Uherčice

Historie

Nejstarší historie

Slovanské osídlení kolem 9. století n. l. dokládají archeologické nálezy východně od zámku. První písemná zmínka o Uherčicích pochází z darovací listiny ratifikované královnou Eliškou v roce 1312, kdy se část obce dostala darem do držení cisterciáckého ženského kláštera Vallis sanctae Mariae v Oslavanech. Isolda (Eysalda), manželka Matěje z Fulštejna (Matthäus von Fullstein), darovala klášteru před 10. srpnem 1312 zboží: ves Menharticíe a Hluboké, zboží v Bělčovicích s domem, loukami, poli a veškerým příslušenstvím, v Uherčicích s 10 a půl lány, v Kozojedech s loukami, lesy a veškerým příslušenstvím, jeden a půl lánu a zboží ve Stálkách, ves Stupešice se čtyřmi lány, lesy, loukami a příslušenstvím a konečně ves Křepice se čtyřmi lány, lesy, loukami a příslušenství. Následně „šlechetná paní Isolda, manželka Matouše z Fulštejna, do kláštera vstoupila a abatyší se stala“.

Zbylá část nadále zůstala příslušenstvím Vratěnína. Lipolt Krajíř z Krajku (pán na Frejštejně) obdržel od krále Zikmunda za své služby během husitských válek i obec Uherčice, která pravděpodobně musela být během husitských válek zpustošena, jelikož ještě v roce 1481 se oslavanská abatyše Kateřina u brněnského zemského soudu soudila s Volfgangem Krajířem z Krajku kvůli protiprávnímu držení řady vesnic a mezi zbožím uváděla i "pusté Ungeršíc". Znovu potvrzení této držby provedl král Vladislav II. v Budíně 21. února 1493. Lipoltův prasynovec taktéž zvaný Lipolt Krajíř z Krajku, pán na Cornštejně, oslavanskou část Uherčic přikoupil a ves nově osadil. Vybudoval zde pozdně gotickou tvrz, obehnanou příkopem (ve východní části tzv. „starého zámku“). V „Nových Uherčicích“ tak vzniklo za jeho synovce Jana II. Krajíře z Krajku centrum panství rodu Krajířů. Janův bratr Václav (Heinrich Wenzel Kraig von Kraik-Mladonowic) přebudoval uherčickou tvrz v letech 1552–1554 na renesanční zámek.

Roku 1562 prodali Krajířové Uherčice dolnorakouskému šlechtici Volfu Štrejnovi ze Švarcenavy. Volf přikoupil také bítovské a vranovské panství. Rozsáhlou přestavbu uherčického zámku dokončoval jeho protestantský syn Hanuš Volfart Štrejn. Náročné stavební úpravy s největší pravděpodobností rodinné finance značně vyčerpaly. K tomu propukla třicetiletá válka a Hanuš roku 1628 Uherčice prodal katolickému šlechtici Jakubu Berchtoldovi, dolnorakouskému místodržiteli a rádci císaře Ferdinanda II. Ten postupně skoupil další okolní majetky. V roce 1647 povolil papež Inocenc X. vdově Regině von Bechtold celebrování svaté mše na zámku v Uherčicích. Uherčické panství zdědil František Benedikt, který zřídil na zámku v roce 1669 kapli sv. Lucie s jedním kaplanem. Zemřel bez mužského následníka v roce 1690. Panství po koupi polní maršál Donat Johann Heissler z Heitersheimu brzy obohatil o panství v Písečném. Na zámku proběhly barokní úpravy rakouského architekta Francesco Martinelliho. Po smrti polního maršálka pokračoval v barokizaci zámku jeho syn František Josef Heissler. Roku 1731 Uherčice koupil svobodný pán císařský rada Antonín Izaiáš z Hartigu, ty pak syn Antonín Kazimír po jeho smrti roku 1764 prodal hraběti Nimptschovi.

Collaltovské panství

Roku 1768 přešly Uherčice do majetku Tomáše Vinciguerry hraběte z Collalta a San Salvatoru, pána na Brtnici. Collaltové uherčické panství vlastnili téměř 180 let – hrabě František (1775), Odoard (1794), Antonín Oktavián (1823), kníže Eduard (1847), kníže Emanuel (1865) a kníže Manfred (1928). Thomas Viciguerra Collalto koupil uherčické panství za 300 000 zlatých rýnských a připojil ho k fideikomisním majetkům rodu Collaltů k Brtnici, Černé a Rudolci. Majetek rodu Collaltů se i po pozemkové reformě rozprostíral přes pět okresů – v okrese Jihlava (v obcích: Brtnice, Hrutov, Brodce, Jestřebí, Kněžice, Uhřínovice, Příseka, Panská Lhota, Arnolec), v okrese Třebíč (v obcích: Opatov a Okříšky), v okrese Nové Město na Moravě (v obcích: Bohdalov, Rudolec, Chroustov), v okrese Velké Meziříčí (v obci Černá) a v okrese Moravské Budějovice (v obci Uherčice).

Československo a pozemková reforma

Po ukončení první světové války české obyvatelstvo vznik Československa 28. října 1918 uvítalo, německé obyvatelstvo ale ne. Na vznik nového státu reagovali 3. listopadu 1918 na krajském shromáždění ve Znojmě vytvořením německo-rakouské provincie Deutschsüdmähren (německy Německé jižní Moravy). Ještě předtím, 31. 10. 1918, se shromáždili zástupci obecních zastupitelstev německých obcí dačického politického okresu a soudního okresu Jemnice ve Slavonicích, aby se vyjádřili proti včlenění jimi řízených obcí do nového československého státu, což deklarovalo i zastupitelstvo obce Uherčice. Pohraniční spor pak definitivně vyřešila mírová konference v Paříži v roce 1919 a mírová smlouva, která byla podepsána dne 10. 9. 1919 v Saint Germain.

Situace v obci se po vojenském obsazení kraje Německé Moravy zásadně změnila. Úpravou zemské hranice v mezistátní došlo k hospodářskému oslabení německého obyvatelstva, jejichž obchodní kontakty byly orientovány na rakouskou stranu. Oblíbené byly například dobytkářské trhy ve Waidhofenu an der Thaya, ale i ve Vídni, kde měly zemědělské výrobky své pravidelné odběratele. Vzniklý Národní výbor se samozřejmě skládal z místních uvědomělých Čechů a měl na starosti koncentraci roztroušených Čechů v okolí. Staral se i o jejich sociální a kulturní potřeby. Dalším krokem bylo zřízení finanční stráže ve Vratěníně a nové služebny ve Stálkách, dosazení českého personálu na četnickou stanici ve Vratěníně a zřízení nové stanice v Uherčicích, ale i do ostatních státních úřadů jako byla třeba pošta a matriční úřad. Revoluční národní shromáždění schválilo 16. 4. 1919 zákon o pozemkové reformě, který rozhodl o záboru pozemkového majetku nad 150 ha zemědělské půdy nebo nad 250 ha celkové půdy. Starý italský šlechtický rod Collaltů vlastnil v okolí obce již od roku 1769 pozemky o rozloze 1 606 ha.

Pozemková reforma probíhala za Manfreda Collalto et San Salvatore v roce 1925–1927. Půda byla podle návrhu místního odboru Národní jednoty ve spolupráci se spolkem „Československá ústřední domovina domkářů a malorolníků“ (přejmenována Ústřední domovina domkářů a malorolníků) přiznána žadatelům české národnosti převážně z řad stoupenců agrární strany a následně došlo k rozměření a vykolíkování pozemků. Ušetřen zůstal jen dvůr v Uherčicích, Mitrovicích, lihovar, vápenka a lokální elektrárna uherčického dvora. Zestátněny byly rozsáhlé lesní pozemky, zřícenina hradu Frejštejn a lihovar v Písečném, který byl přidělen nově vzniklému lihovarnickému družstvu. Všechna zestátněná půda připadla drobným rolníkům a pozemky byly rozparcelovány. Zbytkový statek v Korolupech připadl státu, který převzala v březnu 1926 rodina Tříletých. Vedle půdy dostala také budovy hospodářského dvora, které pak byly odděleny od budovy zámku, která zůstala v majetku Collaltů. Zbytkový statek Gösing byl nově vybudován. Zabaven zůstal Nový dvůr u Mešovic. Zestátněné collaltovské lesní revíry připadly správě Státních lesů a statků, která zaměstnávala především české úřednictvo a zaměstnance. To se také projevilo na zvýšení počtu českého obyvatelstva v obci. Pozemkovou reformou převzal čsl. stát 18 734 ha lesní a zemědělské půdy v jihomoravské oblasti, která byla spravována ředitelstvím Státních lesů a statků v Třeboni.

Uherčický velkostatek tak fungoval „bez podstatných příjmů z malolesů“ a collaltovské panství v Brtnici na Uherčice doplácelo. Zámek v Uherčicích měl do té doby také velké udržovací náklady, vysoké pojištění a četný personál. Na provoz zámku se počítalo s průměrnou měsíční režií kolem 170.000 Kčs. Zámek sestával z 86 místností (63 obytných), 1 velké jídelny, 1 velkého sálu, 4 koupelen, 1 velké kuchyně a 16 záchodů. Vodovod byl zaveden, ale do prvního patra se voda čerpala ruční pumpou. Zámek se vytápěl uhlím a dřevem.

Velké rozhořčení vládlo u německého obyvatelstva od školního roku 1918-1919 kvůli zrušení dvojtřídní německé obecné školy, která byla nahrazena školou českou. V roce 1929 v této záležitosti dokonce interpeloval poslanec Dr. E. Schollich v poslanecké sněmovně. Česká obecná škola fungovala v budově až do roku 1938. Po válce byla Národní škola Uherčice (později Základní devítiletá škola, 1. – 5. postupný ročník) obnovena a od 1. 9. 1979 přiškolena do Lubnice. V budově sídlila od školního roku 1983/1984 Zvláštní škola pro žáky z obvodu úplných škol ZŠ Lubnice, ZŠ Bítov a ZŠ Vranov nad Dyjí. V roce 2000 přešli žáci Zvláštní školy Uherčice do speciálních tříd v Lubnici a škola byla definitivně zrušena. Českou mateřskou školu podporovala Národní jednota v obci v letech 1925 – 1938. Po válce byla obnovena a v obci funguje stále.

Říšská župa Dolní Podunají

Československá vláda odstoupila pohraničí Německu 21. září 1938. Proto odcházely i z Uherčic a okolních sudetských obcí rodiny státních úředníků do vnitrozemí již před Mnichovem – počet žáků na českých školách značně poklesl. Státní úředníci a zaměstnanci měli přikázáno zůstat na svých postech, takže po Mnichovu odcházeli velmi narychlo. 20. listopadu 1938 byla podepsána československo-německá Smlouva o otázkách státní příslušnosti a opce. Všichni českoslovenští státní příslušníci žijící nadále v obci a ti co bydleli na jejím území k 10. říjnu 1938 nebo se na území obce do 1. ledna 1910 narodili, dále jejich děti a vnuci a manželky těchto osob, dětí a vnuků ztratili automaticky československou a získali německou státní příslušnost. Osoby „neněmecké národnosti“, mohly do 29. března 1939 optovat pro československou státní příslušnost (opční lhůta byla později prodloužena do 30. června 1939) Uherčice spadaly spolu s obcemi Vratěnín, Lubnice, Mešovice a Korolupy pod Reichsgau Niederdonau – Říšskou župu Dolní Podunají s politickým centrem ve městě Horn.

Poválečná situace a odsun německého obyvatelstva

Během osvobozování Rudou armádou došlo na uherčickém majetku k nemalým válečným škodám. Jen na velkostatku Uherčice se celkové válečné škody vyšplhaly na 937 150 Kčs za dobytek, vozidla a úrodu (20 tažných koní v ceně 300 000 Kčs, 5 chovných starších krav za 20 000 Kčs, 36 koňských postrojů v hodnotě 108 000 Kčs, nákladní auto Praga za 80 000 Kčs). Mezi další zabrané předměty Rudou armádou byly na výkazu zaznamenány i osobní automobily: Alfa Romeo oceněné za 60 000 Kčs a Lancia ohodnocené za 140 000 Kčs. Revoluční gardy pod velením plukovníka Vladimíra Hobzy přijely 9. června 1945. Německé obyvatelstvo muselo odevzdat rádia, jízdní kola, fotoaparáty a do půl hodiny se shromáždit se zavazadly o váze maximálně 50 kg. Z mužů v obci bylo vybíráno vždy několik rukojmích z řad někdejších starostů obce a místních vedoucích rolnictva (ortsbauerfuhreři), ti byli odvedeni ke zdi, kde museli stát před namířenými samopaly až do doby než se veškeré k odsunu vyzvané obyvatelstvo dostavilo k odchodu.

Gardisté a partyzáni poté prohledávali zavazadla, zabavovali cennosti a peníze. Následně byli Němci spolu s občany z Lubnice, z Mešovic, Korolup a Vratěnína vyvedeni přes hraniční přechod ve Vratěníně. Majitel pily Eduard Prager z Uherčic byl Matthiasem Kočím z Dobré Vody (Gutwasser), Stanislavem Kočím z Uherčic (Ungarschitz) a Oldřichem Švarčekem ze dvora Křeslík u Stálek (Grössinghof) odvlečen z rakouského Autendorfu a spolu s dalšími třemi muži z Uherčic v Podhradí (Freistein) bestiálně zavražděn. Německé ženy, děti a staří lidé byli vytrženi z jejich rodinného, pracovního a společenského života a úplně materiálně oloupeni. Systematické vysídlování bylo v začátku prováděno s velkou brutalitou a teprve až v roce 1946 následovaly řízené transporty.

Konfiskace majetku, kolektivizace, socialismus a normalizace

Benešovy dekrety se vztahovaly i na soudobého majitele panství Oktaviána Collalta et San Salvatore. Konfiskace jeho majetku proběhla na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. vyhláškou Okresního národního výboru (ONV) v Jihlavě ze dne 11. července 1945 a to i přesto, že byly dekrety směřovány jen proti osobám německé a maďarské národnosti, a kam byl Oktavián Collalto jako Ital zahrnut. Oktavián Collalto se odvolal k moravskoslezskému zemskému národnímu výboru (ZNV) v Brně a ten konfiskační vyhlášku zrušil. Svým závěrečným usnesením ze dne 16. ledna 1946 ale Oktaviána Collalta považovali členové ZNV za italského fašistu a nepřítele republiky. Následně vydal Okresní národní výbor (ONV) 20. února 1946 v Jihlavě novou konfiskační vyhlášku, která byla vyvěšena ve Velkém Meziříčí, Moravských Budějovicích, Třebíči a Novém Městě na Moravě a ve všech obcích, kde se nacházel majetek rodu Collaltů, který mu byl podle § 2 dekretu č. 5 Sb. dán pod národní správu. Pod Uherčice spadal ještě hospodářský dvůr Mitrov (u Uherčic) a fungující lihovar v zámeckém areálu. Cihelna (u Korolup) a vápenka (za velkostatkem směrem na Mitrov) byly po roce národní správy kvůli potřebné a finančně náročné opravě a pro nedostatek pracovních sil odstaveny (prozatímně).

Památky a chráněná území

{| class="wikitable" style="width:100%;" border="1" cellpadding="4" cellspacing=0 |+ | style="background:#f3fff3" | | |Pamětihodnosti

• Zámek Uherčice, renesanční zámek z konce 16. století, je národní kulturní památkou a svou stylovou ojedinělostí se řadí mezi nejcennější historické památky v republice. Od roku 1996 probíhá jeho generální památková obnova. Některé části zámku jsou zpřístupněny veřejnosti – vstupní arkádové nádvoří, část hlavního nádvoří, zámecká kaple, komorní divadlo a několik renesančních místností, zámecký park. V roce 1801 majitelé zámku nechali postavit nejstarší rozhlednu na území České republiky. Dochovalo se pouze její torzo.

• Kaplička při silnici do Podhradí
• Kaplička u sýpky
• Socha svaté Markéty
• Sýpka
• Socha svatého Jana Nepomuckého
• Výklenková kaplička – poklona

|- | style="background:#f3fff3" | | |Chráněná území

• Uherčická louka – rybník s navazujícími rašelinnými loukami s výskytem úpolínu evropského.
• Bílý kříž – les a lesostep na skalnatých svazích s výskytem vzácných druhů rostlin a živočichů.

|- | style="background:#f3fff3" colspan=2 | |- |}

Osobnosti

• Anton Gollinger senior (ca 1773 – ?), stavební mistr ve Vídni
• Anton Gollinger junior (ca 1804 – ca 1871), architekt
• Ignác Burian (1841–?), zahradník v císařských zahradách zámku Schönbrunn u Vídně, poté v Olomouci, v Brně a ve Znojmě