hradu nakonec po několika měsících vzdala. V roce 1665 panství s hradem odkoupili dolnorakouští Starhemberkové. Městečko se nacházelo v dezolátním stavu po ničivém hradním požáru a poválečné panství bylo zpustlé a zčásti vylidněné. Na základě soudního rozhodnutí museli panství v roce 1680 přenechat císařskému tajnému radovi Michalu Janovi II. z Althannu. V roce 1685 přikročilo město k nové stavbě zničeného kostela Nanebevzetí Panny Marie a o rok později započal Michal Jan II. z Althannu s barokní přestavbou zámku, na které se podepsal architekt Jan Bernard Fischer z Erlachu. V roce 1713 nechal postavit na tržním náměstí morový sloup. Panství zdědil po otci Michalu Janovi II. nejstarší syn Michal Heřman, po roce 1723 jeho ovdovělá švagrová Marie Anna rozená Pignatelli se synkem Michalem Janem IV. Na nově vybudované poštovní trase z Vratěnína do Brna byla v roce 1723 otevřena ve Vranově pošta. O rok později (1724) se město pustilo do stavby nové školní budovy na náměstí. Po smrti hraběnky Marie Anny obýval zámek od roku 1755 hrabě Michal Antonín. Ten se zaměřil hlavně na budování církevních staveb v obcích na panství a na rozšíření vrchnostenských lesů a lov vysoké zvěře. Michal Josef z Althannu zdědil panství v roce 1774. Nakonec se dostalo panství díky jeho hýřivému životu v roce 1793 do konkurzu.

Okres vranovský

Revoluční léta 1848/1849 se stala také pro Vranov předzvěstí nového politického života. Po zrušení poddanství byly přeneseny povinnosti a kompetence vranovského patrimonia na město. V roce 1849 katastrální území města tvořily obce Břečkov, Čížov, Hanušov, Jazovice, Lančov, Lukov (náležející k ní Nová ves), Milíčovice, Petřín Nový, Petřín Starý, Podmyče, Šafov, Štítary, Vracovice, Vranov. Vranov se stal administrativním centrem s okresním soudem a děkanátem. V roce 1864 zde byla založena okresní zemědělské kontribuční spořitelna a v roce 1882 spořitelní spolek se záložnou. Na poštovním úřadě přibyl v roce 1886 telegraf. V letech 1844–1899 probíhala přestavba kostela a farního dvora. Po dokončení byl kostel opět zasvěcen Nanebevzetí Panny Marie. V roce 1866 dorazila k Vranovu po bitvě u Sadové pruská vojska. Podle farní kroniky se vojsko chovalo k obyvatelům města velmi pěkně a nerado se loučilo. Velkou slávou vítali občané města v roce 1870 napojení na Severozápadní dráhu zastávkou Schönwald–Frain (Šumná). Dcera hraběnky Heleny Luitgarda spravovala zděděné panství od roku 1876 společně s manželem Eduardem hrabětem Stadnickým. Po odchodu více než tisícovky vojáků byl vystavěn před poštovním a telegrafním úřadem roku 1892 misijní kříž. Po manželském páru převzal panství od roku 1911 jejich vnuk Adam Zbyněk Stadnický. Na základě nařízení státního sekretáře pro soudnictví č. 66 ze dne 25. listopadu 1918 došlo k soudním rozčlenění dolnorakouského krajského soudního obvodu Znojmo. K okresu Vranov byly přičleněny německé obce Vratěnín, Lubnice, Chrlopy a Uherčice, a až na odnětí obcí Oslnovice, Bítov, Vysočany a Zblovice zůstal v původním rozsahu. K obsazení jižní Moravy čs. stát použil pěší pluk 81 dislokovaný v Jihlavě, pěšího pluku 85 z Jindřichova Hradce, pěšího pluku 8 a střeleckého pluku 14 z Brna, dragounského pluku 6 z Brna, praporu Národní stráže ze Židlochovic, strážního oddílu z Břeclavi a Slovácké brigády dislokované na Hodonínsku.

Po obsazení Slavonic, cukrovaru u Pohořelic, nádraží v německé obci Miroslav, celé oblasti kolem Moravského Krumlova, železničního uzlu Hrušovany-Šanov, Nových Mlýnů, obcí na jihu jemnického okresu Písečné, Dešná, Vratěnín, Županovice, Rancířov, Mešovice a Korolupy, dále obcí na východ i západně od Znojma, ale i v jemnickém a moravskobudějovickém okrese Bačkovice, Velký Dešov, Šumvald, Štítary, Olbramkostel a Milíčovice, Oleksovice, Kyjovice, u Brna Bohunice, Prosiměřice, osady Mšice a Fryšavy, se pod silným tlakem Vranov 11. prosince 1918 vzdal. Následující den jednotky jihlavského pluku obsadily ještě železniční stanici Šumvald, Olbramkostel, Štítary, obec Bítov, Šreflovou, Citonice, Lukov, Podmolí a Horní Břečkov. Zástupci města Vranova podepsali poručíku jihlavského pluku Miroslavu Gebertovi doprovázeného 25 muži 12. prosince kapitulaci a stvrdili, že obyvatelé Vranova budou pro čs. stát pracovat stejně, jako pracovali pro Rakousko.

Jedním z nejožehavějších problémů se ukázala otázka personálního zajištění ve státních úřadech. Do všech úřadů ve městě byli dosazeni čeští úředníci. Jedinou osobností která zůstala na svém původním postu byl německý farář Johann Nepomuk Bastař, kterého v roce 1928 vystřídal mladý farář Julius Loidold a za dva roky Ambrosius Lang. Tento přístup neměl ze strany místních úředníků a zaměstnanců zvláštní odezvu a situace nebyla z národnostního hlediska nikdy uspokojivě vyřešena. Život ve Vranově se pomalu vzpamatovával z válečné chudoby. Farář Bastař se zasadil o náhradu tří nových zvonů, které byly za války odvezeny a nové od firmy Herold z Chomutova za velké slávy posvětil. Za faráře Langa došlo k exhumaci starého hřbitova a přemístění ostatků do kostnice pod rotundou sv. Ondřeje. Na vzniklém prostranství postavila obec pro vzpomínku na 12 padlých kamarádů za Velké války pomník. Při jeho odhalení dne 8. července 1934 byla sloužena na prostranství za kostelem slavnostní mše. Mimo hojné účasti místního obyvatelstva zde stáli ve špalíru také veteráni, dobrovolní hasiči (Freiwillige Feuerwehr), mužský pěvecký spolek a další. Rozloučili se písní „Ich hatť einen Kameraden“.

Velkostatek v rukách hraběte Adama Zbyňka Stadnického se rozprostíral před válkou na rozloze 5 595 ha. Lesy se dělily do sedmi revírů o 4 765,67 ha (cca 85 %), orná půda zabírala 641,56 ha (cca 12 %), kterou obhospodařovalo sedm dvorů, z toho tři byly provozovány ve vlastní režii a čtyři hrabě propachtoval. Zbylá 3 % tvořily zahrady, louky a další plochy. K tomu provozoval pivovar, cihelnu, vápenku, mlýn, pilu a další provozy. Hrabě Adam Stadnický se sice po vzniku Československa odstěhoval do Polska, ale na hospodaření velkostatku dohlížel a Vranov často navštěvoval. V nových poměrech přišel o šlechtické výsady a díky tzv. záborovému zákonu č. 215/1919 Sb. a následné první pozemkové reformě téměř o veškerou zemědělskou i nezemědělskou půdu (stát mu propustil ze záboru pouze cca 491 ha z půdy a plochy přírodních parků), asi polovinu lesního hospodářství (kolem 2 000 ha lesních pozemků), lihovar v Šumné a hrad Nový Hrádek u Lukova (hrad připadl Klubu českých turistů). Zpátky získal jen zámek, cihelnu a mlýn ve Vranově. Mnichovskou dohodou v roce 1938 se Vranov se zámkem stal součástí Třetí říše. Před válkou obývala městys Vranov ( silná německá komunita. Po Mnichovu na podzim roku 1938 z městečka odešlo téměř veškeré české obyvatelstvo a zůstalo zde pouze třináct českých rodin.

Říšská župa Dolní Podunají

Obsazování městečka započalo dopoledne 9. října 1938 salcbursko-tyrolským 156. plukem horských myslivců plukovníka Hucha. Na počátku roku 1939 hrabě Adam Stádnický odmítl říšské občanství a odcestoval na svůj haličský statek Nawojowa, kde 17. října 1940 obdržel zprávu o zabrání vranovského zámku a velkostatku. Nucenou správu majetku měl na starost krátce italský baron Minutill. Německý baron Gebhard von der Wense – Mörsek se stal majitelem vranovského majetku 1. června 1942, kde žil se svojí rodinou až do dubna 1945. Obyvatelé Vranova a nuceně nasazení Poláci, Ukrajinci a Rusové po válce dosvědčili, že Wense zacházel se zaměstnanci slušně a nebyl nacistou. Po dobu okupace se staral o zakoupený majetek a dobře hospodařil na zemědělských dvorech i v lese (Reichsforstverwaltung Gut Frain), zdárně provozoval zámeckou vilu i hotel, vápenku, pilu, cihelnu, pivovar a dalších podniky spadající pod velkostatek. a provozoval dál jen hostinec v přízemí. V roce 1934 dům Johann Trinkl renovoval a nad erby rodu Pointner zvěčnil svůj monogram JT. Hostinec nesl název „U černého orla“ (Zum Schvarzen Adler). Po vyhnání německého obyvatelstva získal budovu do národní správy Otakar Pitour a po restitucích je dům ve vlastnictví jeho potomků.]] Ve Vranově (Gemeinde Frain) sídlil soud (Amtsgericht), pošta (Post), matriční úřad (Standesamt-Matriken) a místní skupina (Ortsgruppe) NSDAP, DAF (Deutsche Arbeitsfront) a NS-Frauenschaft. Finanční, pracovní úřad a okresní správa (Deutsches Haus, Kreisleiter: Felixn Bornemann) se nacházely ve Znojmě. Zrovna tak i vedení 586. skupiny Hitlerjugend (Znaim, Mackensenstraße 2). Pod vranovský soudní okres patřily také obce Uherčice, Vratěnín, Korolupy, Mešovice a Lubnice z říšského okresu (Landkreis) Horn. Všechny obecní spolky byly zrušeny nebo začleněny pod NSDAP. Sbor dobrovolných hasičů (Freiwillige Feuerwehr) se stal součástí technické pomocné policie (Hilfspolizeitruppe) a starosta Vranova zastával pozici nejvyššího policejního orgánu v obci. Jednou měsíčně se scházeli členové místní skupiny NSDAP k tzv. Führerbesprechung v hotelu Ipp. Pobočka znojemské Sparkasse Znaim fungovala ve městě až do roku 1943.

Budova bývalé továrny na keramiku (od roku 1921 německý chlapecký sirotčinec) sloužila jako ubikace nuceně nasazených mužů a žen z Rumunska, Ukrajiny, Moldávie, Polska atd., po nějakou dobu také vojáků Luftwaffe (24. Flak-Division, Luftgau XVII). Od roku 1940 fungoval Vranov jako přesídlovací tábor pro etnické Němce (Umsiedlungslager – Durchgangslager) z Besarábie, Dobrudžy, Banátu a Sedmihradska. Na jaře roku 1945 předcházela postupující frontě evakuace německého civilního obyvatelstva, kterou od 4. do 22. dubna 1945 organizovala NS organizace Volkswohlfahrt. Na útěk se připravovali i funkcionáři stranického aparátu NSDAP.

{| class="wikitable" |- ! Místní organizace NSDAP (Ortsgruppe) !! Funkce a jméno |- | NSDAP || Ortsgruppenleiter Schlicksbier |- | Reichsnährstand (RNST) || Ortsbauernführer Neunteufel |- | Deutsche Arbeitsfront (DAF) || Ortsobmann Ing. Scheubrein |- | NS-Frauenschaft || Ortsleiterin Hippmann (manželka starosty) |- | Umsiedlungslager – Durchgangslager || Lagerleiter Ernest Hollmann |- | Městečko Vranov a Hilfspolizei (hasiči) || Bürgermeister Karl Hippmann |}

Konec války a odsun

Na vranovském zámku byli po bitvě o Budapešť ubytováni velitelé ustupujících oddílů jednotek SS. Směrem na Vranov také ustupovaly početné jednotky wehrmachtu. Poslední německé formace odcházely z Vranova 7. května 1945. Hned po jejich odchodu obsadili čeští zaměstnanci ze zámku a velkostatku a nasazení dělníci (Ukrajinci, Poláci a Rusové) z „Frainer Hof“ (Ukrajinci, Poláci a Rusové) zámek a počali se na německém obyvatelstvu, které po odchodu vojsk zůstalo bez ochrany, mstít. Po příchodu Rudé armády na 9. května dorazili také partyzáni. Pozatýkali řadové členy nebo spolupracovníky NSDAP (osm mužů a dvě ženy), které po šikanování deportovali do Znojma do tzv. „Robotárny“ (Arbeitshaus). Jeden muž zemřel několik dní po zatčení na následky zranění během mučení. Také hlášení stanice Národní bezpečnostní stráže z Vranova nad Dyjí dokládají, že po odchodu německých jednotek se do pohraničí nasunuly různé partyzánské skupiny z vnitrozemí, které se podílely na represích vůči německému obyvatelstvu. Při partyzánských domovních prohlídkách docházelo k rabování a krádežím zejména šatstva, prádla, potravin, jízdních kol, radiopřijímačů, obuvi a řady dalších věcí běžné denní potřeby.

Vysídlením německého obyvatelstva městečka Vranov pověřil revoluční úřad ONV ve Znojmě další složky obnovené bezpečnosti a všelijaké polovojenské strážní oddíly a partyzánské policejní jednotky pod velením štábu „Velitelství detašovaných partyzánských policejních jednotek“ doplněný příslušníky partyzánské skupiny „Hybeš“. Okresní národní výbor nařídil vojenskému strážnímu oddílu ve Znojmě a taktéž členu ONV Kroupovi být k dispozici státnímu policejnímu ředitelství, potažmo řediteli NB doktoru Pořízkovi. Rada ONV schválila 21. května 1945 (v tehdejším žargonu) vyčištění oblastí: Znojmo, Vranov, Šumvald, Vranovská Nová Ves, Podmolí, Hrušovany a Šatov.

Dne 23. května 1945 shromáždily znojemské ozbrojené formace německé obyvatelstvo na náměstí (Marktplatz), kde jim vranovský lesní správce Vladimír Kyselák velmi hlasitě a důrazně přečetl „Výzvu k opuštění Vranova“. Vybrané osoby německé národnosti (mimo zaměstnanců elektrárny) musely do čtyřiadvaceti hodin opustit městečko, kdo by neuposlechl, byl by zastřelen. S osobním zavazadlem 15 kg byli hnáni pěšky k německé hranici, kde byli podrobeni osobní prohlídce a o poslední cennosti okradeni. V bývalé továrně na keramiku byl zřízen pracovní tábor, kam byli umístěni jak němečtí zaměstnanci elektrárny tak i dosud neodsunuté německé rodiny a zahraniční dělníci nasazení na práci zde fungovali jako dozorci. Zaměstnanci elektrárny přistoupili na dohodu a po zaučení nových čs. zaměstnanců jim měl být jako protihodnota ponechán k odvozu celý osobní majetek. Tak se ale nestalo a oklamaní Němci si 12. června stěžovali na NV. Někteří byli na týden uvězněni a pak vyhnáni za hranice.

Obce na Vranovsku vysídlily znojemské partyzánské policejní jednotky přes rakouský přechod Hardegg v několika etapách v období od 3. do 28. června 1945. Po ukončení války docházelo v pohraničí jihozápadní Moravy během roku 1945 také k rabování a krádežím řadovými příslušníky Rudé armády. Obyvatelstvo si stěžovalo zejména na chování opilých vojáků, znásilňování, vyhrožování odvedením na Sibiř, nepovolený odlov zvěře a ohrožování bezpečnosti. Množily se případy, kdy si odsunutí Němci najímali vojáky Rudé armády, kteří jim za poplatek převáželi majetek z dřívějšího bydliště. Po odchodu Rudé armády z ČSR v listopadu 1945 se objevovali v pohraničí zase sovětští vojáci z rakouské okupační zóny. Rabovací výpravy ustaly až počátkem jara roku 1946.

Ve druhé polovině roku 1945 vyplňovala místní správní komise (MSK) na příkaz ONV tzv. evidenční lístky pro zbylé německé obyvatelstvo a na základě ONV směrnice ze dne 6. srpna 1945 (č. j. 6/2/pres/taj-1945) pak místní správa sepisovala jmenné seznamy Němců. Na podzim roku 1945 zpracoval ONV ve Znojmě tajnou zprávu pro Moravskoslezský zemský národní výbor. Zpráva uváděla, že na znojemském okrese se nacházelo cca 20 000 obyvatel cizí státní příslušnosti (Němců 18 400, Rakušanů 1 569). Řízený odsun měl na starosti znojemský pěší pluk č. 24 v čele s přesídlovacím důstojníkem poručíkem pěchoty Josefem Nekulou. Od 19. ledna 1946 rozesílal ONV základní směrnice pro MV „k provádění soustavného odsunu (transferu) Němců z území Československé republiky“ (č. j. B-300/1990) a tzv. „rozkaz k odsunu Němců“ s česko-německými instrukcemi. V březnu 1946 postihl transport ca 100 ve městě ještě pobývajících Němců. Vysídlené obyvatelstvo vztyčilo v srpnu 1947 na památku v blízkosti obce Hardegg na skále „Turmfelsen“ v Dolním Rakousku památný kříž, který byl později přeložen na méně povětrnostně náročné místo. Další pomník byl slavnostně odhalen 24. května 2005 k 60. výročí na přechodu mezi obcemi Felling a Podmyče.

Vývoj po roce 1945

Prvními zájemci o konfiskovaný německý majetek bylo ve Vranově (ale i v celém pohraničí) místní obyvatelstvo, které celou dobu války prožilo po boku Němců. Tito místní obyvatelé také založili národní výbor a stali se okamžitě národními správci. Hned po vyhnání německého obyvatelstva do uvolněných domů, hospodářství, živností, hostinců atd. proudili do městečka osídlenci z blízkého okolí a nejbližších okresů. Přicházeli pěšky, přijížděli na kole nebo na koňském či kravském povozu. Především ale téměř s prázdnou a zatím bez rodin. S další vlnou osídlovali obyvatelé ze vzdálenějších okresů. Úkolem těchto nových národních správců bylo nejen zabezpečit německé konfiskáty, ale také získávat další nové osídlence. S první vlnou obsazovali prázdné četnické stanice také příslušníci Sboru národní bezpečnosti, kteří často také žádali o majetek do národní správy.

Národní správou vranovského zámku byl moravskoslezským zemským národním výborem pověřen Alois Nečas, který zde po roce 1949 vykonával funkci kastelána, a Josef Svoboda funkci klíčníka. Zároveň se na zámku ubytovali zámečtí zaměstnanci a zaměstnanci lesní správy. Adam Zbyněk Leo hrabě Stadniki–Stadnicki na Rožnově (1882–1982) byl po návratu do Vranova v roce 1945 obviněn z údajné spolupráce s nacisty a vězněn skoro pět měsíců ve znojemské a brněnské vazební věznici. Nakonec byl po dlouhých soudních peripetiích všech obvinění zproštěn. Na základě osvědčení o státní a národní spolehlivosti, vydaném moravskoslezským zemským národním výborem, se okamžitě snažil o získání svého majetku ve Vranově. Také v majetkových záležitostech ho čekala táhnoucí se soudní vymáhání, která zákonem 137/1946 Sb. o revizi první pozemkové reformy a navazujících vládních nařízení v podstatě ustala a moravský majetek definitivně propadl státu. Ze zámku byl v roce 1952 vysídlen a do své vlasti se mohl navrátit až v roce 1953. Komunistický režim jej zcela ožebračil a podle vranovské kastelánky Miroslavy Janíčkové se vrátil domů jako „tulák bez domova odkázaný na lásku a péči dobrých lidí“.

Na počátku padesátých let se dostal Vranov na desetiletí přímo do hraničního pásma. Do pohraničí se nasunulo vojsko a pohraniční stráž. Do hraničního pásma byl povolen vstup pouze na speciální propustku a tento úsek široký 4 až 10 km se stal pro obyvatele ČSSR nepřístupný. Reorganizací 4. znojemského pohraničního oddílu a zrušením praporu Pivoň vzniklo 25. června 1955 nové velitelství praporu přímo ve Vranově. Po vzniku hraničního pásma nastal další odsun „státně nespolehlivého“ obyvatelstva. Do zakázaného pásma měli přístup jen pohraničníci, popřípadě lesníci a zemědělští brigádníci se speciálním povolením a pod dohledem PS. Zůstat mohlo jen obyvatelstvo stoprocentně prověřené a s kladným postojem ke KSČ. Ve Vranově působili také Pomocníci pohraniční stráže (PPS) z řad civilního vranovského obyvatelstva. Mezi stanovišti PS bylo vybudováno stálé polní telefonní spojení a Pomocníci PS byli vybaveni skládacími přenosnými mikrotelefony (pojítky), které mohli zapojit do telefonního vedení jednoduchými zástrčkami v prostorech střežení a podávat hlášení. Platil zákaz nočního pohybu v blízkosti hraničního pásma, zákaz fotografování a filmování, provádění zeměměřičských prací či podobné zakreslování krajiny, mapování a hlavně místní obyvatelstvo nesmělo vést rozhovory s cizími státními příslušníky.

Špatný stav bytového fondu v pohraničí a chybějící finance na opravu vyřešilo politbyro ÚV KSČ v květnu 1957 demolicí opuštěných domů a rozvalin v hraničním pásmu. Protože se demolice v celém pohraničí značně protahovaly a MNV na ně v rozpočtu neměly finance, bourání se ujmula armáda a ministerstvo vnitra. Zničené budovy nahrazovala od roku 1960 zvýhodněná družstevní i státní výstavba, která značně poškodila urbanistický vzhled městečka. Vzhledem k blízkosti železné opony došlo také k omezení turistického ruchu.