Prušánky (Okres Hodonín)

Historie

Kdy byly Prušánky založeny, není známo, ale první písemnou zmínku o Prušánkách můžeme najít v Zakládací listině vizovického kláštera, falzu z poloviny 14. století, hlásící se k roku 1261 (Prus). Tehdy Smil ze Střílek, stálý kastelán brumovský, věnoval nově vzniklému klášteru Smilheimu do trvalého vlastnictví ves Prušánky.

Po zániku konventu získal v roce 1497 Prušánky již jako zpustlé a neobydlené v důsledku česko-uherských válek rod pánů z Kunštátu. Znovu osídleny pak byly až v první polovině 16. století. Roku 1536 přešly do majetku Prusinovských z Víckova, po Bílé hoře ji spravovali olomoučtí jezuité a po rozpuštění řádu roku 1773 patřily k majetku tzv. studijního fondu.

Ve druhé polovině 16. století se v Prušánkách usadila uzavřená komunita novokřtěnců – habánů.

Na přelomu 16. a 17. století se rozhořel válečný konflikt mezi Habsburky a osmanskou říší. I když se válečné akce odehrávaly mimo moravské území, docházelo zde k rozsáhlým škodám na majetku, rekvírování potravin, krmiva a dobytka. Opravdová rána však přišla v červenci roku 1605, kdy byly Prušánky vypáleny loupeživými Bočkajovci. Zaměřili se na novokřtěnce, několik jich zabili, přes dvacet mladých dívek bylo odvlečeno do zajetí.

Hospodářské poměry se dále zhoršovaly. V průběhu třicetileté války byly Prušánky několikrát vyrabovány a vypáleny, nebo byly nuceny vyplácet císařskému vojsku vysoké výpalné. Půda byla špatně obdělávána, pole a vinice pustly. Představu o velikosti válkou způsobených škod nám poskytly lánové rejstříky, které byly výsledkem dvou vizitací v 17. století. Před válkou patřily Prušánky k obcím té nejvyšší kategorie, protože vedle dvou dvorů tady bylo osmdesát dva gruntů. Po válce byly Prušánky vsí, která spolu s Velkými Bílovicemi byla válkou nejvíce postižena. Z osmdesáti dvou usedlostí zůstalo pouze třicet devět obydlených, zbytek byly tzv. „poustky“ – opuštěné grunty, čemuž hodně napomohl trojí vpád Tatarů v roce 1663.

Ve druhé polovině 17. století byla v Prušánkách v těsném sousedství hřbitova postavena kaple, která byla v roce 1712 zvětšena. O čtyřicet let později byla nahrazena skutečným kostelem, který byl vysvěcen v roce 1758. Od roku 1773 byla vedena farní matrika.

V roce 1842 Prušánky téměř celé vyhořely. Ještě se nestačily z tohoto neštěstí vzpamatovat a v červnu roku 1846 znovu vypukl velký požár. Většina obyvatel tehdy pracovala na poli, a přestože okamžitě spěchali domů, našli spálené domy, stodoly a udušený dobytek. Od ohně zůstaly ušetřeny jen ty budovy, které měly střešní krytinu z ohnivzdorného materiálu – kostel, kaplanka, škola a pár dalších domů. Štěstí bylo, že už tehdy bylo sto třicet stavení pojištěno proti ohni.

I po zrušení roboty v roce 1848 byla pro prušánecké občany hlavním zdrojem obživy půda, která představovala existenční jistotu, i když při neúrodě zemědělské výnosy sotva stačily na obživu rodiny. Obzvlášť neúrodný byl rok 1866, v květnu přišly mrazy a zničily veškeré obilí. Sedláci museli pole znovu poorat a zasadit pohanku, aby si zajistily aspoň nějakou obživu. Do toho se vypukla válka mezi Rakouskem a Pruskem. Rakouská vojska táhla přes Prušánky na začátku války, na konci války i pruská vojska a obě zrekvírovala, co mohla. Válečné útrapy vystřídala cholera přivlečená sem pruskými vojáky. Během měsíce a půl zemřelo v Prušánkách sto šest osob, z toho šedesát pět dětí. A navíc byl hovězí dobytek nakažen morem a někteří hospodáři přišli o veškeré zvířectvo. V roce 1868 při velkém požáru shořelo téměř dvě stě stavení. A rozhodně to nebyl poslední požár v Prušánkách.

V šedesátých letech 19. století začalo postupné rušení vinohradů, lidé potřebovali více polí, na kterých mohli vysadit plodiny nutné k přežití. V roce 1867 Žid Kuffner založil v Prušánkách hospodářský dvůr. Některé budovy velkostatku stojí dodnes. Kromě tohoto dvora existoval v Prušánkách ještě tzv. císařský dvůr, ten dříve patřil jezuitům.

Rodiny byly stále početnější a tak je půda, která jí patřila, nemohla uživit. Východisko viděli někteří v odchodu do zahraničí, nejčastěji za moře – do Ameriky, ale i do tehdejšího carského Ruska a Chorvatska.

Stále důležitější roli v životě obce hrála škola a učitelé. Prušánecké děti chodily až do roku 1874 do jednotřídní obecní školy, která však přestala vyhovovat. 9. dubna 1883 začala výuka v nově postavené školní budově. Její dveře se za dětmi naposled zavřely ve školním roce 1971/72. Ve školním roce 1972/73 zde byla zahájena výuka v nové škole, kam naše děti chodí dodnes. V roce 1904 byla otevřena lidová knihovna, která měla devadesát jedna svazků.

Do života obce výrazně zasáhla první světová válka. Na bojištích zahynulo čtyřicet jedna prušáneckých mužů.

V roce 1920 byl otevřen mlýn Josefa Pročka, čímž odpadlo náročné dojíždění do okolních mlýnů, v roce 1921 byla znovu otevřena místní četnická stanice, v roce 1923 začala elektrizace Prušánek, to byl ale běh na dlouhou trať. První radiopřijímač (krystalku), kterou vlastnil Vít Hřebačka, si v Prušánkách poslechli v roce 1926, to byla veliká událost. V roce 1929 získal místní Sokol koncesi na promítání filmů a první němý film viděli Prušánečtí v září téhož roku. A až v roce 1936 byla dokončena instalace první telefonní linky z Moravské Nové Vsi do Prušánek.

Od roku 1926 začala postupná likvidace Kuffnerova dvora, parcelaci neunikl ani císařský dvůr. V polovině dvacátých let se začala rozšiřovat základna pro společenský a spolkový život. Hasičská jednotka kromě svého hlavního poslání byla spoluorganizátorem společenského života v obci – hasiči připravovali slavnost vinobraní Pod Nechory, plesy, výlety, veřejná hasičská vystoupení. V oblasti tělovýchovy v Prušánkách fungoval Sokol, katolicky orientovaný Orel a Jednota proletářské tělovýchovy. Mimo cvičení se spolu s hasiči a Svazem katolických žen a dívek věnovali nácviku divadelních her.

Výrazné zastoupení měl samozřejmě folklor. První záznam o aktivitě v této oblasti nacházíme v zápisu tehdejšího kronikáře z roku 1925. Tehdy se padesát čtyři prušáneckých chlapců a děvčat zúčastnilo ve dnech 28. 29. června národopisných svátků Moravy v Brně, kde vystoupili s vlastním programem nazvaným „Vinobraní“. V květnu roku 1928 se zúčastnili národopisných slavností v Praze, které byly součástí celorepublikových oslav desátého výročí vzniku Československé republiky.

Na sokolských slavnostech v Hodoníně v roce 1930 s velkým úspěchem za veliké konkurence předvedli „Prušánecké dožínky“. „Dožínky“ a „Vinobraní tančila krojovaná mládež v Prušánkách každý rok, výjimkou bylo období války.

Kolem roku 1930 se hospodářská krize naplno projevila i v Prušánkách, narůstal počet nezaměstnaných a opět se rozšířilo vystěhovalectví. Ještě se Prušánky nevzpamatovaly z krize a přišla II. světová válka, s ní rukování na vojnu, povinné odvody obilí, vajec, vína. Rozmohl se černý trh, ceny byly závratné. Ve farní kronice stojí poznámka: „Hodně peněz, málo jídla.“ Prušánkám se nevyhnul ani nacistický teror, několik lidí bylo uvězněno a popraveno gestapem. Místní Židy deportovali do koncentračních táborů. Před frontou v roce 1945 se obyvatelé ukrývali u Nechor, Prušánky byly osvobozeny 14. dubna, při vojenských operacích shořelo několik domů a stodol, dělostřelba poškodila kostel a faru, bylo zraněno několik občanů, jeden z nich svému zranění podlehl.

V roce 1949 začalo scelování soukromých pozemků a na ustavující schůzi přípravného výboru JZD vstoupilo do družstva dvacet čtyři zemědělců. V roce 1950 byly rozorány první meze. V obci panoval obecný nesouhlas se společným hospodařením, ale moc platné to nebylo. Postupná likvidace soukromého vlastnictví pokračovala znárodněním místních hostinců a založením spotřebního družstva, do kterého byly sloučeny všechny obchody v Prušánkách. Soukromý sektor byl v Prušánkách zlikvidován ke konci roku 1958.

V roce 1949 byla otevřena mateřská škola, v roce 1959 byl v akce „Z“ dokončen kulturní dům, byla otevřena samoobsluha. U Nechor zmizely poslední búdy s doškovou střechou.

V roce 1953 byl ustaven Slovácký krúžek, který vedl učitel Jakub Redek. Krúžek jezdil na nejrůznější vystoupení po celé republice, vystupoval na každoročních folklorních slavnostech ve Strážnici.

V šedesátých a sedmdesátých letech došlo k dalšímu rozvoji kulturního života v obci, úzce to souviselo s otevřením nového kulturního domu. Prušánky se staly místem tradičního setkávání cimbálových muzik. Přehlídky souborů z Podluží, Slovácka i Horňácka se konaly na začátku května u příležitosti osvobození, a byly mezi místními i přespolními velmi oblíbené. Byla to jedna z mála příležitostí, kdy se občané mohli setkat s významnými interprety lidové hudby, včetně Brněnského rozhlasového orchestru lidových nástrojů, který zde dokonce natočil tři veřejné nahrávky.

V roce 1972 založili manželé Julie a Pavel Čechovi dětský národopisný soubor „Podlužánek“, který se stal fenoménem folklorního kulturního života v obci.

V roce 1973 započala výstavba místní kanalizační sítě, byla vybudována autobusová točna a začalo se s přípravou stavby nové budovy MNV. V roce 1976 došlo ke sloučení JZD Prušánky, Josefova, Dolních Bojanovic a Mikulčic do jednoho kombinátu – JZD SČSP. Byla zahájena výstavba vodovodního řadu a zabezpečen odvoz odpadů Technickými službami, započala stavba Domu služeb, která však nikdy nebyla dokončena, po roce 1989 se z něho stal hostinec, později byla budova opuštěna a dnes ji vlastní soukromý podnikatel.

Rok 1989 změnil hodně věcí. Když pomineme politickou stránku, došlo v roce 1991 k ukončení společné činnosti JZD SČSP, o rok později se družstvo přetransformovalo na družstvo vlastníků. Postupně se rozvíjelo soukromé podnikání našich občanů, pohostinství U Schottlů se vrátilo původním vlastníkům, rozšířila se nabídka soukromých služeb obyvatelstvu. Byla zahájena úprava domu pečovatelské služby vedle OÚ, do přízemí budovy se nastěhovaly ordinace praktického, dětského a ženského lékaře. V roce 1997 byla v Prušánkách zavedena kabelová televize.

Prušánky dlouho patřily mezi ty obce, kde sice jsou pojmenovány ulice (podle osmdesátileté pamětnice byly pojmenovány vždycky), avšak názvy ulic nebyly oficiálně zapsány do státních registrů a adresy k nim oficiálně nebyly přiřazeny. To se změnilo k 17. lednu 2025, kdy bylo do RÚIAN zapsáno 36 názvů. Obec oznámila, že se tím obyvatelům mění adresa a že si musejí do konce června vyměnit občanský průkaz. Obec vyjednala speciální úřední čtvrtky pro občany Prušánek na městském úřadu v Hodoníně a po šest týdnů tři jízdy speciálního autobusu každý čtvrtek z Prušánek k hodonínskému úřadu a zpět. Mezi oficializované názvy nebyly zahrnuty názvy ulic ve vinařské osadě Nechory (Hlavní, Krátká, Farská, Prostřední, Václavák, Mexiko, Myslivecká, Pálavská, Nová, Vávrova, Ťuťkova, Slunečná, Tytlova) a celé osadě byl přidělen společný uliční název Nechory. V novém systému názvů byly pojmenovány i některé ulice, jejichž názvy dosud v mapách nebyly podchyceny (K Myslivně, Starý Dvůr, Potoční, Podsedky, Farní, Zimákova, U Kaluže).

Přehled v letech

1261 – první písemná zmínka o obci jménem Prusy. Ves majetkem vizovického kláštera
1460 – ves zastavena pánům z Ludanic
1497 – ves přechází do majetku Jana Kuny z Kunštátu
1536 – ves se stává majetkem Albrechta Prusinovského z Víckova
1624 – obec darována Ferdinandem II. olomouckým jezuitům
1712 – ve vsi postavena kaple sv. Izidora
1848 – Prušánky připojeny k okresnímu hejtmanství v Kyjově
1850 – zvolen 1. starosta obce T. Maděryč
1859 – Prušánky povýšeny na faru
1897 – založení hasičského sboru
1924 – pozemková reforma obce
1928 – elektrifikace obce
1967 – novostavba mateřské školy
1972 – novostavba základní školy
2025 – oficializováno pojmenování ulic

Pamětihodnosti

Nejvýznamnější sakrální památkou v obci je farní Kostel svatého Isidora vybudovaný v novobarokním slohu v roce 1758. Z této doby jsou v kopuli chrámu dobře zachované dobové fresky. Ve věži kostela jsou zavěšené čtyři zvony. Dvakrát byly zrekvírovány a dvakrát opět pořízeny. Naposled v roce 1947 po ukončení druhé světové války.

Mezi další významné památky řadíme sochu svatého Josefa a svatého Floriána na Hlavní ulici a četné kříže většinou z pískovcového kamene nebo z mramoru a vinařský kříž z dubového dřeva. Padlí a umučení občané jsou zvěčněni na památníku u kulturního domu a na západní straně kříže na hřbitově.