Tábor

Historie

Před založením města

Na místě současného Tábora je prokázáno poměrně intenzivní osídlení z doby halštatské a laténské. Zaznamenán byl i nález mince císaře Hadriána z doby římské. Nález známé bronzové figurky kance vedl mnohé badatele k předpokladu, že v prostoru budoucího středověkého města bylo ve 2. století př. n. l. vybudováno oppidum. Tento názor je možné na základě novějších výzkumů téměř s určitostí zamítnout, nicméně menší keltské osídlení vyloučit nelze.

Archeologické výzkumy v historickém jádru města prokázaly osídlení ze 13. století. Písemné prameny týkající se této doby však chybí. Předpokládá se, že někdy po polovině 13. století zde Vítkovci založili poměrně rozsáhlou osadu pojmenovanou zřejmě Hradiště. Z roku 1267 existuje doklad o činnosti zdejších pánů Hněvka a Konráda. Zachycené pozůstatky staveb ovšem nesou ve velké míře stopy požáru, takže je možné, že osada byla vypálena. To se uvádí do souvislosti se snahou českého krále Přemysla Otakara II. o založení nového královského města. Bárak ji poslechl a z této hory pak drtivě porazil kanaánské vojsko.

Založením města se navázalo na tradici husitských náboženských poutí na hory (např. hora Burkovák, 1419). Zakladatelé města (např. Petr Hromádka z Jistebnice) pocházející z celých Čech byli odhodláni vytvořit nové společenství, „obec spravedlivých“ odmítající lidské zákony a řídící se pouze zákonem Božím. Zpočátku zde byly realizovány ideály křesťanského komunismu, tedy dobrovolného sdílení majetku bez soukromého vlastnictví. Nově příchozí odevzdávali všechen svůj majetek do kádí na náměstí. Takto sebraný majetek byl rozdělován mezi členy obce podle jejich potřeb. Teoreticky si byli všichni rovni, žili prostým životem bez přepychu, na pořádek dohlíželi čtyři zvolení hejtmani. Občané se nazývali táborité.

Táborská obec měla od počátku vlastní vojsko. Zkušení velitelé, hejtmani, mezi nimiž byl i slavný Jan Žižka, cvičili tábority v boji a zacházení se zbraněmi. Brzy poté táborské vojsko provádělo úspěšné výpady do okolí, dobylo a vyplenilo kláštery v Milevsku, Louňovicích a Zlaté Koruně. Uloupený majetek byl jedním z hlavních zdrojů příjmů táborského společenství. Dobyté kláštery a kostely táborité vypalovali. Jejich vnitřní zařízení, vzácné knihy, sochy i obrazy ničili a pálili vedeni ideou obrazoborectví. S nepřáteli zacházeli husité stejně nelítostně jako katolická vojska s nimi.

Město se poměrně rychle rozrůstalo a dosáhlo až 3 000 obyvatel, ale táborský komunismus vydržel jen asi půl roku, do podzimu 1420. Pak táborité začali vybírat dávky od vesnických poddaných, a stali se tak feudální vrchností, která přijala zvyky jiných držitelů půdy. Po bitvě u Lipan se představitelé města dokázali smířit se Zikmundem Lucemburským, který na oplátku udělil husitské obci listinou z 25. ledna 1437 městská práva, po vzoru Starého Města Pražského. Tábor se tak stal plnoprávným královským městem, se znakem, v němž se nad hradbami se dvěma věžemi vznáší říšský orel s lucemburským orlem na prsou. Lucemburský orel byl později nahrazen českým lvem.

O rok později město obklíčila vojska Albrechta II. Habsburského, jehož táborští jako Zikmundova nástupce odmítli. K dobytí Tábora ale nedošlo. Až v roce 1452 se hejtmani vzdali sedmnáctitisícovému vojsku Jiřího z Poděbrad, uznali jej zemským správcem a zavázali se mu věrností. Táborská církev se podřídila arcibiskupovi Janu Rokycanovi a naopak táborský duchovní vůdce Mikuláš Biskupec z Pelhřimova byl uvržen do vězení. Město tak nebylo vydrancováno, přesto se tento rok považuje za konec husitského Tábora.

Další vývoj a události

V roce 1492 byla pro vyřešení problémů se zásobováním vodou na východním okraji města vybudována přehrazením Tismenického potoka vodní nádrž Jordán. Je nazvána podle řeky Jordán ve Svaté zemi. Voda z ní byla vytlačována do vodárenské věže, odkud přitékala do sedmi městských kašen. Roku 1512 byla dokončena stavba chrámu „Proměnění Krista Pána na hoře Tábor“, stavitelem byl pražský mistr Staněk. V roce 1532 byl Tábor postižen velkým požárem, při kterém vyhořelo 366 domů, značně poškozen byl i hrad. V roce 1547 město kvůli účasti na nezdařeném povstání proti Ferdinandovi I. ztratilo veškeré pozemkové vlastnictví. Roku 1599 postihl město další velký požár, při němž shořelo více než 250 domů.

V roce 1620 město oblehlo císařské vojsko, kterému velel španělský generál Baltasar Marradas. Až v listopadu roku 1621 se táborští vzdali, což znamenalo postihy, mj. nucené přijetí katolické víry. Na konci třicetileté války, po pěti dnech obléhání Švédy na jejich loupežné výpravě na jih Čech, byl 23. srpna 1648 Tábor znovu dobyt. Císař Leopold I. schválil 3. listopadu 1660 „Aertikule táborských soukeníků“, což mělo význam pro rozvoj řemesel v Čechách, např. je zde ustanovení o učních. Roku 1680 postihl město mor. V roce 1744 byl Tábor znovu dobyt, a to pruským vojskem. V roce 1750 bylo město Marií Terezií povýšeno na město krajské (bylo jím do roku 1848), což přispělo k jeho rozvoji.

V roce 1841 bylo otevřeno první stálé divadlo, v budově sýpky, vedle Pražské brány, a v roce 1862 zde bylo otevřeno reálné gymnázium – první střední škola svého typu v tehdejší rakouské monarchii s výlučně českým vyučovacím jazykem. V roce 1871 byla do provozu uvedena železniční trať směřující z Prahy přes Tábor do Vídně. Roku 1872 začala větší výstavba táborského Nového města – od hradeb a bran Starého města směrem k nově vybudované železnici. Základní kámen nové městské části byl položen 18. září 1872. Dne 26. srpna 1877 byla za účasti 10 tisíc lidí na (dnes Žižkově) náměstí odhalena Myslbekova socha Jana Žižky. Byla však špatně odlita, a v roce 1884 ji tak nahradilo dílo sochaře Josefa Strachovského, které náměstí zdobí dodnes.

V roce 1881 byl položen základní kámen c. k. tabákové továrny, ve své době největšího průmyslového podniku v Táboře i v Jihočeském kraji. V roce 1887 byla na místě prvního stálého divadla (v sýpce) a sousední zbořené Pražské brány postavena novorenesanční budova nového městského divadla. Autorem návrhu stavby byl architekt František Buldra. Dnes funguje pod názvem Divadlo Oskara Nedbala, je kulturním skvostem zapsaným na Ústředním seznamu nemovitých kulturních památek.

Dne 21. června 1903 byla zprovozněna první elektrická železnice v celém Rakousku-Uhersku, železniční trať Tábor–Bechyně, kterou projektoval František Křižík. Její součástí jsou dva mosty, z nichž kovový železniční most přes Lužnici pochází z roku 1902. Elektrárna potřebná k provozu trati dodávala energii zároveň pro městské osvětlení. V roce 1902 se ve dnech 3. srpna až 9. září v Táboře konala velká Jihočeská hospodářská, průmyslová a národopisná výstava – největší podnik tohoto druhu na českém jihu. Soustředila na sebe pozornost celých Čech i Moravy a přilákala řady krajanů z ciziny. Také v roce 1906 se konala v Táboře akce světového významu – vůbec první výstava o Janu Husovi.

V roce 1918, při cestě vlakem z exilu do vlasti, se v sobotu před polednem 21. prosince zastavil v zasněženém Táboře na vlakovém nádraží nově zvolený prezident republiky T. G. Masaryk a promluvil k velkému lidovému shromáždění. Při té příležitosti vyslovil slavnou větu „Tábor je náš program“, neboť Masaryk měl jako protestant k husitskému Táboru a husitství vůbec silný vztah. Dne 25. března 1920, při příležitosti oslav 500. výročí založení města, prezident ČSR opět navštívil Tábor a byl jmenován jeho čestným občanem. Znovu promluvil a vyzval, aby se Tábor stal „duchovním hlavním městem“ země. rozsáhlá Jihočeská průmyslová a hospodářská výstava spojená s výstavou československého válečnictví pořádanou ministerstvem národní obrany. Výstavu provázely sjezdy, slavnosti a kulturní události. Výjimečnost akce potvrdila i další návštěva prezidenta Masaryka dne 30. června. Celkem výstavu navštívilo přes 230 tisíc osob.

Husitská vojenská tradice vedla reprezentanty první republiky k tomu, že v Táboře zřídili vojenskou posádku. Vojáci do Tábora přišli v roce 1932, a to 305. dělostřelecký pluk, který disponoval tou nejtěžší výzbrojí, kterou čs. armáda měla, včetně škodováckých moždířů ráže 305 milimetrů. Začala tak tradice Tábora jako „vojenského města“, která zcela nevyhasla dosud (v Táboře sídlí například Vojenská policie ČR), byť velká Kasárna Jana Žižky postavená ve 30. letech a rozkládající se na bezmála pěti hektarech na severu Tábora již byla zbořena. V létě 1935 se v Táboře konal velký Slet sokolstva Pražského kraje, k němuž byl vydán stříbrný odznak se sokolem, siluetou hradu Kotnova a trikolorou.

Po atentátu na Heydricha v roce 1942 se Tábor stal jedním z míst, kde němečtí okupanti realizovali svou pomstu na nevinném obyvatelstvu. Na popravišti vedle kasáren od 3. června do 3. července 1942 popravili 156 osob, z toho 20 žen. Osoby byly odsouzené stanným soudem gestapa, obvykle za „schvalování atentátu“, což jim ale před popravou ani nebylo sděleno. Zpočátku byli vražděni zejména občané Tábora. Gestapo řádilo zvláště na obchodní akademii, kde byl zatčen ředitel a několik profesorů, pochytáno bylo i několik tuláků z okolí. Posléze začali být na místo poprav voženi lidé z celých jižních Čech, ale také z Příbrami či Benešova. Na místě poprav vznikl v roce 1982 pomník z dílny sochaře Milana Váchy.

V roce 1942 došlo ke sloučení s okolními obcemi včetně Sezimova Ústí ve Velký Tábor. Toto spojení vydrželo pouze do roku 1945, kdy se po konci války tyto obce opět osamostatnily. Roku 1960 se stal Tábor střediskem velkého okresu, který zahrnul i dosavadní okres Soběslav, a části okresů Milevsko, Votice, Pacov a Týn nad Vltavou.

V roce 1971 došlo k velkému rozšíření města opětovným připojením 11 okolních obcí jež k městu Tábor patřily již v letech 1942 až 1945. Součástí tohoto sloučení však již nebylo Sezimovo Ústí, které bylo již proti začlenění do Velkého Tábora.

Pamětihodnosti

Kotnov

Hrad založený Přemyslem Otakarem II. a oddělený od města mohutnou hradbou a příkopem měl původně v každém nároží jednu věž – pravděpodobně dvě věže s kruhovým půdorysem a dvě s čtvercovým. Zachována zůstala pouze kruhová věž Kotnov s připojenou Bechyňskou branou. Druhá, takřka identická se nacházela v oblasti dnešní sladovny. Čtvercové (kvadratické) věže se nezachovaly. Jedna z nich, jihovýchodní, byla možná pouhou baštou U Zvoncóv (po požáru se mluví o shoření právě této bašty). Obytné i hospodářské prostory lemovaly obvodovou hradbu, plocha nádvoří byla štětována. V místech dnešního pivovaru se nacházela hradní kuchyň. V 15. století byl k hradu přistavěn parkán, na jehož jihovýchodním konci stála pátá věž, s bránou. Parkán existuje dodnes, v Táboře se říká „Na Parkánech“.

Požárem roku 1532 byl hrad velmi poškozen. Archeologové nalezli 20 cm silnou vrstvu popela. Hrad už ke své bývalé slávě nepovstal, byl naopak využíván pro hospodářské účely, vybudován zde byl pivovar. Ten už v současné době nefunguje, nyní je zde např. hotel nebo galerie. Hrad i Bechyňská brána jsou od roku 1962 národní kulturní památkou. Věž bývalého hradu vysoká 25 metrů je dnes přístupná jako vyhlídková a vede na ni 155 schodů.

Stará radnice

Stará táborská radnice na západní straně Žižkova náměstí patří k nejvýznamnějším památkám pozdní gotiky v českých městech. Stavba byla zahájena kolem roku 1440, ale k jejímu dokončení došlo až v roce 1521. Radnice má čtyři křídla, která obklopují malé nádvoří. Nejvýznamnější částí radnice je Velký sál s dokonale zvládnutou síťovou klenbou. Jde o druhý největší gotický sál se síťovou klenbou v České republice, hned po Vladislavském sále na Pražském hradě. Sál má 250 metrů čtverečních. V druhé polovině 17. století byla budova radnice přestavěna Antoniem de Alfierim do barokního stylu, ale v letech 1876–1878 byl radnici pod vedením Josefa Niklase vrácen její gotický ráz.

V současné době již radnice neslouží k zasedání zastupitelů, ale sídlí zde Husitské muzeum. Radnice též slouží k pořádání kulturních akcí a jako vstup do podzemních chodeb (rozsáhlé sklepy, tzv. lochy, z 15. a 16. století byly vyhloubeny ve skalním podloží v hloubce až 16 metrů, a jsou tak pozoruhodnou ukázkou technických dovedností pozdního středověku). Radnice je národní kulturní památkou. Součástí radnice je věž, na níž se nacházejí neobvyklé hodiny s 24hodinovým ciferníkem místo obvyklého dvanáctihodinového. Obíhá po něm jen jedna ručička. Někdy jsou hodiny nazývány „táborský orloj“. Uvnitř budovy se nachází jezdecká socha Jana Žižky.

Kostel Proměnění Páně

Pozdně gotický děkanský kostel v severozápadním rohu Žižkova náměstí byl vystavěn na přelomu 15. a 16. století na místě původního dřevěného chrámu, který podle dobových svědků připomínal spíše stodolu. Stavitelem byl pražský mistr Staněk. Chrám je 46 metrů dlouhý a 26 metrů široký. Gotická věž je vysoká 77,8 metru (nejvyšší v jižních Čechách) a vede na ni přibližně 250 schodů.

Stavba se ovšem v čase měnila, získala nejprve renesanční štíty a ochoz, v roce 1677 pak byla přestavěna italským stavitelem Giovanim de Capaulim a kostel získal pod jeho vedením barokní ráz, zvláště díky typické barokní báni umístěné na vrchol věže. V letech 1896–1898 byl nicméně Josefem Mockerem regotizován. Byla přistavěna druhá sakristie a barokní oltář byl nahrazen oltářem neogotickým od řezbáře Josefa Krejčíka.

Původně byl kostel utrakvistický, od roku 1622 je katolický. Před kostelem se nachází barokní sousoší piety, později doplněné o sochy sv. Donáta a Floriána z dílny Ignáce Františka Platzera. Sousoší bylo na náměstí přeneseno z krypty kostela Narození Panny Marie augustiniánského kláštera roku 1850. Od roku 1963 je kostel chráněn jako kulturní památka.

Kostnický dům

Nejstarší historické zprávy o domu čp. 220 v dnešní Střelnické ulici jsou dochovány z roku 1521, kdy je uváděn jako majetek pasíře Prokopa. Části domu jsou však patrně ještě starší, kamenné partie některých zdí, jakož i pod domem se rozkládající rozsáhlé sklepy, vykazují stavební prvky z gotického období, tj. z 15. století. Po požáru v roce 1559 byl dům přestavěn v renesančním slohu.

Hlavní průčelí je orientováno do Pražské ulice a dnes je z této strany vchod do kavárny v přízemí. Nejvýraznějším prvkem je první patro domu vystupující z plochy průčelí arkýřem zaujímajícím téměř celou šířku domu. Arkýř spočívá na čtyřech konzolách, jejichž provedení má slohový vztah k renesanci. Další dominantou uličního průčelí je domovní štít, který je prolomen třemi lichými arkádami s oválným a polokruhovým záklenkem, na hraně s okosením, které vyznívá jako projev gotické tradice. Je pravděpodobné, že průčelí bylo v renesanci členěné sgrafitem.

V roce 1994 byl dům přebudován na penzion. Název Kostnický dům je novodobý, připomíná partnerství Tábora s německou Kostnicí a obě města jsou také společně jeho majiteli. Pro svůj historický význam byl prohlášen za národní kulturní památku.

K dalším památkově chráněným městským domům patří domy Arbeiterova 4, Křížkova 7, Svatošova 8, Svatošova 10, Vodní 3, Žižkovo náměstí 18, Žižkovo náměstí 19, dům U Lichviců (Žižkovo náměstí 5), Ctiborův dům (Žižkovo náměstí 6), Dlouhá čp. 344, Pražská čp. 156, Pražská čp. 155, Střelnická čp. 223 ad.

Augustiniánský klášter

Po porážce protestantů na Bílé hoře byly do Tábora pozváni bosí augustiniáni, aby řídili rekatolizační (v případě Tábora spíše katolizační) proces. Ti se rozhodli vystavět na dnešním náměstí Mikuláše z Husi klášter. Stavbu navrhl architekt Antonio de Alfieri. Je v čistě barokním slohu. Základní kámen byl položen v roce 1642, dokončen byl klášter v roce 1666. Jeho součástí byl Klášterní kostel Narození Panny Marie.

Klášter na počátku 19. století v souvislosti s josefínskými reformami ukončil svou činnost a jeho budova začala být využívána jako věznice. Tak fungovala i za první republiky. Dne 9. ledna 1923 zde proběhla první poprava v samostatném Československu. Když byl v Táboře v roce 1949 zrušen krajský soud, byla zrušena i věznice. Objekt využívala k různým účelům armáda a v roce 1977 ho převedla na město. To ho dalo k dispozici Husitskému muzeu, které sem umístilo své depozitáře a ředitelství.

Část objektu však byla v roce 2019 zpřístupněna i veřejnosti, a to rajský dvůr, který prošel rekonstrukcí. V budově byla zřízena také galerie, nazvána byla Ambit, a bývalý klášter se tak stal důležitou kulturní institucí města. Galerie Ambit i rajský dvůr jsou volně přístupny veřejnosti, ale jen v letních měsících.

Stará vodárna

Nejvýznamnější renesanční stavbou v Táboře je tzv. stará vodárna. Nejstarší zmínka o ní pochází z roku 1502, ale možná vznikla už dříve, patrně souběžně s nádrží Jordán. Věž měla vyřešit problém, jak rozvést vodu po městě umístěném vysoko na kopci. Úsloví „nedovedeš vodu na Tábor“ bylo v českých zemích v 16. a 17. století široce rozšířené, několikrát ho ve svých textech užil i Jan Amos Komenský. Táborští, přesněji jistý mistr Jan, našli řešení v podobě unikátního čerpacího zařízení, které vodu z Jordánu vytlačovalo do věže postavené na hradbách 32 metrů nad hladinou. Odtud pak byla voda rozváděna dřevěným potrubím do (snad sedmi) městských kašen.

Původní zařízení se nedochovalo, roku 1559 ho sežehl požár, který poškodil i věž. Po obnově získala renesanční ráz. Byla vyzdobena obloučkovými štíty a typickými renesančními sgrafity. Svou původní funkci již neplní, v současnosti se zde nachází galerie.

Vodárna přiléhá k Tržnímu náměstí, kde se dodnes skutečně konají trhy i kulturní akce. Nejstarší kašna, k níž byla z věže přiváděna voda, se nachází na Žižkově náměstí. Její renesanční podoba pochází z let 1567–1568 a jejím autorem byl Ondřej ze Sušice.

Bílkova vila

Významnou památkou secesní architektury je Vila Mária v Příběnické ulici (čp. 738) ve vilové čtvrti za Bechyňskou branou, která začala vyrůstat na konci 19. století. Stavbě se obvykle říká Bílkova vila, neboť jejím spoluautorem byl významný architekt a sochař František Bílek, který se narodil v Chýnově nedaleko Tábora.

Patrová a terasovitá budova je nejvýznamnější ukázkou raného bruselsko-pařížského Art Nouveau v Česku. Bílkova vila byla vystavěna roku 1901. Budovu projektoval táborský stavitel T. Brdlík, ten ale přizval ke spolupráci Bílka, který pak vytvořil zdobené fasády a další výtvarné prvky v interiéru budovy.

Výtvarnému řešení dominuje motiv vosí hlavy na fasádě a na štítech vily. Symbol vosy měl odrážet od domu zlo. Motiv vosí hlavy je možné vidět i na mřížích okének v soklu stavby. Hmyzí motiv je v secesní architektuře výjimečný, jinak v ní převládají motivy květinové. Souvisel s Bílkovým výtvarným založením, jeho přináležitostí k symbolismu. V roce 2007 byla stavba prohlášena kulturní památkou.

Divadlo a Střelnice

Historismus 19. století v Táboře reprezentují dvě výjimečné stavby, budova Divadla Oskara Nedbala a spolkový dům Střelnice.

Novorenesanční Střelnice stojí v Žižkově ulici a postavena byla v letech 1894–1895. Jak název napovídá, původně šlo skutečně o střelnici, a to táborského střeleckého spolku. Od počátku však budova sloužila rovněž společenskému životu. Její rozlehlý sál byl využívaný k plesům, koncertům i jiným společenským akcím. Tuto funkci plnila až do 80. let 20. století, kdy byla uzavřena a začala být postupně rekonstruována. V 90. letech však její osud zkomplikovaly restituční spory. V roce 2003 ministerstvo kultury Střelnici prohlásilo kulturní památkou. Veřejnosti se znovu otevřela však až v roce 2006. Vrátila se do původní krásy i k původní společenské funkci, přestože je v soukromých rukou.

Na místě současné budovy divadla se hrálo již od roku 1840. Současná podoba však vznikla až roku 1887 a stejně jako u Střelnice byl zvolen novorenesanční sloh. Divadlo bylo rekonstruováno v roce 1965 a tato rekonstrukce z něj učinila raritu. K jevišti bylo totiž ze strany připojeno ještě jedno hlediště. Obvykle je to tak, že starý, menší sál se využívá pro komornější akce a koncerty, větší, modernější pak k větším představením (ke kulturní náplni viz kapitola Kultura).

Husův park

Táborské Husovo náměstí, kterému se obecně říká Husovy sady nebo park u nádraží, začalo vznikat po roce 1871 – po vybudování železnice a otevření nádraží v Táboře. Tehdy byla většina táborských obytných domů a městská brána vzdálena od nádraží 2 km.

Koncem 20. století dostal tento – časem už okolo zcela zastavěný – vnitroměstský prostor krásnější a vzdušnější tvář. Po roce 1991 totiž došlo k rozsáhlému přebudování celého areálu bývalé c.k. tabákové továrny z konce 19. století, ve městě známé jako „Tabačka“. Zmizely neprůhledné ploty a zdi i různé sklady a boudy. Rozlehlé budovy byly přeměněny na pracoviště okresních úřadů nebo obchody, byly vybudovány podzemní garáže a provedena sadová úprava okolí. Slavnostní předání proběhlo v listopadu 1997.

Při vstupu do Husových sadů – ze směru z centra města – od třídy 9. května (v letech 2005–2006 také zrekonstruované) můžeme obdivovat velkou sochařskou kompozici „Mistr Jan Hus“ od významného československého sochaře Františka Bílka (1872–1941). Pomník byl vybudován v letech 1927–1928 z iniciativy táborského „Spolku pro postavení Husova pomníku“. Odhalen byl 6. července 1928 u příležitosti 513. výročí Husova upálení v Kostnici. Sestává ze dvou částí. Na vysokém žulovém podstavci s nápisem „Plameny ubírati se ku pravdě“ stojí bronzová socha Jana Husa v nadživotní velikosti (výška 3 metry). Za ní se nachází trojúhelníkový žulový pomník o rozměrech 3 × 9 metru. Ten má připomínat rozevřenou knihu. Na vnější straně je k žulovým blokům připevněno pět bronzových reliéfů připomínajících události z Husova života. V čele je plastika Kozího hrádku, po obou jeho stranách vždy dvě desky o rozměrech 90 × 200 cm – vlevo je zobrazeno Husovo působení na Kozím hrádku („Káži mezi ploty, jenž slove Kozí“ a „Káži v lese pod lipů u hradu“), vpravo Husovo uvěznění a počátky husitství („Já, sluha boží v okovech“ a „Vznik božích bojovníků“).

Botanická zahrada

Botanická zahrada byla založena roku 1866 a je druhou nejstarší v České republice. Patří ke Střední zemědělské škole, která měla mezi lety 1900 a 1918 status vysoké školy. Tou dobou zaznamenala botanická zahrada největší rozkvět. Zahrada zásobuje svými semeny své okolí od roku 1906, nyní zasílá semena do více než 400 míst po celém světě a na přibližně 100 míst po celé České republice. Zahrada se také zabývá projektem zaměřeným na obdělávání půdy bez použití umělých hnojiv a chemikálií. Je zapojena do projektu Florius.

Návštěvníci Botanické zahrady mohou obdivovat více než 4 000 druhů rostlin, od teplomilných pěstovaných ve sklenících přes evropské i exotické druhy stromů až po různé druhy koření a obilovin. Nejzajímavější je asi druh pšenice pěstovaný už před 8000 lety. Největší část botanické zahrady zaujímá arboretum, kde roste na 400 druhů dřevin. Součástí arboreta je jezírko a alpinum. Jsou zde i tři skleníky se sbírkou orchidejí, masožravých rostlin, kaktusů a sukulentů.

Zahrada je celoročně bezplatně otevřena veřejnosti, vstupné se platí pouze ve sklenících.

Další pamětihodnosti

• Děkanství
• Kostel svatého Filipa a Jakuba
• Špitál a kaple svaté Alžběty
• Lázeňský dům
• Pomník Jana Žižky z Trocnova
• Sbor Božích bojovníků Církve československé husitské
• Poutní areál v Klokotech
• zámek Měšice

Pivovary

• Pivovar pod Besedou, od roku 2018, ve spolupráci se Střední školou obchodu, služeb a řemesel Tábor.
• Pivovar Křížek, od roku 2018

Osobnosti

Rodáci

• Františka Inka Bálková (1907–1992), módní návrhářka
• Emanuel Boháč (1867–1940), český malíř a ilustrátor
• Jan Boháč (* 1982), hokejista, útočník, dvojnásobný mistr nizozemské ligy
• Radek Dvořák (* 1977), hokejista, účastník NHL, mistr světa 1999, 2001, 2005
• František Vladimír Foit (1900–1971) sochař, etnograf a cestovatel
• Jaroslav Formánek (1864–1936), český analytický chemik
• Josef Guttmann (1902–1956), levicový intelektuál a novinář
• Jiří Hanibal (1929–2024), filmový režisér a scenárista
• Hasan (* 1997), český rapper
• Anna Hostomská (1907–1995), hudební publicistka, překladatelka, redaktorka Českého rozhlasu
• Jiří Hrzán (1939–1980), herec, komik a zpěvák
• Jaromíra Hüttlová (1893–1964), středoškolská profesorka, spisovatelka a překladatelka
• Emanuel Chalupný (1879–1958), advokát, sociolog, filozof, jazykovědec, národohospodář, spoluzakladatel Sociologického ústavu (1942), předseda Masarykovy sociologické společnosti
• Jan Chomutovský (1897–1975), architekt, poslanec
• Bohumír Janát (1949–1998), filozof, spisovatel, mluvčí Charty 77
• Karel Josephy (1895–1968), ředitel c. k. tabákové továrny v Táboře
• Michal Josephy (* 1977), antropolog, novinář, fotograf, spisovatel
• Jaroslav Kabeš (1896–1964), ekonom, poslanec, bankéř
• Miroslav Kalousek (* 1960), 8. a 10. ministr financí ČR, 4. předseda KDU-ČSL, spoluzakladatel a 2. předseda TOP 09
• Karel Leopold Klaudy (1822–1894), pedagog, politik, purkmistr-starosta Prahy, advokát
• Karel Bohuš Kober (1849–1890), sportovec, spisovatel a překladatel
• Jan Koblasa (1932–2017), sochař
• František Korbel (* 1976), právník, politik
• Adolf Kroupa (1910–1981), překladatel, kulturní organizátor, ředitel brněnského Domu umění
• Jan Krumlovský (1719–1763), skladatel a virtuóz na violu d’amore, městský syndik
• August Karel Kříž (1814–1886), voják, organizátor perské armády
• Jiří Lála (* 1959), hokejista, mistr světa 1985
• Jiří Lutovský (* 1964), cyklistický činovník, reprezentační trenér MTB
• Karel Mareš (1898–1960), generál, vojenský pilot, první velitel 311. československé bombardovací perutě RAF (1940)
• Ivana Marková (psycholožka) (1938 – 2024), česko-britská psycholožka
• Martin Mikuláš (* 1983), lingvista, lingvodidaktik, soudní překladatel
• Karel Müller (1889–1918) – československý legionář
• Ladislav Nagy (* 1974), literární kritik, překladatel
• Oskar Nedbal (1874–1930), skladatel, dirigent, hráč na violu, spoluzakladatel Českého kvarteta
• Bohumil Němeček (1938–2010), boxer, olympijský vítěz (OH 1960 v Římě), mistr Evropy (1967)
• Petra Nesvačilová (* 1985), herečka
• Antonín Novotný (1913–2005), prvorepublikový herec a chemický výzkumník
• Jan Novotný (* 1953), herec, režisér
• Jiří Datel Novotný (* 1944), herec, scenárista a režisér
• Vladimír Novotný (1914–1997), kameraman, zejména trikových snímků
• Milada Petříková-Pavlíková (1895–1985), první čs. žena promovaná Ing. arch. na ČVUT v Praze; dcera táborského MUDr. Josefa Pavlíka
• Oldřich Pošmurný (1942–2010), grafik, typograf a výtvarník poštovních známek
• Zdeněk Rytíř (1944–2013), textař a hudební skladatel
• Jan Schmid (* 1936), zakladatel experimentálního Studia Ypsilon, umělecký šéf a ředitel Divadla Ypsilon v Praze, dramatik, spisovatel, profesor DAMU, scénograf a grafik
• Václav Soumar (1887–1947), finančník, zasloužilý starosta (1929–1939) a čestný občan Tábora
• Jan Sovák (* 1953), česko-kanadský malíř a ilustrátor, čestný občan Tábora
• Jaroslav Svejkovský (* 1976), hokejista, účastník NHL
• Josef Jindřich Šechtl (1877–1954), fotograf a hudebník
• Jan Šimák (* 1976), fotbalista
• Pavel Šmidrkal (* 1953), český prozaik, kurátor a galerista
• Rudolf Tecl (1950–2005), archivář, historik
• Karel Tichý (1904–1988), voják, velitel výsadku Destroyer
• Karel Thir (1856–1931), historik, profesor Táborského gymnázia
• Václav Tille (1867–1937), literární kritik a spisovatel pro děti (mj. Zvířátka a Petrovští)
• Jiří Traxler (1912–2011), klavírista, skladatel, textař, aranžér
• Ludvík Unger (1840–1917), učitel, autor básní a povídek pro mládež, přispíval do regionálního tisku
• Jaroslav Vacek (1894–1944), vězeňský dozorce, přední regionální protinacistický odbojář
• Matěj Norbert Vaněček (1859–1922), matematik, profesor na pražské technice
• Kamil Voborský (1883–1949), hudební skladatel, dirigent a učitel hudby, znalec a sběratel hudebních nástrojů
• Rudolf Voborský (1895–1957), pedagog, dirigent, hudební skladatel
• Hugo Vojta (1885–1941), generál, první zemský velitel Obrany národa
• Marie Záhořová-Němcová (1885–1930), vnučka Boženy Němcové, představitelka sociálních organizací v ČSR
• Petr Zenkl (1884–1975), pedagog a politik, primátor Prahy, ministr vlády a náměstek předsedy vlády, předseda Československé strany národně socialistické
• Václav Žák (* 1945), novinář, signatář Charty 77

Další osobnosti spjaté s Táborem

• Jan Berwid-Buquoy (* 1946), publicista, politolog a historik, majitel barokního zámku Tábor-Měšice
• Karel Černý (1922–2014), držitel Oscara za výtvarné pojetí filmu Amadeus, v Táboře se usadil v závěru života
• Jan Vítězslav Dušek (1891–1966), český sochař a medailér
• Antonín Hnízdo (1906–1973), pedagog, ochránce přírody, publicista
• Josef Holeček (1853–1929), spisovatel, ruralista, v Táboře studoval gymnázium, jmenují se po něm Holečkovy sady, kde má i sochu
• Prokop Holý (1380–1434), táborský hejtman
• Petr Hromádka (?–1421), kazatel, jeden ze zakladatelů města
• Mikuláš z Husi (1375–1420), táborský hejtman, jeden ze zakladatelů města
• Martin Húska (?–1421), kazatel, patřil k nejradikálnějším teologům raného Tábora
• Jan Hvězda z Vícemilic (?–1425), táborský hejtman
• Josef Jelínek (1758–1825), pianista, skladatel, pedagog
• Anton Josephy (1793–1839), magistrátní a kriminální rada, setník c.k. výsadního sboru ostrostřeleckého
• Josef Vlastimil Kamarýt (1797–1833), katolický kněz, básník
• Petr Kániš (?–1421), zakladatel sekty adamitů
• Martin Kolář (1836–1898), pedagog, historik
• Václav Křížek (1833–1881), pedagog, ředitel reálného gymnázia, vlastenec, politik a kulturní organizátor v Táboře
• Lurdes Gloria Manuel (* 2005), česká atletka, juniorská mistryně Evropy 2023 a juniorská mistryně světa 2024 v běhu na 400 m
• Milan Nakonečný (* 1932), psycholog a historik, usadil se v Táboře na závěr života
• Karel Nedbal (1836–1889), advokát, organizátor hudebního života a člen městské rady v Táboře, otec skladatele Oskara Nedbala
• Josef Němec (1805–1879), český vlastenec, manžel Boženy Němcové, dožil, zemřel a pohřben v Táboře
• Mikuláš z Pelhřimova zvaný Biskupec (1385–1459), první táborský biskup, radikální husitský teolog
• Jan Roháč z Dubé (1374–1437), velitel Tábora po bitvě u Lipan
• Chval Řepický z Machovic, táborský hejtman, jeden ze zakladatelů města
• August Sedláček (1843–1926), historik a kastelolog, učil na zdejším gymnáziu, inicioval založení městského muzea
• Bohuslav VI. ze Švamberka (?–1425), táborský hejtman
• Karel Valter (1909–2006), pedagog, malíř a grafik, čestný občan Tábora
• Jan Žižka (1360–1424), vojevůdce, táborský hejtman