Chotěboř

Pamětihodnosti

Související informace naleznete také v článku Seznam kulturních památek v Chotěboři.

Zámek

Bylo navrženo rozdělení článku a přenesení této části do nového článku s názvem Chotěboř (zámek). K návrhu se můžete vyjádřit v diskusi.

49°43′32″ s. š., 15°40′25″ v. d.

Z původního sídla majitelů chotěbořského panství (tvrze) se do dnešních dnů nedochovalo nic. V době, kdy byla Chotěboř v majetku českých králů, a i v pozdějším období, kdy její vlastníci byli představitelé zámožnějších rodů, nebyla využívána jako sídlo majitele, ale především k hospodářsko-správním účelům. Jako sídlo sloužila pak ještě krátce v 17. století chudému rodu Rašínů. Po smrti posledního z nich r. 1660 tvrz chátrala a pravděpodobně byla zničena požárem r. 1692. Další majitel (Vilém Leopold Kinský) se pak rozhodl postavit na místě zničené tvrze nové honosnější sídlo – dnešní zámek. Umístění původní tvrze není spolehlivě doložitelné, ale podle archeologických průzkumů lokality stojí zámek pravděpodobně přímo na jejich základech. Léta, kdy stavba probíhala, se dají určit jen z chronogramů Magno trIno DeoConseCrat (=1701) a Magno Deo CapeLLa Ista ornata est (=1701) v portálu zámecké kaple Nejsvětější trojice a podle letopočtu MDCCII (=1702) v portálu hlavního průčelí. Stavba je převážně ve stylu raného baroka a má podobu čtyřkřídlé jednopatrové budovy s uzavřeným nádvořím.

Další majitelé se rychle střídali. V roce 1836 pak panství přešlo sňatkem do rukou Dobřenských z Dobřenic. Za jejich vlády byla provedena přestavba části prvního patra do novorenesančního stylu (1865–1870), zřízení rozsáhlého anglického parku se vzácnými dřevinami (1870–1875) a dále pak rekonstrukce po požáru z 25. února 1927. Dobřenští vybudovali také rodinný hřbitov, vzdálený asi 1 km od zámku. 49°43′49″ s. š., 15°40′57″ v. d.

Poslední majitelé (Jan Maxmilián Dobřenský a jeho žena Leopoldina roz. Lobkovicová) v roce 1948 odešli do Kanady a zámek převzal stát. Po roce 1948 se využívání zámku měnilo (byty, hudební škola, jídelna státního statku), takže z původního mobiliáře se mnoho nedochovalo. Od r. 1952 je zámek sídlem Městského muzea, které si ho v r. 1966 převzalo do správy a nechalo provést nutné opravy. V těch pak pokračovali Dobřenští, kterým byl zámek 15. července 1992 vrácen. Městské muzeum zde sídlí dodnes, takže se zámek opět stal kulturním centrem a místem setkávání místních občanů i návštěvníků Chotěboře.

Další zajímavosti

• Přírodní památka Písník u Sokolovce nad údolím řeky Doubravy
• Přírodní rezervace Údolí Doubravy – mezi Bílkem a Chotěboří
• Vyhlídky na Doubravu – Sokolohrady a Čertův stolek
• CHKO Železné hory – hraničící s Chotěboří
• Přírodní rezervace Niva Doubravy – mezi Bílkem a Sobíňovem
• Přírodní rezervace Mokřadlo – u Hařilovy Lhotky katastr Bezděkov
• Přírodní rezervace Zlatá louka – u obce Podmoklany, Sloupno a Bezděkov.
• Židovský hřbitov v Chotěboři

Historie

Město se rozkládá na západním okraji Českomoravské vrchoviny v oblasti s výskytem stříbrné a uranové rudy. V těchto místech byla odbočka z Libické stezky (Čáslav–Žďár nad Sázavou) směrem na Smilův Brod. Původní osada s kostelíkem stála podle dochovaných nálezů už ve 12. století. Název obce se odvozuje od Chotěborova dvorce, pravděpodobně šlo o Chotěbora ze Vchynic.

První doložená písemná zmínka je z r. 1265, kdy majitel panství Smil z Lichtenburka věnoval kapli sv. Jakuba Většího klášteru ve Žďáru nad Sázavou. Úspěšná těžba vedla k rozvoji osady a posléze i povýšení na městečko Chotebors civitas r. 1278 za vlády krále Přemysla Otakara II. Český král Jan Lucemburský městečko r. 1329 koupil a r. 1331 ho udělením jihlavského městského práva povýšil na město. Za vlády jeho následovníka Karla IV. byl r. 1350 Chotěboři udělen městský znak (znak zemí Koruny české) a r. 1356 povolení vybudovat hradby. Jako věnné město českých královen byla Chotěboř v majetku královského rodu až do r. 1393.

Pohnutou historii zažili místní občané za husitských válek. Nejprve město v lednu r. 1421 dobyl a poškodil táborský kněz Petr Hromádka z Jistebnice. Brzy ale město oblehlo katolické vojsko a místní husitská posádka se 2. února 1421 vzdala za příslib volného odchodu. Obléhatelé ale slovo nedodrželi a 300 zajatců upálili ve stodole. Tragickou událost připomíná malý pomníček.

Rozkvět města nastal za vlády Trčků z Lípy, kteří město vlastnili od r. 1497 až do r. 1634, kdy za třicetileté války upadli u císaře Ferdinanda II. v nemilost a panství jim bylo zabaveno. Chotěboř byla poté darována Jaroslavu Sezimovi Rašínovi z Rýzmburka, když ochotně vyzradil jednání Albrechta z Valdštejna se Švédy. Sezima byl dokonce v roce 1638 povýšen do panského stavu. V témže roce zemřel a chotěbořského panství se ujal jeho syn Rudolf Karel Rašín, který se snažil z města vyždímat co nejvíce. Do té doby dávala Chotěboř ročně své vrchnosti 73 kop míšeňských, ale to mu bylo málo. Nespokojenost měšťanů, ale i poddaných vůbec, nevznikala pro již dříve stanovené platby a povinnosti, ale pro jejich neúměrné a nebo lstí provedené zvýšení. Chotěbořští proto vstoupili s Rašínem „ve spor“. Rudolf Karel Rašín však zvýšil své požadavky v jiném směru – nutil měšťany odebírat pivo jen z jeho pivovaru. Rašín také zabíral pozemky měšťanům a vyměňoval je za horší a méně výnosné. Stížnosti z Chotěboře došly až na místodržitelství a usmíření měli vyjednat v roce 1657 dva královští komisaři, pochopitelně šlechtici. Kompromis nebyl tak pro Chotěboř příliš výhodný, město se muselo nakonec přece jen zavázat, že z panského pivovaru odebere 150 sudů piva, tj. asi 340 hektolitrů. Z každého vyšenkovaného vědra vína (56,6 litrů) muselo zaplatit 20 krejcarů. Rudolf Karel Rašín žil na zámku v přepychu, vydržoval si dokonce osm děvčat, dva kuchaře, celkem 15 sluhů. Vizitační komise v roce 1654 zjistila, že Chotěboř má 700 obyvatel, kteří svým dílem přispívali k blahobytu zámeckého aristokrata.

Další majitelé se rychle střídali. Za zmínku stojí Kinští, za jejichž vlády byla r. 1702 zdejší tvrz přestavěna na barokní zámek později doplněný o anglický park. V roce 1836 ho získali Dobřenští z Dobřenic, kteří jej vlastní dodnes.

Rozvoj města v 19. století ovlivnily i požáry v r. 1800 a zejména v r. 1832, kdy byla zničena většina domů na náměstí, vnitřní město i předměstích. Nové kamenné domy už neměly podloubí a byly také pobořeny i zbylé brány, poslední pozůstatky středověkého opevnění. Po bouřlivých událostech v polovině 19. století a následných reorganizacích byl v r. 1849 zřízen Okresní soud v Chotěboři, spadající pod Krajský soud v Kutné Hoře. V roce 1850 pak vzniklo i Okresní hejtmanství pro soudní okresy Chotěboř a Habry.

Bohatý byl i kulturní a společenský život té doby. Nevyhovující dvojtřídní a později čtyřtřídní škola byla přemístěna do nové budovy (základní kámen položen 1865, výuka od r. 1869), později je následovala chlapecká (1876) a dívčí (1890) měšťanská škola, gymnázium (založeno roku 1913, ve vlastní budově od roku 1920) , střední zemědělská technická škola (1960) – dnes obchodní akademie a vyšší odborná škola. Postupně vznikaly i různé spolky – dodnes existující Smíšený pěvecký sbor Doubravan (1862), divadelní spolek Palacký (1869–1914), sbor dobrovolných hasičů (1878), sokolská jednota (1882), městské vlastivědné muzeum (1885) aj.

Po hospodářské stránce byla Chotěboř po dlouhou dobu zemědělským městem. Postupnému rozvoji průmyslu (především textilní a dřevozpracující) napomáhalo mj. i založení pošty (1850), která zajišťovala přepravu cestujících i zásilek koňskými potahy (do Golčova Jeníkova a Hlinska), vybudování silnice do Německého Brodu (1868), dokončení železniční trati Německý Brod–Rosice nad Labem (1871), zprovoznění městské elektrárny (1911) a zavedení autobusových linek (1923).

Největší textilní továrna byla továrna Antonína Klazare, kde se vyráběly koberce. V roce 1936 tuto továrnu koupil Vilém Eckhard, který z Prahy do Chotěboře přestěhoval výrobu filtrů pro plynové masky. Spolu s ním do Chotěboře přešlo padesát dělníků. Firma prosperovala, exportoval do Francie a Jugoslávie. V roce 1939 ve firmě již pracovalo 732 zaměstnanců. Během druhé světové války zde pracovalo 2515 dělníků, kteří převáženě vyráběli plynové masky.

Po válce byla továrna znárodněna a přejmenována na Chotěbořské kovodělné závody, ale pan Eckhard zůstal ve vedení firmy až do roku 1949, kdy byl zatčen. Poté emigroval.

Od padesátých let továrna vyráběla stroje pro potravinářský průmysl (např. pro mlékárny a pivovary). Od roku 1968 se továrna nazývala Chotěbořské strojírny

Z novodobých průmyslových podniků stojí za zmínku Závody elektrotepelných zařízení (ZEZ) Praha, jejichž pobočný závod se v Chotěboři zabýval výzkumem a vývojem vysokofrekvenčních indukčních ohřívačů pro kovárny a průmyslových manipulačních robotů (dnes Roboterm). V letech 1955–1959 probíhala v okolí nedalekého Horního mlýna těžba uranových rud. Pozdější geologické průzkumy v 90. letech minulého století potvrdily nerentabilnost a k obnovení těžby nedošlo. V roce 2009 zahájil provoz nově vybudovaný Pivovar Chotěboř. .

Poslední smutnou kapitolou v historii města byl konec 2. světové války. Dne 5. května 1945 obsadili povstalci město, odzbrojili místní německý oddíl a následně pak převzali i muniční sklad v nedalekém Bílku. Odtud pak byla vypravena dvě auta s mužstvem proti německým oddílům v oblasti Ždírce a Krucemburku. Nedaleko Sobíňova ale narazili na velký německý transport. Došlo k přestřelce s tragickými následky – 29 padlých Čechů a 7 raněných. Německé jednotky pak obsadily město a krutě se mstily až do 9. května, kdy se začaly přesouvat směrem na Čáslav.

Vývoj počtu obyvatel Chotěboře

Rok	1869	1880	1890	1900	1910	1921	1930	1950	1961	1970	1980	1991	2001	2011
Počet obyvatel	6 496	6 675	6 254	6 595	7 020	7 154	6 825	6 560	7 736	8 111	9 407	9 352	9 870	9 552

Osobnosti

• Jan Antonín Mareš (1719–1794) – český hudební konstruktér, vynálezce, violoncellista a hornista, narozen v Chotěboři, podstatnou část života prožil v Rusku v Petěrburgské oblasti. Zakladatel tzv. „ruské rohové hudby“ tvořené původně z poddaných knížete Naryškyna. V Chotěboři dnes téměř neznámý, v Rusku ja však ctěn a vážen.
• František Sláma (1850–1917) – slezský buditel, spisovatel a politik
• Josef Hubáček (1850–1900) – český novinář a satirický básník
• Ignát Herrmann (1854–1935) – český spisovatel, humorista a redaktor
• František Xaver Boštík (1883–1964) – básník, spisovatel, fotograf
• Zdeněk Rykr (1900–1940) – malíř, ilustrátor, žurnalista
• Pavel Křivský (1912–1989) – archivář, historik, skaut, kněz, řeholník
• Petr Musílek (1945) – spisovatel
• Stanislav Pavlíček (1974) – historik, překladatel z angličtiny, učitel angličtiny a člen zastupitelstva (od roku 2010)
• Gabriela Kratochvílová (1990) – modelka a Česká Miss roku 2013
• Matěj Vydra (1992) – fotbalista