Borotín (Okres Tábor)

Historie

Zakladatelem obce byl rod zemanů Vítkovců, kteří se původně psali z Borotína a později z Landštejna. Někdy kolem roku 1356 postavil vladyka Mikuláš z Borotína (též v některých pramenech uváděn jako Mikuláš Borota), na místě tvrz. Jeho vnuk, Vítek z Landštejna, přestavěl tvrz na gotický hrad. Jeho potomci, Jan z Landštejna a Heřman z Landštejna, se stali stoupenci učení Jana Husa. Přičiněním tohoto šlechtického rodu byla ves Borotín s mohutným a opevněným hradem od roku 1422 baštou husitů. Heřman byl na pražském sněmu v roce 1423 zvolen do sboru zemských správců. V roce 1426 se stal jeho nástupce Mikuláš z Landštejna jedním z vedoucích husitských hejtmanů, ale roku 1434 přešel do katolického tábora. Za tuto údajnou zradu oblehlo hrad husitské vojsko pod vedením Prokopa Holého. Vesnici Borotín husité vydrancovali, pobořili a vypálili.

V držení obce a hradu Borotín se vystřídala celá řada šlechtických rodů: Jan III. Malovec z Pacova (1446), Kateřina Malovcová z Pacova (1488), Oldřich Malovec z Pacova (1556), Pavel Malovec z Pacova (1602), Kryštof Vojkovský z Milhostic (1613), Adam Šťastný z Milhostic (1618), Polyxena z Lobkovic (1623) a Jan Nádherný z Borutína (1829).

Odboj za druhé světové války

V listopadu 1938 se utvořila ilegální organizace Hrot, po jejím prozrazení vstoupila do odbojové skupiny Hergat Bojas, jež byla zařazena do 3. roty I. partyzánského praporu Timošenkova. V roce 1941 se z iniciativy mlynáře Václava Houšky z Borotína utvořila partyzánská brigáda Táborité Svazu partyzánských oddílů za Prahu: tajemník zásobovacího úřadu Oldřich Karban, domkář František Korouš, kovář Antonín Šmejkal a mlynář Antonín Jinda z Borotína, později přistoupil lesní František Vyčichl, truhlářský pomocník Karel Hronek, listonoš Josef Smažík, povozník Emil Jindrák (* 28. ledna 1904) z Borotína čp. 49, domkář František Hán a listonoš František Jouza z Kamenné Lhoty. Dne 18. května 1945 převzal od velitele Josefa Hojdara rozpuštěnou partyzánskou skupinu „Táborité“ Vladimír Hobza, který 23. května 1945 odjel s asi 200 muži do oblasti Českých Velenic, kde také okamžitě zahájil odsun německého obyvatelstva.

Sestra Emila Jindráka, Božena Jindráková (26. září 1909 – 26. dubna 1945), provdaná Steidlová, bytem v Praze, Ječná ulice čp. 21, pomáhala uprchlíkům z Borotína a byla za tuto činnost v měsíci únoru 1945 zatčena a dne 26. dubna 1945 na Pankráci bez rozsudku popravena, byla poslední obětí popravčí sekery v Praze. František Steidl, manžel Steidlové, byl v Praze zatčen a odsouzen na tři roky do žaláře a po skončení války propuštěn. Emil Jindrák z Borotína byl hledán gestapem, uprchl, skrýval se v Praze a později v Borotíně až do konce války. Květnové boje, kterých se v Borotíně po dlouhém ukrývání zúčastnili Emanuel Votruba, Emil Jindrák a Antonín Jinda, proběhly bez citelných ztrát. Boženě Jindrákové byla na rodném domě čp. 49 v Borotíně zasazena pamětní deska.